O superhrdinství, samotě a naplnění

Víte,většinou si připadám naprosto normálně.
Dříve jsem, jako každý přecitlivělý adolescent, milovala superhrdinské filmy (OK, přiznávám se, mám je ráda pořád), oblékala se do podivného oblečení, které mi přišlo strašně cool a hlavně si připadala výjimečná a nepochopená. To je součást přechodu z puberty do dospělosti, smířit se s obyčejností. S tím, že tu člověk vlastně nemá žádný speciální úkol (tedy tím myslím takový, který by ho vynesl do světových novin). Smířit se se zjištěním, že i můj život bude jaksi "normální" a předvídatelný - život obyčejného člověka. I mně to kolem osmnáctého roku došlo. Prolezla jsem skříně a nikde žádná Narnie. Dopis z Bradavic se někde zadrhl. Neštěklo po mně žádné speciální komando, ani tajné bratrstvo. Neprojevily se mé superschopnosti. Přijetí tohoto faktu všednosti bylo bolestné, na druhou stranu, mně všednost přinesla spoustu dobrého, lásku, štěstí i náplň života. Jakkoliv je všední, je svým způsobem úžasná. Alespoň pro dva lidičky jsem superhrdina.

Ale přesto..jsou dny, kdy jedu po eskalátorech dolů do metra. Jsem bez rodiny a nechávám se unášet vlastními myšlenkami. A najednou na mne padne tak silný pocit..jako by mě někdo hodil do vody. Pocit naprostého odcizení. Připadám si opravdu jako Marťan, který je první den na planetě Zemi, převlečený za člověka. Je to pocit izolace a samoty uprostřed davu. Pocit, že nerozumím ničemu a nepatřím mezi ostatní. Když o tom píšu, vzpomínám si, že o tom už mluvil pan Dubšík, můj učitel na výtvarku. Tehdy jsem moc nechápala o čem mluví, protože jsem velkoměsto navštěvovala jednou za uherský rok. Teď ho ale plně chápu. Hádám, že nejsem zdaleka jediná, kdo tak zvláštně prožívá tu chvíli, kdy jste v davu a míjíte jednoho člověka za druhým. Všichni jsou pro Vás naprostí cizinci. Pro člověka je ta situace tak krajně nepřirozená, že se s tím každý mozek musí po svém nějak vyrovnat.

Umím si opravdu představit, že pokud se nějaký člověk nezačlení do žádné skupiny, nemá milující rodinu, či super přátele a zůstává na toto sám, tak potom může začít dělat fakt strašné kraviny a vést svůj život od desíti k pěti.

Naštěstí drtivou většinu času nemám mentální prostor na to, babrat se v podivných pocitech, které mne přepadnou v davu. Když mám v jedné ruce kočár, v druhé dceru, v třetí odrážedlo a ve čtvrté motorku, mám fakt fyzický problém vyjít deset schodů, takže i mé myšlenky jsou směřovány jinam. A tím se mi asi na závěr i vyloupl smysl této úvahy. Když nemá hlava co dělat, analyzuje sama sebe až přespříliš. Je třeba udržet ji zaměstnanou, což děti zvládají na jedničku. A nemůžete-li si pořídit děti, pořiďte si alespoň medvídka mývala, nebo projekt tak velký, že vám zabere veškerou mentální kapacitu. Opravdu, myslím, že spousta "špatének" v životě může mít jako prvotní spouštěč nudu a životní (mentální) prázdno.

Sedm pravidel šťastného vztahu

Letos s manželem otevíráme další dekádu společného soužití. Možná je to z jednoho pohledu dost, z jiného málo. V kontextu mých vrstevníků je to ale spíš víc, než míň. Přečkali jsme spolu spoustu krizovek. 

Největší krizovky byly určitě během prvního těhotenství před pěti roky. Tolikrát jsem byla zavřená na záchodě a brečela…asi v osmém měsíci těhotenství jsem v jednu v noci zdrhla po hádce z domu. Manžel se vykašlal na svou hrdost a s odstupem běžel za mnou. Já jsem ho ale nechtěla ani vidět, tak jsem se mu schovala za garáže.  Když jsem ho pozorovala, jak mne marně hledá, bylo mi ho líto. Vylezla jsem a za chvíli bylo po hádce.

Takové „útěky“ já potřebuju, abych si provětrala hlavu. Už mu sama říkám, pokud se budeme hádat, vyhoď mne ze dveří. 

