Rady zkušeného ďábla -- to je must read pro všechny duchovní lidi

 

Dnes vás chci nalákat na vskutku perfektní knihu, v dnešní době možná ještě víc aktuální než v době svého vzniku – Rady zkušeného ďábla od C.S.Lewise (čti luís, jak jsem až ve svých 30 letech zjistila :)

Minulý rok jsem četla hodně knih, co mne něčím obohatily. Objevila jsem svého nového oblíbeného autora a průvodce do života, Scotta Pecka, dostala spoustu rad, knihy mi pomohly zpřesnit či utřídit myšlenky. Jen dvě knihy ale na mne působily „šokově“. Jedna z nich, Mít nebo být od Fromma, mi dala facku ve smyslu vztahu mne ke světu. K její kritice k tomu potřebovala celých cca 120 stran, aby mi silně změnila pohled na svět.

Ve srovnání s tím Rady zkušeného ďábla můj pohled na svět nakopaly do zadnice na – doslova – pár desítkách stran. V mém počítači je to jen 69 stran pdfka, s tím, že těch kopanců dostanete dost už třeba po přečtení patnácti stran. Pokud je něco geniální literatura, pak je to tohle.

Autor zde vykresluje velmi uvěřitelnou představu pekla a pekelný strýc Zmarchrob radí méně zkušenému ďáblovi Tasemníkovi, jak správně našeptávat člověku, aby ho mohli po smrti přivítat – pohltit – ve své domovině. Celá knížka je pojatá z křesťanského pohledu, ale hodně náhledů na sebe a svět dá komukoliv, kdo se zajímá o duševní seberozvoj a nepřijde mu moudré proflákat svůj život od ničeho k ničemu. Zkrátka každému, kdo žije i duchovní život a hledá odpovědi na duchovní otázky. Každému, kdo by chtěl dobře a správně žít.

Jelikož můj největší soupeř je má vlastní pýcha, subjektivně mi přišlo, že se kniha zabývá nejhojněji zrovna tímto hříchem. Ale zpětně si uvědomuju, že se autor dotkne všech možných hříchů, jen mě se třeba (doufám) méně dotýkají. J Po přečtení knihy jsem si ještě na databázi knih četla komentáře od lidí…většiou psali že je to kniha geniální, ale temná a plná zmaru. Já to tak nevidím, je třeba být optimista a vidět, že souboj se svými hříchy je sice úděsně těžký, ale v každém člověku je i dobro.

Namátko vybírám pár citací. Asi nevypíchnu všechny, co mne nejvíc zaujaly, protože jsem si bohužel nepodtrhávala. Ale snad pro ilustraci, jak skvělá kniha to je:

„Přestože se některé myšlenkové pochody dají překroutit v náš prospěch, podporoval bys tím ve svém pacientovi velmi nebezpečný zvyk - zajímal by se o všeobecně platné problémy a nevěnoval by pozornost řetězci bezprostředních smyslových zážitku. Postarej se o to, aby ho právě ony zajímaly nejvíce. Musí pro něho znamenat „skutečný život" - a on se přitom nesmí ptát, co si pod tím pojmem „skutečný" vlastně představuje.“

„Posiluj v něm tu nejužitečnější lidskou vlastnost: At cítí, odpor k prostým faktům a vyhýbá se jim. Přived ho do stavu, kdy dokáže celou hodinu zpytovat své svědomí - a přitom o sobě nezjistí nic z toho, co je jasné každému, kdo s ním kdy žil v jednom domě nebo pracoval ve stejné místnosti.“

„Je legrační, že smrtelníci si nás vždycky představují, jako bychom jim do hlav něco vkládali, ale my naopak dokážeme nejvíce, když tam něco neupustíme“

„At budeš dělat cokoli, v duši Tvého pacienta bude vždycky trocha zloby i trocha dobroty.Tu zlobu musíš zaměřit na jeho nejbližší bližní, které potkává každý den, a dobrotu zase do nejvzdálenějšího okolí, na ty lidi, které nezná. Pak bude zloba zcela skutečná a dobrota téměř neskutečná.“

„Všichni lidé se postupně stávají tím, za co se vydávají. To je základní poučka.“

„At tupě hledí na vyhaslý oheň ve studeném pokoji. Zkus zabránit všem zdravým a nesobeckým činnostem, které se nám nehodí, a zároveň mu za nějakou náhradu nedávej nic, takže on jednou řekne stejně jako jeden můj bývalý pacient, když sem dolu přišel: „ Ted vidím,, že jsem většinou nedělal ani to, co jsem dělat měl, ani to, co mě bavilo."

