středa 4. listopadu 2020

Mystický facebook

 

Nalít si  sklenku, zapálit svíčku a otevřít nekonečný wordovský soubor „kecy“. Tyto tři úkony by měly zapříčinit nějaký hluboký či mělký výlev myšlenek.

Tedy, to je divný úvod. To bude asi tím vínem, jelikož nejsem fakt zvyklá pít  a sama si sklenku nenalévám už vůbec. Manžel mne však opustil do hajan, nemám se s kým spojit, a tak se snažím spojit alespoň se svými čtenáři.

Dnes chci psát o…facebookových přátelích. Někteří lidi na facebook nadávají, jak tam má člověk spoustu imaginárních přátel, jak se všichni chlubí nesmysly, které by se v neinternetové verzi styděli ukázat. Asi je spousta z toho pravda, ale dnes jsem objevila i jeho takovou dá se říci mystickou stránku.

Projížděla jsem si svých 211 přátel. Asi u čtvrtiny vůbec nevím, o koho jde (předpokládám, že z té čtvrtiny bude ale i pár holek, co si změnilo po svatbě příjmení), ale zbytek lidí znám. Číst si ta jména je pro mne hypnotická procházka minulostí. Mám v přátelích dávné kamarády, které jsem neviděla už patnáct let a nevím o nich zhola nic. Mám tam i expartnery blízkých přátel, kteří už dávno mají nové vztahy. Mám tam vystavovatele, zákazníky, co mají nějaký můj obraz…Každé to jméno ve mně něco vyvolává. Nejčastěji vzpomínku na nějaké období, spojenou s emocemi. Rozklikla jsem profily bývalých spolužáků. Někteří děsně zestárli, některé bych nepoznala už vůbec. Spousta mých přátel či „přátel“ na facebooku není vůbec aktivní, ale naštěstí je profláknou jejich přátelé, kteří je označují na fotkách.

Prohlížet si profily lidí, které jsem neviděla už i více než deset let, je pro mne jako hypnotická procházka minulostí. Vzbuzuje ve mne touhu, uspořádat s těmi lidmi nějaké setkání a přenést se v čase ještě intenzivněji.

Takhle jsem se v srpnu sešla s bývalou spolužačkou ze základky. Na Vsetín už moc nejezdím, ale když to vyšlo, snažila jsem se zorganizovat setkání pár holek. Sešly jsme se sice jen dvě, ale víte co?

Bylo to děsně super. Zajímavé je, že s Bárou alias Žižinou jsme se na základce nějak extra nebavily. Přitom, po těch letech, musím říci, že bych s ní klidně chodila na kafe pravidelně. Je zázračné, jak čas rozmaže některé věci.

A teď teda ta mystika, o které mluvím. Facebook je něco jako „vyvolávač minulosti“. Nikdy nebylo tak lehké zavolat někoho, koho jste deset let neviděli, zpět do svého života. Není to zázrak? Mít takovou spoustu potenciálních vztahů - uloženou ve svém profilu? Mít tímto způsobem stále živou linku všech životních kapitol, i těch, které jsou dávno uzavřené?

čtvrtek 29. října 2020

O komuli a čtyřnásobné radosti

 

Na jaře a na podzim mne čeká velmi příjemný rituál. Objednávání nových rostlin do zahrady. Rozpočet je tak vysoký, kolik mi zbyde na konci měsíce z rodičovské (tudíž skoro žádný), o to pečlivější je ale výběr.

Nakupování rostlin mi přináší čtyři radosti. První je, když rostliny navybírám a nakoupím, druhá, když je dépédéčko doveze, třetí, když je sázím a čtvrtá, když se ujmou a kvetou. Jelikož některé z nich manžel přejede sekačkou a jiné se zas v létě nedočkají kapky vody z konve, do čtvrté etapy bohužel všechny nedojdou.

Ale to nevadí, my nezdolní zahradníci to budeme zkoušet znova a znova :-)

Dnes jsem objednala rostlinky a už se na ně těším. Sice si trochu kladu otázku, jestli není pozdě, sázet je začátkem listopadu, ale…s trochou modlení, ať stihnout zakořenit, než přijdou mrazy, to snad vyjde. Hnedle jako první jsem si objednala komuli davidovu - tu má sousedka a slítají se na ni všichni, opravdu všichni motýli z okolí. Tak sousedce půlku motýlů odeberu, protože motýly fakt miluju a chci je mít taky na zahradě, ne na ně jen koukat přes plot :-D


 

Vždycky když si objednám rostliny, věci zde se urychlí. Začnu být otravná („Kdy už konečně zmizí ta kopa cihel? Jak plánuješ udělat to podbití na plotě? Kdy už se začnou dělat schody?“). Abyste věděli. Moje zahradničení probíhá takzvaně partyzánsky - musím si pro sebe skoro tělem bránit každý metr čtvereční, protože přední prostranství domu - jediná slunečná strana - je ve fázi stavby. Většina půdy je zaházená stavebním materiálem a jelikož všude mají (údajně ve vzdáleném budoucnu) probíhat terénní změny, správně bych měla počkat, až se všechno dodělá a potom teprve sázet.

Jenomže v tomto jsem zůstala dítětem - když mi někdo nedá pevný termín, kdy něco bude, je to pro mne jako by to nemělo být nikdy. A tak poskakuju po zahradě, hážu štěrky, tahám dřeva, prostě dělám všechno možné i nemožné, abych měla o kousek víc na rostlinky.

Vede to k tomu, že mne večer bolí ruce jako kráva. Nejsem totiž žádná fitness hvězda, odvezu pár koleček štěrku a pak abych týden odpočívala. Dnes jsem zneužila děti, které mi dovezly v kolečkách hnůj od koní, zatímco já posedávala na „západní lavičce“ a houpala kočárek. Konečně se ty děcka začínají vyplácet!

Zítra připravím půdu pro komuli i kdyby do mne blesky mlátily. Můj plán je vrazit ji přímo pod okna, aby před dětským pokojem a ložnicí létaly tuny motýlů. To bude romantika!

pátek 16. října 2020

Vyčerpání na rodičovské dovolené, co s tím

 

Druhá část o tom, jak na rodičáku předcházet depresi a syndromu vyhoření.


 

V srpnu proběhla v knihkupectví bezva akce, šest knih z výběru za cenu jedné. Jsem na akce odolná a tak se mi daří nekupovat zbytečnosti. Jako správný knihomol jsem tomuto však nemohla odolat ani já.         Odnášela jsem si z knihovny knížky, které jsem více méně kupovala pro děti a manžela. Jedna z nich se jmenuje Perfekcionismus.