Pravidla Šťastného vztahu:

1.Tolerance – ten druhý je prostě jiný. Má své divné zlozvyky, divné názory…tolerance je opravdu základ každého vztahu. Další level je:

2. Smířit se s pár věcmi – otevřené/zavřené okno, topit/netopit, jdoucí počítač/vytahování všeho ze zásuvky, hromadění věcí/zbavování se věcí, šetření/utrácení to jsou základy běžných hádek.. Přišla výzva nejtěžší, a to smířit se s marností mého počínání v domácnosti, které mi ten druhý hatí.  A víte co? Jakmile první ustoupí, ten druhý taky ubere. Chce to jen udělat první krok.

3.Bojovat – Zdrhnout umí každý. Co přetrvá je vztah, o který se bojuje. Pokud oba chtějí vztah zachránit, chce to jen čas a bod tři, to i u vážnějších témat, než je topení. Takže vydrž prťka, vydrž.

4. Pojmenovávat věci pravými jmény – asi v posledních dvou letech jsem pomalu přišla na to, že některé hádky se vlastně v jádru týkají úplně něčeho jiného. Něčeho, co se třeba v hádkách stále opakuje jako takové podprahové téma, základní rozpor. Myslím, že to je asi spíš doménou žen, převádět takové nezpracované téma do hádek o prkotinách. Od jisté chvíle jsem si začala podrobněji analyzovat, co mi vlastně doopravdy vadí, co je to jádro konfliktu, a naše soužití se dost zklidnilo.

5.Společný projekt – pár určitě tmelí společný „projekt“, jako koupě domů, dítě, firma, cestovatelský blog..myslím, že bez nějakého takového sdíleného životního smyslu vztah po pár letech vyšumí.

6. Znát sám sebe a být připraven na krizovky – V životě ženy nastávají různé běsy. Menstruace, těhotenství, šestinedělí, životní změny a stresy…kdy jsme prostě emocionálně trochu nevyzpytatelné. Příčinou toho, že je všechno na h**no, není ten druhý, ale hormony. V určitých chvílích to chce mít na paměti a raději se držet od lidí co nejdál :)

7. Láska – dala jsem ji naposled, protože je to nejdůležitější. Kde je láska, z obou stran, teprve tam je smysluplný vztah. Pokud druhého milujeme, jsme schopní absolvovat všechny předcházející body. Pokud ne – je lepší odejít. 

Samozřejmě, mohla bych napsat další body, to by asi tento příspěvek byl o dost delší. Vybrala jsem jen ty podle mě nejdůležitější, od kterých se odvíjí zbytek. My jsme měli ve vztahu spoustu krizovek. Jsem cholerik, takže tichou domácnost manžel nezažil. Spíš jsem mlátila dveřmi, několikrát balila kufry… Odjezd mi většinou zhatily děti. Bylo mi líto je tu tak zanechat bez maminky. Většinou stačilo si jenom provětrat hlavu a bylo po hádce. Nejdelší naštvání mi vydrželo 4 hodiny. To už jsem byla naštvaná hodně.

Vidím to tak, že manžel je docela pohodář. To můj temperament většinou zapříčiní hádku. Nicméně dobrá zpráva na závěr: S délkou vztahu počet hádek klesá.

Medůza v Podolí a pravidla plaveckého provozu

Dnešním blogovým příspěvkem vás motivuju ke sportu. Sport je totiž nejen tělesně prospěšný, ale taky je to dost sranda. Já nejradši chodím do bazénu. Když se mi nechce, přemluvím tělo, že půjde jenom o saunu. Takový nekalý trik vždycky vyjde a většinou se pak donutím udělat i pár temp.

Chce to ale přijít v ten pravý čas. Ten čas určitě není mezi čtvrtou a šestou hodinou. V tomto intervalu se totiž v podolském bazéně nachází půlka Prahy. Tím se konečně vysvětluje, proč je tam tak velké procento asiatů. Doteď jsem si myslela, že chodí do sauny, aby si trochu připomněli své mateřské klima. Asi se jim ale stýská i po tom malém osobním prostoru. Podolský bazén mi fakt připomíná Čínu.