„Nejvnitřnější záliby a instinkty jsou tou surovinou a výchozím bodem, kterými člověka vybavil Nepřítel. Pokud tedy člověka vzdálíme jeho přirozenosti, dosáhneme tím malého vítězství. Světský životní styl, konvence a móda by mely nahradit dokonce i ty nejbezvýznamnější vlastní a skutečné záliby člověka.“

„Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!", a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha -pýcha na vlastní pokoru. Pokud si to nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to - a tak dále, kolikrát jen budeš chtít.“

Tyto citáty jsou ze zhruba první poloviny knihy, tím končím, abych vás úplně nezahltila J

Green deal nebo green suicide?

 

Globální cožeto? Taková úvaha holky z Horní Dolní

..a tudíž asi nad spoustu věcmi přemýšlím až příliš jednoduše, to musím uznat. Názory na vážnost environmentální situace, ve které jsme, mi varírujou kolem stabilního bodu zleva doprava, podle toho, co jsem zrovna přečetla. A že já čtu dost…vlastně si říkám, kdy tak stíhám všechny ty knihy číst. Asi tam hraje roli to, že čtu úděsně rychle a taky to, že seriál/film jsem neviděla už měsíce.

                Ale teď k věci, jelikož mám za povinnost začít dělat Cost-benefit analýzu ekologického projektu a vím, že se mi už začíná chtít spát a tudíž nemá cenu nic rozdělávat, tak prokrastinuju. A jelikož na severní polokouli je poslední týden nejsledovanější místo Glasgow, kde se rozhodje o našem osudu, nedá mi to nenapsat tu nějaké úvahy.

                Úvaha číslo 1:

Oteplujeme planetu pomocí skleníkových plynů, to je v dnešní době už asi nepopíratelný fakt. Jestli bychom s tím měli něco dělat ale už je věc názoru. Problém je, že globální oteplování bude mít na různých místech různé následky. Ten obrázek hořící planety,co tu je, by byl přesnější, kdyby hořela jižní polokoule a u nás se to zelenalo. Na posr*ného i záchod padá, říká se, a proto nejhorší následky v podobě sucha odnesou subsaharská Afrika, střední východ a střední amerika. Taky JV Asie na tom nebude nejlépe, některá místa jsou na úrovni moře a když se moře zvýší jen o pár metrů, zaplaví to třeba část Bangladéše. Jiné země ale můžou z GO profitovat. Jednou z nich je třeba Rusko. Oteplí se, tudíž se výrazně posune hranice na sibiři, kde nic neroste a žijou tam jen opravdoví tvrďáci. Zvýšila se četnost pořárů v sibiřské tajze, popílek nám pěkně pohnojí půdu a na vypálené půdě bez těch blbých stromů se vždycky líp pěstovalo. Co s tím Bangladéšem? Nacpat je do vlaku a přestěhovat na sibiř?

Otázka GO je tudíž otázka jakéhosi soucitu. Na nás v Česku přímé přírodní následky GO vážně tolik nepadnou. Jsme tady tak šikovně schovaní, léta sice budou sušší, možná bude víc povodní a sem tam tornádo, ale nebude to story o zatopené třetině republiky. Co si málo lidí uvědomuje, že na nás padnout může, je spousta těch lidí z jižní polokoule migrujících s nesnesitelných podmínek pryč. Budeme stavit zdi?

Čemu v tom nerozumím je nynější postavení Evropské Unie „papežštější než papež“. Výjimečně zde souhlasím s Babišem (tý jo), že to o co se teď snažíme není green deal ale green suicide.  Fakt, jednoduchý fakt je, že pokud se nepřidá USA a Rusko do těchto snah – o Číně budu psát ještě pozdějc- tak tu můžeme všichni v evropě chodit do práce pěšky a nekupovat balené okurky a jediný, opravdu jediný efekt čeho tím docílíme je rozvrácení ekonomických vztahů. A pro nás škarohlídy sociálních nepokojů, snížené bezpečnosti i dostupnosti zdravotní péče.

Úvaha č.2 

 Obnovitelné zdroje (OZE) a elektromobily – přiznám se, že v této oblasti moc kovaná nejsem, tudíž názory spíš přejímám. Ad elektromobily, pominu-li, že je to hlavně pro lidi cestujících autem po městě do 20 km, budou tak zelené, jak zelená bude energie která je bude pohánět. Je krásný bonmot to shrnující – elektromobil má výfuk v uhelné elektrárně. Představa Unie, že tu pojedeme povětšinou na OZE, se ukázala jako zcestná minulou zimu, když Rakousko bylo kousek od Black-outu a musely ho založit státy s „špinavou“ energií, fujfujfuj. Řešení jistě je, v lepších technologiích, nicméně nejsem si jistá, jestli v tom bodě už jsme. Asi spíš ne.