V životě bych netušila, nakolik tato knížka promění můj život k lepšímu. Začetla jsem se do ní a už jsem nemohla přestat. Ačkoliv bych sama sebe nikdy dříve nenazvala perfekcionistou, pochopila jsem, o čem vlastně tento rys je, jak se projevuje, jak lidem ztěžuje život a k mému překvapení se v mnohém našla.

Chtěla bych zde předat hlavní poselství, které se zcela jistě týká valné hromady lidí. To zní:

IDEÁL NENÍ POVINNOST

Mámy, prosím vás. Toto je taková hlavní věta, kterou všechny zapomínáme a pak se trápíme. Je sice naprosto skvělé mít uklizeno, navařeno, super vychované citově nepoškozené děti a spokojeného manžela. Ale tento ideál je jen meta, o kterou se můžeme snažit, ale která ve skutečnosti nikdy nenastane. Ano, a to mluvím i o těch citově nepoškozených dětech. Má smysl se snažit. Nemá smysl se trápit. Trápíte se večer s tím, že jste nějakou situaci výchovně nezvládli? Cítíte stres při pohledu na roztahané deky, hračky a polštáře na nevysáté podlaze?

Všechno toto trápení a stres z toho, že neděláme věci tak, jak bychom chtěli, docela slušně přispívá nastupující depresi, kdy se člověk cítí k ničemu a utápí se v tom, jak ve všem selhal. Z veškeré snahy, mnohdy marné, o dosažené ideálu vytvořeného v naší mysli, jsem já osobně byla naprosto vyčerpaná. Tak obrovské vyčerpání a nedostatek energie jsem jako bezdětná nikdy nezažila.

V mojí mysli se IDEÁL  stal POVINNOSTÍ a když jsem ho nezvládala dosáhnout, cítila jsem se špatně jako celá osoba. Pokud jsou vám vlastní pocity: „Nezvládám to“, „Už nemůžu“, „Jsem vyčerpaná“, pravděpodobně se vás to taky týká.

Stačilo změnit tento jediný přístup k životu a celý můj život se proměnil. A k mému údivu - míra pořádku a nepořádku je tu všeobecně stále stejná. Výchova dětí se naopak změnila hodně k lepšímu, protože když nejsem vyčerpaná, tak konflikty řeším vklidu.

Cítíte, že je toto i váš případ? Mám dobrou zprávu, jde to změnit. Perfekcionismus vychází valnou měrou z dětství, když naše osobnost byla hodnocená za výkon. U někoho jej pomůže odbourat pár sezení u dobrého psychologa. U někoho jiného třeba přečtení knihy o Perfekcionismu, uvědomění si svých vnitřních mechanismů a nové, pozitivnější nastavení osobnosti.

Byla bych ráda, kdybych toto lidské nastavení mohla změnit jedním blogovým článkem, ale neumím tady shrnout 300 stránek, kterými jsem prošla na konci srpna. Kniha je strukturovaná tak, že v první třetině teoreticky seznamuje se perfekcionismem, v druhé třetině je rozebráno, jak se projevuje perfekcionismus v jednotlivých oblastech života a v třetí třetině je takové rozhřešení, co s tím vlastně dělat a jak se sebou pracovat. Není to úplně nejlehčí čtení, není psaná stylem dnes moderních rychlopříruček a o životě. O to je ale hlubší a pomocnější.

pátek 25. září 2020

Vyčerpání na rodičovské dovolené - první pomoc

 

Teď píšu asi svůj nejužitečnější příspěvek na tomto blogu. Fakt.

Je to totiž, doufám, pomocné lano pro mnohé maminky, které se cítí na pokraji svých sil. 


 

V srpnu to na mne pomalu začalo doléhat, ale ještě jsem zvládala brát naši situaci s humorem. V září však na mne dorazila v plné palbě a já chvíli byla opravdu tak hluboko, jak jsem nebyla už deset let.

Pro neznalce, naše situace je taková, že máme tři malé prcky a žádné dosahové babičky či jiné hlídací pomocníky. Nejstarší prcek, či paní prcková, kdyby šla do poradny, tak se vsadím, že na ní naleznou nějakou tu hyperaktivitu. Absolutní nesoustředěnost, nadměrná živost, neschopnost posedět a sama si chvilku dělat třeba omalovánky - to je náš denní chleba. Prostřední prcek je zase mezi dvěma a třemi roky - blbé období vzdoru. A nejmladší prcek je tříměsíční mimino, což mluví samo za sebe.

Moje dny vypadaly všechny stejně. Cítila jsem se jako robot, kterého ráno zapnou a večer se vypne. Robot, který je silně přetěžovaný a dost se mu přehřívá hardware, jelikož jsou na něj kladeny požadavky, které nemůže zvládat. A proto mi na chvíli vyhořel procesor.

Naštěstí jsem robot Číslo 5, takže jsem se zvládla opravit. (Narážka na starý film, pokud ho znáte, už jste fááákt staří.)

A teď přichází ta užitečná část, jak si pomoci? Jak si pomoci, pokud máte na rodičovské dovolené pocity deprese, pokud vás dostihl syndrom vyhoření? Pokud máte pocit, že melete z posledního, že už nemůžete dál? Když se ráno budíte a první myšlenka, co vás napadne, je, že se těšíte, až den zase skončí.  Když se zavíráte před dětmi, aby vás neviděly brečet. Když máte z toho všeho pocit viny, protože vy přece máte všechno, co jste kdy chtěly, a cítíte se takhle..

První pomoc při depresi na rodičovské dovolené (vyzkoušená a funguje):

1.      Vypovídejte se. Čím víc lidem povíte svou situaci a upřímně přiznáte, že to nedáváte, tím líp. Sdílená bolest poloviční bolest. Nestyďte se za to, rodičovská dovolená je fakt výkon, není nutno hrát si na to, že je to pohodička.

2.      Sportujte, nejlíp mimo domov. Jedna hodina sportu je lepší než dvě hodiny u psychiatra. Pokud máte jen jedno dítě, o to je to snazší, není nic jednoduššího než ho narvat do kočáru a jít si zaběhat. S více dětmi prostě musí zafungovat manžel (kamarádka, kdokoliv jiný).

3.      Jídlo a spánek je základ. Vařte na tři dny dopředu, kupte si kuchařky na jídla do 30 minut, vezměte na milost instanty a mražené polotovary. Jde přece o krizový stav. Nechejte si jídlo dovážet rozvážkou. Co se týká spánku, zde má každý jinou potřebu, já např. potřebuju minimálně devět a půl hodiny, což je dost. Musíte se stát lovcem spánku a využít JAKOUKOULIV chvíli na to, abyste se vyspala, případně si ji vytvořit. Já už roky pouštím děckám odpoledne pohádku a po dobu, co se dívají, spím. Taky zafunguje mít nějakou extra hračku, která je na půl hodiny zabaví. Půjčit jim na půl hodiny tablet či mobil s nějakou ptákovinou. Prostě mít v zásobě něco „extra“, co je na tuty zabaví a vy si můžete odpoledne dáchnout. Večer je zákaz vaření či uklízení, jděte spát, nebo si dělejte něco pro sebe.

