neděle 29. listopadu 2020

Život nemá smysl, ale....

Jaký má život smysl?



Když se člověk setká se smrtí, oprávněně se ptá, jaký je smysl života. Je pravda, že život od narození až do smrti ti může v tu chvíli připadat, jako prd do větru. Taky jsem onehda ležela zavřená ve tmě a ptala se podobným způsobem. Nemohla jsem objevit žádný smysl života. Nemyslím tím fráze jako „Děti, láska, cestování, to je můj smysl života…“. Spíše jsem hledala nějaký obecný smysl lopotění mezi narozením a smrtí. K čemu to lopotění vůbec je, když stejně člověk umře a za pár generací už si na něj nikdo ani nevzpomene. No, a když jsem si pořád pokládala tuto otázku a nemohla najít odpověď, došlo mi, že je třeba přezkoumat otázku samotnou. 

V tu chvíli mne napadlo, že celá ta otázka je vlastně úplně špatně položená. Že život smysl vůbec nemá a ani ho mít nemusí. Děsí vás to? Můžeme v tu chvíli považovat za zbytečné zákony chránící život? Nikoliv. ¨

Vnitřně jsem objevila, že každý život nemá žádný smysl, zato má ale velký význam. 

Budu teď mluvit o lidech, ačkoliv ten význam má jakýkoliv živý tvor. Každý člověk se nějakým způsobem zapisuje do myslí ostatních. Když je z těch šťastnějších, může se dokonce vepsat i do myslí lidí dost vzdálených, třeba svou myšlenkou, nebo fotografií, a tím je ovlivnit. Ale i ti méně šťastní se někomu narodili a změnili mu život a za svůj život se více či méně vepsali do života ostatních. Společnými silami jeden tvoříme druhého. Každý život má tedy význam. 

 Pravdou není známé „Myslím, tedy jsem“ ale „Jsem vnímán, tedy jsem“. Když jsem toto úsloví četla někde poprvé, řekla jsem si, co je to za blbost. Onehdy v noci jsem to konečně pochopila a odsouhlasila. (Neptejte se mne, kdo ten výrok vypustil, nemohu to bohužel dohledat. Vím ale jistě, že je to z nějaké větší hlavy, než je ta moje.) Vím, že to autor možná myslel jinak a mnohem složitěji, ale mně to sedí i na mou úvahu. 

Jsem ráda, že jsem tady rozumově došla. Zastávám dosti humanistické postoje, které ne vždy prochází logickou analýzou, a tahle je jim zrovna podporou. Je krásné, že můj i tvůj život má význam, i když budeme mít až do smrti nohy na kanapi. 

Myslím ale, že to by nikomu stačit nemělo. Snažím se nejen o to, aby měl můj život význam, ale taky, aby měl hodnotu. Slovo hodnota, které má stejný kořen se slovem „hodný“, má na rozdíl od „významu“ pozitivní konotaci. Bylo by tudíž fajn, kdybych do světa přinesla trochu dobra navíc. Co je dobro a co zlo, to logicky ještě prozkoumané nemám, ale vím jedno - chránit život je dobro vždy, protože každý život má význam.

středa 4. listopadu 2020

Mystický facebook

 

Nalít si  sklenku, zapálit svíčku a otevřít nekonečný wordovský soubor „kecy“. Tyto tři úkony by měly zapříčinit nějaký hluboký či mělký výlev myšlenek.

Tedy, to je divný úvod. To bude asi tím vínem, jelikož nejsem fakt zvyklá pít  a sama si sklenku nenalévám už vůbec. Manžel mne však opustil do hajan, nemám se s kým spojit, a tak se snažím spojit alespoň se svými čtenáři.

Dnes chci psát o…facebookových přátelích. Někteří lidi na facebook nadávají, jak tam má člověk spoustu imaginárních přátel, jak se všichni chlubí nesmysly, které by se v neinternetové verzi styděli ukázat. Asi je spousta z toho pravda, ale dnes jsem objevila i jeho takovou dá se říci mystickou stránku.

Projížděla jsem si svých 211 přátel. Asi u čtvrtiny vůbec nevím, o koho jde (předpokládám, že z té čtvrtiny bude ale i pár holek, co si změnilo po svatbě příjmení), ale zbytek lidí znám. Číst si ta jména je pro mne hypnotická procházka minulostí. Mám v přátelích dávné kamarády, které jsem neviděla už patnáct let a nevím o nich zhola nic. Mám tam i expartnery blízkých přátel, kteří už dávno mají nové vztahy. Mám tam vystavovatele, zákazníky, co mají nějaký můj obraz…Každé to jméno ve mně něco vyvolává. Nejčastěji vzpomínku na nějaké období, spojenou s emocemi. Rozklikla jsem profily bývalých spolužáků. Někteří děsně zestárli, některé bych nepoznala už vůbec. Spousta mých přátel či „přátel“ na facebooku není vůbec aktivní, ale naštěstí je profláknou jejich přátelé, kteří je označují na fotkách.

Prohlížet si profily lidí, které jsem neviděla už i více než deset let, je pro mne jako hypnotická procházka minulostí. Vzbuzuje ve mne touhu, uspořádat s těmi lidmi nějaké setkání a přenést se v čase ještě intenzivněji.

Takhle jsem se v srpnu sešla s bývalou spolužačkou ze základky. Na Vsetín už moc nejezdím, ale když to vyšlo, snažila jsem se zorganizovat setkání pár holek. Sešly jsme se sice jen dvě, ale víte co?

Bylo to děsně super. Zajímavé je, že s Bárou alias Žižinou jsme se na základce nějak extra nebavily. Přitom, po těch letech, musím říci, že bych s ní klidně chodila na kafe pravidelně. Je zázračné, jak čas rozmaže některé věci.

A teď teda ta mystika, o které mluvím. Facebook je něco jako „vyvolávač minulosti“. Nikdy nebylo tak lehké zavolat někoho, koho jste deset let neviděli, zpět do svého života. Není to zázrak? Mít takovou spoustu potenciálních vztahů - uloženou ve svém profilu? Mít tímto způsobem stále živou linku všech životních kapitol, i těch, které jsou dávno uzavřené?