Dříve jsem, jako každý přecitlivělý adolescent, milovala superhrdinské filmy (OK, přiznávám se, mám je ráda pořád), oblékala se do podivného oblečení, které mi přišlo strašně cool a hlavně si připadala výjimečná a nepochopená. To je součást přechodu z puberty do dospělosti, smířit se s obyčejností. S tím, že tu člověk vlastně nemá žádný speciální úkol (tedy tím myslím takový, který by ho vynesl do světových novin). Smířit se se zjištěním, že i můj život bude jaksi "normální" a předvídatelný - život obyčejného člověka. I mně to kolem osmnáctého roku došlo. Prolezla jsem skříně a nikde žádná Narnie. Dopis z Bradavic se někde zadrhl. Neštěklo po mně žádné speciální komando, ani tajné bratrstvo. Neprojevily se mé superschopnosti. Přijetí tohoto faktu všednosti bylo bolestné, na druhou stranu, mně všednost přinesla spoustu dobrého, lásku, štěstí i náplň života. Jakkoliv je všední, je svým způsobem úžasná. Alespoň pro dva lidičky jsem superhrdina.
Ale přesto..jsou dny, kdy jedu po eskalátorech dolů do metra. Jsem bez rodiny a nechávám se unášet vlastními myšlenkami. A najednou na mne padne tak silný pocit..jako by mě někdo hodil do vody. Pocit naprostého odcizení. Připadám si opravdu jako Marťan, který je první den na planetě Zemi, převlečený za člověka. Je to pocit izolace a samoty uprostřed davu. Pocit, že nerozumím ničemu a nepatřím mezi ostatní. Když o tom píšu, vzpomínám si, že o tom už mluvil pan Dubšík, můj učitel na výtvarku. Tehdy jsem moc nechápala o čem mluví, protože jsem velkoměsto navštěvovala jednou za uherský rok. Teď ho ale plně chápu. Hádám, že nejsem zdaleka jediná, kdo tak zvláštně prožívá tu chvíli, kdy jste v davu a míjíte jednoho člověka za druhým. Všichni jsou pro Vás naprostí cizinci. Pro člověka je ta situace tak krajně nepřirozená, že se s tím každý mozek musí po svém nějak vyrovnat.
Umím si opravdu představit, že pokud se nějaký člověk nezačlení do žádné skupiny, nemá milující rodinu, či super přátele a zůstává na toto sám, tak potom může začít dělat fakt strašné kraviny a vést svůj život od desíti k pěti.
Naštěstí drtivou většinu času nemám mentální prostor na to, babrat se v podivných pocitech, které mne přepadnou v davu. Když mám v jedné ruce kočár, v druhé dceru, v třetí odrážedlo a ve čtvrté motorku, mám fakt fyzický problém vyjít deset schodů, takže i mé myšlenky jsou směřovány jinam. A tím se mi asi na závěr i vyloupl smysl této úvahy. Když nemá hlava co dělat, analyzuje sama sebe až přespříliš. Je třeba udržet ji zaměstnanou, což děti zvládají na jedničku. A nemůžete-li si pořídit děti, pořiďte si alespoň medvídka mývala, nebo projekt tak velký, že vám zabere veškerou mentální kapacitu. Opravdu, myslím, že spousta "špatének" v životě může mít jako prvotní spouštěč nudu a životní (mentální) prázdno.
Žádné komentáře:
Okomentovat