4.      Rozmanitost - každý týden si naplánujte něco zajímavého či nevšedního. Nevšední výlet, návštěvu mateřského centra, důležité je změnit prostředí, dostat se z domácího kolotoče.

5. Mít něco mimo děti -Pokud máte "jen" jedno dítě, nebo děti s větším věkovým rozestupem, možná vám sem tam vybyde i nějaký ten čas pro sebe. Ten je třeba věnovat jakékoliv činnosti, která nesouvisí s dětmi a vede k nějakému cíli. Ať je to studium, háčkování, nebo snaha rozjet vlastní firmu. Je jedno jak to skončí, důležitý je ten proces - že máte něco "mimo rodinu".

To je takový základní manuál přežití. Vypadá to strašně snadno, že? Já vím, že není. A znám i ten kámen úrazu. Ale aby tento článek nebyl zas extra předlouhlý, tak se o něm rozepíšu zase příště.

sobota 15. srpna 2020

 Občas píšu "do šuplíku", ale už si nedělám naděje, že dám dohromady něco dlouhého a smysluplného. Tak jsem se rozhodla sem na blog sem tam hodit nějaké texty, škoda, aby ležely ladem. Konkrétně tento je zhruba zprostřed plánované knížky. 

Ke konci obsahuje dost erotické scény, takže předem varuju outlocitné duše i nezletilé osoby. Přeji příjemné počteníčko.

O vínu, tanci a co se dělo v modrém pokoji

            Večerní líčení, červené lodičky, transparentní košilka –  Dáša udělala všechno proto, aby ze sebe setřásla myšlenky na své vrásky pomalu se rýsující na čele. Přestup z linky mládí na linku stáří je vždycky trochu nepříjemný, je to výzva života každé ženy. Dnes však ne. Dnes byla tou, která svádí, miluje a přitom trochu utíká. Dnešní večer byl prostě ten, kdy se cítila mladá a přitažlivá.

            S holkami se domluvily na setkání v osm ve Valášku, což je místní pivnice. Dáši se tam úplně nechtělo, věděla, že do Valášku nechodí tolik jejich bývalých známých, před kterými se chtěla ukázat.  Když vešla zdráhavě dovnitř, zhodnotila za pár chvil situaci – ani jedna známá tvář, žádný chlap, před kterým by padla do kolen  (i když to by se snad mohlo časem změnit), vlevo tři ucházející mladí muži. Když vešla, neušlo jí, že  ji všichni tři sjeli očima. Její ego se zatetelilo blahem. Rozhlédla se kolem dokola, holky nikde. Možná budou sedět na terase? Vydala se na terasu. Po očku sledovala ty tři mladíky. Terasu a hospodu oddělovalo pouze sklo, takže jasně viděla, jak na ni zírají. Jeden z nich si šel po chvilce zapálit, možná proto, aby si ji lépe prohlédl?

            To už přeháníš, říkala si Dáša sama pro sebe. Zas tak dobře nevypadáš. Uklidni se.

            Vytáhla mobil, aby zavolala kamarádkám.

            „Čau, už jsem ve Valášku, kde jste?“

            „Ty jo, promiň, nám nějak ujel autobus a teprve se vracíme z turistiky, budeme tam až za hodinu,“ ozvala se Pavlína. „Tobě nedošla SMSka? Však jsem ti to psala tak před půl hodinou.“

            „No, máš pravdu, něco mi tu vibrovalo, ale zapomněla jsem se podívat,“ odpověděla Dáša. „Tak já pujdu do Lva, podívat se, jestli tam nenajdu nějakou známou tvář a za hodinu se vrátím do Valášku.“

            Není nad to, když se člověk nechá unášet osudem, myslela si Dáša, když její podpatky spokojeně klapaly o dvěstě metrů níže. Už zdálky bylo vidět, že zahrádka u Lva je plná mladých lidí.

            A taky..tu jsme jednou seděli s Adamem..vzpomínala Dáša.

            Bylo krátce po jejich táborové aférce.

            Jiří uspořádal sraz vedoucích, který se konal právě v této hospodě, na této zahrádce.

            „Koho jsi pozval?“ ptala s tehdy Dáša…“Přijdou asi skoro všichni, Ruth, Bětka, určitě Míša..možná Adam..“

            Nic neřekla, jen strašně moc doufala, že na ni nebylo vidět, jak jí poskočilo srdce. Celou dobu se pak nenápadně rozhlížela kolem, jestli opravdu přijde. Ve chvíli, kdy to pomalu vzdala, ji někdo položil majetnicky ruce na ramena. Dost se lekla a otočila se tváří v tvář Adamovi, který očividně přišel už trochu pod vlivem.

            „Nazdááááár!“ zahalekali její přátelé. Jen ona řekla krátké tiché „Čau.“. Netušila, že jeho přítomnost, pohled na něj, s ní tolik udělá.

            „Jdu vás jen pozdravit, mizím zase dál,“ řekl tehdy Adam, zůstal pouze deset minut, dal si panáka a zase odešel. „V Rožnově máme kickbox afterparty po jednom turnaji, tam nesmím přece chybět,“ vysvětlil svůj odchod.

            Tehdy Dášu mrzelo, že ho vidí jen tak krátce a ještě více ji štvalo pomyšlení, že ona nebude důvodem, aby se zdržel. Měla vztek sama na sebe, protože očividně Adam pro ni znamenal víc, než ona pro něj.

            A až do konce srazu cítila ty jeho velké, teplé ruce na svých ramenou.

            Proč udělal takové gesto? Vrtalo ji hlavou. Takhle přede všemi?

To se stalo před sedmi lety a celá vzpomínka jí proběhla hlavou během pár sekund. Dnes nechtěla myslet na Adama. Ne, to ona chtěla být tou femme fatale.

Dala si záležet na ladné chůzi a vešla do baru. Moc se nerozhlížela, to přece sebevědomé holky nedělají. Nebo ano? Cítila se tak strašně nejistě ve své nynější roli. Protože ji nehrála už tak dlouho! 

Za barem čepovala pivo dlouhovlasá buclatá servírka.

„Co si dáte?“ hodila po Dáši klasickou otázku.

