Novoroční předsevzetí - a hlavně hodně lásky

 

Každý konec roku mám tradici - bilancuji, co se povedlo a nepovedlo a dávám si předsevzetí na další rok. Letos, když jsem v noci za volantem vejrala jako vejr na cestu a říkala si „Konečně se naučím řídit“, zjistila jsem, že toto předsevzetí si dávám snad už čtvrtým rokem. Nicméně chceš-li skončit mezi hvězdami, miř na měsíc. Takže ačkoliv ještě nejsem stoprocentní řidič, už je to za ty tři roky o dost lepší  :-)

            Z důvodu, že jsem byla vždy pilný haluzák, se mi doteď dařilo vše, co jsem si přála. To má ale i svou negativní stránku - neúspěch mne natolik děsil, že jsem si dávala jen ty předsevzetí a přání, která je v mých silách splnit. Letos se mi povedlo se od strachu z neúspěchu osvobodit. Na rozdíl od minulých let, kdy se jediná má předsevzetí redukovaly na „Nezbláznit se s dětí“ a „Aspoň hodinu týdně cvičit“ jdu do toho letos ve velkém stylu.

            Protože ono je fakt nakonec jedno, jestli se mi ta předsevzetí a přání do dalšího roku naplní. Cesta je v tomto případě cíl. Třeba nebudu umět anglicky jako Bill Gates ani řídit jako Niki Lauda, ale pravdou je, že snaha se v tomto případě opravdu cení.

            Asi vás tu nebudu zatěžovat všemi přáními a předsevzetími, co jsem si na letošek vymyslela. Spousta z nich se však týká mého chování. Letos jsem dostala čočku a nahlídla na sebe zvnějšku, zas tak pěkný obrázek, jaký si o sobě maluju, to nebyl. To je ale vynikající zpráva! Proč? Protože je zde velký prostor ke zlepšení :-)

Do nového roku všem přeji Lásku. Lásku k sobě, k bližnímu i k okolí. Z toho vychází totiž spousta dalších dobrých věcí.

Život nemá smysl, ale....

Jaký má život smysl?

Když se člověk setká se smrtí, oprávněně se ptá, jaký je smysl života. Je pravda, že život od narození až do smrti ti může v tu chvíli připadat, jako prd do větru. Taky jsem onehda ležela zavřená ve tmě a ptala se podobným způsobem. Nemohla jsem objevit žádný smysl života. Nemyslím tím fráze jako „Děti, láska, cestování, to je můj smysl života…“. Spíše jsem hledala nějaký obecný smysl lopotění mezi narozením a smrtí. K čemu to lopotění vůbec je, když stejně člověk umře a za pár generací už si na něj nikdo ani nevzpomene. No, a když jsem si pořád pokládala tuto otázku a nemohla najít odpověď, došlo mi, že je třeba přezkoumat otázku samotnou. 

V tu chvíli mne napadlo, že celá ta otázka je vlastně úplně špatně položená. Že život smysl vůbec nemá a ani ho mít nemusí. Děsí vás to? Můžeme v tu chvíli považovat za zbytečné zákony chránící život? Nikoliv. ¨

Vnitřně jsem objevila, že každý život nemá žádný smysl, zato má ale velký význam. 

Budu teď mluvit o lidech, ačkoliv ten význam má jakýkoliv živý tvor. Každý člověk se nějakým způsobem zapisuje do myslí ostatních. Když je z těch šťastnějších, může se dokonce vepsat i do myslí lidí dost vzdálených, třeba svou myšlenkou, nebo fotografií, a tím je ovlivnit. Ale i ti méně šťastní se někomu narodili a změnili mu život a za svůj život se více či méně vepsali do života ostatních. Společnými silami jeden tvoříme druhého. Každý život má tedy význam. 

