Jsem věčný hledač pravdy.
V knihovně na mne vyskočila kniha od Lorny Byrne.
Andělé v mých vlasech. Znala jsem ji z doslechu, tak jsem si ji půjčila. Aby
bylo jasno, z čeho vycházím já, někdy před patnácti (cca) lety jsem měla
několikaleté období, kdy jsem dost žila ve všelijakých těch „new age“
záležitostech typu andělé, aury, a podobně. Pak bylo dlouhé období ryzího
ateismu a před dvěma lety jsem si našla (naprosto bez nějaké zjevné příčiny či
impulsu, což je podivuhodné) cestu k Bohu. Teď, když mám říct svou víru,
označuju se za nejvíc heretického křesťana v ČR. Nemám moc jasno, jak to
bylo v minulosti s Ježíšem a Marií. Taky dost pochybuju o pravdivosti
bible, ačkoliv zase si myslím, že většina biblických příběhů má pravdivější
základ než povídačky na dobrou noc. Věřím v sílu modlitby. Má víra je dost
interní. Moc mi nejsou sympatické všechny ty moderní new age pohádky o tom, jak
je všechno krásné a pozitivní, přesto že já sama pozitivní jsem (a doufám že mám
i trochu krásy :D)
A možná proto mě tato kniha naprosto irituje. Iritace je
opravdu nejlepší vyjádření pocitu, který jsem měla zhruba od jedné poloviny knihy, až do jejího konce. Když mne něco irituje, pídím se dál, tudíž jsem přečetla spoustu názorů
jiných lidí na tuto knihu a na její autorku.
Je pěkné, že spoustě lidem dala naději a změnila na chvíli
život k lepšímu. Bohužel, takové rychlé nadšení indukované do našeho
života někým cizím většinou vyprchá stejně rychle, jako přišlo. Právě proto, že má zdroj vně
duše a je příliš povrchní. Instant new age poučky jsou takový spirituální mor dnešní doby.
Nepochybuji o autenticitě autorčiných prožitků. Pokud není
dokonalá lhářka a cynička, je vidět, že to, o čem píše, opravdu prožívá. Sama jsem
zažila něco dost neuvěřitelného, včetně setkání s nadpřirozenými bytostmi.
Některé pocity opravdu sdílím. Nicméně já jsem ke svým zážitkům byla (téměř)
vždy skeptická a skeptická jsem doteď. Ona je přijala za své a stoprocentně jim
věří, včetně toho, že její andělé jsou andělé a její bůh je bůh.
Intuice mi napovídá, že s jejími anděly není něco
v pořádku. Možná proto mne její kniha tak nadzvedává ze židle.
Teď se budu snažit utřídit a sepsat ve slova těžko
převeditelné myšlenky.
Mám takovou…teorii. Existuje nějaká nehmotná sféra, kde
„žijou“ nějaké energie. Těžko říci, jestli jsou inteligentní ve smyslu volního
chování, jako lidé. Tyto energie se dovedou za pro ně
příznivých okolností „navázat“ na život nějakého člověka a manifestovat se ve
fyzickém světě a utvářet člověku realitu, kterou prožívá. Prožitek je pak zčásti
uzpůsoben tomu, co on sám očekává (tj kultuře, ve které vyrůstal, tomu, co
četl, co sám chce, atp.) a na co je naladěn. Taky se hodně projevuje přání, co
vidět chce. Dokonce ten prožitek mohou sdílet i jeho nejbližší (což je dokázaný
psychiatrický fenomén, tzv. šílenství ve dvou).
Aby se mi o tom líp psalo, přijmu tedy na chvíli myšlenku,
že někde žijí samostatné bytosti.
Motivace, proč tyto bytosti zasahují do našeho světa?
Pozornost.
Moje zkušenosti (a z knihy Andělé v mých vlasech
mám tentýž pocit) jsou, že tyto bytosti se živí pozorností člověka. Čím víc
budete na ně myslet a řešit je a hlavně pokud ve vás budou vzbuzovat emoce, tím
jsou silnější. Mohou zesílit natolik, že
opravdu změní život člověka a získají moc měnit věci ve fyzickém světě (tak jak
se dělo Lorně Byrne).