„No, asi….“ Co si dávají sebevědomé holky?

„Ahooj Dáááášooo!“ Ozvalo se vedle ní nadšeně a přiskočil k ní nějaký muž, který byl odhadem stejně starý jako ona. Jeho tvář prolétla Dáši skrz všechny zákoutí paměti. Ty oči, ty znám.

Tom, spolužák ze základky. Vždycky hezounek, trochu přibral, ale žádná hrůza, analyzovala během pár sekund, zatímco se s ním zdravila a vyměňovala polibky na tvář.

Začali spolu probírat dávné vzpomínky.

„Hned jsem tě poznal, že jsi to ty! Vůbec ses nezměnila! Kluci do mne drkli, hele koukej (předvedl jak), a jakmile jsem tě uviděl, říkám si, ty vole, vždyť to je Dáša!“

Jeho poznámka o drknutí opět pohladila její ego a zmenšila její nejistotu. 

„Hele, Tome, kde sedíš? Já jen, že  tu s nikým nejsem, tak bych se k vám třeba přidala.“

„No jasně!“ zahalekal nadšeně Tom a už ji vedl ke stolu, kde seděli další čtyři kluci.

Když se všichni navzájem představili, jeden z nich s ní začal očividně flirtovat. Dáša se ostýchala a nenechala se vtáhnout do flirtu. Potřebuji očividně alkohol, a to hned! Víno. Víno je takové dámské pití, posílí mou ženskou auru. 

Objednala si skleničku a během jejího pití konverzovala převážně s Tomem v bezpečných mezích. Témata hledali spíše násilně, protože ani jeden z nich nechtěl přerušit to milé setkání a přiznat si, že si vlastně už nemají co říci.

„Hele, a víš kdo je venku? Sedí tam Pavel! Jdeš ho taky pozdravit?“

Dáša cítila, jak víno začíná účinkovat. Slušně se omluvila z party a odešla na zahrádku. Tam spatřila zase jiného spolužáka, kterého mívala moc ráda. Když jí bylo deset, byla do něj dokonce bláznivě zamilovaná.

„Čau, Pájo!“ Mávla na něj. „Můžu si přisednout?“ Sebevědomě si přitáhla židli na volné místo. Díky Bohu za víno. Hned si objednala další skleničku.

Bavili se v partě dalších kluků (dnes je tu opravdu chlapská přesilovka!) o všem možném, Dáša většinou spíš mlčela a lila do sebe víno, protože netušila, o co jde v hokeji, hokejbale, či jaderné energetice. Cítila se ale tak spokojeně, jak už dlouho ne. Čím víc alkoholu měla v krvi, tím víc sebevědomí jí stoupalo do hlavy, až se nakonec cítila naprosto úžasná a neodolatelná.

A kluci, kteří kolem ní seděli, jí přišli taky tak. Ten měl krásné oči, druhý zase celý obličej. Třetí krásné gestikuloval, čtvrtý byl chytrý a zajímavě se usmíval…uvědomila si, že by měla pít častěji.

Jazyk se jí trochu pletl.

„Ahooooj“ zařvali kluci přes plotek zahrádky. Mířil nim vysoký kluk, tmavé vlasy, tmavé husté vousy, přesně její typ. To dopadne špatně, věděla Dáša už ve chvíli, kdy rozpoznala, že to je Michal.

„Nazdar,“ usmál se na ně Michal. „Nazdar Dášo,“ objal ji a políbil – krátce a nečekaně přímo na ústa! – jakoby spolu včera spali.

Tím ji velmi překvapil, nicméně překvapení bylo alkoholem hned rozpuštěno.

„Tak co hokejbal, vyhráli jste?“ ptali se kluci.

„Dnes to nešlo, ale zítra vyhrajeme,“ usmál se Michal a objednal si pivo.

Tak proto je tu tolik pěkných chlapů. Tento víkend se na Vsetíně hrají různé turnaje ve sportu. Musím si to příští rok pohlídat a zase vyrazit ven, kalkulovala Dáša, zatímco poslouchala další řeči o hře a zápasech.

Dáša dopila svou sklenku vína, cítila, že má dost. Její opilost se projevovala dramatickou veselostí a taky nadměrnou přítulností. Někteří kluci od stolu odešli, jiní přišli. Ona tam stále byla jediná ženská, tak měla v tomto směru pozornost zaručenou.

„A co afterparty, jdete?“ ptal se Pája, taky už notně posilněný alkoholem.

„Afterparty? Kde?“ Dáša o ničem nevěděla.

„Na Ohradě! Jasně, jdeme!“ dopověděl za ni Michal a objednal jí další víno.

Večer pokračoval do sfér, ze kterých jsou střízliví lidé vyloučeni.

Po opileckých debatách o nedostatcích školského systému a ekologii, při kterých jeden nerozuměl druhému a druhý nechápal prvního („Poslouchejte mne! Poslouchejte mne!“ Bušila Dáša do stolu, protože přesvědčit ostatní o svém názoru jí přišlo jako ta nejdůležitější mise na světě.) se vydali hledat taxík. Dáša ve svých červených podpatcích běhala po silnici a mávala na auta, Michal ji se smíchem chytal..pak se do něj zavěsila a když klopýtla, on ji objal kolem ramen. Přišel jí naprosto úžasný, stejně jako celý tento večer, celý tento svět.

Taxík je dovezl na místo afterparty. Dáša taxikáře pobavila svými opileckými dotazy. Michal velkoryse zaplatil.

Pak se ho chytila za ramena, jako v dětském vláčku a nechala se vést. Nevěřila příliš vlastní rovnováze. Hokejbalová afterparty probíhala pod velkými stany. Kromě stolíků a lavic se pod nimi nacházela taky nevelká stage se živou hudbou.

„Pojď, jdu si na panáka,“ vedl Michal Dášu k výčepu.

Dáša s ním poslušně šla, jen tu a tam se zastavila, aby pozdravila (svým opileckým dramaticky přehnaným způsobem) známé, které potkala po cestě.

Michal do sebe hodil průhledný alkohol a Dáši podal kelímek s vínem.

Věděla, že toto víno je její hranice, za kterou už převáží city nad rozumem, a to ve všech oblastech lidského života.

Chtěla dnes překročit tu hranici.

Vypila jej skoro na ex.

 

Michal Dášu dovedl za svými kamarády. Ona si však ani nesedla a jakmile uslyšela svou oblíbenou písničku, vzala jej za ruku a tahala na parket. Lodičky nechala někde u stolu, protože se jí bořily do bláta a společně skákali jako dva blázni do rytmu. Musela se jej pevně držet, protože jinak by povalila sebe i lidi kolem ní.