 Pravdou není známé „Myslím, tedy jsem“ ale „Jsem vnímán, tedy jsem“. Když jsem toto úsloví četla někde poprvé, řekla jsem si, co je to za blbost. Onehdy v noci jsem to konečně pochopila a odsouhlasila. (Neptejte se mne, kdo ten výrok vypustil, nemohu to bohužel dohledat. Vím ale jistě, že je to z nějaké větší hlavy, než je ta moje.) Vím, že to autor možná myslel jinak a mnohem složitěji, ale mně to sedí i na mou úvahu. 

Jsem ráda, že jsem tady rozumově došla. Zastávám dosti humanistické postoje, které ne vždy prochází logickou analýzou, a tahle je jim zrovna podporou. Je krásné, že můj i tvůj život má význam, i když budeme mít až do smrti nohy na kanapi. 

Myslím ale, že to by nikomu stačit nemělo. Snažím se nejen o to, aby měl můj život význam, ale taky, aby měl hodnotu. Slovo hodnota, které má stejný kořen se slovem „hodný“, má na rozdíl od „významu“ pozitivní konotaci. Bylo by tudíž fajn, kdybych do světa přinesla trochu dobra navíc. Co je dobro a co zlo, to logicky ještě prozkoumané nemám, ale vím jedno - chránit život je dobro vždy, protože každý život má význam.

Mystický facebook

 

Nalít si  sklenku, zapálit svíčku a otevřít nekonečný wordovský soubor „kecy“. Tyto tři úkony by měly zapříčinit nějaký hluboký či mělký výlev myšlenek.

Tedy, to je divný úvod. To bude asi tím vínem, jelikož nejsem fakt zvyklá pít  a sama si sklenku nenalévám už vůbec. Manžel mne však opustil do hajan, nemám se s kým spojit, a tak se snažím spojit alespoň se svými čtenáři.

Dnes chci psát o…facebookových přátelích. Někteří lidi na facebook nadávají, jak tam má člověk spoustu imaginárních přátel, jak se všichni chlubí nesmysly, které by se v neinternetové verzi styděli ukázat. Asi je spousta z toho pravda, ale dnes jsem objevila i jeho takovou dá se říci mystickou stránku.

Projížděla jsem si svých 211 přátel. Asi u čtvrtiny vůbec nevím, o koho jde (předpokládám, že z té čtvrtiny bude ale i pár holek, co si změnilo po svatbě příjmení), ale zbytek lidí znám. Číst si ta jména je pro mne hypnotická procházka minulostí. Mám v přátelích dávné kamarády, které jsem neviděla už patnáct let a nevím o nich zhola nic. Mám tam i expartnery blízkých přátel, kteří už dávno mají nové vztahy. Mám tam vystavovatele, zákazníky, co mají nějaký můj obraz…Každé to jméno ve mně něco vyvolává. Nejčastěji vzpomínku na nějaké období, spojenou s emocemi. Rozklikla jsem profily bývalých spolužáků. Někteří děsně zestárli, některé bych nepoznala už vůbec. Spousta mých přátel či „přátel“ na facebooku není vůbec aktivní, ale naštěstí je profláknou jejich přátelé, kteří je označují na fotkách.

Prohlížet si profily lidí, které jsem neviděla už i více než deset let, je pro mne jako hypnotická procházka minulostí. Vzbuzuje ve mne touhu, uspořádat s těmi lidmi nějaké setkání a přenést se v čase ještě intenzivněji.

Takhle jsem se v srpnu sešla s bývalou spolužačkou ze základky. Na Vsetín už moc nejezdím, ale když to vyšlo, snažila jsem se zorganizovat setkání pár holek. Sešly jsme se sice jen dvě, ale víte co?

Bylo to děsně super. Zajímavé je, že s Bárou alias Žižinou jsme se na základce nějak extra nebavily. Přitom, po těch letech, musím říci, že bych s ní klidně chodila na kafe pravidelně. Je zázračné, jak čas rozmaže některé věci.