Plácám se ve vodě a myslím na Vsetín. Teď mne neberte špatně. Já vím, že srovnávat Vsetín a Prahu je trochu mimo. Vsetín, takové pokrokové město a Praha, ta změť a ten chaos. Ale přece jen: Na Vsetíně to mají plavci jednoduché. Každý plavec si při vstupu do bazénu přečte, že má plavat proti směru hodinových ručiček, zařídí se tak, a celý systém krásně funguje. Pokud se najde přece jen nějaký negramota, některý z místních plavců ho dřív nebo později usměrní. Tak je možné, že i v malém bazénu a relativně velkém počtu lidí si člověk zaplave.

Do Prahy však tento systém bohužel ještě nedošel. Znamená to, že když plavu, tak se lidi nachází všude, opravdu všude. Plavou vlevo, vpravo, vpředu, vzadu…spousta místa je i o metr níž, tudíž sem tam někdo podplave i pode mnou. Ještě že neumím plavat znak, možná bych zjistila, že to někteří berou i vrchem.

Naštěstí zde funguje jednoduché nepsané pravidlo. Kraul má přednost před prsama a prsa před stylem „paní radová“ – tj plavání bez potopeného čumáku. Jak je v Praze zvykem, toto pravidlo se ustálilo čistě z pozice síly –  kraulista nevidí před sebe, tudíž vás převálcuje, a prsař vidí před sebe míň než paní radová a většinou plave rychleji. Většinou se nacházím v první a druhé kategorii, tak si i trochu zaplavu.

Teď jsem se i dost pobavila, protože v tomto CHAOSu se nějaká stará babička rozhodla zahrát si na medúzu. Vyplácnutá uprostřed bazénu pomalu driftovala na místě a zkoušela, jestli udělá ve vodě provaz. Jak může mít taková babička tak dlouhé končetiny? Jelikož pruh pro veřejnost má osm metrů na šířku, sledujíce proudy lidí protékající kolem ní mi opravdu připomínala nějakou potvornou žahavku.

Tím můj popis optických vjemů končí. Nasadila jsem si totiž plavecké brýle. Plavání je můj oblíbený sport, ale  výrazy „zbytečnost“+“nemámčas“ vedou k tomu, že mám naprosto předpotopní vybavení. Nové plavky mi například kupuje vždy máma ve chvíli, kdy sezná, že ty staré už na mně strašně visí. Jednou to nestihla a při lekci plavání na výšce se mi roztrhly najednou samy od krku až po zadek. Spolužáci nechápali, proč lezu z vody, držím se za záda a k tomu se děsně směju. Mé brýle jsou z roku raz dva tři. Když mají dobrou náladu a pořádně je utáhnu, tak těsní. Uplavu s nimi ale maximálně kilometr, protože potom už je mám tak zaryté do očí, že hrozí, že je budu muset oddělávat nějakým dlátkem. Co se týká zamlžení, dostávají deset bodů z desíti. Mlží se úspěšně a plně v jakémkoliv prostředí. Myslím, že se  s nimi zkusím přihlásit na paralympiádu, až je rozhodčí uvidí, určitě mne kvalifikuje.

Když konečně zaplavu „kilák v mlze“, dovolím si jít do sauny. Na to se vždycky těším nejvíc. A po sauně dávám ledovou sprchu. V Podolí je pět ledových sprch, ale jenom jedna je tak studená, že když do ní dáte kostku ledu, za milisekundu se vypaří. Ještě k tomu dost prudce tryská. Nevím proč, ale umístili ji hned vedle teplých sprch. Sprchy jsou dost blízko u sebe, tak hned vím, co se stane. A taky že ano. Jakmile ji na sebe pouštím, paní vedle mne se šíleným výkřikem vyskočí a běží ze své sprchy pryč. Tvářím se nevinně.

Někde jsem četla, že hodinu po sportu může člověk sníst, co chce a nejde mu to na bůček. S touto výmluvou navštěvuju bufet. S kouskem švestkového koláče v ruce (a puse), absolutně uvolněná a plná života, kráčím volným krokem domů. Jestli tohle není dokonalé štěstí, tak pak už nevím.

Moje včerejší výzvy

„Tak můžu si to jít zkusit..“

S takovou myšlenkou jsem se připravovala na dnešní pohovor. Nepředpokládala jsem moc, že bude úspěšný. Přece se musí na to práci hlásit spousta vhodnější kandidátů, než jsem já.

Ale abych nevyšla ze cviku, měla bych na ten pohovor jít. Naposledy jsem byla na pohovoru před pěti lety.

Když nevím, tak gůglím. Co se můžou ptát na takovém pohovoru?

