Smrt je mým řemeslem

 

Smrt je mým řemeslem - Robert Merle

Tuto recenzi píšu s odstupem asi dvou týdnů. Knihu jsem si vybrala, protože měla výborné hodnocení na databází knih. Recenze je spíš klasicky směskou mých úvah a pocitů nad knihou.

Autor nemá se čtenářem absolutně soucit a už na první stránce jej bez úvodu hodí do citově vypjaté situace. Sledujeme psychopatického otce a jeho úzkostnou rodinu, která je z něj vystrašená, a to z pohledu asi desetiletého kluka - hlavního hrdiny příběhu. Ten nás v ich formě provází celým příběhem až po svou smrt. Nejde o nikoho jiného, než hlavního velitele koncentračního tábora v Osvětimi - příběh byl silně inspirován skutečným velitelem Osvětimi a jeho "životopisem".

Celou knihu tak procházíme spolu s hlavním hrdinou jeho vývojem a dospěním k této z vnějšího pohledu brutální roli. To však pouze z vnějšího pohledu, protože zevnitř knihy i z postavy samotné se line děsivý chlad. Chlad při každodenních masových vraždách (pro lidi neobeznámené s tématem - plynové komory v Osvětimi zabily až 6000 lidí denně, většinou dětí, žen a starších lidí) je u hlavního hrdiny umožněn poměrně jednoduchou inverzí morálky - na prvním místě je povinnost vlasti a  ta jako morální imperativ neumožňuje neuposlechnout rozkaz. Hrdina si tudíž ani neklade otázky: "Jsou židé špatní? Je správné bezcitné zabíjení lidí?" ale "Jak mám zařídit, abych splnil rozkaz zplynovat denně tisíce jednotek"? Na jednu stranu je důsledně morální (scéna z továrny, kdy nedovede nepracovat "nadlimitně" a tím zadře spoustu kolegů), na stranu druhou jeho morálka zahrnuje pouze německou společnost.  

V knize je vlastně zachyceno, jak je pro některé lidi jednoduché stát se důležitým kolečkem v soukolí masových vražd. Někdy nejde o lidi, co by v tom měli srdce, kterým by židi nějak vadili, nebo kteří by nad celou věcí nějak hlouběji uvažovali. Jednoduše pouze plnili rozkazy.

Mohla bych tu napsat spoustu zajímavých citací z knihy, ale pro mne je to až příliš silný šťouchanec a nechci se tím už více zaobírat. Jediné, co se mi doslova zarylo do hlavy, byla scéna, kdy důstojník německé armády vtlouká hlavnímu hrdinovi do hlavy motto "Mou církví je Německo!". Odnesla jsem si z četby ponaučení, že čím jsem starší, tím víc jsem zvláštním způsobem přecitlivělá na některé věci. To pro mne znamená, že tématům druhé světové války a koncentračních táborů speciálně se záměrně vyhýbám, byť je o tomto období spoustu jistě skvělých knih a už mne ani výborné hodnocení nepřesvědčí, ať po něčem podobném sáhnu.

Když mne nějaká kniha zaujme, začnu hledat reálie. Tato mne dovedla k otázkám po opravdových příčinách druhé světové války, pak po příčině první světové války, pak po příčině pruských válek, pak po příčině napoleonských válek.....a jak se člověk tak prodírá tou wikipedií hloub a hloub do minulosti, je mu jasné, že evropská civilizace je pouze jedna dlouhá nekonečná válka s navazujícími etapami, přerušená krátkými obdobími míru "na nadechnutí". Což mne vede k úvaze, že mírové období, ve kterém žijeme, je na historické poměry nevídaně dlouhé a že naše evropská představa o diplomacii, demokracii a "respektující" politice je krásný, ale směšný pokus v historickém víru. Jak dopadly starověké Athény....

Recenze knihy Hana - SPOILER

 Hanu jsem četla se zpožděním. Mám klasicky nedůvěru ke knihám, okolo kterých je velký "hype". Jelikož už ale nemám co číst, inspirovala jsem se žebříčky oblíbenosti na databazeknih.cz, a ještě k tomu mi ji doporučil jeden známý.

