Šla jsem si zaběhat, však ztratila jsem srdce
Abych ho
nalezla tak musím zpomalit.
Najednou padá
na mne tichá bázeň
V lese
je vše jak má i nemá být.
Slunce už
zašlo, měsíc nevychází
Topím se
bez boje. A chci se utopit.
V tichu
a zvuku, v zeleni, v šelestění,
Tam, kde
je vše jak má i nemá být.
Vpíjím se
do cesty, když šeptá „zůstaň navždy“
Objímá
mne jak matka, něžný cit,
A drsný
zároveň. Bojím se uvěřit
Co když
jen vábí, když otevřu svou duši
Co na mne
čeká? Vášeň? Věčný klid?
Zbytečné
otázky. Nelze s ní soupeřit.
Kameny,
kořeny, stromy, voňavý mech
Zvuk
lidské chůze, to zbylo ve stínech.
……….
V lese
je vše jak má i nemá být.
Dnes jsem si šla zaběhat "na okruh" a skončilo to takovým silným zážitkem, který se snažím pospat v básni. Mám teď už pár měsíců jakousi krizovku, kterou svádím na to, že je mi letos 30. Když se k tomu přidala silná energie jednoho kouzelného místa, málem mne to tam strávilo.
