Město, vesnice a život v Praze.

Město versus vesnice, díl druhý

            Pořád zavřená doma, respektive na zahradě, vynořilo se mi z nitra duše přání opět se podívat do Prahy a trochu si tím zpestřit nynější život. Chyběla mi některá místa, a také mne navnadily řeči přátel, že v Praze je teď při absenci turistů nebývalý klid a celkově zpomalený rytmus.
            Taková trojčlenná výprava do vzdálené džungle velkoměsta se plánovala dny a skoro týdny dopředu. Jelikož jsem předem nevěděla, kde nás až nohy zatoulají a zda po cestě budou nějaké otevřené potraviny, bylo třeba naplánovat svačinky, náhradní oblečení v případě počůrání, v případě zimy, v případě horka..hlavně nezapomenout plenky…každá maminka to zná už při výpravě k sousedům.

            Ráno jsme vyjížděli v šest hodin, protože jsme se chtěli svézt s manželem jedoucím do práce. Hodila jsem děti do oblečení jako Páju a Jáju a bez snídaně jsme se vydali na cestu. Přece nám nebudu ubírat kvůli jídlu 20 minut spánku.
            Naše hlavní teritorium byl Petřín. Petřín je jedno z míst, které mi hodně chybí. Když jsme bydleli v Praze, jezdili jsme tam s dětmi každou chvíli. To místo má nějakou magickou atmosféru, možná za to může kombinace skalek, kapradin, všelijakých divokých rostlin, vodních prvků, drobných zvířatek..ne nadarmo je to Evropsky významná lokalita chráněná státem.
            Na jeho vršku jsou krásné zahrady, stromy tvarované na lezení pro děti i hřiště. Takto dopoledne jsme tam byli sami, jen sem tam kolem nás proběhl běžec nebo projel cyklista jedoucí do práce.  Dvě hodiny jsme se procházkovali po horní části a já cítila, jak moc mi toto místo chybělo a vnímala, jak krásná Praha je. Na chvíli jsem i litovala, že jsem se odstěhovala. Stejně jako vždy jsme scházeli dole skrze Kinskou zahradu, kolem jezírek, fontán, slovanského kostelíka. Po čtyřech hodinách pobytu v této oáze jsem musela prubnout i to centrum, kde jsem si na Václaváku chtěla vyzvednout objednanou věc v jednom obchůdku.


            Má přechozí lítost, že nejsem v Praze, vymizela stejně rychle jako petřínská harmonie a ptačí zpěv. První, co mne atakovalo, byl ten neskutečný hluk. Je to něco, co mně na Praze vadilo vždy nejvíc. Hlučnost okolí pro mne byla významným kritériem při volbě současného bydlení. Neustálý šum aut, houkání sirén, cinkání a příjezdy tramvají mně přivádí k šílenství.
            K hluku se ještě přidal takový ten pohybový šum. Ano, já mám ve svých necelých třiceti letech mentalitu důchodce. Mít na očích neustálý pohyb pobíhajících lidí a jezdících vozidel mne společně s výše zmíněným hlukem neskutečně vyčerpává. No jestli je teď situace co se týká pražského chaosu lepší než byla, tak mám asi hodně selektivní paměť barvící vše do růžova, protože mně to přišlo všechno úplně stejně rušné jako dříve.
            Čekala jsem, že na mne padne nostalgie a budu se na ten lomoz dívat turistickým pohledem, ale asi to ještě nedovedu. Procházet centrem pro mne bylo utrpením. Samozřejmě, ono za to trochu může i to, že jsem v osmém měsíci, tahala jsem čtyřleté dítě, kočárek s dvouletým a do toho ještě byla dost unavená a dusila se v roušce. 


            Kolem dokola, když jsem pak vypadla z centra, odjela víc na okraj a čekala půl hodiny na manžela, až nás zase nabere autem, byla jsem schopná pouze posedu na lavce a myšlenky, že už chci být z Prahy opět pryč. Bydlení ve městě vážně není pro mne. Jsem moc ráda, že jsem se tam jela podívat a vypadla ze stereotypu, ale na pár týdnů mi zase stačilo. Zpětně čtu, co jsem psala hned po přestěhování a mohu zhodnotit, jak se tedy liší m představy o životě na vesnici s realitou? Kopíruju „Co mi bude chybět“, které jsem psala v prosinci a komentuji a přidávám červeným písmem.

Co mi  bude chybět:

-        Velký výběr v institucích. Školka deset minut od bytu na každou světovou stranu -  Že by mi toto chybělo zatím nepociťuji. Jsem asi nenáročný člověk.

-          Doktoři, stejný případ. Když se vám nezdá názor v jedné nemocnici, hned vedle máte další – je tu na výběr ze dvou nemocnic, takže nějaký výběr tu je, opět nepociťuji nedostatek. Ale i když jsme navštívili místní nemocnici už víckrát, zatím jsme neřešili nic vážného.

-          Některá konkrétní „turistická místa“. Staré město ráda nemám, ale Malá strana a okolí Petřína jsou krásné – Ano, souhlasí.

-          Hodně funguju na bazarech a funguju i v komunitě „všezaodvoz“. To je taková komunita uklízečů mně podobných. Na vesnici mi to skončí – Na bazarech funguju dál, takže to se nezměnilo.

Květnová přidělávka:

      -Chybí mi estetické dojmy. Chybí mi pěkně oblečení lidi, zajímavé sochy, reliéfy na domech, upravené parky, pěkné budovy.

            - Chybí mi možnost pěkně se obléct. Postupně jsem na půdu do krabic ukládala další a další pěkné oblečení, které nevyužiju a oprašovala tepláky, softšely a pracovní kombinézu, jelikož 95% mého fungování zde obsahuje pohyb a posed na zahradě. Chybí mi možnost předvádět výrazné šperky, extravagantní oblečení, makeup…jestli mi řeknete, že pro manžela, tak ten to vážně po deseti letech se mnou už neoceňuje :) . Nikdy bych netušila, že mi zrovna toto bude chybět, ale je to tak.

-         Chybí mi mí přátelé z Prahy a chybí mi taky Pražáci obecně, kteří prostě z principu svého místa bydliště většinou dělají zajímavé věci, čtou zajímavé knihy, chodí na zajímavé akce a mají zajímavé názory. Tady na vesnici většina lidí spíš řeší praktické věci, které zase nebaví řešit mně.Jelikož ale dvě třetiny času, který jsme zde, byly karanténní opatření, možná na pár zajímavých lidí narazím ještě až to všechno pomine.

A na co se neskutečně těším?

-          Příroda – za barákem louka, les, krásná krajina, nesrovnatelná s Prahou. Naplnila mé očekávání na 150%.

-          Klid (teda kromě vesnických psů) – klid tu je, nicméně zrovna přímá sousedka má v noci štěkajícího psa. Takže….

-          Vesnická komunita – jelikož všechny akce jsou většinu našeho pobytu zrušené kvůli vládním nařízením, tak jsme moc komunity nezažili.

Ale zhodnoceno celkově, v Praze bych už bydlet nechtěla, ani kdyby mi za to někdo platil.