               Pro začátek je třeba říct: Je dobře, že jsem neznala tématiku. "Wow-holokaustové" období mám už tak 15 let za sebou a z důvodu, že nejsem masochista, se knížkám s touto tématikou cíleně vyhýbám. Naštěstí jsem předem znala pouze 2 věci: Že jde o rodinné drama a že kniha se odehrává ve Valašském Meziříčí. Kniha se ke mně ještě k tomu dostala v audiopodobě, což u mne není preferovaná podoba knih. Všechny tyto nečekané a nechtěné aspekty způsobily, že jsem doslova zhltala brilantní české dílo autorky, která si právem zaslouží být mezi povinnou četbou pro střední školy.

               Kniha je členěná do tří částí. Všechny propojuje postava Hany. Nejdříve Hana jako podivínská, nerudná teta v tvrdém období po převratu z pohledu živé a nezkrotné Miry. V druhé části sledujeme Hanino dospívání v předválečném Československu. Ve třetí části přituhne a s drobnými přesahy opět do padesátých let nás Hana provádí svým pobytem v Terezíně a Osvětimi.

               Považuji za velmi sympatické, že se autorka nenechala zlákat potěšením a nevyždímat z epizody z Osvětimi (a tedy ze čtenáře) co to dá. Epizody jsem se z výše zmíněných důvodů bála, ale autorka zůstává popisná a citlivá a epizoda z knihy nijak nevystupuje. Za to dávám velký palec nahoru. Proto se v této recenzi musím vymezit k těm pár negativním komentářům na výše zmíněném webu, které Hanu zařazují vedle autorů snažících se prvoplánově zpeněžit a vytěžit to nejsmutnější a nejděsivější téma minulého století. Kdo řadí Hanu mezi všechny ty Tatéry, Porodní báby, Doktorky, Švadleny a já nevím co ještě za povolání "z Osvětimi" je zaslepenec, který knihu nepochopil. Trošku teď odbočím, protože je to možná třeba dovysvětlit - neustále vymýšlet a komercializovat nové "příběhy z Osvětimi", kde se to hemží brutalitou a kniha má za cíl ze čtenáře vyždímat, co to jde, považuji za počin podobného rázu, jako prodávat před koncentračním táborem párek v rohlíku.

               Ne, Hana není o pobytu v koncentračním táboře, ale je, doslova, o Haně. Co dělá tuto knihu tak dokonalou není ani krásný jazyk, ani uvěřitelné postavy a příběhy, přesto, že toto vše tam je. Není to ani výborný popis doby na pozadí všedních událostí, i když ten tam je také. Tím na knize podstatným je skvěle zachycená proměna ženy v "živou mrtvou" sérií způli náhod, způli špatných rozhodnutí. Mornštajnové se povedlo čtenáře citlivě provést osudem a proměnou jedné ženy, a to smutným, ale zároveň inovativním způsobem. Ve chvíli, kdy sledujeme mladou, veselou Hanu s jejími sny o rodině a vší nedospělou naivitou, se zároveň nad námi vznáší depresivní Hana kráčící v oparu netečnosti, zoufalství a mlhy. V audioknize je toto ještě umocněno citelnou změnou výrazu obou Han. Že se tato proměna děje na pozadí druhé světové války je pouze tím, že dramatická proměna potřebuje dramatické okolnosti.

               Kromě Hany v knize vystupují její rodinní příslušníci i její přátelé či jiní lidé, které potká na své cestě životem. Všechny postavy jsou nepřehnané, čímž mají velký potenciál mluvit ke čtenářům. Najdeme zde i záporáka, kterým je obyčejný sobecký a vypočítavý člověk vystrašený sám sobě pohlédnout zpříma do očí.  Na konci knihy si však člověk uvědomí, že to bylo stejně celé pouze o Haně.

               Abych tady jen nepěla ovace, negativně hodnotím dvě věci. První je v jedné větě zmíněná a dále nedotažená myšlenka, že Ida je pravděpodobně sestra Miry. Tím, že to autorka pouze zmínila a nechala plavat, je tato věc naprosto nadbytečná.

               Na rozpacích jsem vlastně i ze závěrečné pointy knihy, a tou jest, že Hana dalším svým nevědomým špatným rozhodnutím (nevinná spontánní koupě oblíbeného cukroví) mohla za smrt své sestry. Cítím to jako taktéž nadbytečnou ránu v Hanině už tak tvrdému osudu.

