Před rokem touto dobou jsem si volala s kamarádem. Mimojiné jsem říkala, že mám strach z koronaviru. Kamarád se tomu zasmál, že to je to poslední, z čeho mám mít strach (pro připomenutí, před rokem zde byly první zprávy, že v číně se začíná něco šířit).To je takový moment, který si živě pamatuju a který odstartoval moje vnímání koronavirového dění.
Během roku se můj názor dost vyvíjel podle toho, jaké informace jsem si doplnila, ale strach zůstával. Jednou to byl strach z hluboké ekonomické krize, podruhé strach ze sociálních a bezpečnostních nepokojů s ní spojených. Všichni jsme cítili, že letošní rok silně náhle a silně proměnil společnost, vyčistil co bylo zamlženo a často odhalil, co se ukrývalo v jednotlivých lidech. Strach ze samotného koronaviru jsem neměla nikdy - až doteď.
Celý rok mi na pozadí mysli běželo: „mnoho povyku pro nic“. Moji přátelé možná sledovali, že celou covid hysterii jsem považovala za alergickou reakci společnosti. Co se týká úmrtí, staří lidé a lidé douhodobě nemocní umírali vždy. Jen k infarktu, zápalu plic se teď ještě přidal covid. Ač si vážím života, osobně já na tom nic cynického nevidím. Kdo dosáhne věku sedmdesáti let, měl by podle mne si začít ujasňovat věci poslední, protože už mu tu zbývají pouze jednotlivé roky a že ho ze života sebere zápal plic, infarkt, rakovina nebo nově covid je prostě jasná věc a bojovat s tím je takový souboj s nevyhnutelným. Nekážu vodu a nepiji víno: Před měsícem mi zemřel na covid děda. Teda, měl diabetes a 82 let, ale jinak byl pohyblivý, pohodový, zdravý a kdyby se nenakazil, tak by tu ještě byl.
Tudíž v téhle optice mi vládní covidhysterie samozřejmě nedávala smysl. Při rétorice „Ochráníme každý život“ bychom klidně mohli zavřít silnice a všechny lidi doma u sebe, aby se náhodou někomu něco nestalo. Přesto podle mne nesmyslně tu a tam někdo vedl v mediálním prostoru tyto debaty a i vláda sem tam vedla svou rétoriku tímto nesmyslným směrem.
Jiné světlo mi vrhlo na koronavirovou problematiku zjištění, že v tzv. Rizikové skupině se odhadem nachází cirka 2,5 milionu lidí (to je ten nižší odhad). V této skupině covid zabije ne 1%, ale zhruba 10-20 % nakažených. To znamená, kdybychom nechali covid projít českou populací během jednoho roku, sebral by s sebou třeba 500000 lidí. Z tohoto počtu, ač jsou to věkově důchodci, spousta lidí ještě pracuje a jejich znalosti a zkušenosti jsou sakra využívány - v armádě, energetice i zdravotnictví. 500 000 by zemřelo a ještě víc tisíc by se během tohoto černého roku rozptýlilo do nemocnic, stonali by doma, byli by v karanténě. Uvažuji: Věková skupina 40+se jistě díky svým zkušenostem a znalostem nachází ve vedení projektů mnohem víc než věková skupina do 40ti, která covid následky většinou nepociťuje. Takové počty lidí vyřazených najednou z práce by měly citelný efekt na chod státu. Pokud nemůžeme pandemii zastavit, rychlost šíření je v tomto případě tedy dost zásadní. Rozptýlí se-li tato čísla z jednoho roku dejme tomu na pět, tak už se to dá zvládnout. V tomto světle celá covidhysterie smysl dává.
Takže se snažíme (jako společnost) co nejvíce zpomalit šíření viru i za obrovských ztrát, do doby než přijde vakcína. Všichni se naočkují a oddechneme si.
Bohužel jsem (klasicky) obrovský skeptik. Od začátku se bojím, že vakcína nebude vůbec tak spasitelná, jak vláda očekává. Tedy, než se ukázalo, že naše vláda je natolik neschopná, že nedovede zorganizovat očkování a že problémem bude i dodávka vakcín, bála jsem se účinnosti. Přes určitá pozitivní data, která nám předkládají výrobci v klinických testech, tento faktor prověří až čas. To jsem ale netušila, že mnohem větší problém bude logistika. Když se začalo očkovat, vynořilo se tolik logistických problémů, že má skepse k vakcíně jako spáse Evropy dosáhla jistoty. Jsem strašný škarohlíd. Myslím, že než bude proočkovaných (tj-dostali dvě dávky) dostatečný počet lidí v ČR, virus zmutuje způsobem, na který nebude současná vakcína účinkovat. V nejhorším možném scénaři nám třeba zbyde polovina koupených (ale už nefunkčních) vakcín na skladě, mezitím, co se budou muset za neskutečně prachy nakoupit nové (a toto celé znova zorganizovat od začátku, otázka, jestli na to zbudou peníze a hlavně vůle). Já si myslím, že snaha proočkovat populaci je jen marný pokus v tomto souboji s covidem, marný pokus, který sice asi stojí za to, ale který s nejvyšší pravděpodobností nevyjde.