Hned na to navazovala série pomalých písní. Ihned se do Michala zasekla a vlnili se na parketu. Srdce se jí tetelilo radostí a láskou a vzrušilo ji, když ji k sobě přitáhl a ona cítila jeho pevné tělo, jeho sílu, to, jak ji tvrdě drží a objímá. Ne, že by to nepotřebovala, protože alkohol ji vzal všechnu rovnováhu z těla.

 

Za chvíli si šli sednout. Byla celá omámená.

„Potřebuju na záchod,“  otázala se Michala. „Nevíš, kde..“

„Támhle vzadu jsou budky,“ ukázal asi padesát metrů dál přes dav. „No ale spoustu lidí vidím, že si to zkracuje tady do trávy,“

Opravdu, budky byly umístěny tak daleko, že většina lidí chodila na opačnou stranu za roh za stage do tmy.

Dáša si nazula lodičky a vrávorala na záchod. Nešla úplně rovně. Cesta k budkám vedla kolem vstupních vrat. U záchodků postávalo pár holek opilých stejně jako ona sama.

Když odcházela z budky, najednou ji poblíž vstupních vrat zaskočil cestu nějaký chlápek. Byl vysoký, vyhublý a tvářil se zvláštně. „Ahoj kočičko,“ chytil ji za ruku. „Pojď se mnou tancovat, sleduju tě tu celý večer,“ Dášu to tak překvapilo, že nedovedla nic říct a jen se mu snažila vykroutit ruku. Při tomto pokusu ho chtěla rovnou obejít a vydat se za Michalem, nicméně manévr dopadl tak, že ztratila rovnováhu, podpatky ji zradily a ona padala k zemi. Divný chlápek ji popadl a přitáhnul k sobě tak prudce, že málem znovu spadla. „Nech mě tak, nechci!“ řekla jen a snažila se dostat z jeho objetí. Na chlápkově zkřivené tváří bylo vidět vzrušení. Chvíli spolu zápasili, ale bylo to spíš jednostranné, protože Dáša ve svém současném stavu neměla ani sílu, ani mrštnost.

Zničehonic ji chlápek uvolnil a ona spadla jak dlouhá tak široká na zadek.

„Vypadni od ní!“ křičel na chlápka Michal a svými širokými zády ji zacloňoval výhled.

Chlápek se jen otočil a zmizel v davu.

 

Michal přišel k ležící Dáši.

 

„Není ti nic?“ postavil ji na nohy. Alkoholové opojení z nich z obou vyprchalo. Dáši se svět sice stále trochu točil, radostná nálada ale odešla. Michal ji podal ruku a zvednul ji ze země.

„Proč jsi prosím tě neřvala?“

„Mně to nenapadlo,“ odpověděla upřímně Dáša.

„Ty jsi jelito. Tebe tady obtěžuje nějaký chlap a nenapadne tě ani si zavolat o pomoc?“

Dáša výmluvně pokrčila rameny a rozhlédla se kolem sebe. Vypadalo to, že opilé holky u mobilních WC si ani nevšimly, že se něco děje. Chlápek ji mohl odtáhnout ven, nebo vlastně jen o kousek dál do trávy, a nikdo by si toho ani nevšiml a bohužel by ji asi při běžném party hluku ani neslyšel.

 

Dáša se roztřásla. Všechno jí to přišlo na nic.

„Chceš jít někam jinam? Máš s sebou všechno?“ ptal se jí Michal a zároveň ji vedl pryč z brány. „Mám ti zavolat taxíka?“

„No, víš,“ odpověděla Dáša, „Já vlastně nemám ani kde spát. Byla jsem domluvená s holkama úplně v jiné hospodě, a že potom přespím u jedné z nich. Ale tím, že  jsem tam nepřišla a vůbec nevím, kde teď jsou, to asi padlo.“

Čekala, co na tu nevyslovenou výzvu řekne.

„Můžeš přespat u mě, bydlím kousek odtud. Stejně už nemám náladu tady na ten humbuk.“ Odpověděl a šel z party pryč. Dáša cupitala za ním.

Ačkoliv dobrá nálada s nepříjemným zážitkem vyprchala, stále byla notně opilá. Ne však tak, aby si neuvědomovala, k čemu dnes dojde. K sexu stačí přítomnost dvou lidí, kteří se vzájemně přitahují a příležitost. To vše nyní nastane. Alkohol byl pouze katalyzátor toho, k čemu se blížili.

Nejdříve šli mlčky vedle sebe, ale když Michal viděl, že chůze na podpatkách pod vlivem alkoholu je poměrně obtížná, dal Dáši milosrdně ruku kolem ramen.

Tak takhle se cítí tvá přítelkyně, motalo se jí v hlavě, když kráčeli ulicemi k jeho bytu. Jaké to asi je, chodit s tebou? Zahýbáš jí často? Kde vůbec bydlí, proč tu není?

 

            Došli až k jeho bytu. Bydlel relativně v centru. Hodiny se už určitě přehouply přes půlnoc, všude bylo ticho, jen tu a tam šlo slyšet nějaký opilecký výkřik z nedaleké hospody.

Vytáhl klíče, odemkl dům a pomohl jí do schodů. Bydlel v druhém patře. Dáša cítila, že z ní pomalu vyprchává alkohol, čemuž napomohla tato neplánovaná procházka. Jak mizel alkohol, nastupovala nervozita z očekávané události.

Před dveřmi do bytu si vyzula lodičky (špinavé od bahna a hlíny, bože, a to stály dva tisíce!) a uložila si je za dveře.

Nenabídl ji pantofle, ani nerozsvítil velké světlo. Místnost osvětlila pouze tlumená stojací lampa. Na chodbu plynule navazoval kuchyňský kout, od obýváku oddělený barovým stolem. Vlevo  zahlédla dvoje dveře. Za těmi pootevřenými vytušila ložnici.

„Udělej si pohodlí, chceš vodu?“ Zeptal se jí Michal a vědoucně rovnou načepoval plnou karafu.

„Máš nějaké víno?“ zeptala se Dáša. Chtěla rozmazat tu nervozitu, přesunout se zpět do euforie, kterou procházela před hodinou..

A pokud se s ním mám vyspat, rozhodně přitom nechci být střízlivá.

Michal se zarazil.

„Ty jsi ale éro,“ prohlásil po chvilce mlčení, vytáhl z ledničky načatou láhev a nalil jednu skleničku vína. Přidal ji na tácek ke karafě s vodou a dvěma sklenkám a vše donesl na konferenční stolek. „Posluž si.“

Dáša nejdřív vypila asi půllitr vody a pak zase začala ucucávat víno. Euforie se už sice nevrátila, ale uvolňovala se už jen tím, že si uvolnění namlouvala.