               Kniha vede k následujícím myšlenkám: Má člověk nějakou osobnost, duši, která určuje jeho život? Nebo je duše a osobnost člověka naopak pouze obraz více méně náhodných událostí, do kterých je člověk vržen? Kdo jsem a čím bych byl, kdybych si prošel něčím jiným? Když se stane něco, co duši rozdrtí na prach, je možný léčebný proces? A do jaké míry? Autorka končí optimisticky, s náznakem, že léčebný proces možný v nějaké míře je. Haně to přeji, stejně jako autorce přeji mnoho dalších výborně napsaných knih.

Hrozny hněvu - soukromá pidirecenze nebo spíš zápis myšlenek

 

Hrozny hněvu mi daroval kamarád, s tím, že by se mi to „mohlo líbit“…teda, trefil se. Člověk si prvních pár desítek stránek musí trochu zvykat na styl psaní, který souzní s dobou, kdy byla kniha napsána. Ale už po desíti stránkách jsem věděla, že čtu nesmrtelný skvost, který je o úroveň výš než jakákoliv současná literatura. Žádné přehnané postavy, ale obyčejní lidi, ke kterým člověk přilne, i když jsou úplně jiní než čtenář. Každá druhá kapitola lyrické vylíčení prostředí (jak sociálního, tak fyzického), ze kterého člověk nemůže odejít, i kdyby chtěl. Kniha mistrně pomalu člověka chytá, ale když ho chytne, drží ho pevně a nepustí. V půlce zjistíte, že se od ní nemůžete odtrhnout…a pořád čekáte, kdy přijde ten šťastný deus ex machina a rodině Joadů  se zlepší život. A někde na pozadí hlavy víte, že se to nestane.  Kniha mi vzala iluze a poupravila mi i názor na pravicovou politiku„každý má, jak si zaslouží“, ne, pochopíte, že je to opravdu o tom, kdo si vytáhl při narození šťastnou kartu. Přemýšlím, že to, co kniha popisuje, se bohužel děje i dnes – jen my jsme ti zazobanci, a ti vykořisťovaní kteří dělají „z ruky do huby“ nejsou „Okiové“, ale lidé ze zemí třetího světa. Jen na rozdíl od tehdejší doby my jsme tuto nepříjemnost geniálně přesunuli tam, kde se na ni nemusíme koukat.  A co oči nevidí, srdce nebolí.

Knihu bych neoznačila za tu nejpěknější, co jsem kdy četla. Ale rozhodně si zaslouží výraz nejkvalitnější kniha, co jsem kdy četla. Hrozny hněvu jsou využití literárních prostředků par excellence. Co mne jakožto grafomana fascinuje nejvíc je toto: Myšlenku, o které se dá napsat třístránková esej, uměl Steinbeck nacpat do dvou vět mluvy vesnického člověka. Už mám přislíbeno i Na východ od ráje, tak se těším.

Utopia Avenue recenze - nový Mitchell jako zklamání na plné čáře

 Když jsem zjistila, že můj oblíbený autor vydal novou knihu, hned mi bylo jasné, čím strávím následující dny svůj čas. Absolutně informacemi nepolíbená jsem ji čapla a začala číst.

A tedy hned na začátku prozradím závěr: Utopia Avenue je první Mitchell, který mne zklamal. Je možné, že dílem je to jeho vina, svůj díl ale nese taky překladatelka.

Jeho jazyk je v jiných knihách neskutečná jízda a literární orgie, ale střídá se se střídmými rozhovory a popisem, což dává těm vybroušenějším pasážím vyniknout. V této knize je bohužel přehnaný. Není zlato jako zlato, zlatý náhrdelník působí jinak než tuna zlata na hřbetě. A v Utopia Avenue je literárních úletů natolik, že kniha přestává být příjemná na čtení. Do toho se dílem autor a (dle informací z jiných recenzí) velkým dílem překladatelka snažili přenést na papír slang hudební scény šedesátých let. Ačkoliv jsem poměrně protřelý čtenář, který si dovede smlsnout sem tam i na abstraktní poezii a kde co si domyslí, přiznávám se, že v některých dialozích jsem se ztrácela natolik, že jsem nevěděla, o čem je řeč. V 600 stránkové podobě to však absolutně nevadilo, takže otázka je, jestli zbytečné rozhovory o drogách na náhodných večírcích jsou pro příběh opravdu potřebné, nebo jsou jen nafukovací aparaturou. K tomu přidejme někdy krkolomné překlady vtípků (ty by byly ještě odpustitelné) a osudovou chybu - překlad názvu kapely a zároveň názvu knihy Utopia Avenue jako Cesta do Tramtárie. Obojí výrazy vyvolávají naprosto jiné emoční konotace a ačkoliv svým oblíbencům člověk odpustí kdeco, nad tímto hrozným nápadem nemůžu zavírat oči už ani já. Proč překladatelka nenechala na pokoji název Utopia Avenue, když je to sousloví z  v českém prostředí známých výrazů, netuším.