Aha, moje silné stránky. Čtyři a půl roku praxe na rodičáku, to jsem přece musela něco dopilovat k dokonalosti! Pomíjím Schopnost přebalit plenku rychlostí blesku za jakékoliv polohy (mé i dítěte). Je to tedy:

-Schopnost pracovat pod stresem (prořvané noci, a přesto musí člověk druhý den fungovat)

-Schopnost vyfiltrovat při práci velký hluk (Mohlo by se hodit, když budou rekonstruovat mé pracoviště - nemusí mne stěhovat. Taková sbíječka vedle hlavy mne nerozhodí)

-Základní kriminální dovednosti ( výslech, vyhrožování, taktika vyjednávání)

- Sebeorganizace a organizace času ostatních (Já vyzvednu dceru, ty nákup, pak mne vezmeš tam a tam a sjedeme do Bauhausu..atd) – defakto je ze mne výborný koordinátor

- Empatie (Kdyby mi bylo jeden rok, kam bych hodila klíče od bytu?)

- Kreativita a rychlost rozhodování (testována nesčetněkrát po větě „Mamí, mě se chce čůrat“ uprostřed zástavby či metra)

No, vlastně mi to rodičovství dalo docela dost.

Ráno v den pohovoru. Teď mne pochopí jen rodiče. Nejdůležitější a nejtěžší úkol není udržet v hlavě informace o dotačním systému, ale udržet své oblečení čisté. Ráno mám totiž time schedule dost napjatý a nestíhám se převlékat. Jdu ze školky, kde odvedu malou, rovnou na pohovor, před barákem, kde se pohovor koná, šoupnu chlapečka manželovi, který si vzal dvě hoďky volno. Což znamená – při krmení musím uhýbat mléku stříkajícímu ze lžičky mého entuziastického děťátka. Při obouvání mi nikdo nesmí pošlapat kalhoty. Ani boty.

Jsou to nervy, ale nakonec hážu do tašky diplom (na pohovor) i obrázek mravence (do školky) a frčíme. Naštěstí i přes kritické chvíle, kdy si malý sedl do hlíny a promačkal ji ručičkama a já ho pak musela soukat do kočáru se mi podařilo udržet oblečení čisté. Dokonce mi ho ani nikdo nezaslintal a nezasoplil. To je fakt úspěch. Boty si vyčistím v tramvaji.

V pořádku proběhla cesta i předávka dítěte. Lezu k budově a najednou proti mně jde bývalý spolužák z výšky. Dost jsem se pobavila, protože jsme zjistili, že jsme se přihlásili na stejné výběrovko. To bylo příjemné setkání.

Chci se dostat do budovy, ale nevidím dveře ani chodníček. Přelézám tedy závoru. Najednou se otočím a koukám, že za mnou jsou dveře s nápisem „Východ“.

Tak jsem do nich vlezla. Na vrátnici seděl starý pán.

„Prosím Vás, mohu se zeptat, kde je budova C? Jdu tam na pohovor.“

„Ano, to je…---…“ nastal dost složitý popis, ze kterého jsem si zapamatovala jen „červené zábradlí“.

„Tak děkuju, děkuju…“

„No počkejte!“ říká mi přísně starý pán. „Viděl jsem dobře?! Vy jste přelezla zábradlí?!“

Co na to říci…

Naštěstí pán přijal mou omluvu, že jsem si nevšimla dveří do jeho kukaně a já štrádovala do budovy C. Zde jsem zmobilizovala dva zaměstnance vodohospodářského ústavu a jednoho pracovníka stavebnické firmy, jelikož jsem si z popisu cesty nezapamatovala vůbec nic. Asi si do životopisu napíšu ještě „Komunikativní“ a „operativní“.

Bylo 9:39, tudíž jsem ke konferenční místnosti došla ještě s minutovým předstihem. Komise se skládala ze tří pánů. Divím se tomu, ale nebyla jsem vůbec nervózní. Pohovor byl příjemný, ptali se pouze na odborné otázky, ne na personalistické kraviny. Něco jsem věděla, něco pomotala, něco nevěděla, ale mám z toho celkově dobrý pocit.

Opravdová zkouška mne ale čekala až po pohovoru.

„Odjedeš s autem domů? Já bych ho jinak musel nechat v práci,“ hlásí manžel.

