Moje včerejší výzvy

„Tak můžu si to jít zkusit..“

S takovou myšlenkou jsem se připravovala na dnešní pohovor. Nepředpokládala jsem moc, že bude úspěšný. Přece se musí na to práci hlásit spousta vhodnější kandidátů, než jsem já.

Ale abych nevyšla ze cviku, měla bych na ten pohovor jít. Naposledy jsem byla na pohovoru před pěti lety.

Když nevím, tak gůglím. Co se můžou ptát na takovém pohovoru?

Aha, moje silné stránky. Čtyři a půl roku praxe na rodičáku, to jsem přece musela něco dopilovat k dokonalosti! Pomíjím Schopnost přebalit plenku rychlostí blesku za jakékoliv polohy (mé i dítěte). Je to tedy:

-Schopnost pracovat pod stresem (prořvané noci, a přesto musí člověk druhý den fungovat)

-Schopnost vyfiltrovat při práci velký hluk (Mohlo by se hodit, když budou rekonstruovat mé pracoviště - nemusí mne stěhovat. Taková sbíječka vedle hlavy mne nerozhodí)

-Základní kriminální dovednosti ( výslech, vyhrožování, taktika vyjednávání)

- Sebeorganizace a organizace času ostatních (Já vyzvednu dceru, ty nákup, pak mne vezmeš tam a tam a sjedeme do Bauhausu..atd) – defakto je ze mne výborný koordinátor

- Empatie (Kdyby mi bylo jeden rok, kam bych hodila klíče od bytu?)

- Kreativita a rychlost rozhodování (testována nesčetněkrát po větě „Mamí, mě se chce čůrat“ uprostřed zástavby či metra)

No, vlastně mi to rodičovství dalo docela dost.

Ráno v den pohovoru. Teď mne pochopí jen rodiče. Nejdůležitější a nejtěžší úkol není udržet v hlavě informace o dotačním systému, ale udržet své oblečení čisté. Ráno mám totiž time schedule dost napjatý a nestíhám se převlékat. Jdu ze školky, kde odvedu malou, rovnou na pohovor, před barákem, kde se pohovor koná, šoupnu chlapečka manželovi, který si vzal dvě hoďky volno. Což znamená – při krmení musím uhýbat mléku stříkajícímu ze lžičky mého entuziastického děťátka. Při obouvání mi nikdo nesmí pošlapat kalhoty. Ani boty.

Jsou to nervy, ale nakonec hážu do tašky diplom (na pohovor) i obrázek mravence (do školky) a frčíme. Naštěstí i přes kritické chvíle, kdy si malý sedl do hlíny a promačkal ji ručičkama a já ho pak musela soukat do kočáru se mi podařilo udržet oblečení čisté. Dokonce mi ho ani nikdo nezaslintal a nezasoplil. To je fakt úspěch. Boty si vyčistím v tramvaji.

V pořádku proběhla cesta i předávka dítěte. Lezu k budově a najednou proti mně jde bývalý spolužák z výšky. Dost jsem se pobavila, protože jsme zjistili, že jsme se přihlásili na stejné výběrovko. To bylo příjemné setkání.

Chci se dostat do budovy, ale nevidím dveře ani chodníček. Přelézám tedy závoru. Najednou se otočím a koukám, že za mnou jsou dveře s nápisem „Východ“.

Tak jsem do nich vlezla. Na vrátnici seděl starý pán.

„Prosím Vás, mohu se zeptat, kde je budova C? Jdu tam na pohovor.“

„Ano, to je…---…“ nastal dost složitý popis, ze kterého jsem si zapamatovala jen „červené zábradlí“.

„Tak děkuju, děkuju…“

„No počkejte!“ říká mi přísně starý pán. „Viděl jsem dobře?! Vy jste přelezla zábradlí?!“

Co na to říci…

Naštěstí pán přijal mou omluvu, že jsem si nevšimla dveří do jeho kukaně a já štrádovala do budovy C. Zde jsem zmobilizovala dva zaměstnance vodohospodářského ústavu a jednoho pracovníka stavebnické firmy, jelikož jsem si z popisu cesty nezapamatovala vůbec nic. Asi si do životopisu napíšu ještě „Komunikativní“ a „operativní“.

Bylo 9:39, tudíž jsem ke konferenční místnosti došla ještě s minutovým předstihem. Komise se skládala ze tří pánů. Divím se tomu, ale nebyla jsem vůbec nervózní. Pohovor byl příjemný, ptali se pouze na odborné otázky, ne na personalistické kraviny. Něco jsem věděla, něco pomotala, něco nevěděla, ale mám z toho celkově dobrý pocit.

Opravdová zkouška mne ale čekala až po pohovoru.

„Odjedeš s autem domů? Já bych ho jinak musel nechat v práci,“ hlásí manžel.

Abyste pochopili situaci. Řidičák už sice vlastním deset let, řízení jsem však obnovila teprve před půl rokem po obrovské pauze. Můj výchozí stav byl tedy takový: Po sto metrech jízdy po Praze jsem byla zralá na panáka (a spolujezdec na dva). V Praze jsem ještě sama bez manžela neřídila. Takže to pro mě (a pro ty, co byli na silnici se mnou) byla velká výzva.

Jednu křižovatku jsem sice trochu domotala, ale zvládla jsem to! A z toho mám mega radost. Možná by bylo příště lepší, kdyby mi GPSka mluvila a mobil mi během cesty nezapadl pod sedadlo spolujezdce. Já se ale řídím jednoduchým pravidlem – když nevíš, tak dělej to, co dělá auto před tebou. Světe div se, skoro vždycky to funguje.

Zaparkovala jsem asi kilometr od baráku, kde jsme našla nejbližší místo vhodné pro mé parkovací schopnosti. Dnes jsem na sebe fakt hrdá.

***

Edit po uzávěrce: Ve dvě noci jsem se probudila a přemýšlela, co bych dělala, kdyby mne opravdu vzali. Promýšlela jsem různé scénáře kombinací jesle/chůva/školka. Nejideálnější kombinace zahrnuje pouze dva neduhy: Mně na kole od ledna až do prosince a časoprostorovoudíru 50 km, kterou budu muset dvakrát týdně překonat pro mne zatím záhadným způsobem. Když si sestrojím elektrokolo s výsuvnými lyžemi, vyřeším tím asi oba problémy.