Co se týká příběhu, setkáváme se se čtyřmi hudebníky, které dala dohromady náhoda, a jejich manažerem. Že manažer stojí stranou a je mu věnovaná pouze jedna kapitola, to se dá pochopit. Vadí mi ale, že sledujeme osudy a myšlení tří hudebníků, a "bicák" alias hráč na bicí, ačkoliv velmi sympatický, dostane  pouze jednu kapitolu. Postavy si mně jinak nijak zvlášť nezískaly, neřešily témata, která řeším já. 

SPOILER - !

Skrz kytaristu de Zoeta, potomka Jakoba de Zoete (hlavní hrdina předchozího románu) je příběh klasicky Mitchellovsky bokem propojen s předchozími romány. A teď přichází to největší zklamání. Celou dobu se těším na to, co Mitchella dělá Mitchellem, tj zmínky o postavách předchozích dějů a jejich působení v novém románu, nové poznatky které dávají do souvislosti nevysvětlené věci, a najednou zjišťuji, že už je to přepálené. Setkáváme se zde opět s ústředním zlounem Enomotem. Potuď je příběh ještě v pohodě. Jelikož příběh se věnuje hlavně sexu, drogám a rokenrolu, psychóza ve formě Enomota je zde postupně rozkrývána v součtu jen na pár stránkách bokem a zapadá do kontextu a do osobnosti kytaristy de Zoeta. Mystická linka v tu chvíli nijak neruší, pouze příjemně napíná, člověk se na ni těší a nejraději by listoval dopředu (- pro neznalé, jak už to v Mitchellovi bývá, setkáváme se zde s mozaikovitým stylem vyprávění, kdy mluví jedna postava, pak druhá, pak třetí, a zase k první se dostaneme nejdříve za 80 stran).

Najednou - a to má být hlavní drama knihy - střih. Enomoto začne zhusta strašit, hlavní hrdina skoro umírá. Nastává Deus ex machina, objeví se Marinus a následuje kapitolka jak vystřihnutá z Hodin z Kostí z části o horologii. Vyplácají Enomota z kytaristy, na pár stránkách při rozhovoru s de Zoetem do něj nahustí, o čem je horologie a tím to hasne, vracíme se k sexu, drogám a rokenrollu. Celkový dojem z této vsuvky mám, jakoby se sám autor nemohl pustit něčeho, co zbožňuje a přepískl to. A já, jako čtenář, jakobych chtěla napít, a někdo na mne vychrstnul vědro vody.

Ačkoliv zrovna od těchto kapitol jsem se samozřejmě jako velký fanda "horologie" nemohla odtrhnout, tak v kontextu na mne působily velmi křečovitě a kladu si otázku, co z nich měl například člověk, jenž neznal předchozí knihy. V poslední kapitole rozpracovaná nová linka - Bolívar s věkem osmsetosm let, se kterým se určitě setkáme v dalších knihách, mne tím pádem nenavnadila, ale spíš pozvedla skepticky mé obočí, jako Ordinace v růžové zahradě stopadesátá první série. Ačkoliv pojem "nadromán" jako celý svět mnoha knih je s Mitchellem už teď pevně spojen, možná je načase zamyslet se, jestli by v té ordinaci nestačilo těch sérií jen sto padesát. Nebo, pokud nestačilo, tak jako hlavní děj dát mystickou linku (Tak, jak se stalo v Hodinách z kostí) a necpat ji křečovitě mezi kytaru a drogy hipísáckých muzikantů.

Mitchell mne tedy velmi zklamal a nevím nevím, jestli si mou důvěru může získat další knihou, nebo jestli mne unudí, jak ta ordinace.