A čeho se na covidu nyní bojím nejvíc je jeho potenciál dost to tady celé posrat. Virus, který se šíří děsně rychle, a který se hlavně šíří dva dny předtím, než začnou respirační příznaky, má pro toto posrání co nejlepší předpoklady. Zatím umírají „jen“ (a tyto uvozovky si ve své mysli desetkrát zvětšete) lidi staří a nemocní, ale co až na něj začnou umírat lidi zdraví, ve středním věku, nedejbože děcka? Myslíte, že se tady taky budou dělat demonstrace za otevřené restaurace a sjezdovky?
Teď je to má spekulace, ale myslím, že tento silný potenciál je jeden z hlavních důvodů covidhysterie na celé západní polokouli. Ono totiž až tento stav přijde, tak už bude dost pozdě zavádět nějaká opatření. Proto se zavádí teď (jen do doby, než budeme mít pandemii pod kontrolou), aby se tomuto stavu předešlo.
No a teď ta kruciální věta. Jen do doby, než budeme mít pandemii pod kontrolou. Jsem tak obrovský škarohlíd, že si myslím, že tato chvíle bohužel nenastane. Že vakcína (jak jsem psala výše) nás nespasí, účinné léky bez vedlejších účinků zatím nikdo nenašel a virus sám nezmizí, ani nepřestane zabíjet.
Takže nejhorší scénář, který podle mne nastane: Celý rok budou trvat silné restrikce za protestu lidí, kteří situaci nevidí tak černě jako já. Mezitím virus zmutuje, takže ti co byli naočkovaní, tak jim to pomůže jen proti „starému“ kmenu koronaviru. Po roce restrikcí stát vykrvácí z peněz a za tlaku naivní veřejnosti (ale hlavně i proto, že nebude mít prachy dál dotovat zavřené podniky) otevře ekonomiku a nechá populaci tzv promořovat. Za dva roky tu budou obrovské ztráty na životech a současně žádné státní peníze.
No a pak ještě ten scénář nejhorší z nejhorších, který doufám (modlím se) aby nenastal - někdy v průběhu výše popsaného koronavirus zmutuje natolik, že začne být doopravdy nebezpečný. Začne zabíjet fakt, nepujde „jen“ o procento nebo „jen“ o staré a nemocné, ale o všechny a v řádech desítkách procent, což povede k kolapsu společnosti.
Krize přichází s transparentem „Když se sere, tak se sere“, od toho je to krize, takže do toho všeho se zamíchá ještě něco jiného. Dlouhodobé záplavy, sucha, migrace zdecimovaných afričanů (jejichž ekonomika jde momentálně do prčic), kteří budou rozčarovaní situací v evropě, pak se to všechno sečte a všechno bude v háji. Nedejbože nějaká ještě jiná nemoc. Titanik se potápí, jdu sázet zemáky.
Tady bych ten blog asi měla utnout, ale když už jsem teda v tom…tak chci napsat ještě něco.
Nikdy jsem neměla tendence nadávat na vládu. Do tohoto roku jsem věřila, že nám vládnou lidi inteligentní. Ač morálně třeba často v nepořádku, tak že jsou to lidi vzdělaní, logicky uvažující, přemýšlící a schopní. Letos jsem se dost vyvedla z omylu. Od jara jsme svědky tak obrovské neodbornosti, neschopnosti a nepředvídavosti, že je to až k neuvěření. Když i mně, vesničanovi z Horní dolní, dochází, že když udělám A, tak nastane B, nechápu, fakt nechápu, jaktože to nedochází odborníkům z vlády. Máme tady dvě hypotézy, jedna je, že jsem nadprůměrně geniální, druhá je, že nám vládnou doslova dementi. Jelikož ta první je statisticky dost nepravděpodobná, doplňte si sami výsledek.
A ohledně restrikcí - přesto vše výše napsané, osobně: Je to hrůza. Celé mi to leze na hlavu, to nestýkání, žádné akce, člověk si nemůže jít zaplavat, zasaunovat, všechno zavřené, lidi na nervy.. K dobrému rozpoložení to nepřidává. V restrikcích, jak je dodržuju, mám taky své osobní hranice, a to je nestýkání s rodinou a kamarády. Ve světě, kdy mám být zavřená navždy doma, protože venku mi hrozí smrt, žít nechci, ani kdyby smrtnost viru byla najednou 30%. Neříkám tím, že je v současném stavu ideální pořádat hromadné party, ale nepřestanu se se stýkat s nejbližšími - v tom mám prostě jasno. Život bez přátel a rodiny nestojí za nic.
Abych tomu dodala údernosti, můj děda se natolik bál covidu, že od září odmítal rodinné návštevy. Pak musel jít kvůli prkotině v prosinci na pár dnů do nemocnice, kde se nakazil a zemřel a už neviděl nikoho.