„Co tady vlastně děláš?“ zeptala se konverzačně Michala. „Myslela jsem, že bydlíš v Brně?“

„No, více méně jsi myslela správně, ale pendluju docela dost mezi Brnem a Vsetínem. Mám tady hodně nemocnou mámu, víš, tak ji dělám společnost.“

To ji opravdu dojalo. Kolik lidí, kolik chlapů myslí takto na své rodiče?

Povídali si o všem možném. Dáša se cítila dost unavená a začínalo to na ni být vidět. Čekala, jestli se jí Michal nezačne dotýkat a částečně si to i přála, ale bohužel byl až příliš rytířským na to, aby udělal první krok. Jejich rozhovor slábl.

„Nechceš jít spát?“ zeptal se jí po chvilce. „Rozložím ti gauč.“

„Super, děkuju, já se zatím půjdu umýt. Mám strašně špinavé nohy z toho našeho tančení.“

„Koupelna je támhle,“ ukázal na jedny ze dvou bíle lakovaných dveří, a Dáša tam, co mohla nejelegantněji, vkročila a zabouchla za sebou.

Rozsvítila si velké světlo a umyla v umyvadle obličej. To ji probralo. V drobné koupelně se nacházelo velké umyvadlo na skříňce ze světlehnědé dýhy a chromované doplňky. V rohu stál sprchový kout. Byla to koupelna jako každá jiná, Dášu však zajímaly drobné detaily. Například, nepřítomnost ženské kosmetiky hlásala, že Michal tento byt obývá sám. Na stěně byla jedna větší kachle, na které byl namalován abstraktní obraz – nic takového Dáša v životě neviděla. Zajímá se Michal o design, nebo jak k tomu přišel? Plulo jí v hlavě. To není vůbec jeho styl.

A ty snad víš, co je jeho styl? Odpovídala sama sobě. Vždyť ho skoro vůbec neznáš.

Vlezla do sprchového koutu a nechala na sebe téct vlažnou vodu, kterou pak posunula ještě víc na studenou, aby se probrala. Umyla se jeho sprchovým gelem, rozčesala si mokré vlasy rukou a dívala se na sebe do zrcadla. Dnešek nechtěla zahodit.

Vzpomněla si na chvíli, kdy se k sobě tiskli při ploužáku. Moc dobře věděla, jak má dnešek skončit. Ale ukázalo se, že Michal je až příliš korektní, aby na ni tlačil  ve chvíli, kdy nemá nocleh a více méně je na něm závislá.           

Rozhodla se všechno vsadit na jednu kartu. Víno naštěstí zahrálo svou roli a dodalo ji odvahu v následujícím činu.

Pootevřela dveře, nakoukla k pohovce, a když viděla Michalovu siluetu, jak jí stele deku, nadechla se a vyšla úplně nahá z koupelny.

Stál k ní trochu bokem, takže se otočil, až když byla na půli cesty k němu.

Dáša chtěla, aby její příchod vypadal enormně svůdně a zároveň romanticky, ale z nervozity se jí chtělo strašně smát.

„Asi jsem si zapomněla pyžamo,“ řekla a doufala, že se jí příliš nezalomil hlas.

Ježišmarjá, plácám nesmysly, uvědomila si hned vzápětí.

„Asi jo,“ dodal Michal a bylo vidět, jak se sebou bojuje, aby jí ještě stále hleděl do tváře.

Přišla až k němu. Tak, jako by oba sledovali nepsaný scénář, ona mu dala pravou ruku kolem pasu a on se zároveň sklonil a začal ji líbat.

. Už dlouho nezažila ten chemický koktejl, který ji vytrhl z reality a odstřelil někam úplně jinam. Přesunula svou levou ruku na jeho záda a začala ho hladit, Michal jí mezitím sjel rukou po zádech až k zadku. Byli oba dva tak zakotvení v té kouzelné chvíli, Dáša vnímala, jak se mu zrychlil dech, ale ona dýchala ještě rychleji, chtěla ho víc a víc. Michal ji přestal líbat a přetáhl si jedním rychlým tahem tričko přes hlavu. Dáša mu vložila ruce na záda, na trapézy,  jela s nimi přes hrudník, břicho…užívala si každý centimetr, který se mohla dotýkat tak úžasného těla. Lampa vrhala hluboké stíny, tak jeho svaly vypadaly ještě větší, než byly doopravdy. Jeho tělo sálalo. Proč má asi tu jizvu nad hrudníku, napadlo Dášu, když zacítila hrubší místo vlevo, a přepadla ji myšlenka bojovníka se sekerou a štítem, ale myšlenka hned odešla, protože teď nebyla chvíle pro žádné myšlenky.

 

Michal vzal její prsa do dlaní. Hrál si s jejími bradavkami a začal ji líbat na krku. Jeho polibky, nejdřív motýlí a občas hluboké ji mrazily až do morku kostí. Mráz se jí přesunul do podbřišku a stal se tam roztopeným vibrujícím motýlem, který toužil vyletět ven.

            Zatímco ji líbal, rozepnula mu kalhoty a stáhla na půl žerdi slipy. Kolem rukou se jí otřel jeho ztopořený penis. Dáša ho chytila a začala jej nežně hladit, pak vzala do rukou jeho varlata a chvíli si hrála s nimi. Druhou rukou Michala objímala, zatímco on ji začal opět líbat na ústa a svou ruku teď přesunul také k jejímu klínu. Když se jí dotkl na jemných chloupkách a začal ji dráždit, věděla, že  to už nevydrží. Potřebovala ho cítit v sobě, hned teď!

            Oddělala mu jeho ruku ze svého klitorisu. Tázavě se na ni zadíval, ale pak pochopil. Poodešel, otevřel šuplík a ozvalo se utrhnutí obalu od kondomu. Když se k ní otočil, už nachystaný, zjistil, že Dáša mezitím nedočkavě přistoupila až k němu. Zvedla jednu nohu a přitiskla se k jeho penisu. Michal převzal iniciativu, chytil ji za nohu a zvednul ji i druhou. Vnikl do ní. Počáteční bolest (kdy jsem naposledy měla sex?) přešla během pár sekund v slast. Michal začal přirážet.

            Ahbože ahbože ahbože, honilo se Dáši hlavou. Hned ji ovládla vášeň. Po chvíli ji Michal pustil, ona se otočila a on do ní vnikl zezadu. Viděla v odraze okna (proč jsme nazatáhli, vždyť nás může někdo vidět?) sebe samu a Michala, jak přiráží. Držel ji pevně za boky. Nemohla se už dívat, zavřela oči a vnímala, jak jí proudí tělem divoká energie, od palců u nohou až po kořínky vlasů a věděla jistě, že ta energie má zlatorudou barvu. Už byla na vrcholu. Energie tryskala skrz ni, skrze všechny věci kolem, skrze celý vesmír.