Zachraň srnče před sekačkou ve Svinařově

 Nedávno jsem se zkontaktovala se spolkem "Zachraň srnče před sekačkou." Jde o spolek lidí, kteří před sečí probíhají louky a sbírají srnčata. Proč?

Srnče totiž čeká v trávě na mámu, která se vrací až navečer. Instinkt mu velí: "Když je něco v nepořádku, přikrč se, ať nejsi vidět." Tudíž při hluku blížícího se žacího stroje či traktoru neuteče, jak by každý hádal, ale ztuhne a skrčí se. Důsledek je v lepším případě rozsekané srnče. Píšu v lepším, protože existuje ještě horší varianta: Žací stoj srnčeti usekne nohy, takže smrt bude dlouhá a bolestná.

Na louku pak přijde srnčí mamka, která hledá děcko, ale už ho nenajde.

Promiňte za ten brutální popis, ale tak to prostě je. Minulý rok jsme na naší louce za barákem nenacházeli sice srnčata, ale za to jsme tam našli rozsekané králíky. Není to nic příjemného, hlavně pro děti. 

Pro všechny, kterým to přijde stejně brutální jako mně, rovnou píšu, že ne všichni jsou ze záchrany srnek nadšení. Ochránci přírody (do kteréžto skupiny se jaksi řadím) dlouhodobě brblají na nadměrný stav srnek v lesích a ztížené zmlazování porostů. Údajně jde o desítky tisíc posečených srnčat každý rok - to už je citelný faktor ve stavu zvěře. Tudíž někteří sice nebudou podplácet šílené zemědělce ať najíždí na srnčata, ale na druhou stranu jim nebudou ani nijak bránit. 

Já do té skupiny nepatřím. I když samozřejmě chápu argumenty o zvěři, co "kazí stav přírody, jaký chceme mít," ještě trochu výš mám názor, že nejen lidská mláďata by měly mít vyšší ochranu než dospělci a že pokud se dá jednoduše zabránit utrpení, tak to není možnost, ale povinnost. 

A jelikož mne na ekolistu zaujal tento článek, tak jsem pak začala spolek sledovat. Procházení luk je dost náročné na časovou flexibilitu, kterou s batoletem a dvěma dalšíma děckama fakt nedisponuju. Tak jsem jim dala aspoň echo, že za barákem máme louku obklopenou ze tří stran lesem a dost tam chodí srnky. A že pokud to bude aspoň trochu možné, pujdu taky procházet.

Dnes jsem šla věšet prádlo a koukám na louku - traktor a u něj dvě paní...tak jsem hodila malou na záda a vylítla za nimi ven. Seznámila jsem se s dvěma moc milými, charismatickými ženami. Mají svou vlastní práci, ale snaží se ve volném čase procházet louky. Zemědělci sečou "podle počasí", tudíž paní se dozví často až v řádu minut před akcí, že se jde sekat. V tu chvíli se snaží zorganizovat co nejvíce lidí (někdy se přidají i mladí lovci s loveckými psy, kteří umí tzv. vystavovat - ukázat, kde srnče je). Někdy je to lepší a dozví se to alespoň den, nebo dva předem. 

Paní Křesáková, hlavní tvář tohoto spolku, mi během procházení také vykládala o nějaké nechutné nádrži ve Stochově, která je hned vedle velké hromady hnoje. Tam se ptáci snaží lovit červy z bahnité krusty, ale často se dostanou až do "vody" (jestli se tomu tak dá říkat) a zahynou hnusnou smrtí. To mne zaujalo natolik, že se tam plánuju zajet podívat a zjistit trochu informací... 

I za Družstevní bylo v trávě srnče. Naštěstí už běhavé. Před paní Křesákovou uteklo, a traktorista (údajně velmi milý a ochotný pán, moc děkujeme) dostal povel projíždět část kolem lesa pomalu...

Pokud budete sledovat stránky tohoto spolku, asi stejně jako já získáte reálný dojem, že paní Křesáková je takový zvířecí superman. 

Lidi, co se rádi procházíte - přidejte si do sledování tuto stránku na facebooku a pojďte se občas projít účelně a zachraňte životy mláďat.

