Smrt je mým řemeslem - Robert Merle
Tuto recenzi píšu s odstupem asi dvou týdnů. Knihu jsem si
vybrala, protože měla výborné hodnocení na databází knih. Recenze je spíš
klasicky směskou mých úvah a pocitů nad knihou.
Autor nemá se čtenářem absolutně soucit a už na první
stránce jej bez úvodu hodí do citově vypjaté situace. Sledujeme psychopatického
otce a jeho úzkostnou rodinu, která je z něj vystrašená, a to z pohledu asi
desetiletého kluka - hlavního hrdiny příběhu. Ten nás v ich formě provází celým
příběhem až po svou smrt. Nejde o nikoho jiného, než hlavního velitele
koncentračního tábora v Osvětimi - příběh byl silně inspirován skutečným
velitelem Osvětimi a jeho "životopisem".
Celou knihu tak procházíme spolu s hlavním hrdinou jeho vývojem
a dospěním k této z vnějšího pohledu brutální roli. To však pouze z vnějšího
pohledu, protože zevnitř knihy i z postavy samotné se line děsivý chlad. Chlad
při každodenních masových vraždách (pro lidi neobeznámené s tématem - plynové
komory v Osvětimi zabily až 6000 lidí denně, většinou dětí, žen a starších
lidí) je u hlavního hrdiny umožněn poměrně jednoduchou inverzí morálky - na
prvním místě je povinnost vlasti a ta
jako morální imperativ neumožňuje neuposlechnout rozkaz. Hrdina si tudíž ani neklade
otázky: "Jsou židé špatní? Je správné bezcitné zabíjení lidí?" ale "Jak
mám zařídit, abych splnil rozkaz zplynovat denně tisíce jednotek"? Na
jednu stranu je důsledně morální (scéna z továrny, kdy nedovede nepracovat
"nadlimitně" a tím zadře spoustu kolegů), na stranu druhou jeho
morálka zahrnuje pouze německou společnost.
V knize je vlastně zachyceno, jak je pro některé lidi
jednoduché stát se důležitým kolečkem v soukolí masových vražd. Někdy nejde o
lidi, co by v tom měli srdce, kterým by židi nějak vadili, nebo kteří by nad
celou věcí nějak hlouběji uvažovali. Jednoduše pouze plnili rozkazy.
Mohla bych tu napsat spoustu zajímavých citací z knihy, ale
pro mne je to až příliš silný šťouchanec a nechci se tím už více zaobírat. Jediné,
co se mi doslova zarylo do hlavy, byla scéna, kdy důstojník německé armády
vtlouká hlavnímu hrdinovi do hlavy motto "Mou církví je Německo!".
Odnesla jsem si z četby ponaučení, že čím jsem starší, tím víc jsem zvláštním
způsobem přecitlivělá na některé věci. To pro mne znamená, že tématům druhé
světové války a koncentračních táborů speciálně se záměrně vyhýbám, byť je o
tomto období spoustu jistě skvělých knih a už mne ani výborné hodnocení
nepřesvědčí, ať po něčem podobném sáhnu.
Když mne nějaká kniha zaujme, začnu hledat reálie. Tato mne
dovedla k otázkám po opravdových příčinách druhé světové války, pak po příčině
první světové války, pak po příčině pruských válek, pak po příčině napoleonských
válek.....a jak se člověk tak prodírá tou wikipedií hloub a hloub do minulosti,
je mu jasné, že evropská civilizace je pouze jedna dlouhá nekonečná válka s
navazujícími etapami, přerušená krátkými obdobími míru "na
nadechnutí". Což mne vede k úvaze, že mírové období, ve kterém žijeme, je
na historické poměry nevídaně dlouhé a že naše evropská představa o diplomacii,
demokracii a "respektující" politice je krásný, ale směšný pokus v
historickém víru. Jak dopadly starověké Athény....