            Michal však ještě mohl. Přestal přirážet, chytil Dášu za pas, vzal ji do náručí jako pírko a odnesl ji do ložnice. Tam ji položil něžně do postele a opět do ní vnikl.

            Dáša zažila orgasmus ještě třikrát. Potřetí viděla, jak už se dostává k orgasmu i Michal, viděla, jak je vzrušený a on zase, jak je vzrušená ona, sténali spolu a udělali se téměř společně.

            Michal se na ni svalil. Byl tak těžký, po tom všem, ale ona neměla to srdce přerušovat chvíli něžnosti. Hladila ho po zpocených zádech, dokud se sám neskoulel na bok.

            Sundal si kondom, dal ho do papírového kapesníku a šel jej vyhodit.

            Pak se vrátil se sklenicemi vody.

            Sedl si k Dáši, tak nahý a bezbranný.

Popíjeli spolu vodu, byli si blízko a mluvili otevřeně o naprosto všem, co jim padlo na mysl. Jakoby pro sebe byli stvoření. Vznášela se mezi nimi láska.

„Asi jsem si zapomněl pyžamo,“ zavtipkoval Michal a lehl si nahý vedle Dáši. Usnul se svou rukou položenou na jejím prsu.

Dáši se spát nechtělo. Zavřela oči a vnímala, jak se jí z vína točí svět. Potřebovala bych víc vody, jinak mi zítra bude špatně, pomyslela si. Ale víčka byly příliš těžké a svět se točil víc a víc.

 

Ocitla se  v lese. Stromy měly popraskanou hnědou kůru. Kolem stála spousta zvláštních lidí, kteří se jí na něco ptali. Moc jim nerozuměla. Nabízeli jí víno, ale sklenice nešla uchopit. Posadila se na mech, všude bylo veselo

 

Barvy lesa i postavy se však pomalu rozplývaly, ne, zůstaňte ještě chvíli! Chtěla s nimi dál hovořit, ale bylo to, jako chytat do prstů vodu. Čím dál více si uvědomovala, že nesedí na žádném mechovém polštáři, nýbrž leží v posteli, která rozhodně není její. Ta její byla tvrdá a hebká, v tuto chvíli však pod sebou cítila proleželou postel s hrubějším povlečením. O pár sekund posunula chvíli prozření, ale pak už byla celá bdělá, tak nastal čas čelit realitě.

Otevřela oči. První, na co jí padl zrak, byla velká svalnatá záda s tetováním (Co mají vůbec ty klikyháky znamenat?) která se rytmicky nadzvihovala.

Takže je to pravda. Vyspala se s ním. Včera jí to přišlo jako ta nejúžasnější věc na světě, jako něco, po čem opravdu touží. Teď? Cítila v těle pozůstatky alkoholu, ale  morální kocovina byla mnohem horší. Jak jsem to mohla udělat? Honilo se jí hlavou. Nikdy předtím jsem nepotřebovala jednorázový sex. A ještě k tomu, oba jsme zadaní. Tedy-já už vlastně ne, ale přesto..

Kouzlo večera se vytratilo společně s posledními nočními stíny. Zbylo jen nepříjemné rozčarování.

Dáša vzpomínala, co se v takových situacích vlastně dělá. Znala pouze dva scénáře, ten šťastný, kdy dříve probuzený donesl svému protějšku snídani do postele a ten méně šťastný, kdy se dříve probuzený vypařil po anglicku. Ihned se rozhodla pro odchod. Pak se pomalu a hlavně absolutně potichu vysoukala z postele a z jejího okraje si prohlížela zbytek ložnice. Modrá výmalba s abstraktním obrazem. Vestavěná skříň, bílé závěsy, ve kterých se houpalo ranní slunce. Na nočním stolku fotografie hnědovlasé ženy s velkým poprsím.

Natáhlo ji na zvracení, jen nevěděla, jestli to bylo včerejším alkoholem, nebo fotkou. Potlačila hlasitý vzdech a vstala.

Poslední věc, kterou chtěla, bylo Michala probudit, takže se vykrádala z pokoje jako zloděj. Dveře naštěstí nevrzaly, tak přes obývák vklouzla rovnou do koupelny a omyla si obličej ledovou vodou. Oblečení poházené v koupelně sesbírala vcelku rychle, jen měla problém najít kalhotky. Kde jen můžou být? Chvilku potichu šmejdila tu a tam, ale nikde je ani nezahlédla. S každou další minutou hrozí, že se Michal probudí, uvědomila si, a vykašlala se na kalhotky. Přes kuchyňský kout odešla až k hlavním dveřím.

Zde se už příliš nerozhlížela, protože chtěla zmizet co nejrychleji. Nasoukala se do kalhot a průhledné košilky. Oblečení, které jí včera přišlo sexy, jí dnes připadalo strašně vulgární a naprosto nevhodné. Asi stejně jako její přítomnost tady.

Oblečení, kabelka, boty, kabátek. V kabelce klíče, mobil, peněženka. Nic víc nepotřebuje. Potichu si ještě natočila sklenici vody a jedním tahem ji vypila.

Vydala se směrem, kterým tušila hlavní dveře, trochu zakopla o odstávající roh koberce, vyletěla z bytu jako raketa a potichoučku zabouchla.

Uf, je to za mnou. Cítila se, jakoby udělala právě státnice. Opadlo z ní napětí, ale blízká budoucnost byla podivně vyprázdněná.

Když ji před domem ovanul čerstvý vzduch, hned se jí udělalo líp. Plížila se podél zdi (Michal se mohl probudit bouchnutím dveří a klapáním podpatků a teď ji hledá z okna) a hned na první křižovatce odbočila.

Proč vlastně takové únikové divadlo? Vždyť má na ni telefon, má ji uloženou i na facebooku.. Vlastně...asi spíš potřebovala uniknout i sama před sebou.

Dáša jednorázové vztahy vždy odsuzovala. Ruth se občas zmínila o tom, jaké to je, být s někým jen pro sex, vyspat se s mužem, a nechat ho být. Přes veškerý popis si však Dáša nemohla představit, jaké je to spát s někým, koho nemiluje. Dan byl její první známost a láska na první pohled, a sice před ním chodila s pár chlapci, ale k sexu nikdy nedošlo. Proto měla sex spojený jednoznačně s láskou. Teď poprvé zažila sex jen z vášně, a ačkoliv si ho v noci neskutečně užívala, teď se cítila…jak? Ponížená? Využitá? Ne, to ne. Spíše podivně prázdně a zároveň trapně.