Rady zkušeného ďábla -- to je must read pro všechny duchovní lidi

 

Dnes vás chci nalákat na vskutku perfektní knihu, v dnešní době možná ještě víc aktuální než v době svého vzniku – Rady zkušeného ďábla od C.S.Lewise (čti luís, jak jsem až ve svých 30 letech zjistila :)

Minulý rok jsem četla hodně knih, co mne něčím obohatily. Objevila jsem svého nového oblíbeného autora a průvodce do života, Scotta Pecka, dostala spoustu rad, knihy mi pomohly zpřesnit či utřídit myšlenky. Jen dvě knihy ale na mne působily „šokově“. Jedna z nich, Mít nebo být od Fromma, mi dala facku ve smyslu vztahu mne ke světu. K její kritice k tomu potřebovala celých cca 120 stran, aby mi silně změnila pohled na svět.

Ve srovnání s tím Rady zkušeného ďábla můj pohled na svět nakopaly do zadnice na – doslova – pár desítkách stran. V mém počítači je to jen 69 stran pdfka, s tím, že těch kopanců dostanete dost už třeba po přečtení patnácti stran. Pokud je něco geniální literatura, pak je to tohle.

Autor zde vykresluje velmi uvěřitelnou představu pekla a pekelný strýc Zmarchrob radí méně zkušenému ďáblovi Tasemníkovi, jak správně našeptávat člověku, aby ho mohli po smrti přivítat – pohltit – ve své domovině. Celá knížka je pojatá z křesťanského pohledu, ale hodně náhledů na sebe a svět dá komukoliv, kdo se zajímá o duševní seberozvoj a nepřijde mu moudré proflákat svůj život od ničeho k ničemu. Zkrátka každému, kdo žije i duchovní život a hledá odpovědi na duchovní otázky. Každému, kdo by chtěl dobře a správně žít.

Jelikož můj největší soupeř je má vlastní pýcha, subjektivně mi přišlo, že se kniha zabývá nejhojněji zrovna tímto hříchem. Ale zpětně si uvědomuju, že se autor dotkne všech možných hříchů, jen mě se třeba (doufám) méně dotýkají. J Po přečtení knihy jsem si ještě na databázi knih četla komentáře od lidí…většiou psali že je to kniha geniální, ale temná a plná zmaru. Já to tak nevidím, je třeba být optimista a vidět, že souboj se svými hříchy je sice úděsně těžký, ale v každém člověku je i dobro.

Namátko vybírám pár citací. Asi nevypíchnu všechny, co mne nejvíc zaujaly, protože jsem si bohužel nepodtrhávala. Ale snad pro ilustraci, jak skvělá kniha to je:

„Přestože se některé myšlenkové pochody dají překroutit v náš prospěch, podporoval bys tím ve svém pacientovi velmi nebezpečný zvyk - zajímal by se o všeobecně platné problémy a nevěnoval by pozornost řetězci bezprostředních smyslových zážitku. Postarej se o to, aby ho právě ony zajímaly nejvíce. Musí pro něho znamenat „skutečný život" - a on se přitom nesmí ptát, co si pod tím pojmem „skutečný" vlastně představuje.“

„Posiluj v něm tu nejužitečnější lidskou vlastnost: At cítí, odpor k prostým faktům a vyhýbá se jim. Přived ho do stavu, kdy dokáže celou hodinu zpytovat své svědomí - a přitom o sobě nezjistí nic z toho, co je jasné každému, kdo s ním kdy žil v jednom domě nebo pracoval ve stejné místnosti.“

„Je legrační, že smrtelníci si nás vždycky představují, jako bychom jim do hlav něco vkládali, ale my naopak dokážeme nejvíce, když tam něco neupustíme“

„At budeš dělat cokoli, v duši Tvého pacienta bude vždycky trocha zloby i trocha dobroty.Tu zlobu musíš zaměřit na jeho nejbližší bližní, které potkává každý den, a dobrotu zase do nejvzdálenějšího okolí, na ty lidi, které nezná. Pak bude zloba zcela skutečná a dobrota téměř neskutečná.“

„Všichni lidé se postupně stávají tím, za co se vydávají. To je základní poučka.“

„At tupě hledí na vyhaslý oheň ve studeném pokoji. Zkus zabránit všem zdravým a nesobeckým činnostem, které se nám nehodí, a zároveň mu za nějakou náhradu nedávej nic, takže on jednou řekne stejně jako jeden můj bývalý pacient, když sem dolu přišel: „ Ted vidím,, že jsem většinou nedělal ani to, co jsem dělat měl, ani to, co mě bavilo."