A teď docela důležitá podúvaha 2b – Evropská Unie nemá peníze na to, aby financovala své projekty v rámci green deal. Bude si na ně půjčovat formou prodeje dluhopisů na veřejných trzích. Přichází paradox – bohatí investoři různého druhu, klidně i z toho USA či Ruska – ti, kteří sami sebe neochudili tím, že by měli na sebe nároky ohledně ekologie – půjčují peníze Unii za účelem toho, aby ona sebe sama ochuzovala. Říkám si, jestli mi tu něco neuniká, protože v tomto vidím potenciální budoucí velký problém. Kdyby to bylo: OK, pojďme být zelení, máme na to….ale půjčovat si na to, to je úplně jiná písnička.

Jo a teď ještě k té Číně. Všichni plivou na Čínu, že dělají emise. Ale proč je dělají? Vždyť z té špinavé Číny kupuje zboží celý svět! Jeden chytrý týpek z Harwardu spočítal, že třetina uhlíkové stopy z Číny jde na hlavu USA.  Dokonce 20% jde pouze na síť Walmart. Kolik „uhlíkové stopy“ způsobí v JV Asii celá Evropa? Dělat tady projekty OZE a nadávat na znečišťovatele tytyty a zároveň od nich odebírat zboží je stejné jako držet dietu a v noci jít vyžrat ledničku.

Tudíž, konání EU mi nedává v nějakém globálním kontextu moc smysl.

Přijde mi, že tady se nemůže vlk nažrat a koza zůstat celá, byť se o to všichni snaží. A jak jsem z té Horní Dolní, tak nějak nemůžu rozřešit tyto otázky.

Vycházím ze svého přesvědčení, že bohužel nejsme ještě v bodě, kdy by OZE bezpečně pokryly většinu spotřeby energie.

Lze mít ekonomický růst bez emisí?

Je etické méně rozvinutým zemím tento růst odepřít či přímo znemožnit?

Lze redukovat spotřebu a zároveň zachovat zaměstnanost?

Lze jako společnost nerůst a zároveň se nerozbít?

Divili byste, ale zrovna lidi z ochrany přírody jsou málokdy radikálové. Milujeme přírodu, ale náš obor stojí i na pilíři sociálním. Je z mojí pozice těžké odsoudit Polsko, že si chce dál těžit v Turowě a nebo Brazílii, že si kácí lesy. Na jedné straně vah je příroda a nějaké možné (ale bůhví jestli) environmentální benefity, na straně druhé ale leží okamžitý život mnoha lidí a skrz to i sociální a bezpečnostní situace v zemi. Není to prostě tak jednoduché rozhodnout.

A teď ještě co se týká přírody. Příroda v dobách krásných je pro člověka místem relaxace, v dobých zlých soupeřem, nebezpečím a zdrojem zároveň. Čímž se dostávám k mému řešení. Asi spíš než na nějakém odvracování změn za šílenou cenu a risk ztráty stability společnosti bych šla cestou adaptace a soucitu. Tudíž fakt ty lidi z Bangladéše převézt vlakem na Sibiř (když budou chtít). Sebrat peníze, chytré hlavy a dostat vodu do suchých oblastí. Neříkejte mi, když se ropovod táhne až bůhví odkud, že by se nemohla posílat voda přes půl země. A hlavně místo toho, abychom řešili velký problém, jak neoteplovat svět, tak řešit malé konkrétní problémy, co z toho pro nás vyplývají. Vyrábět, prodávat, spotřebovávat, točit peníze – prostě být bohatší právě kvůli tomu, abychom si mohli dovolit vývoj těch potřebných technologií k řešení.

(doufám, že jste pochopili že spousta věcí v tomto textu je psaných v nadsázce jako ilustrace myšlenky. To píšu, než mi nějaký Bangladéšan či Sibiřan přijde zakroutit krkem).

 

 

 

Kniha "Mít, nebo být". Nekupujte ji, protože vlastnění je naprd!

Pozor, spoiler.

Knihu „Mít, nebo být“ jsem měla ve svém „must-read“ seznamu několik let. Bylo to jednak proto, že na ni odkazovali mnozí autoři, co mám ráda, druhak můj předobraz té knihy byl sympatický (on už ten název mluví dost). No ale až po x letech jsem se konečně dokopala k tomu si ji obstarat.