            O dva bloky dál došla před kavárnu, před kterou postarší pán rozkládal tabuli s nabídkou.

            „Dobrý den, máte už prosím otevřeno?“ zeptala se.

            „Pojdťe,“ kývl na ni pán a zalezl dovnitř do kavárny. „Máte štěstí, že jsem ranní ptáče a můj podnik je můj druhý domov. Copak si dáte?“

            „Karafu vody ´,“ vyhrkla „a capuccino,“ dodala při letmém pohledu na kávovar.

            Pán se vědoucně usmál. Prošedivělé vlasy i vousy, drobnější postava, havajská košile, Dáši přišel něčím velmi sympatický.

            „Byla to zajímavá noc, viďte?“ vykládal, zatímco krájel citron a házel jej spolu s mátou do broušeného džbánku.

            „Ani nemáte představu,“ zamumlala Dáša. Posadila se na bílou židličku a rozhlédla se po kavárně. Nebyla to veliká kavárna, pouze tři drobné, kulaté stolky oddělené ani ne dvoumetrovou uličkou od barového pultu. Vše v bílém dekoru, s občasnou mořskou tématikou nemnoha dekorací v Dáši evokovalo přímořskou atmosféru. Do kavárny vedly z ulice tři schůdky, takže se mohla skrz obrovské sklo dívat seshora dolů do ulice.

            Pán před Dášu položil vodu, kávu i sušenku. Dáša se na vše vrhla, jakoby se právě vrátila z pouštní expedice.

„Neměl byste prosím na pújčení papír a tužku?“ Požádala ho, a pán s úsměvem zašel někam do kuchyňky za barem.

Venku nějaký kluk venčil psa, jinak celý Vsetín spal. V tuto hodinu, a ještě k tomu v neděli, se nedal očekávat žádný velký ruch. Dáša se zamyšleně dívala ven. Když před ní přistál arch papíru a propiska, málem se lekla.

            „Snad Vám nebude vadit, když pujdu na chvíli ven. Potřebuji rozložit stoly a rozvěsit pár dekorací. Kdyby jste něco potřebovala, houkněte,“ stále se usmívaje, majitel kavárny odešel před sklo, kde začal připravovat venkovní sezení.

            Samota v Dáši aktivovala všechny ty myšlenky a pocity, které prozatím potlačila.

            Přehrávala si v hlavě celý večer a noc. Zhluboka se napila vody a nejdříve kreslila do levého horního rohu drobné spirálky. Pak se z jedné spirálky stalo začáteční písmeno.

 

            Bože, proč jsem se tak opila…ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera.

 

Seděla nad zápisem. Chtěla ze sebe všechno vypsat, ale čím víc překypovala zvláštními pocity, tím hůř se jí hledala ta správná slova, správná forma.

Deníkový zápis toho rána:

 

            Lituju toho činu?

            Ano i ne.

            Lituju toho, že jsem podvedla svého manžela. Připadám si hnusná, nemůžu se na sebe ani podívat. Zároveň vím, že Dan se o tom nesmí dozvědět. Kdyby byla naše situace opačná, já sama bych nechtěla nic vědět. Vím, že on je mi věrný, jeho milenkou je práce. Tím hůř se cítím. Jsem tak vinná!

            Nelituju toho, že jsem měla sex s Michalem. Vždycky mne přitahoval a po pravdě, bylo to něco, co jsem opravdu chtěla. Nevěřila bych, že k tomu dojde, ale tak to asi chtěl osud. Nicméně myslím, že teď bychom se neměli vidět, ani kontaktovat a nejraději bych celý ten večer nechala zapomenutý a tvářila se, že se nic nestalo. Rozhodně s Michalem nechci rozvíjet žádný – ani milenecký – vztah a zaplétat se do všeho ještě hlouběji. Vím, jaký je. Šlo by jen o další citovou sebevraždu.

            Samotný sex byl naprosto boží, ale tím se stal samozřejmě hlavně kvůli naší situaci. Sex s manželem je prostě něco jiného než jednorázovka v eroticky nabité atmosféře.

 

            Její text byl rozházený na ani ne půlce papíru. Dáša chvíli jen tak seděla, s propiskou v ruce. Jak krutě nevýstižný deníkový zápis. Znovu se sklonila nad papír a na zbytek papíru naškrábala:

 

CO VLASTNĚ CHCI?

CO MÁM DĚLAT DÁL?

 

Papír nadvakrát přeložila a vhodila jej do kabelky. Musí si ho doma vlepit mezi deníkové zápisy.

            Pan kavárník se stále nevracel. Dáša dopila cappucino, nechala na stolku peníze a zmizela.

            Až teď si dovolila, aby ji ovládl pocit, který se dral na povrch – pocit vlastní přitažlivosti, ženskosti a obrovské radosti ze života. Narovnala se plně a na svých červených lodičkách plula ulicemi jako císařovna. Obecenstva moc nebylo, ale o to nešlo. Noční milování, tak živočišné a upřímné, jí vytékalo z duše a zalévalo věci kolem zlatou aurou.

            Neměl by se tak člověk cítit po každém sexu?

            Kdy naposled jsem tento pocit zažila s Danem?

            A zažila jsem ho vůbec?

Pokládala si otázky, které nechtěla zodpovídat.

            Bylo načase se vydat domů. Dáša chytla brzký ranní bus. Snažila se odemykat dům potichu, ale když vešla dovnitř, slyšela, že v kuchyni už je rachot.

            „Ahoj Dáško,“

            Dáša pozdravila nazpět a pověsila si kabelku.

            „Tak jak bylos holkama? Užila sis to?“

            „Jo, bylo to super,“ řekla Dáša vyhýbavě, ale aby se vyhnula dalšímu rozhovoru a nutností vymýšlet si lži, omluvila se a zapadla do koupelny.

            Pustila si na sebe horkou vodu. Přes páru s zamlžené dveře sprchového koutu viděla svůj obrys v zrcadle. Nanášela si na sebe sprchový gel. Hladila své tělo a myslela na Michalovy ruce. Takto mne včera hladil on. Jak se mu to asi líbilo? Co si o mně myslí? Už mi není dvacet. Uvědomovala si jasně své stáří. Kůže trochu vrásčitá, na spáncích vrásky. Lehce vytahané břicho (ahjo, kolikrát jsem si říkala, že budu cvičit?). Prsa žádná hrůza, ale taky žádná krása.

            Pustím to k ledu, pomyslela si, a spláchla ze sebe sprchový gel i veškeré myšlenky studenou vodou.