A teď teda ta mystika, o které mluvím. Facebook je něco jako „vyvolávač minulosti“. Nikdy nebylo tak lehké zavolat někoho, koho jste deset let neviděli, zpět do svého života. Není to zázrak? Mít takovou spoustu potenciálních vztahů - uloženou ve svém profilu? Mít tímto způsobem stále živou linku všech životních kapitol, i těch, které jsou dávno uzavřené?

O komuli a čtyřnásobné radosti

 

Na jaře a na podzim mne čeká velmi příjemný rituál. Objednávání nových rostlin do zahrady. Rozpočet je tak vysoký, kolik mi zbyde na konci měsíce z rodičovské (tudíž skoro žádný), o to pečlivější je ale výběr.

Nakupování rostlin mi přináší čtyři radosti. První je, když rostliny navybírám a nakoupím, druhá, když je dépédéčko doveze, třetí, když je sázím a čtvrtá, když se ujmou a kvetou. Jelikož některé z nich manžel přejede sekačkou a jiné se zas v létě nedočkají kapky vody z konve, do čtvrté etapy bohužel všechny nedojdou.

Ale to nevadí, my nezdolní zahradníci to budeme zkoušet znova a znova :-)

Dnes jsem objednala rostlinky a už se na ně těším. Sice si trochu kladu otázku, jestli není pozdě, sázet je začátkem listopadu, ale…s trochou modlení, ať stihnout zakořenit, než přijdou mrazy, to snad vyjde. Hnedle jako první jsem si objednala komuli davidovu - tu má sousedka a slítají se na ni všichni, opravdu všichni motýli z okolí. Tak sousedce půlku motýlů odeberu, protože motýly fakt miluju a chci je mít taky na zahradě, ne na ně jen koukat přes plot :-D

 

Vždycky když si objednám rostliny, věci zde se urychlí. Začnu být otravná („Kdy už konečně zmizí ta kopa cihel? Jak plánuješ udělat to podbití na plotě? Kdy už se začnou dělat schody?“). Abyste věděli. Moje zahradničení probíhá takzvaně partyzánsky - musím si pro sebe skoro tělem bránit každý metr čtvereční, protože přední prostranství domu - jediná slunečná strana - je ve fázi stavby. Většina půdy je zaházená stavebním materiálem a jelikož všude mají (údajně ve vzdáleném budoucnu) probíhat terénní změny, správně bych měla počkat, až se všechno dodělá a potom teprve sázet.

Jenomže v tomto jsem zůstala dítětem - když mi někdo nedá pevný termín, kdy něco bude, je to pro mne jako by to nemělo být nikdy. A tak poskakuju po zahradě, hážu štěrky, tahám dřeva, prostě dělám všechno možné i nemožné, abych měla o kousek víc na rostlinky.

Vede to k tomu, že mne večer bolí ruce jako kráva. Nejsem totiž žádná fitness hvězda, odvezu pár koleček štěrku a pak abych týden odpočívala. Dnes jsem zneužila děti, které mi dovezly v kolečkách hnůj od koní, zatímco já posedávala na „západní lavičce“ a houpala kočárek. Konečně se ty děcka začínají vyplácet!

Zítra připravím půdu pro komuli i kdyby do mne blesky mlátily. Můj plán je vrazit ji přímo pod okna, aby před dětským pokojem a ložnicí létaly tuny motýlů. To bude romantika!

Vyčerpání na rodičovské dovolené, co s tím

 

Druhá část o tom, jak na rodičáku předcházet depresi a syndromu vyhoření.

 

V srpnu proběhla v knihkupectví bezva akce, šest knih z výběru za cenu jedné. Jsem na akce odolná a tak se mi daří nekupovat zbytečnosti. Jako správný knihomol jsem tomuto však nemohla odolat ani já.         Odnášela jsem si z knihovny knížky, které jsem více méně kupovala pro děti a manžela. Jedna z nich se jmenuje Perfekcionismus.

V životě bych netušila, nakolik tato knížka promění můj život k lepšímu. Začetla jsem se do ní a už jsem nemohla přestat. Ačkoliv bych sama sebe nikdy dříve nenazvala perfekcionistou, pochopila jsem, o čem vlastně tento rys je, jak se projevuje, jak lidem ztěžuje život a k mému překvapení se v mnohém našla.

