Hrozny hněvu mi daroval kamarád, s tím, že by se mi to „mohlo líbit“…teda, trefil se. Člověk si prvních pár desítek stránek musí trochu zvykat na styl psaní, který souzní s dobou, kdy byla kniha napsána. Ale už po desíti stránkách jsem věděla, že čtu nesmrtelný skvost, který je o úroveň výš než jakákoliv současná literatura. Žádné přehnané postavy, ale obyčejní lidi, ke kterým člověk přilne, i když jsou úplně jiní než čtenář. Každá druhá kapitola lyrické vylíčení prostředí (jak sociálního, tak fyzického), ze kterého člověk nemůže odejít, i kdyby chtěl. Kniha mistrně pomalu člověka chytá, ale když ho chytne, drží ho pevně a nepustí. V půlce zjistíte, že se od ní nemůžete odtrhnout…a pořád čekáte, kdy přijde ten šťastný deus ex machina a rodině Joadů se zlepší život. A někde na pozadí hlavy víte, že se to nestane. Kniha mi vzala iluze a poupravila mi i názor na pravicovou politiku„každý má, jak si zaslouží“, ne, pochopíte, že je to opravdu o tom, kdo si vytáhl při narození šťastnou kartu. Přemýšlím, že to, co kniha popisuje, se bohužel děje i dnes – jen my jsme ti zazobanci, a ti vykořisťovaní kteří dělají „z ruky do huby“ nejsou „Okiové“, ale lidé ze zemí třetího světa. Jen na rozdíl od tehdejší doby my jsme tuto nepříjemnost geniálně přesunuli tam, kde se na ni nemusíme koukat. A co oči nevidí, srdce nebolí.