Moje víra je, že tyto energie mohou mít jak dobrou, tak zlou
podstatu. Tu podstatu člověk od sebe dost těžko rozezná (a tady souhlasím i
s biblí, kde je řečeno, že Ďábel klame a člověk musí stále „rozsuzovat“
stojí-li před ním Bůh, nebo ďábel). Je ale taky možné, že mají podstatu
neutrální, ale ve svém boji za pozornost pouze sehrávají různé role.
Konec mé teorie. Teď zpátky ke knize. A její autorce.
Pocit vlastní výjimečnosti u Lorny Byrne může dost vycházet
z toho, jak se na ni dívali jako na malou. Několikrát na mne v knížce
dýchl pocit křivdy z toho, že jí její rodiče nebrali na vědomí a nezastali
se jí, když o ní někdo řekl, že je hloupá či retardovaná. Což jí samozřejmě
nelze zazlívat. Podle jejího popisu si ji představuju jako dost velkou mimoňku.
Ani jedna blízká kamarádka! Vlastně jsem se divila, že si našla manžela.
Kdy mne kniha poprvé dost zarazila, byla pasáž
s andělem smrti. Pro ty, co (už) neví o co jde, zkrátím: Lorna pracovala
v obchodním domě společně s jiným chlápkem, kolem kterého začala
vidět Anděla smrti. Andělé jí řekli, že ten chlápek má brzo zemřít. Jelikož po
něm neustále pokukovala, tak se jí on začal více všímat a klábosit s ní
v jejím oddělení. Jednoho dne s ním dělala přesčas a věděla, že ho
vidí naposledy. Byli spolu sami. Pak šla chodbou pryč z práce a pak má
výpadek paměti a budí se až ráno doma. Druhý den si přečte, že chlápek byl
zastřelen. Vrah se nenašel.
Jsem jediná, komu to přijde jako popis dne fanatického
vraha?
Říkala jsem to manželovi, ten nad tím máchl rukou, že by se
na to asi přišlo. Nevím, no, bylo to v šedesátých letech v Irsku. Co
ale vím je, že když má někdo výpadek v paměti, tak (mimo alkohol)
pravděpodobně v tu chvíli zažil něco tak traumatického, že to jeho mozek
nechce pobrat a zvědomit.
Kde by si sehnala mladá Irka pistoli a jak by si pro sebe
obhájila ten čin? No, třeba vymyšlením celoživotní story o andělech, které sama
uvěřila a věří.
OK, čo bolo, bolo, nechám to být.
Zkušenost, kterou sdílím (jen bytosti, se kterými mám
zkušenost já, se nezvaly anděly) je nejednoznačnost a nelogičnost. „Nemohu
říci“ od andělů může být jak pravda, tak výpadek v systému. Proč například
se musí jeden anděl zjevit Lorně a říct jí, ať jde do místnosti za jiným
andělem? Proč se jí nezjeví ten čekající rovnou?
Teď se omlouvám všem, kterým vezmu hračky z pískoviště.
Ale zamyslete se na chvíli, co je vlastně Bůh, co je Anděl (pokud teda věříte
na Anděly) – posel Boží. Obrovská síla nad lidmi. Připadá vám vážně
pravděpodobné, že:
1) Andělé
mluví zmateně či nekonzistentně, někdy odpovídají a někdy naopak vůbec ne
2) Andělé
se „stydí“ před lidmi zjevit (a to včetně Archanděla Michaela), přitom v jiných
částech knihy se bez obav zjevují jako mocné bytosti
3) Andělé
na sebe berou různé „šaty“ typu zelených holínek s duhovými pásky
4) Andělé
bezdůvodně „trápí“ člověka tím, že mu říkají, co se stane a kdo blízký mu umře,
aniž by ten člověk s tím mohl cokoliv dělat, či mu ta jakkoliv pomohlo v jeho
běžném fungování.
5 ) Andělé jsou smutní i veselí, tak jako lidé. Mohou být andělé i vzteklí?
Ať jsou bytosti, které Lorna Byrne vnímá, jakékoliv povahy,
nemám z nich dobrý pocit ( a tedy z celé knihy). Můžu její vidění
šmahem odsoudit, jako šílenství, nicméně i v tomto případě mám tušení, že
bych asi s vaničkou vylila i dítě. Opravdu věřím tomu, že je výjimečná. A
že s někým komunikuje. Ale andělé to nejsou.
