Předvánoční čas, dočkali jsme zas

Tento článek je stejně vtipný jako naše předvánoce. Bohužel není příliš nadsazen.

Pojímáme Vánoce tak trochu americky, tudíž tu budeme mít širokou rodinu na více dní. Jejich příjezd bude již 24. Dopoledne. To znamená spoustu jídla a taky by mohl proběhnout nějaký ten úklid, že ano?

Ráno 23.12 řeším těžké dilema. Uklidím-li dnes, zítra to nepujde vůbec poznat. Nechám – li si to na zítra, tak nebudu stíhat, protože ráno už je třeba připravovat jiné věci. Řeším to tedy šalamounsky. Perfektně jsem uklidila obývák a vyfotila ho. Fotku budu zítra ukazovat hostům, že takto jsem to pro ně krásně nachystala. Taky se chápu vysavače a ďábelsky luxuju celý dům (včetně hraček a dětí..ne kecám, ty vysavač nepozřel). Koupelnu a kuchyň nechávám prozíravě na zítra dopoledne. Velmi prozíravě (viz ilustrační foto z odpolední vycházky).

Bohužel, mohla jsem si ušetřit asi i ten lux. Manžel dovezl z pily desku velkou jako do zasedačky, jakože stůl. Po menší diskuzi, že jsem chtěla stůl pro osm lidí, ne pro osmnáct, se chápe přímočarky a přímo ve vyluxované kuchyni desku krátí..

Alespoň tu máme  tu vánoční vůni dřeva, jen doufám, že žádný z hostů nechytne astmatický záchvat.

Na dnešní den má manžel jen jediný úkol. Přípravu bramborového salátu. Dělá ho podle hodně starého rodinného receptu, kde je se vším strašná drbačka. Například brambory se vaří ve slupce a pak růčo za horka loupou. Jsem ráda, že mi to vždy řeší oběd (jsou brambory na loupačku s máslem a solí). O salátu ještě bude řeč.

Letos manžel dělá salát jen ze sedmi kilo brambor..cože? Z tak málo? Docela se tomu divím, některé roky to bylo i deset..Loupe první dva hrnce brambor a přitom nadává, že je mu špatně a bolí ho hlava. 

Je odpoledne a já beru dětičky na procházku. Emička si rozedřela ruce o rákos, takže brečí s krvavými dlaněmi, že si je musí doma umýt. Mezitím co jí otevírám vrátka, se Daneček za námi vydal přes kaluže a zapadl po kolena do bláta, tak se snaží za pomocí deštníčku, který si vzal sebou, dostat ven. To však vede jen k dalšímu pádu..letím pro něj, v myšlenkách rčení „Moc dětí, málo rukou“.

Boty i kombinézka vypadají tak, že se je snažím nejdřív drhnout venku..pak se rozhoduju, že je dočistím doma. Ještě že je koupelna furt v prasáckém stavu.

Dojdu domů, manželovi, který je na umření, strkám pod paží teploměr a zjišťuju, že má 39,5 horečku. O vážnosti celé situaci svědčí to, že na mně přenechal výrobu bramborového salátu. Prosím, ti, co znají jeho vztah k celé věci, ještě neposílejte kondolence, možná se z toho dostane. Ti co ne, trochu to osvětlím: Za deset let co jsme spolu jsem na připravovaný salát (či jeho ingredience) nesměla ani šáhnout, protože vše musí být dokonalé podle postupu – 2395 gramů mrkve, 168 kuliček hrášku, a tak dále. Starodávný recept vařila ještě babička Přemysla Otakara druhého. Manželovi se každý rok směju, že celý den vyrábí salát. Dnes mi smích došel. Ale před pěti lety jsem před starostkou a svědky slíbila „V dobrém i zlém“, takže vím, co mne čeká.

Dnes je to celé na mně. Slibuju manželovi, že to budu dělat podle svého nejlepšího svědomí, vrážím mu do pusy dva paraleny a posílám ho do ložnice.

Takže..uvařit čtyři kila zeleniny ve slupce předepsaný čas a potom dvě hodiny slupku nesmyslně loupat…pojímám to po svém, oloupu syrovou zeleninu a hážu ji do hrnce. Bude se vařit tak dlouho, jak dlouho budu uspávat děti. Nicméně děti zrovna dnes nechtějí usnout, takže po hodině s myšlenkami na zeleninový vývar letím do kuchyně. Super, zelenina je „Tak akorát“ podle mého vkusu –natolik rozměklá, že většina projde přes sítko a já se s ní nemusím krájet.

