Dneska přeruším svoje psaní o praktickém úklidu a
podělím se s vámi o čerstvý zážitek, který s minimalismem vzdáleně
nesouvisí, ale opak je pravdou. Nedávno jsme byli v čajovně Koke iwa
na zážitkový čajový rituál, což byl takový průřez letem světem komplexním japonským čajovým
rituálem. Já a můj manžel, jako naprostí lajci, jsme nedovedli asi úplně
pochopit a vstřebat všechny ty složité kroky a pohyby, o tom je ale celá čajová
cesta, která se nedá předvést tři a půl hodiny, ale kterou se učedník čajové
cesty učí celý svůj život.
Celé pozadí rituálu mne opět dovedlo na myšlenky minimalismu
a motivovalo k mojí cestě
k životu v nemateriální svobodě. Ono totiž z mého pohledu
všechny ty japonské cesty jsou tak trochu založené na minimalismu. Jde totiž o
stoprocentní soustředění na jednu věc, bez rušení ostatních vjemů.
Japonsko a minimalismus k sobě mají velmi blízko hlavně
přes praxi buddhismu, který sám
káže neobklopování se hromadou hmotných
věcí a koncentraci na přítomnost. U japonců je dnes minimalismus oblíbený. 90%
obyvatel Japonska žije ve městech. Lidí je hodně, prostoru málo. To je další,
praktický důvod, proč se vracet k minimalismu. Je vidět, že i v naší
západní civilizaci se k minimalismu obrací spíše lidé žijící v pro
člověka nepřirozených velkoměstech.
Japonská čajová tradice je hluboko zakořeněná a spíše než
s konzumací čaje je spojená s duchovní cestou jednotlivců a malých
skupin. V obřadu se nesou prvky, které se hodí přenést i do vlastního
života. Například celé vybavení čajové místnosti je velmi strohé. Na zemi
tatami, malinké ohniště a pár propriet na čaj. Dva futony na sedění. To celé
v místnosti asi čtyři krát čtyři metry, takže celkový dojem je strohost a
prázdnota, tak žádaná právě v minimalismu. Ale ve vybavení místnosti nejde o to „nemít nic“,
spíše mít pouze to důležité. To důležité se poté, nezaplaveno bordelem, samo o
sobě zdůrazní a předá své poselství, které uprostřed vřavy ostatních věcí
většinou zaniká. Tak i v jednom rohu místnosti najdeme 3 předměty – svitek
s kaligrafií, svíčku a květinu ve vázičce. Jedna květina je symbolem
celého venkovního prostředí, svitek symbolizuje konkrétní roční období.
Další inspirací, kterou jsem si z obřadu odnesla do
svého života, je „vnímání věcí“. Při
příchodu do čajové místnosti člověk sedí chvíli před svitkem a rozjímá nad ním.
Poté před květinou a vnímá její krásu. Právě osamělost jednotlivých předmětů
nám v životě dovolí pořádně se na ně soustředit. Další minimalistický
prvek je prohlížení předmětů. V čajovém rituálu mají všechny předměty svou
velkou estetickou hodnotu a je součástí rituálu prohlížet si je zleva, zprava,
zespod a tak dále. Některé předměty mají dokonce vlastní jméno, tak jako lidé.
Jak to přenést do vlastního života? No, můžu se zeptat: Kdo
z vás ví, jak vypadá jeho ranní hrnek na kávu či čaj? Nemyslím tím, co je
na něm zobrazeno. Ale všechny jeho drobné nerovnosti, spoje, rýhy,
mikroprasklinky, vybouleniny To ví málokdo. To je právě tím naším uspěchaným
životním stylem. Snídani, kafe, všechno do sebe rychle hodíme, přitom už čteme
noviny, nebo probíráme mejly. A nebo nic z toho, ale stejně jsme duchem někde
v budoucnosti, a ne v současném okamžiku. Je fajn se snažit soustředit právě na tu
přítomnost, protože to je jediné, co doopravdy existuje. A co se týká věcí: Mít
opravdu málo osobních, ručně dělaných věcí, které mají svoji vlastní duši a
nesou si energii svého tvůrce. To jsou věci, které nás spojují s ostatními
lidmi, s řemeslem a opracováním materiálů rukama, tak, jak to bývalo po
staletí běžné, dokud nás nedohnala indiustrializace.