            Naprosto předčila mé očekávání – né, to je slabé klišé, musím použít silnější – změnila mi můj pohled na svět. Ve vědě platí, že myšlení generace vědců jede v nějakém „paradigmatu“, myšlenkovém systému, jenž je natolik přirozený, že nikoho nenapadne jej zpochybňovat. Změna celého paradigmatu je věc náročná, ale pro poznání velmi užitečná. Fromm napadl paradigma celé západní společnosti – i moje, jelikož jsem jeho součástí – že člověk musí „mít“, aby se „měl dobře“. Jde dokonce ještě dál a tvrdí opak – že vlastnění nás od radostného bytí odcizuje a dělá z nás otroky. To je jasné, řeknete si, když toto čtete – nehromadit věci, peníze, odškrtnuté destinace, nic nového pod sluncem. Fromm ale popsal stav „mít“ mnohem hlouběji, než jako pouhé vlastnění věcí. Teď se mi asi nepodaří v jednom odstavci popsat to, co probírá 180 stran, ale stav „mít“ je i o vlastnění lidí (mám manželku, mám děti), vlastnění nějakého svého stavu („mám depresi, mám radost, mám respekt), polohy v životě (mám práci, titul, zkoušky), i víry (mám náboženství).  Týká se to všeho, u čeho vnímáme slovo mám, i ve spojení „mám čas, mám sny, touhu, mám život, mám vzdělání“ jde o náš vlastnicky nastavený pohled na svět. Je to o mentálním nastavení, ve kterém jedeme do určité míry my všichni v této společnosti. Pokud vám to přijde strašně zjednodušené, tak je J , ne však Frommem, ale mnou do tohohle blogu. Fromm to ve skutečnosti propírá dvě třetiny knihy, kde pitvá lingvistiku, židovské, křesťanské náboženství i buddhismus a samozřejmě všechno to míchá v solidní filosofii s kvalitním základem.

            Problém tohoto nastavení „mám“ je, že se postupem času necháme zastoupit tím, co máme. A co mám, to mohu i ztratit. Tudíž vlastnění nutně plodí úzkost ze ztráty a odčerpává energii. Jeho slovy (str 131):

 „Jestliže jsem tím, co mám, a jestliže ztratím to, co mám, kým pak jsem? Nikým, než poraženým, zmařeným, žalostným dokladem chybného způsobu života. Protože mohu ztratit, co mám, neustále se znepokojuji tím, že ztratím to, co mám.“

 Fromm ukazuje moderního člověka jako bytost fakt nešťastnou, nebo bytost, jejíž štěstí je neustále podmíněno něčím vnějším. Přiznává že jeho učení má hojný prostup s buddhismem, a zároveň ho nazývá nejvyšším křesťanstvím. Jinak je prost „teismu“ ve smyslu nějaké církevní organizace, protože v módu „být“ žádná cirkevní organizace nebude nutná.

To je ta silnější část knihy. Ale Fromm byl i sociolog, takže v třetí třetině plynule přejde do představy, jak má vypadat společnost v módu „být“. Jeho návrhy jsou tu abstraktní, tu velmi konkrétní. Fromm věří v lidský potenciál a v to, že když zároveň nastanou politické/ekonomické změny a zároveň většina lidí přejde do módu „být“ , tak si tu budeme žít v pěkném světě. Touhle části se mi prokousávalo hůře, jelikož jeho víru ani nadšení nesdílím a o mnoha věcech by se dalo (roky a bez závěru) diskutovat. Jakožto milovník svobody jsem nedůvěřivá ke všem sociálně inženýrským utopickým pokusům a priori a čím krásněji na začátku vypadají, tím hrozněji to podle mne dopadá. To ze mne ale možná mluví stáří a zkostnatělost J a mladým patří svět.

Nicméně otázka svobody se knihou vine podprahově jako červená nit. Ať už je to míra svobody v módu bytí, svoboda k vlastnění a od vlastnění, tak svoboda lidské volby člověka. Jelikož kniha se dost zabývá i svobodou ve vztahu poslušnosti k autoritě (a dala mi opravdu mnohé podněty co se týká mému vztahu rodič-dítě), vede mne k vnitřnímu položení asi neoriginální otázky:

 Nakolik je správné dát lidem svobodu zvolit si trvalou budoucí nesvobodu?

A tu nemám ještě vůbec vyřešenou. Jestli vy jo, tak nechte koment.

V lese

Šla jsem si zaběhat, však ztratila jsem srdce

Abych ho nalezla tak musím zpomalit.

Najednou padá na mne tichá bázeň

V lese je vše jak má i nemá být.

Slunce už zašlo, měsíc nevychází

Topím se bez boje. A chci se utopit.