Nad množstvím toho, co vše ještě musím pokrájet a uvařit mne berou mory. Dnes jsme už nevařila, takže tu není nic kromě všeho toho, co je až na „Vánoce“. Z hladu je mi blbě.  Všimne si někdo, když sežeru všechny perníčky? Sakra…to nemůžu těm děckám udělat. Ale nikdo si nevšimne, když z lednice zmizí Fuet (Ďábelský úsměv). Plánovala jsem ho sice jako pohoštění, ale prozíravě jsem koupila dva.

Jediné, co mně fakt děsně mrzí je, že letos ze zdravotních důvodů nemůžu alkohol. Protože zatímco si zpívám do rytmu Rolniček „Celere,celere já tě nesnáším“, mé myšlenky jsou plně u vánočního punče..

Vajíčka, kapie, okurky, šunka….v polospánku dodělávám salát, píšu poslední dva odstavce tohoto blogu a jdu odpadnout.

Příští rok bude rýže!

(Foto salátu těsně před dokončením. Ať nekecám, když sečtu hmotnost ingrediencí , je ho kolem patnácti kilo.)

Jak přestěhovat rodinu aneb "Lepší vyhořet"

8.12.19

Myslela jsem si, že tento zápis udělám dřív, ale kolem mne byl takový frmol, že jsem to nějak nezvládla. Proto jsem polovinu věcí, co jsem chtěla zaznamenat, už zapomněla. (Vidím že publikuji ještě o 14 dnů později než jsem udělala zápis. To je teda rychlost.)

Každopádně, udělala jsem ilustrační foto, které mluví za vše.

K stěhování mám pár „tipů“.

Jak přestěhovat rodinu

-Nikdy nemáte dostatek lepící pásky. Opravdu ne.

 

-Pokud si myslíte, že máte dostatek krabic, mýlíte se. Budete jich potřebovat dvakrát tolik.

 

- Balte s předstihem. Moje zářijové krabice byly pěkně roztříděné a popsané. Moje krabice během posledních dnů balení nesly nápisy „Mix skříň“, „Mix botník“, „Směska“ a podobně. Pokud váš botník obsahuje pouze boty, asi nechápete, na co narážím. Náš botník totiž obsahuje boty, hračky, umělé kytky, vařečku, poštovní známky, prostě všechno, co děti důmyslně roztahaly a bez systému uschovaly do botníku. 

 

- Kde jsi dala věc xzy? Eeeee…někde v nějaké krabici (ukazuju na změť dvaceti krabic). Ještě že jde vše dokoupit. Musím se pochválit, že tak na 85 procent věcí, které budeme potřebovat při balení, jsem pomyslela a udržovala je na parapetu, některé mi ale přece jen unikly. Budete potřebovat kromě izolepy a nůžek také provázky, gumičky, všelijaké pytlíky, papíry, propisky, lepidlo..pokud mezitím potřebujete nějak fungovat, tak je potřeba si naplánovat co potřebujete na další dny. Manžel potřeboval nějakou věc do práce a já mu ji sbalila do krabice. Naštěstí ji ještě našel, nevěděl ale, že nechá-li ji v poličce, sbalím mu ji za 3 dny v další vlně úklidu znova a už nenávratně. Když jsme přijeli do nového domu, bohužel jsme nedostali předávací protokol - vezl se v dodávce pryč. Doteď nemáme klíče od schránky, protože byly k něčemu přibaleny. Tolik k ilustračním situacícm.

 

- Pokud balíte, odfiltrujte děti. Zatímco totiž nosíte věci do krabic, oni je z nich vyndávají, protože to, co se vytahuje jednou za čas, je samozřejmě extrémně zajímavé. Když máte dvě děti, jste v nevýhodě a musíte být sakra rychlí v zapečetění zabalené krabice.

 

-Samotné stěhování trvá dvakrát déle než vámi odhadovaný čas. Nošení a vynášení krabic trvá fakt extrémně dlouho.

