O komuli a čtyřnásobné radosti

 

Na jaře a na podzim mne čeká velmi příjemný rituál. Objednávání nových rostlin do zahrady. Rozpočet je tak vysoký, kolik mi zbyde na konci měsíce z rodičovské (tudíž skoro žádný), o to pečlivější je ale výběr.

Nakupování rostlin mi přináší čtyři radosti. První je, když rostliny navybírám a nakoupím, druhá, když je dépédéčko doveze, třetí, když je sázím a čtvrtá, když se ujmou a kvetou. Jelikož některé z nich manžel přejede sekačkou a jiné se zas v létě nedočkají kapky vody z konve, do čtvrté etapy bohužel všechny nedojdou.

Ale to nevadí, my nezdolní zahradníci to budeme zkoušet znova a znova :-)

Dnes jsem objednala rostlinky a už se na ně těším. Sice si trochu kladu otázku, jestli není pozdě, sázet je začátkem listopadu, ale…s trochou modlení, ať stihnout zakořenit, než přijdou mrazy, to snad vyjde. Hnedle jako první jsem si objednala komuli davidovu - tu má sousedka a slítají se na ni všichni, opravdu všichni motýli z okolí. Tak sousedce půlku motýlů odeberu, protože motýly fakt miluju a chci je mít taky na zahradě, ne na ně jen koukat přes plot :-D

 

Vždycky když si objednám rostliny, věci zde se urychlí. Začnu být otravná („Kdy už konečně zmizí ta kopa cihel? Jak plánuješ udělat to podbití na plotě? Kdy už se začnou dělat schody?“). Abyste věděli. Moje zahradničení probíhá takzvaně partyzánsky - musím si pro sebe skoro tělem bránit každý metr čtvereční, protože přední prostranství domu - jediná slunečná strana - je ve fázi stavby. Většina půdy je zaházená stavebním materiálem a jelikož všude mají (údajně ve vzdáleném budoucnu) probíhat terénní změny, správně bych měla počkat, až se všechno dodělá a potom teprve sázet.

Jenomže v tomto jsem zůstala dítětem - když mi někdo nedá pevný termín, kdy něco bude, je to pro mne jako by to nemělo být nikdy. A tak poskakuju po zahradě, hážu štěrky, tahám dřeva, prostě dělám všechno možné i nemožné, abych měla o kousek víc na rostlinky.

Vede to k tomu, že mne večer bolí ruce jako kráva. Nejsem totiž žádná fitness hvězda, odvezu pár koleček štěrku a pak abych týden odpočívala. Dnes jsem zneužila děti, které mi dovezly v kolečkách hnůj od koní, zatímco já posedávala na „západní lavičce“ a houpala kočárek. Konečně se ty děcka začínají vyplácet!

Zítra připravím půdu pro komuli i kdyby do mne blesky mlátily. Můj plán je vrazit ji přímo pod okna, aby před dětským pokojem a ložnicí létaly tuny motýlů. To bude romantika!

Vyčerpání na rodičovské dovolené, co s tím

 

Druhá část o tom, jak na rodičáku předcházet depresi a syndromu vyhoření.

 

V srpnu proběhla v knihkupectví bezva akce, šest knih z výběru za cenu jedné. Jsem na akce odolná a tak se mi daří nekupovat zbytečnosti. Jako správný knihomol jsem tomuto však nemohla odolat ani já.         Odnášela jsem si z knihovny knížky, které jsem více méně kupovala pro děti a manžela. Jedna z nich se jmenuje Perfekcionismus.

V životě bych netušila, nakolik tato knížka promění můj život k lepšímu. Začetla jsem se do ní a už jsem nemohla přestat. Ačkoliv bych sama sebe nikdy dříve nenazvala perfekcionistou, pochopila jsem, o čem vlastně tento rys je, jak se projevuje, jak lidem ztěžuje život a k mému překvapení se v mnohém našla.

Chtěla bych zde předat hlavní poselství, které se zcela jistě týká valné hromady lidí. To zní:

IDEÁL NENÍ POVINNOST

Mámy, prosím vás. Toto je taková hlavní věta, kterou všechny zapomínáme a pak se trápíme. Je sice naprosto skvělé mít uklizeno, navařeno, super vychované citově nepoškozené děti a spokojeného manžela. Ale tento ideál je jen meta, o kterou se můžeme snažit, ale která ve skutečnosti nikdy nenastane. Ano, a to mluvím i o těch citově nepoškozených dětech. Má smysl se snažit. Nemá smysl se trápit. Trápíte se večer s tím, že jste nějakou situaci výchovně nezvládli? Cítíte stres při pohledu na roztahané deky, hračky a polštáře na nevysáté podlaze?

Všechno toto trápení a stres z toho, že neděláme věci tak, jak bychom chtěli, docela slušně přispívá nastupující depresi, kdy se člověk cítí k ničemu a utápí se v tom, jak ve všem selhal. Z veškeré snahy, mnohdy marné, o dosažené ideálu vytvořeného v naší mysli, jsem já osobně byla naprosto vyčerpaná. Tak obrovské vyčerpání a nedostatek energie jsem jako bezdětná nikdy nezažila.

V mojí mysli se IDEÁL  stal POVINNOSTÍ a když jsem ho nezvládala dosáhnout, cítila jsem se špatně jako celá osoba. Pokud jsou vám vlastní pocity: „Nezvládám to“, „Už nemůžu“, „Jsem vyčerpaná“, pravděpodobně se vás to taky týká.

Stačilo změnit tento jediný přístup k životu a celý můj život se proměnil. A k mému údivu - míra pořádku a nepořádku je tu všeobecně stále stejná. Výchova dětí se naopak změnila hodně k lepšímu, protože když nejsem vyčerpaná, tak konflikty řeším vklidu.

Cítíte, že je toto i váš případ? Mám dobrou zprávu, jde to změnit. Perfekcionismus vychází valnou měrou z dětství, když naše osobnost byla hodnocená za výkon. U někoho jej pomůže odbourat pár sezení u dobrého psychologa. U někoho jiného třeba přečtení knihy o Perfekcionismu, uvědomění si svých vnitřních mechanismů a nové, pozitivnější nastavení osobnosti.

Byla bych ráda, kdybych toto lidské nastavení mohla změnit jedním blogovým článkem, ale neumím tady shrnout 300 stránek, kterými jsem prošla na konci srpna. Kniha je strukturovaná tak, že v první třetině teoreticky seznamuje se perfekcionismem, v druhé třetině je rozebráno, jak se projevuje perfekcionismus v jednotlivých oblastech života a v třetí třetině je takové rozhřešení, co s tím vlastně dělat a jak se sebou pracovat. Není to úplně nejlehčí čtení, není psaná stylem dnes moderních rychlopříruček a o životě. O to je ale hlubší a pomocnější.