Pozor,
spoiler.
Knihu „Mít, nebo být“ jsem měla ve svém „must-read“
seznamu několik let. Bylo to jednak proto, že na ni odkazovali mnozí autoři, co
mám ráda, druhak můj předobraz té knihy byl sympatický (on už ten název mluví
dost). No ale až po x letech jsem se konečně dokopala k tomu si ji
obstarat.
Naprosto předčila mé očekávání – né,
to je slabé klišé, musím použít silnější – změnila mi můj pohled na svět. Ve
vědě platí, že myšlení generace vědců jede v nějakém „paradigmatu“,
myšlenkovém systému, jenž je natolik přirozený, že nikoho nenapadne jej
zpochybňovat. Změna celého paradigmatu je věc náročná, ale pro poznání velmi užitečná.
Fromm napadl paradigma celé západní společnosti – i moje, jelikož jsem jeho
součástí – že člověk musí „mít“, aby se „měl dobře“. Jde dokonce ještě dál a
tvrdí opak – že vlastnění nás od radostného bytí odcizuje a dělá z nás otroky.
To je jasné, řeknete si, když toto čtete – nehromadit věci, peníze, odškrtnuté
destinace, nic nového pod sluncem. Fromm ale popsal stav „mít“ mnohem hlouběji,
než jako pouhé vlastnění věcí. Teď se mi asi nepodaří v jednom odstavci
popsat to, co probírá 180 stran, ale stav „mít“ je i o vlastnění lidí (mám manželku,
mám děti), vlastnění nějakého svého stavu („mám depresi, mám radost, mám
respekt), polohy v životě (mám práci, titul, zkoušky), i víry (mám
náboženství). Týká se to všeho, u čeho
vnímáme slovo mám, i ve spojení „mám čas, mám sny, touhu, mám život, mám
vzdělání“ jde o náš vlastnicky nastavený pohled na svět. Je to o mentálním
nastavení, ve kterém jedeme do určité míry my všichni v této společnosti.
Pokud vám to přijde strašně zjednodušené, tak je J , ne však Frommem, ale
mnou do tohohle blogu. Fromm to ve skutečnosti propírá dvě třetiny knihy, kde
pitvá lingvistiku, židovské, křesťanské náboženství i buddhismus a samozřejmě všechno
to míchá v solidní filosofii s kvalitním základem.
Problém tohoto nastavení „mám“ je, že se postupem času necháme zastoupit tím, co máme. A co mám, to mohu i ztratit. Tudíž vlastnění nutně plodí úzkost ze ztráty a odčerpává energii. Jeho slovy (str 131):
„Jestliže jsem tím, co mám, a jestliže ztratím to, co mám, kým pak jsem? Nikým, než poraženým, zmařeným, žalostným dokladem chybného způsobu života. Protože mohu ztratit, co mám, neustále se znepokojuji tím, že ztratím to, co mám.“
Fromm ukazuje moderního člověka jako bytost fakt nešťastnou, nebo
bytost, jejíž štěstí je neustále podmíněno něčím vnějším. Přiznává že jeho
učení má hojný prostup s buddhismem, a zároveň ho nazývá nejvyšším
křesťanstvím. Jinak je prost „teismu“ ve smyslu nějaké církevní organizace,
protože v módu „být“ žádná cirkevní organizace nebude nutná.
To je ta
silnější část knihy. Ale Fromm byl i sociolog, takže v třetí třetině
plynule přejde do představy, jak má vypadat společnost v módu „být“. Jeho
návrhy jsou tu abstraktní, tu velmi konkrétní. Fromm věří v lidský potenciál
a v to, že když zároveň nastanou politické/ekonomické změny a zároveň
většina lidí přejde do módu „být“ , tak si tu budeme žít v pěkném světě.
Touhle části se mi prokousávalo hůře, jelikož jeho víru ani nadšení nesdílím a
o mnoha věcech by se dalo (roky a bez závěru) diskutovat. Jakožto milovník
svobody jsem nedůvěřivá ke všem sociálně inženýrským utopickým pokusům a priori
a čím krásněji na začátku vypadají, tím hrozněji to podle mne dopadá. To ze mne
ale možná mluví stáří a zkostnatělost J a mladým patří svět.
Nicméně otázka svobody se knihou vine podprahově jako červená nit. Ať už je to míra svobody v módu bytí, svoboda k vlastnění a od vlastnění, tak svoboda lidské volby člověka. Jelikož kniha se dost zabývá i svobodou ve vztahu poslušnosti k autoritě (a dala mi opravdu mnohé podněty co se týká mému vztahu rodič-dítě), vede mne k vnitřnímu položení asi neoriginální otázky:
Nakolik je správné dát lidem svobodu zvolit si trvalou budoucí nesvobodu?
A tu
nemám ještě vůbec vyřešenou. Jestli vy jo, tak nechte koment.
