Prožít smutek

Smutný zápis o pláči a zármutku

 

Když jsem se to ráno na internetu dozvěděla, co se stalo, hned mi vytryskly slzy. Každý z nás prožil v životě nějaké ztráty, se kterými se časem počítá – pes, babička, děda..ale o to víc člověka dovedou semlít ty tragédie, které ho zastihnou náhle – smrt dítěte, sestry, manžela..

Blízká kamarádka prožila právě takovou ztrátu. Hned jsem ji volala. Brečely jsme obě dvě. A já ještě občas do druhého dne.

Včera jsme si po týdnu volaly a v podnapilém stavu mi řekla, že můj ranní hovor ji dost rozsekal. Že měla v tu chvíli pocit, že by mne měla utěšovat.

To mne natolik dostalo, že jsem nad tím přemýšlela celý večer a motivovalo mne to napsat tento příspěvek. Ji potkala tragédie, která se při troše štěstí člověku stane jednou, dvakrát za život, a ona měla den po té události pocit, že má utěšit někoho, kdo nad touto tragédií brečí. 

Musím říci, že hlava mi to nebere a přemýšlím o smutku jako takovém. Včera se stala totiž ještě jedna věc – pohádali jsme se s manželem, nic vážného, taková ta běžná manželská hádka. Chtěla jsem si na internetu přečíst nějaké příběhy, ať se odreaguju, ale bohužel jsem narazila zrovna na příběhy o úmrtí dětí před porodem. Jelikož jsem těhotná a hormony mám na houpačce, a do toho ještě ta hádka, semlelo mne to dost a brečela jsem jak želva.

Manžel rozsvítil, dělal blbiny a pouštěl mi veselé písničky. Chtěl mne rozveselit.

Z toho soudím, že jsou dva typy lidí. Anebo jsem opět letadlo mezi hromadou bláznů.

Já když jsem smutná, potřebuju si to odžít. Potřebuju se zavřít do tmy – SAMA – s nikým nevolat, pobrečet si pořádně, probrat staré fotky.. Nepřijímám telefony, a co rozhodně nechci je, aby se mne někdo snažil utěšovat. Nebo mne rozveselit, to je tak na ránu pěstí. Za pár hodin (dle situace) mám odžito a funguju dál. Pokud chce pro mne někdo v tu chvíli něco udělat, tak ať mi donese teplý čaj a drží všechny lidi ode mne dál. Potřebu kontaktu mám až dlouho po této první fázi.

Samozřejmě podle sebe soudím tebe, takže když švagrová byla po těžkém rozchodu, měla jsme za to, že to poslední co chce, je jít s námi do zoo. A pak jsem se divila, že šla ráda a ještě se vyjádřila, že něco takového potřebovala a že ji to udělalo dobře. To je ta druhá skupina lidí.

Teď jen hádám – mám pocit, že tito lidi se smutkem bojují. Nechtějí být smutní, chtějí to potlačit. Nesnáší, když je smutný někdo blízký (proto to utěšování a rozveselování).  Možná si myslí, že smutek je něco, co do života nepatří? Možná jim v dětství často říkali: „Nebreč“? Možná mají pocit, že nejsou tak tvrdí, jak by měli být? Nevím, neumím se do toho vcítit.

To vede k docela velkým nedorozuměním, co se týká vztahů, kontaktů a naplněných očekávání v případě, že se něco přihodí. Neumím se vžít do přístupu a pocitů „těch druhých“ a proto zřejmě nekonám to, co by potřebovali zase oni.

Pro mne je smutek naopak něco, co do života patří. Stejně jako smrt, neúspěchy a ztráta, se kterými se pojí. Nechci teď být pochopená tak, že se těm situacím nesnažím vyhnout, nebo je vyhledávám. Ale prostě když přijdou, hořkosti vypiju plný kalich..  Se smutkem je život barevný. Bez tmy světlo nevynikne. Život má podle mojí filosofie smysl žít pouze naplno – naplno prožívat jak radost, krásu, veselost, tak zlost a smutek. Snažím se to učit i moje děti. Když malá pro něco brečí, neříkám jí: „Nebreč.“ Naopak jí říkám: “Pobreč si“. 

Pokud máte chvíli času a dočetli jste to až sem, docela by mne zajímalo, jak to máte vy.

Díky bohu za petardy

Díky bohu za petardy

Přelom roku, třičtvrtě na dvanáct. Budím se a půl hodiny mnou cloumá vztek a nenávist k celému světu. Asi jako vždy, když mne něco probudí dvě  hodiny po usnutí. A to něco jsou tentokrát ještě navíc pitomé petardy.

Vlastně vůbec nechápu, kdo je pouští, když jediné, co na facebooku poslední týden čtu, jsou příspěvky o nesmyslnosti a zhovadilosti této silvestrovské zábavy, které by se daly shrnout do (taktéž facebookového) motta

 „Kolikrát jsi retard, tolik bouchneš petard.“

Tedy, facebook každému ukazuje to, co již souzní s jeho světonázorem, takže není divu. Tak ale nějak potom nevím, jestli má smysl nosit tu dříví do lesa a psát o tom, jaká kravina je dělat v noci rachot a strašit tím zvířata a malé děcka a štvát tím ty, co spí. Jako správný pomstychtivý asociál mám chuť prvního ledna v šest ráno pochodovat po venku s činely, abych oslavila první ráno nového roku. 

Aby bylo jasno, centrální ohňostroje beru na milost. Často jsou pěkné a trvají tak deset minut, navíc jde o komunitní setkání na návsi, takže pro mě za mě..ale takové to, že si někdo koupí rachejtli a zapálí ji před svým (nebo v horším případě před mým) barákem, to je mimo mé chápání, a proto...

radši napíšu takovou druhou stránku věci. Bouchání rachejtlí, všechen ten hluk a světla ve mně evokují představu války a výbuchů. Myslím, že „vyhodit něco do vzduchu“ tímto stylem spoustě lidí trochu vyprázdní jejich přirozenou agresivitu. Když se divám na fotky ze silvestrů, na kterých jsou totálně rozjetí lidi řádící jak utržení ze řetězu, mám zase představu šíleného davu, který v davové euforii ztratil rozum a morálku.

Ve skutečnosti je krásné, že toto vše se děje v pozitivním duchu oslavy a všechnu střelbu i bezhlavost provází pozitivní emoce.

Že jsou to dementi, ti co se musí takto jednou za rok uvolnit? Že to nechápete, co z toho kdo má, že nakoupí za stovky (tisíce) pyrotechniku a pak to bouchá do vzduchu? Já taky ne. Ale díky bohu za petardy. Možná kdyby nebyly, tak by bylo víc nepokojů, vandalství, blbců jezdících po silnici jak magoři.

Musíme to prostě jednou za rok přežít.

_______________________________________

Mimochodem, nějak jsem nedohledala, jestli není na silvestra nějaká celostátní výjimka, ale nemohla bych celou noc otravovat policii kvůli Rušení nočního klidu? :-) Minimálně bych je asi pobavila.