„Nejvnitřnější záliby a instinkty jsou tou surovinou a výchozím bodem, kterými člověka vybavil Nepřítel. Pokud tedy člověka vzdálíme jeho přirozenosti, dosáhneme tím malého vítězství. Světský životní styl, konvence a móda by mely nahradit dokonce i ty nejbezvýznamnější vlastní a skutečné záliby člověka.“

„Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!", a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha -pýcha na vlastní pokoru. Pokud si to nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to - a tak dále, kolikrát jen budeš chtít.“

Tyto citáty jsou ze zhruba první poloviny knihy, tím končím, abych vás úplně nezahltila J

Green deal nebo green suicide?

 

Globální cožeto? Taková úvaha holky z Horní Dolní

..a tudíž asi nad spoustu věcmi přemýšlím až příliš jednoduše, to musím uznat. Názory na vážnost environmentální situace, ve které jsme, mi varírujou kolem stabilního bodu zleva doprava, podle toho, co jsem zrovna přečetla. A že já čtu dost…vlastně si říkám, kdy tak stíhám všechny ty knihy číst. Asi tam hraje roli to, že čtu úděsně rychle a taky to, že seriál/film jsem neviděla už měsíce.

                Ale teď k věci, jelikož mám za povinnost začít dělat Cost-benefit analýzu ekologického projektu a vím, že se mi už začíná chtít spát a tudíž nemá cenu nic rozdělávat, tak prokrastinuju. A jelikož na severní polokouli je poslední týden nejsledovanější místo Glasgow, kde se rozhodje o našem osudu, nedá mi to nenapsat tu nějaké úvahy.

                Úvaha číslo 1:

Oteplujeme planetu pomocí skleníkových plynů, to je v dnešní době už asi nepopíratelný fakt. Jestli bychom s tím měli něco dělat ale už je věc názoru. Problém je, že globální oteplování bude mít na různých místech různé následky. Ten obrázek hořící planety,co tu je, by byl přesnější, kdyby hořela jižní polokoule a u nás se to zelenalo. Na posr*ného i záchod padá, říká se, a proto nejhorší následky v podobě sucha odnesou subsaharská Afrika, střední východ a střední amerika. Taky JV Asie na tom nebude nejlépe, některá místa jsou na úrovni moře a když se moře zvýší jen o pár metrů, zaplaví to třeba část Bangladéše. Jiné země ale můžou z GO profitovat. Jednou z nich je třeba Rusko. Oteplí se, tudíž se výrazně posune hranice na sibiři, kde nic neroste a žijou tam jen opravdoví tvrďáci. Zvýšila se četnost pořárů v sibiřské tajze, popílek nám pěkně pohnojí půdu a na vypálené půdě bez těch blbých stromů se vždycky líp pěstovalo. Co s tím Bangladéšem? Nacpat je do vlaku a přestěhovat na sibiř?

Otázka GO je tudíž otázka jakéhosi soucitu. Na nás v Česku přímé přírodní následky GO vážně tolik nepadnou. Jsme tady tak šikovně schovaní, léta sice budou sušší, možná bude víc povodní a sem tam tornádo, ale nebude to story o zatopené třetině republiky. Co si málo lidí uvědomuje, že na nás padnout může, je spousta těch lidí z jižní polokoule migrujících s nesnesitelných podmínek pryč. Budeme stavit zdi?

Čemu v tom nerozumím je nynější postavení Evropské Unie „papežštější než papež“. Výjimečně zde souhlasím s Babišem (tý jo), že to o co se teď snažíme není green deal ale green suicide.  Fakt, jednoduchý fakt je, že pokud se nepřidá USA a Rusko do těchto snah – o Číně budu psát ještě pozdějc- tak tu můžeme všichni v evropě chodit do práce pěšky a nekupovat balené okurky a jediný, opravdu jediný efekt čeho tím docílíme je rozvrácení ekonomických vztahů. A pro nás škarohlídy sociálních nepokojů, snížené bezpečnosti i dostupnosti zdravotní péče.