Abyste pochopili situaci. Řidičák už sice vlastním deset let, řízení jsem však obnovila teprve před půl rokem po obrovské pauze. Můj výchozí stav byl tedy takový: Po sto metrech jízdy po Praze jsem byla zralá na panáka (a spolujezdec na dva). V Praze jsem ještě sama bez manžela neřídila. Takže to pro mě (a pro ty, co byli na silnici se mnou) byla velká výzva.

Jednu křižovatku jsem sice trochu domotala, ale zvládla jsem to! A z toho mám mega radost. Možná by bylo příště lepší, kdyby mi GPSka mluvila a mobil mi během cesty nezapadl pod sedadlo spolujezdce. Já se ale řídím jednoduchým pravidlem – když nevíš, tak dělej to, co dělá auto před tebou. Světe div se, skoro vždycky to funguje.

Zaparkovala jsem asi kilometr od baráku, kde jsme našla nejbližší místo vhodné pro mé parkovací schopnosti. Dnes jsem na sebe fakt hrdá.

***

Edit po uzávěrce: Ve dvě noci jsem se probudila a přemýšlela, co bych dělala, kdyby mne opravdu vzali. Promýšlela jsem různé scénáře kombinací jesle/chůva/školka. Nejideálnější kombinace zahrnuje pouze dva neduhy: Mně na kole od ledna až do prosince a časoprostorovoudíru 50 km, kterou budu muset dvakrát týdně překonat pro mne zatím záhadným způsobem. Když si sestrojím elektrokolo s výsuvnými lyžemi, vyřeším tím asi oba problémy.

Sháním práci

Stojím na ulici a krásný barevný den končícího léta ostře kontrastuje s mou listopadovou náladou. Letos na mne listopad přišel už v září. Některé dny jsou bezdůvodně úplně na nic. Jednou za dva měsíce popadne splín i mně a naprosto bezdůvodně mám den černých myšlenek. Tak jako před týdnem.

Malý sice nemá ještě ani rok a půl, ale už si sháním zaměstnání na částečný úvazek. Jsem už čtvrtým rokem na rodičovské a opravdu cítím, že něco potřebuju. Kupujeme dům a finančně krvácíme, tak i nějaké ty peníze navíc by se hodily. Předminulý rok jsem prodávala dost obrazy, pak jsem na rok přerušila činnost. Nevím, jestli se změnilo klima a trendy, ale tento rok, ač kvalita šla nahoru, prodám jen sem tam něco a tedy je nejvyšší čas najít si „pořádnou práci“.

Nicméně – rodičovská dovolená = v pracovním životě díra. Jelikož jsem upřednostnila rodinu před prací, nejsem žádný superzkušený zaměstnanec. Navíc, už bych se úplně nechtěla vracet do pedagogiky. Taky se bojím, že se budou zaměstnavatelé ptát co a jak s hlídáním. Oni sice ze zákona nesmí, je ale logické, že právě toto je zajímá nejvíc. Jelikož jesličky si budu logicky shánět, až nějakou práci chytím, je to pat.

Napsala jsem na dvě práce, které mne zaujaly a nehledali tam raketového inžernýra s dvaceti lety zkušeností a osmi jazyky. Neodpověděli mi ani z jedné. Cítím, jak mne mé mateřství dohání. Červený diplom můžu ukazovat tak svým zákazníkům v Lidlu (a to bych ještě skončila dobře, Lidl mi přijde fajn. Ale takové Tesco či Kaufland mne vážně děsí).

Jdu s dětmi na hřiště, zahloubená sama do sebe. Je tam asi pět rodičů. Jedna z maminek vytahuje bublifuk. Polovina dětí na hřišti se přidává k chytání bublin. Když vidím, jak jásají a skáčou za bublinami, jak se nachází ve svém vlastním světě, smějí se a z celých bytostí jim tryská upřímná radost, cítím, že v životě mi něco těžce uniká. 

Přesto ten jejich smích rozpouští mé pochybnosti o sobě samé a začínám se také usmívat. Rodičovská dovolená je opravdu krásná v tom, že jsme my rodiče na chvíli opět přizváni do světa, který jsme už nenávratně ztratili.
*

Edit „po uzávěrce“ – Nakonec mi napsali z AOPK, že mne zvou na pohovor. Úřady prostě fungují pomaleji. Takže zítra je můj den. Tchýně říká, že ve státní správě jsou pohovory jen na oko, ale já tomu nevěřím. Jdu si to tam zkusit, poslední svůj pohovor jsem absolvovala před pěti lety, takže je to pro mne minimálně fajn zkušenost.