 

-a naplánujte si pak masáž, protože vám to oddělá pravděpodobně záda, jako manželovi

 

-A taky si nechte doma jeden hrnec, jeden hrnek a lžičky pro účastníky stěhování. Plánovala jsem si, že si na jídlo zajdu, ale nebyl čas. Instantní těstoviny a dva litry koly na povzbuzení mi zachránily život. 

 

Shrnuto a podtrženo, byly to fakt hooodně velké stresy. Měli jsme docela nezvyklou situaci kdy jsme v jeden večer přebírali barák a druhý den ráno předávali byt. Proto to bylo třeba nějak zkoordinovat a naváželi jsme do domu věci o pár dnů dříve s dovolením jeho tehdejších obyvatel, zatímco já šúrovala náš stařičký byt a spala s dětmi u tchýně. Proto ty časové tlaky.

Jsem velký optimista, tak mne ta náročnost stěhování trochu zaskočila. Neuměla jsem si představit, jak náročné to je. Po přestěhování jsem si myslela, že budu celý advent vybalovat krabice. Jelikož ale máme velkou půdu a hlavně polovina krabic je manželových a naházel si je do "pracovny" = bordelmístnosti/tělocvičny, tak za týden bylo víceméně hotovo.

Stěhujeme se

Stěhujeme se

Z malého padesátimetrového průchozího bytu, se stěhujeme do třikrát většího domu s obrovskou zahradou. Takže v tomto ohledu je to opravdu radost. 

Ale jinak je to docela velký stres. Asi už jsem stará osoba, nemám tolik ráda velké změny. Nikdy jsem nebyla cestovatelský typ bez kořenů. Moje první stěhování do Prahy probíhalo vlastně v rámci postupného odloučení od rodičů a vůbec, absolutně vůbec se to nedá porovnat s nynějším stěhováním. Možná to bylo tím, že všechno probíhalo postupně, i to odlučování, jen člověk jezdil jednou za týden, pak jednou za měsíc a pak ještě méně často. Věci z pokoje jsem si tu převezla vlakem, tam poslala poštou, nábytek jsme tu dostali, tam koupili, takže náš byt je opravdu směska. Taky když jednomu přibudou děti, přibude mu taky spousta zařizování. Školka, doktoři, vyzjistit co a jak a adaptovat se…umím si představit, že bez dětí by to stěhování bylo polovičně stresové.

Už jenom co se týká věcí. Jak jsem minimalista, moje věci se (včetně oblečení) vejdou do čtyř středních krabic. Dětské tak odhadem do osmi a manželovy..zatím tipuju dvacet, ale možná že to bude víc. Ve vztahu musí být prostě jin a jang, jinak by to byla nuda.

Že se budeme stěhovat jsme věděli už v září. Ve své netrpělivosti jsem už tehdy sbalila pár krabic a teď jsem ráda. Protože sbalit celý byt je tak velký úkol, že se mi do něj teď najednou nechce. Měla jsem dost času na to, procítit celý proces a uvědomit si následující:

Co mi fakt nebude chybět:

-Metro. Uzavřený tubus plný lidí namačkaných na sebe jak sardinky. 

-Ruština. Slyšíš ji všude. Jdu kolem tabule s plakáty a z pěti jsou čtyři v azbuce. Tak jsme v česku nebo kde?

-Cizinci. Jít do centra = dát si klapky na uši a oči. Tím nemyslím slušné číňance, ale skupiny mladých připitých němců/britů

- Auta. Všude, naprosto všude.

- Hluk. Taktéž všude.

-Lidi. Všude. Kdo by to čekal, v hlavním městě? :-)

-Tím že jsou ti lidi všude, tak jeden ignoruje druhého. Samozřejmě, najdou se výjimky, ale jinak vím z první ruky dva hrozivé příběhy, kdy mladé holce bylo tak blbě, že si lehla na zem do metra, a lidi ji obcházeli a nikdo ji nepomohl. Pražská realita.

Co mi naopak bude chybět:

-        Velký výběr v institucích. Školka deset minut od bytu na každou světovou stranu. 

-          Doktoři, stejný případ. Když se vám nezdá názor v jedné nemocnici, hned vedle máte další. 

-          Některá konkrétní „turistická místa“. Staré město ráda nemám, ale Malá strana a okolí Petřína jsou krásné.