Úvaha č.2 

 Obnovitelné zdroje (OZE) a elektromobily – přiznám se, že v této oblasti moc kovaná nejsem, tudíž názory spíš přejímám. Ad elektromobily, pominu-li, že je to hlavně pro lidi cestujících autem po městě do 20 km, budou tak zelené, jak zelená bude energie která je bude pohánět. Je krásný bonmot to shrnující – elektromobil má výfuk v uhelné elektrárně. Představa Unie, že tu pojedeme povětšinou na OZE, se ukázala jako zcestná minulou zimu, když Rakousko bylo kousek od Black-outu a musely ho založit státy s „špinavou“ energií, fujfujfuj. Řešení jistě je, v lepších technologiích, nicméně nejsem si jistá, jestli v tom bodě už jsme. Asi spíš ne.

A teď docela důležitá podúvaha 2b – Evropská Unie nemá peníze na to, aby financovala své projekty v rámci green deal. Bude si na ně půjčovat formou prodeje dluhopisů na veřejných trzích. Přichází paradox – bohatí investoři různého druhu, klidně i z toho USA či Ruska – ti, kteří sami sebe neochudili tím, že by měli na sebe nároky ohledně ekologie – půjčují peníze Unii za účelem toho, aby ona sebe sama ochuzovala. Říkám si, jestli mi tu něco neuniká, protože v tomto vidím potenciální budoucí velký problém. Kdyby to bylo: OK, pojďme být zelení, máme na to….ale půjčovat si na to, to je úplně jiná písnička.

Jo a teď ještě k té Číně. Všichni plivou na Čínu, že dělají emise. Ale proč je dělají? Vždyť z té špinavé Číny kupuje zboží celý svět! Jeden chytrý týpek z Harwardu spočítal, že třetina uhlíkové stopy z Číny jde na hlavu USA.  Dokonce 20% jde pouze na síť Walmart. Kolik „uhlíkové stopy“ způsobí v JV Asii celá Evropa? Dělat tady projekty OZE a nadávat na znečišťovatele tytyty a zároveň od nich odebírat zboží je stejné jako držet dietu a v noci jít vyžrat ledničku.

Tudíž, konání EU mi nedává v nějakém globálním kontextu moc smysl.

Přijde mi, že tady se nemůže vlk nažrat a koza zůstat celá, byť se o to všichni snaží. A jak jsem z té Horní Dolní, tak nějak nemůžu rozřešit tyto otázky.

Vycházím ze svého přesvědčení, že bohužel nejsme ještě v bodě, kdy by OZE bezpečně pokryly většinu spotřeby energie.

Lze mít ekonomický růst bez emisí?

Je etické méně rozvinutým zemím tento růst odepřít či přímo znemožnit?

Lze redukovat spotřebu a zároveň zachovat zaměstnanost?

Lze jako společnost nerůst a zároveň se nerozbít?

Divili byste, ale zrovna lidi z ochrany přírody jsou málokdy radikálové. Milujeme přírodu, ale náš obor stojí i na pilíři sociálním. Je z mojí pozice těžké odsoudit Polsko, že si chce dál těžit v Turowě a nebo Brazílii, že si kácí lesy. Na jedné straně vah je příroda a nějaké možné (ale bůhví jestli) environmentální benefity, na straně druhé ale leží okamžitý život mnoha lidí a skrz to i sociální a bezpečnostní situace v zemi. Není to prostě tak jednoduché rozhodnout.

A teď ještě co se týká přírody. Příroda v dobách krásných je pro člověka místem relaxace, v dobých zlých soupeřem, nebezpečím a zdrojem zároveň. Čímž se dostávám k mému řešení. Asi spíš než na nějakém odvracování změn za šílenou cenu a risk ztráty stability společnosti bych šla cestou adaptace a soucitu. Tudíž fakt ty lidi z Bangladéše převézt vlakem na Sibiř (když budou chtít). Sebrat peníze, chytré hlavy a dostat vodu do suchých oblastí. Neříkejte mi, když se ropovod táhne až bůhví odkud, že by se nemohla posílat voda přes půl země. A hlavně místo toho, abychom řešili velký problém, jak neoteplovat svět, tak řešit malé konkrétní problémy, co z toho pro nás vyplývají. Vyrábět, prodávat, spotřebovávat, točit peníze – prostě být bohatší právě kvůli tomu, abychom si mohli dovolit vývoj těch potřebných technologií k řešení.

(doufám, že jste pochopili že spousta věcí v tomto textu je psaných v nadsázce jako ilustrace myšlenky. To píšu, než mi nějaký Bangladéšan či Sibiřan přijde zakroutit krkem).