Chtěla bych zde předat hlavní poselství, které se zcela jistě týká valné hromady lidí. To zní:

IDEÁL NENÍ POVINNOST

Mámy, prosím vás. Toto je taková hlavní věta, kterou všechny zapomínáme a pak se trápíme. Je sice naprosto skvělé mít uklizeno, navařeno, super vychované citově nepoškozené děti a spokojeného manžela. Ale tento ideál je jen meta, o kterou se můžeme snažit, ale která ve skutečnosti nikdy nenastane. Ano, a to mluvím i o těch citově nepoškozených dětech. Má smysl se snažit. Nemá smysl se trápit. Trápíte se večer s tím, že jste nějakou situaci výchovně nezvládli? Cítíte stres při pohledu na roztahané deky, hračky a polštáře na nevysáté podlaze?

Všechno toto trápení a stres z toho, že neděláme věci tak, jak bychom chtěli, docela slušně přispívá nastupující depresi, kdy se člověk cítí k ničemu a utápí se v tom, jak ve všem selhal. Z veškeré snahy, mnohdy marné, o dosažené ideálu vytvořeného v naší mysli, jsem já osobně byla naprosto vyčerpaná. Tak obrovské vyčerpání a nedostatek energie jsem jako bezdětná nikdy nezažila.

V mojí mysli se IDEÁL  stal POVINNOSTÍ a když jsem ho nezvládala dosáhnout, cítila jsem se špatně jako celá osoba. Pokud jsou vám vlastní pocity: „Nezvládám to“, „Už nemůžu“, „Jsem vyčerpaná“, pravděpodobně se vás to taky týká.

Stačilo změnit tento jediný přístup k životu a celý můj život se proměnil. A k mému údivu - míra pořádku a nepořádku je tu všeobecně stále stejná. Výchova dětí se naopak změnila hodně k lepšímu, protože když nejsem vyčerpaná, tak konflikty řeším vklidu.

Cítíte, že je toto i váš případ? Mám dobrou zprávu, jde to změnit. Perfekcionismus vychází valnou měrou z dětství, když naše osobnost byla hodnocená za výkon. U někoho jej pomůže odbourat pár sezení u dobrého psychologa. U někoho jiného třeba přečtení knihy o Perfekcionismu, uvědomění si svých vnitřních mechanismů a nové, pozitivnější nastavení osobnosti.

Byla bych ráda, kdybych toto lidské nastavení mohla změnit jedním blogovým článkem, ale neumím tady shrnout 300 stránek, kterými jsem prošla na konci srpna. Kniha je strukturovaná tak, že v první třetině teoreticky seznamuje se perfekcionismem, v druhé třetině je rozebráno, jak se projevuje perfekcionismus v jednotlivých oblastech života a v třetí třetině je takové rozhřešení, co s tím vlastně dělat a jak se sebou pracovat. Není to úplně nejlehčí čtení, není psaná stylem dnes moderních rychlopříruček a o životě. O to je ale hlubší a pomocnější.

Vyčerpání na rodičovské dovolené - první pomoc

 

Teď píšu asi svůj nejužitečnější příspěvek na tomto blogu. Fakt.

Je to totiž, doufám, pomocné lano pro mnohé maminky, které se cítí na pokraji svých sil. 

 

V srpnu to na mne pomalu začalo doléhat, ale ještě jsem zvládala brát naši situaci s humorem. V září však na mne dorazila v plné palbě a já chvíli byla opravdu tak hluboko, jak jsem nebyla už deset let.