-          Hodně funguju na bazarech a funguju i v komunitě „všezaodvoz“. To je taková komunita uklízečů mně podobných :-) Na vesnici mi to skončí

A na co se neskutečně těším?

-          Příroda – stěhujeme se více méně do přírody. Na konec slepé ulice. Za barákem sad, před barákem začátek přírodního parku..to je kategorie ochrany, né veřejný park, poznámka pro neznalce :)…ježiš, já se těším!

-          Klid (teda kromě vesnických psů)

-          Vesnická komunita – v naší nové vesnici se dělá snad každý měsíc nějaká akce, přesto že tam je jen 1000 obyvatel. Jelikož jsem vyrůstala v něčem podobném, je to něco, co mi v Praze fakt chybělo.

Brzo zde určitě hodím další report, abych (si) zdokumentovala, jak takové mentální a fyzické stěhování probíhá. 

 

O superhrdinství, samotě a naplnění

Víte,většinou si připadám naprosto normálně.
Dříve jsem, jako každý přecitlivělý adolescent, milovala superhrdinské filmy (OK, přiznávám se, mám je ráda pořád), oblékala se do podivného oblečení, které mi přišlo strašně cool a hlavně si připadala výjimečná a nepochopená. To je součást přechodu z puberty do dospělosti, smířit se s obyčejností. S tím, že tu člověk vlastně nemá žádný speciální úkol (tedy tím myslím takový, který by ho vynesl do světových novin). Smířit se se zjištěním, že i můj život bude jaksi "normální" a předvídatelný - život obyčejného člověka. I mně to kolem osmnáctého roku došlo. Prolezla jsem skříně a nikde žádná Narnie. Dopis z Bradavic se někde zadrhl. Neštěklo po mně žádné speciální komando, ani tajné bratrstvo. Neprojevily se mé superschopnosti. Přijetí tohoto faktu všednosti bylo bolestné, na druhou stranu, mně všednost přinesla spoustu dobrého, lásku, štěstí i náplň života. Jakkoliv je všední, je svým způsobem úžasná. Alespoň pro dva lidičky jsem superhrdina.

Ale přesto..jsou dny, kdy jedu po eskalátorech dolů do metra. Jsem bez rodiny a nechávám se unášet vlastními myšlenkami. A najednou na mne padne tak silný pocit..jako by mě někdo hodil do vody. Pocit naprostého odcizení. Připadám si opravdu jako Marťan, který je první den na planetě Zemi, převlečený za člověka. Je to pocit izolace a samoty uprostřed davu. Pocit, že nerozumím ničemu a nepatřím mezi ostatní. Když o tom píšu, vzpomínám si, že o tom už mluvil pan Dubšík, můj učitel na výtvarku. Tehdy jsem moc nechápala o čem mluví, protože jsem velkoměsto navštěvovala jednou za uherský rok. Teď ho ale plně chápu. Hádám, že nejsem zdaleka jediná, kdo tak zvláštně prožívá tu chvíli, kdy jste v davu a míjíte jednoho člověka za druhým. Všichni jsou pro Vás naprostí cizinci. Pro člověka je ta situace tak krajně nepřirozená, že se s tím každý mozek musí po svém nějak vyrovnat.

Umím si opravdu představit, že pokud se nějaký člověk nezačlení do žádné skupiny, nemá milující rodinu, či super přátele a zůstává na toto sám, tak potom může začít dělat fakt strašné kraviny a vést svůj život od desíti k pěti.

Naštěstí drtivou většinu času nemám mentální prostor na to, babrat se v podivných pocitech, které mne přepadnou v davu. Když mám v jedné ruce kočár, v druhé dceru, v třetí odrážedlo a ve čtvrté motorku, mám fakt fyzický problém vyjít deset schodů, takže i mé myšlenky jsou směřovány jinam. A tím se mi asi na závěr i vyloupl smysl této úvahy. Když nemá hlava co dělat, analyzuje sama sebe až přespříliš. Je třeba udržet ji zaměstnanou, což děti zvládají na jedničku. A nemůžete-li si pořídit děti, pořiďte si alespoň medvídka mývala, nebo projekt tak velký, že vám zabere veškerou mentální kapacitu. Opravdu, myslím, že spousta "špatének" v životě může mít jako prvotní spouštěč nudu a životní (mentální) prázdno.