V tichu a zvuku, v zeleni, v šelestění,

Tam, kde je vše jak má i nemá být.

Vpíjím se do cesty, když šeptá „zůstaň navždy“

Objímá mne jak matka, něžný cit,

A drsný zároveň. Bojím se uvěřit

Co když jen vábí, když otevřu svou duši

Co na mne čeká? Vášeň? Věčný klid?

Zbytečné otázky. Nelze s ní soupeřit.

Kameny, kořeny, stromy, voňavý mech

Zvuk lidské chůze, to zbylo ve stínech.

……….

V lese je vše jak má i nemá být.

Dnes jsem si šla zaběhat "na okruh" a skončilo to takovým silným zážitkem, který se snažím pospat v básni. Mám teď už pár měsíců jakousi krizovku, kterou svádím na to, že je mi letos 30. Když se k tomu přidala silná energie jednoho kouzelného místa, málem mne to tam strávilo. 

Revize šatníku - mám co na sebe!

 

Nejlepší ženské zjištění - mám co na sebe!

 

                Jednou za čas mne to popadne a začnu se nadměrně věnovat „hadrám“ - tudíž oblečení.  Je to díky bohu tak jednou za rok. Když teda byly otevřené obchody, vyřešila jsem toto nutkání vždy tím, že jsem jednoduše zalezla do obchodu a koupila si něco na sebe, případně přetřídila skříň. Letos se toto nutkání objevilo znovu a v silnější podobě. Už týden pořád řeším hadry. Udělala jsem si takovou malou revizi ve skříni po vzoru tohoto článku zde.

https://zijememinimalismem.cz/mam-co-na-sebe-pripadova-studie-meho-satniku/

Zjistila jsem super věc - mám co na sebe! Nějak intuitivně jsem si pořizovala kousky, které k sobě ladí a sluší mi. Ty, co tyto vlastnosti nemají, jsem vyhodila. Mám fakt málo oblečení, ale kombinovatelného a hlavně takového, co nosím. Můj oblíbený styl oblékání by se dal popsat jako ženská elegance. Viz fotky. Když jdu ven bez dětí, všechno na mně musí křičet „Jsem žena“. Nosím ráda šaty, sukně, upnutá trička a pásky, které zvýrazní linii pasu. Ráda provokuji červenou barvou a celkově mám ráda výrazné barvy. Naopak neumím nosit výrazné vzory, nejradši mám jednobarevné věci. Naprosto zbožňuju košile.

 Takové okamžiky, kdy můžu provětrat něco pěkného, bohužel nastávají málo často. Většinou totiž moje oblečení musí splňovat následující parametry: Pohodlné boty (protože nechodím jen po asfaltu, ale i terén), oblečení, co něco snese a je teplé (protože s děckama se člověk moc nehýbe) a taky se v něm dá dobře hýbat - sem tam někoho doběhnout, často se ohnout, dřepnout a něco řešit v metrové výšce. Doma se zase často plazím po kolenou. Tudíž v reálu mám plnou skříň všelijakých vyteplených kalhot a kalhot s povolenými koleny a žmolkových elastických triček „na donošení“. Věcí, co je mi líto vyhodit, ale „do lesa dobrý“.  Ty jsem ani nefotila ,protože tuto situaci považuji za dočasnou nouzi, která doufám skončí nástupem nejmladšího prcka do školky.

To pěkné si vezmu ven jen jednou za uherský rok, teď v době restrikcí už skoro vůbec, jelikož chodím jen kolem baráku po louce a po naší pidivesnici tam a zpět. Začala jsem si ho alespoň občas brát večer, abych byla pěkná pro manžela.

Můžu se chlubit, že za věci moc neutratím. V Praze jsem sem tam něco koupila ve výprodeji, ale poslední roky jsem nedělala ani to. Mám pro to víc důvodů. Ten proximátní je, že chci žít udržitelně a nevím, proč by se pro mě měly vyrábět nové věci, když jsou tu věci staré a nenošené. Ten ultimátní je, že mi pořád někdo něco dává a často se i trefí. Prostě lidi kolem mne nakupují a neunosí. Když už nakupuju, tak ráda vletím do sekáče Textilehouse. Tam mají perfekt ceny a hlavně obrovský výběr. Když si člověk udělá dost času, může najít fakt skvosty. Posledně jsem tam koupila světřík tkaný z kašmíru a hedvábí - byl luxusní - koupila jsem ho za stovku. Byl luxusní, jen kvůli tomu materiálu se nesměl prát na 40, což jsem podělala. Pak jsem ho vrazila do sušičky a bylo po svetru.