Pro neznalce, naše situace je taková, že máme tři malé prcky a žádné dosahové babičky či jiné hlídací pomocníky. Nejstarší prcek, či paní prcková, kdyby šla do poradny, tak se vsadím, že na ní naleznou nějakou tu hyperaktivitu. Absolutní nesoustředěnost, nadměrná živost, neschopnost posedět a sama si chvilku dělat třeba omalovánky - to je náš denní chleba. Prostřední prcek je zase mezi dvěma a třemi roky - blbé období vzdoru. A nejmladší prcek je tříměsíční mimino, což mluví samo za sebe.

Moje dny vypadaly všechny stejně. Cítila jsem se jako robot, kterého ráno zapnou a večer se vypne. Robot, který je silně přetěžovaný a dost se mu přehřívá hardware, jelikož jsou na něj kladeny požadavky, které nemůže zvládat. A proto mi na chvíli vyhořel procesor.

Naštěstí jsem robot Číslo 5, takže jsem se zvládla opravit. (Narážka na starý film, pokud ho znáte, už jste fááákt staří.)

A teď přichází ta užitečná část, jak si pomoci? Jak si pomoci, pokud máte na rodičovské dovolené pocity deprese, pokud vás dostihl syndrom vyhoření? Pokud máte pocit, že melete z posledního, že už nemůžete dál? Když se ráno budíte a první myšlenka, co vás napadne, je, že se těšíte, až den zase skončí.  Když se zavíráte před dětmi, aby vás neviděly brečet. Když máte z toho všeho pocit viny, protože vy přece máte všechno, co jste kdy chtěly, a cítíte se takhle..

První pomoc při depresi na rodičovské dovolené (vyzkoušená a funguje):

1.      Vypovídejte se. Čím víc lidem povíte svou situaci a upřímně přiznáte, že to nedáváte, tím líp. Sdílená bolest poloviční bolest. Nestyďte se za to, rodičovská dovolená je fakt výkon, není nutno hrát si na to, že je to pohodička.

2.      Sportujte, nejlíp mimo domov. Jedna hodina sportu je lepší než dvě hodiny u psychiatra. Pokud máte jen jedno dítě, o to je to snazší, není nic jednoduššího než ho narvat do kočáru a jít si zaběhat. S více dětmi prostě musí zafungovat manžel (kamarádka, kdokoliv jiný).

3.      Jídlo a spánek je základ. Vařte na tři dny dopředu, kupte si kuchařky na jídla do 30 minut, vezměte na milost instanty a mražené polotovary. Jde přece o krizový stav. Nechejte si jídlo dovážet rozvážkou. Co se týká spánku, zde má každý jinou potřebu, já např. potřebuju minimálně devět a půl hodiny, což je dost. Musíte se stát lovcem spánku a využít JAKOUKOULIV chvíli na to, abyste se vyspala, případně si ji vytvořit. Já už roky pouštím děckám odpoledne pohádku a po dobu, co se dívají, spím. Taky zafunguje mít nějakou extra hračku, která je na půl hodiny zabaví. Půjčit jim na půl hodiny tablet či mobil s nějakou ptákovinou. Prostě mít v zásobě něco „extra“, co je na tuty zabaví a vy si můžete odpoledne dáchnout. Večer je zákaz vaření či uklízení, jděte spát, nebo si dělejte něco pro sebe.

4.      Rozmanitost - každý týden si naplánujte něco zajímavého či nevšedního. Nevšední výlet, návštěvu mateřského centra, důležité je změnit prostředí, dostat se z domácího kolotoče.

5. Mít něco mimo děti -Pokud máte "jen" jedno dítě, nebo děti s větším věkovým rozestupem, možná vám sem tam vybyde i nějaký ten čas pro sebe. Ten je třeba věnovat jakékoliv činnosti, která nesouvisí s dětmi a vede k nějakému cíli. Ať je to studium, háčkování, nebo snaha rozjet vlastní firmu. Je jedno jak to skončí, důležitý je ten proces - že máte něco "mimo rodinu".

To je takový základní manuál přežití. Vypadá to strašně snadno, že? Já vím, že není. A znám i ten kámen úrazu. Ale aby tento článek nebyl zas extra předlouhlý, tak se o něm rozepíšu zase příště.