Sedm pravidel šťastného vztahu

Letos s manželem otevíráme další dekádu společného soužití. Možná je to z jednoho pohledu dost, z jiného málo. V kontextu mých vrstevníků je to ale spíš víc, než míň. Přečkali jsme spolu spoustu krizovek. 

Největší krizovky byly určitě během prvního těhotenství před pěti roky. Tolikrát jsem byla zavřená na záchodě a brečela…asi v osmém měsíci těhotenství jsem v jednu v noci zdrhla po hádce z domu. Manžel se vykašlal na svou hrdost a s odstupem běžel za mnou. Já jsem ho ale nechtěla ani vidět, tak jsem se mu schovala za garáže.  Když jsem ho pozorovala, jak mne marně hledá, bylo mi ho líto. Vylezla jsem a za chvíli bylo po hádce.

Takové „útěky“ já potřebuju, abych si provětrala hlavu. Už mu sama říkám, pokud se budeme hádat, vyhoď mne ze dveří. 

Pravidla Šťastného vztahu:

1.Tolerance – ten druhý je prostě jiný. Má své divné zlozvyky, divné názory…tolerance je opravdu základ každého vztahu. Další level je:

2. Smířit se s pár věcmi – otevřené/zavřené okno, topit/netopit, jdoucí počítač/vytahování všeho ze zásuvky, hromadění věcí/zbavování se věcí, šetření/utrácení to jsou základy běžných hádek.. Přišla výzva nejtěžší, a to smířit se s marností mého počínání v domácnosti, které mi ten druhý hatí.  A víte co? Jakmile první ustoupí, ten druhý taky ubere. Chce to jen udělat první krok.

3.Bojovat – Zdrhnout umí každý. Co přetrvá je vztah, o který se bojuje. Pokud oba chtějí vztah zachránit, chce to jen čas a bod tři, to i u vážnějších témat, než je topení. Takže vydrž prťka, vydrž.

4. Pojmenovávat věci pravými jmény – asi v posledních dvou letech jsem pomalu přišla na to, že některé hádky se vlastně v jádru týkají úplně něčeho jiného. Něčeho, co se třeba v hádkách stále opakuje jako takové podprahové téma, základní rozpor. Myslím, že to je asi spíš doménou žen, převádět takové nezpracované téma do hádek o prkotinách. Od jisté chvíle jsem si začala podrobněji analyzovat, co mi vlastně doopravdy vadí, co je to jádro konfliktu, a naše soužití se dost zklidnilo.

5.Společný projekt – pár určitě tmelí společný „projekt“, jako koupě domů, dítě, firma, cestovatelský blog..myslím, že bez nějakého takového sdíleného životního smyslu vztah po pár letech vyšumí.

6. Znát sám sebe a být připraven na krizovky – V životě ženy nastávají různé běsy. Menstruace, těhotenství, šestinedělí, životní změny a stresy…kdy jsme prostě emocionálně trochu nevyzpytatelné. Příčinou toho, že je všechno na h**no, není ten druhý, ale hormony. V určitých chvílích to chce mít na paměti a raději se držet od lidí co nejdál :)

7. Láska – dala jsem ji naposled, protože je to nejdůležitější. Kde je láska, z obou stran, teprve tam je smysluplný vztah. Pokud druhého milujeme, jsme schopní absolvovat všechny předcházející body. Pokud ne – je lepší odejít. 

Samozřejmě, mohla bych napsat další body, to by asi tento příspěvek byl o dost delší. Vybrala jsem jen ty podle mě nejdůležitější, od kterých se odvíjí zbytek. My jsme měli ve vztahu spoustu krizovek. Jsem cholerik, takže tichou domácnost manžel nezažil. Spíš jsem mlátila dveřmi, několikrát balila kufry… Odjezd mi většinou zhatily děti. Bylo mi líto je tu tak zanechat bez maminky. Většinou stačilo si jenom provětrat hlavu a bylo po hádce. Nejdelší naštvání mi vydrželo 4 hodiny. To už jsem byla naštvaná hodně.

Vidím to tak, že manžel je docela pohodář. To můj temperament většinou zapříčiní hádku. Nicméně dobrá zpráva na závěr: S délkou vztahu počet hádek klesá.