Druhý můj zdroj nákupů je vinted.cz, kde člověk najde  krásné i zcela nové věci za krásné ceny. Jen se musí smířit s tím, že neexistuje reklamace.

Tady příklad mého šik šatníku a jak levný ve skutečnosti byl (ceny jsou samozřejmě plus mínus autobus).A hlavně jak je skvěle kombinovatelný:

 

Zleva a seshora:

1.Modrá tunika z viskózy, koupená na aliexpress. Univerzální velikost a hlavně překrásná barva, jedna z mála vzorovaných věcí co mám. Perfektní k legínám.

2.Elastické úplé tričko s krátkým rukávem, obepíná postavu. Končí až pod zadkem, takže se dá nosit i jako minišaty třeba k legínám nebo punčochám, zdarma od tety.

3.Oranžová košile, sytá, provokativní barva. Byla ve slevě v HM. Dlouho jsem váhala, jestli už to není na mne moc výrazné, ale jsem teď ráda, že ji mám, je „zlatá“ i když je oranžová :)

4.Velmi tlustá áčková sukně, v pase elastická. Koupená v Textilehouse (značka je HM), dá se nosit na jaro i podzim, je od pohledu z kvalitní látky. Nosila jsem ji v těhotenství a pak si ji mimo těhotenství zapošila.

5.Červená pouzdrová sukně ,ženská klasika. Dárek od tchýně, asi ručně šitá její sestrou.

6. Světlemodrá košile s krajkovým límečkem, ve skutečnosti body. Koupila jsem si ji v HM asi před šesti lety, od té doby se mnou absolvovala snad všechny formální příležitosti.  Přesto, že světlemodrá není úplně moje barva, tak tuto košili mám ráda.

7. Bordo sukně - ručně šitá sukně do pasu. Kup na vinted od začínající švadleny. Tzv „štíhlá sukně“ - vlezu se do ní jen když se nenacpu :-)

8. béžové šatičky z úpletu, koupené na vinted, jinak Forever 21. Mají sexy výstřih a pěkně obepínají postavu. S červenýma lodičkama a červenou kabelkou můj nejoblibenější outfit ven.

9.Hořčicové šaty, elastické na tělo. Můj kup v Calliope. Hned začaly žmolkovat, takže blbý kup. Jsou dost teplé, takže alespoň mi je nebude líto „ničit“ kolem dětí letošní jaro a podzim. Nemůžu je vyhodit, jsou strašně slušivé a pohodlné.

10. Černé kalhoty od tety. Pohodlné manšestrové, ale dají se vzít i do města, když nechci koketovat ale splynout s davem.

11. Rifle - to se asi najde v každé skříni :D koupené v riflové prodejně.

12. Béžové roury, HM, koupené v textilehouse, slušivé skoro ke všemu. S červenýma lodičkama ideálka.

S touto sestavou jsem spokojená, je mezi sebou dost kombinovatelná. Co jsem nevyfotila a je v praní je ještě bílé tričko a tmavě modré tričko, obojí elastické na tělo a super snad se vším.

Kde mám mezery jsou svetry  a saka.

1. Černé sako - vůbec mi nesluší, ale toto černé sako a černé kalhoty mám ve skříni kvůli pohřbům.
2. Šedý rolák - pohodlný univerzál, ale barva mi moc nesluší
3. Šedé sako - to samé

Tím končím revizi šatníku a zase za rok se chci vrátit k tomuto článku a podívat se, jak jsem se svým šatníkem pohla.

PS. Jde o zimní šatník V létě teplé šaty samozřejmě vystřídají lehké sukýnky, tílka a kraťasy :)

Strašná vláda, strašný koronavirus, strašné restrikce, no prostě všechno strašné!

 

Před rokem touto dobou jsem si volala s kamarádem. Mimojiné jsem říkala, že mám strach z koronaviru. Kamarád se tomu zasmál, že to je to poslední, z čeho mám mít strach (pro připomenutí, před rokem zde byly první zprávy, že v číně se začíná něco šířit).To je takový moment, který si živě pamatuju a který odstartoval moje vnímání koronavirového dění.

            Během roku se můj názor dost vyvíjel podle toho, jaké informace jsem si doplnila, ale strach zůstával. Jednou to byl strach z hluboké ekonomické krize, podruhé strach ze sociálních a bezpečnostních nepokojů s ní spojených. Všichni jsme cítili, že letošní rok silně náhle a silně proměnil společnost, vyčistil co bylo zamlženo a často odhalil, co se ukrývalo v jednotlivých lidech. Strach ze samotného koronaviru jsem neměla nikdy - až doteď.

