Když jsem zjistila, že můj oblíbený autor vydal novou knihu, hned mi bylo jasné, čím strávím následující dny svůj čas. Absolutně informacemi nepolíbená jsem ji čapla a začala číst.
A tedy hned na začátku prozradím závěr: Utopia Avenue je první Mitchell, který mne zklamal. Je možné, že dílem je to jeho vina, svůj díl ale nese taky překladatelka.
Jeho jazyk je v jiných knihách neskutečná jízda a literární orgie, ale střídá se se střídmými rozhovory a popisem, což dává těm vybroušenějším pasážím vyniknout. V této knize je bohužel přehnaný. Není zlato jako zlato, zlatý náhrdelník působí jinak než tuna zlata na hřbetě. A v Utopia Avenue je literárních úletů natolik, že kniha přestává být příjemná na čtení. Do toho se dílem autor a (dle informací z jiných recenzí) velkým dílem překladatelka snažili přenést na papír slang hudební scény šedesátých let. Ačkoliv jsem poměrně protřelý čtenář, který si dovede smlsnout sem tam i na abstraktní poezii a kde co si domyslí, přiznávám se, že v některých dialozích jsem se ztrácela natolik, že jsem nevěděla, o čem je řeč. V 600 stránkové podobě to však absolutně nevadilo, takže otázka je, jestli zbytečné rozhovory o drogách na náhodných večírcích jsou pro příběh opravdu potřebné, nebo jsou jen nafukovací aparaturou. K tomu přidejme někdy krkolomné překlady vtípků (ty by byly ještě odpustitelné) a osudovou chybu - překlad názvu kapely a zároveň názvu knihy Utopia Avenue jako Cesta do Tramtárie. Obojí výrazy vyvolávají naprosto jiné emoční konotace a ačkoliv svým oblíbencům člověk odpustí kdeco, nad tímto hrozným nápadem nemůžu zavírat oči už ani já. Proč překladatelka nenechala na pokoji název Utopia Avenue, když je to sousloví z v českém prostředí známých výrazů, netuším.
Co se týká příběhu, setkáváme se se čtyřmi hudebníky, které dala dohromady náhoda, a jejich manažerem. Že manažer stojí stranou a je mu věnovaná pouze jedna kapitola, to se dá pochopit. Vadí mi ale, že sledujeme osudy a myšlení tří hudebníků, a "bicák" alias hráč na bicí, ačkoliv velmi sympatický, dostane pouze jednu kapitolu. Postavy si mně jinak nijak zvlášť nezískaly, neřešily témata, která řeším já.
SPOILER - !
Skrz kytaristu de Zoeta, potomka Jakoba de Zoete (hlavní hrdina předchozího románu) je příběh klasicky Mitchellovsky bokem propojen s předchozími romány. A teď přichází to největší zklamání. Celou dobu se těším na to, co Mitchella dělá Mitchellem, tj zmínky o postavách předchozích dějů a jejich působení v novém románu, nové poznatky které dávají do souvislosti nevysvětlené věci, a najednou zjišťuji, že už je to přepálené. Setkáváme se zde opět s ústředním zlounem Enomotem. Potuď je příběh ještě v pohodě. Jelikož příběh se věnuje hlavně sexu, drogám a rokenrolu, psychóza ve formě Enomota je zde postupně rozkrývána v součtu jen na pár stránkách bokem a zapadá do kontextu a do osobnosti kytaristy de Zoeta. Mystická linka v tu chvíli nijak neruší, pouze příjemně napíná, člověk se na ni těší a nejraději by listoval dopředu (- pro neznalé, jak už to v Mitchellovi bývá, setkáváme se zde s mozaikovitým stylem vyprávění, kdy mluví jedna postava, pak druhá, pak třetí, a zase k první se dostaneme nejdříve za 80 stran).
Najednou - a to má být hlavní drama knihy - střih. Enomoto začne zhusta strašit, hlavní hrdina skoro umírá. Nastává Deus ex machina, objeví se Marinus a následuje kapitolka jak vystřihnutá z Hodin z Kostí z části o horologii. Vyplácají Enomota z kytaristy, na pár stránkách při rozhovoru s de Zoetem do něj nahustí, o čem je horologie a tím to hasne, vracíme se k sexu, drogám a rokenrollu. Celkový dojem z této vsuvky mám, jakoby se sám autor nemohl pustit něčeho, co zbožňuje a přepískl to. A já, jako čtenář, jakobych chtěla napít, a někdo na mne vychrstnul vědro vody.
Ačkoliv zrovna od těchto kapitol jsem se samozřejmě jako velký fanda "horologie" nemohla odtrhnout, tak v kontextu na mne působily velmi křečovitě a kladu si otázku, co z nich měl například člověk, jenž neznal předchozí knihy. V poslední kapitole rozpracovaná nová linka - Bolívar s věkem osmsetosm let, se kterým se určitě setkáme v dalších knihách, mne tím pádem nenavnadila, ale spíš pozvedla skepticky mé obočí, jako Ordinace v růžové zahradě stopadesátá první série. Ačkoliv pojem "nadromán" jako celý svět mnoha knih je s Mitchellem už teď pevně spojen, možná je načase zamyslet se, jestli by v té ordinaci nestačilo těch sérií jen sto padesát. Nebo, pokud nestačilo, tak jako hlavní děj dát mystickou linku (Tak, jak se stalo v Hodinách z kostí) a necpat ji křečovitě mezi kytaru a drogy hipísáckých muzikantů.
Mitchell mne tedy velmi zklamal a nevím nevím, jestli si mou důvěru může získat další knihou, nebo jestli mne unudí, jak ta ordinace.