            Celý rok mi na pozadí mysli běželo: „mnoho povyku pro nic“. Moji přátelé možná sledovali, že celou covid hysterii jsem považovala za alergickou reakci společnosti. Co se týká úmrtí, staří lidé a lidé douhodobě nemocní umírali vždy. Jen k infarktu, zápalu plic se teď ještě přidal covid. Ač si vážím života, osobně já na tom nic cynického nevidím. Kdo dosáhne věku sedmdesáti let, měl by podle mne si začít ujasňovat věci poslední, protože už mu tu zbývají pouze jednotlivé roky a že ho ze života sebere zápal plic, infarkt, rakovina nebo nově covid je prostě jasná věc a bojovat s tím je takový souboj s nevyhnutelným. Nekážu vodu a nepiji víno: Před měsícem mi zemřel na covid děda. Teda, měl diabetes a 82 let, ale jinak byl pohyblivý, pohodový, zdravý a kdyby se nenakazil, tak by tu ještě byl.

            Tudíž v téhle optice mi vládní covidhysterie samozřejmě nedávala smysl. Při rétorice „Ochráníme každý život“ bychom klidně mohli zavřít silnice a všechny lidi doma u sebe, aby se náhodou někomu něco nestalo. Přesto podle mne nesmyslně tu a tam někdo vedl v mediálním prostoru tyto debaty a i vláda sem tam vedla svou rétoriku tímto nesmyslným směrem.

Jiné světlo mi vrhlo na koronavirovou problematiku zjištění, že v tzv. Rizikové skupině se odhadem nachází cirka 2,5 milionu lidí (to je ten nižší odhad). V této skupině covid zabije ne 1%, ale zhruba 10-20 % nakažených. To znamená, kdybychom nechali covid projít českou populací během jednoho roku, sebral by s sebou třeba 500000 lidí. Z tohoto počtu, ač jsou to věkově důchodci, spousta lidí ještě pracuje a jejich znalosti a zkušenosti jsou sakra využívány - v armádě, energetice i zdravotnictví. 500 000 by zemřelo a ještě víc tisíc by se během tohoto černého roku rozptýlilo do nemocnic, stonali by doma, byli by v karanténě. Uvažuji: Věková skupina 40+se jistě díky svým zkušenostem a znalostem nachází ve vedení projektů mnohem víc než věková skupina do 40ti, která covid následky většinou nepociťuje. Takové počty lidí vyřazených najednou z práce by měly citelný efekt na chod státu. Pokud nemůžeme pandemii zastavit, rychlost šíření je v tomto případě tedy dost zásadní. Rozptýlí se-li tato čísla z jednoho roku dejme tomu na pět, tak už se to dá zvládnout. V tomto světle celá covidhysterie smysl dává.

            Takže se snažíme (jako společnost) co nejvíce zpomalit šíření viru i za obrovských ztrát, do doby než přijde vakcína. Všichni se naočkují a oddechneme si.

            Bohužel jsem (klasicky) obrovský skeptik. Od začátku se bojím, že vakcína nebude vůbec tak spasitelná, jak vláda očekává. Tedy, než se ukázalo, že naše vláda je natolik neschopná, že nedovede zorganizovat očkování a že problémem bude i dodávka vakcín, bála jsem se účinnosti. Přes určitá pozitivní data, která nám předkládají výrobci v klinických testech, tento faktor prověří až čas.  To jsem ale netušila, že mnohem větší problém bude logistika. Když se začalo očkovat, vynořilo se tolik logistických problémů, že má skepse k vakcíně jako spáse Evropy dosáhla jistoty. Jsem strašný škarohlíd. Myslím, že než bude proočkovaných (tj-dostali dvě dávky) dostatečný počet lidí v ČR, virus zmutuje způsobem, na který nebude současná vakcína účinkovat. V nejhorším možném scénaři nám třeba zbyde polovina koupených (ale už nefunkčních) vakcín na skladě, mezitím, co se budou muset za neskutečně prachy nakoupit nové (a toto celé znova zorganizovat od začátku, otázka, jestli na to zbudou peníze a hlavně vůle). Já si myslím, že snaha proočkovat populaci je jen marný pokus v tomto souboji s covidem, marný pokus, který sice asi stojí za to, ale který s nejvyšší pravděpodobností nevyjde.

            A čeho se na covidu nyní bojím nejvíc je jeho potenciál dost to tady celé posrat. Virus, který se šíří děsně rychle, a který se hlavně šíří dva dny předtím, než začnou respirační příznaky, má pro toto posrání co nejlepší předpoklady. Zatím umírají „jen“ (a tyto uvozovky si ve své mysli desetkrát zvětšete) lidi staří a nemocní, ale co až na něj začnou umírat lidi zdraví, ve středním věku, nedejbože děcka? Myslíte, že se tady taky budou dělat demonstrace za otevřené restaurace a sjezdovky?

            Teď je to má spekulace, ale myslím, že tento silný potenciál je jeden z hlavních důvodů covidhysterie na celé západní polokouli. Ono totiž až tento stav přijde, tak už bude dost pozdě zavádět nějaká opatření. Proto se zavádí teď (jen do doby, než budeme mít pandemii pod kontrolou), aby se tomuto stavu předešlo.

            No a teď ta kruciální věta. Jen do doby, než budeme mít pandemii pod kontrolou. Jsem tak obrovský škarohlíd, že si myslím, že tato chvíle bohužel nenastane. Že vakcína (jak jsem psala výše) nás nespasí, účinné léky bez vedlejších účinků zatím nikdo nenašel a virus sám nezmizí, ani nepřestane zabíjet.

            Takže nejhorší scénář, který podle mne nastane: Celý rok budou trvat silné restrikce za protestu lidí, kteří situaci nevidí tak černě jako já. Mezitím virus zmutuje, takže ti co byli naočkovaní, tak jim to pomůže jen proti „starému“ kmenu koronaviru. Po roce restrikcí stát vykrvácí z peněz a za tlaku naivní veřejnosti (ale hlavně i proto, že nebude mít prachy dál dotovat zavřené podniky) otevře ekonomiku a nechá populaci tzv promořovat. Za dva roky tu budou obrovské ztráty na životech a současně žádné státní peníze.

No a pak ještě ten scénář nejhorší z nejhorších, který doufám (modlím se) aby nenastal - někdy v průběhu výše popsaného koronavirus zmutuje natolik, že začne být doopravdy nebezpečný. Začne zabíjet fakt, nepujde „jen“ o procento nebo „jen“ o staré a nemocné, ale o všechny a v řádech desítkách procent, což povede k kolapsu společnosti.

Krize přichází s transparentem „Když se sere, tak se sere“, od toho je to krize, takže do toho všeho se zamíchá ještě něco jiného. Dlouhodobé záplavy, sucha, migrace zdecimovaných afričanů (jejichž ekonomika jde momentálně do prčic), kteří budou rozčarovaní situací v evropě, pak se to všechno sečte a všechno bude v háji. Nedejbože nějaká ještě jiná nemoc. Titanik se potápí, jdu sázet zemáky.

Tady bych ten blog asi měla utnout, ale když už jsem teda v tom…tak chci napsat ještě něco.

Nikdy jsem neměla tendence nadávat na vládu. Do tohoto roku jsem věřila, že nám vládnou lidi inteligentní. Ač morálně třeba často v nepořádku, tak že jsou to lidi vzdělaní, logicky uvažující, přemýšlící a schopní. Letos jsem se dost vyvedla z omylu. Od jara jsme svědky tak obrovské neodbornosti, neschopnosti a nepředvídavosti, že je to až k neuvěření. Když i mně, vesničanovi z Horní dolní, dochází, že když udělám A, tak nastane B, nechápu, fakt nechápu, jaktože to nedochází odborníkům z vlády. Máme tady dvě hypotézy, jedna je, že jsem nadprůměrně geniální, druhá je, že nám vládnou doslova dementi. Jelikož ta první je statisticky dost nepravděpodobná, doplňte si sami výsledek.

            A ohledně restrikcí - přesto vše výše napsané, osobně: Je to hrůza. Celé mi to leze na hlavu, to nestýkání, žádné akce, člověk si nemůže jít zaplavat, zasaunovat, všechno zavřené, lidi na nervy.. K dobrému rozpoložení to nepřidává. V restrikcích, jak je dodržuju, mám taky své osobní hranice, a to je nestýkání s rodinou a kamarády. Ve světě, kdy mám být zavřená navždy doma, protože venku mi hrozí smrt, žít nechci, ani kdyby smrtnost viru byla najednou 30%. Neříkám tím, že je v současném stavu ideální pořádat hromadné party, ale nepřestanu se se stýkat s nejbližšími - v tom mám prostě jasno. Život bez přátel a rodiny nestojí za nic.

            Abych tomu dodala údernosti, můj děda se natolik bál covidu, že od září odmítal rodinné návštevy. Pak musel jít kvůli prkotině v prosinci na pár dnů do nemocnice, kde se nakazil a zemřel a už neviděl nikoho.