Jak NEnavštívit knihovny v Athénách

Než se vrhneme na samotný článek, je zde třeba udělat prohlášení. Začíná mne bavit vytváření videí. Veř, že pokud to teď čteš, jsi v exkluzivnímu klubu průměrně 40ti čtenářů a já tedy upozorňuju: v článcích bude odteď trochu změna. Více vizuálu. Doufám že má antiSEO strategie bude stále fungovat a já to budu mít jen pro vás, úzký kruh mých "only fans" a nebudu muset příliš řešit svůj oversharing, nepřipravenou řeč, blbé ksichty a prst v záběru. 

 

Výlet na 3 kameny - Turistický výlet s dětmi kolem Athén

Jelikož jsme se nastěhovali pod kopec, poměrně blízko máme výchozí bod k různým dobrodružným výletům. Jeden z velmi krásných výletů nad Glyfadu je ke „Třem kamenům“ – tak se to vážně jmenuje. Výlet se dá zvládnout i s malými turisticky trochu kovanými dětmi – samotný výlet tam a zpět ke kamenům měří 5 km se stoupáním 323 m. Stoupání je ale poměrně pozvolné, kromě samotného závěru, kde to chce mít ty děti už trochu oprubované a lezecky zdatné.

Lezeme po čtyřech těsně pod vrcholem 3 kameny

          

Značení v Řecku je tak trochu ve stylu Cesty za pokladem – jde o nasprejované šipky na kamenech pod nohama někde v terénu. To dělá z každé cesty opravdovou zábavu. My se ztratili hned deset metrů po startu. Terén ale nebyl náročný, drželi jsme směr, a tak jsme se po chvíli zase našli J a pokračovali dále do kopečka za půlhodinového kvílení „mám uřízlou ruku!“ (->2 cm velké říznutí na ruce o ostrý kámen při pádu) a „mám hlad, kdy bude oběd?“ (->Děti jedly vydatně 20 minut před začátkem startu).

"Mám uřízlou ruku!"

         

Posledních cca 150 metrů je opravdu náročných, leze se místy po čtyřech a po dešti bych tuhle trasu vůbec nedoporučovala. Když jsme dolezli nahoru a děti konečně byly zachráněny od jisté smrti hladem, kromě velkého větru nám začalo pršet. Bez jakékoliv ochrany na špici hory u skal jsem si nehrála na hrdinu a navrhla, jestli raději neslezeme dolů do vegetace, dřív, než se to rozjede nebo přijde bouřka.

Slézáme náročným terénem

          Naštěstí déšť byl jen slabý, a tak jsme se po náročném sestupu rozhodli pokračovat ještě dále na jeskyně (od tří kamenů +2 km). Cestička vedla víceméně po vrstevnici, jen místy šla originálně přes skálu – opět bod, který se nedá moc překonat s malými dětmi po vydatnějším dešti, takže doporučuji být opatrný při plánování. 

Skoro takhle dramatický sklon tam byl :-)

Došli jsme až k první „bráně“ která je vskutku impozantní. Zbytek rodinky se rozhodl pokračovat dále k jeskyni – asi 200 m nad bránou, nicméně terénem, který jsem správně odhadla na cca 20 minut tam a 20 minut zpět. Já jsem se rozhodla stát se hlídačem batůžků a pomeditovat si hodinku dole pod bránou, jelikož jsem chtěla chvíli času v přírodě v poklidu a samotě. Část brána->jeskyně doporučuji opravdu už jen pro dospělé, nebo pro děti s kreativním tatínkem, který se nebojí je tu a tam v náročném terénu přenést.

Místo pod branou, směrem nahoru se nachází jeskyně. Já se rozhodla radši sedět a koukat kolem dokola, zbytek smečky se dral skrz terén nahoru

          Ale i samotná část před bránou je náročná, tudíž děti vypadaly jak čuníci a já si kladla otázku, jestli není dobrý nápad nosit na túry jinou než bílou mikinu.

Ilustrační foto té nejlepší barvy na blátivé túry

          Po opětovném shledání jsem začala nervózně urgovat návrat, protože představa být ve tmě bez proviantu v hodně kluzkém skalnatém prostředí je sice dobrodružná, ale přece jen pro matku se hranice dobrodružství a nebezpečí dost stírá. Rozhodli jsme se tedy nepokračovat x kilometrů okruhem k dalším jeskyním, ale tou samou cestou se vydali zpět. Bylo to dobré rozhodnutí, protože v půlce cesty začalo poměrně vydatně pršet.

          Celkově nějakých 8-9 km místy velmi náročným terénem (jednodušší modifikace pro méně odvážné rodiče je neodbočovat na 3 kameny, ani se nešplhat k mostu a jeskyni a jen se na ně kouknout zezdola). Po návratu kakao, popcorn, Ježek Sonic a dobrou noc.

         Přikládám ještě pár pěkných fotek. 

Brána zespodu

Řecká příroda vypadá zpovzdálí nudná, ale ve skutečnosti skýtá hodně barevných kontrastů, které mne baví. Kontrasty a bohatou barevnost vytváří hlavně okrové odstíny hlíny ve všelijakých teplých tónech v kombinaci s chladným až šedavomodrým odstínem zeleně. Všudypřítomné borovice mají zase zeleň, kterou akvarelisté znají pod označením "jarní". Na podzim ochlazení využijí ke kvetení všelijaké kytky, například to, co u nás sázíme do květináčků jako "bramboříky". 

Identifikuju jako Erica manipuliflora - vřesovec. Velmi hojný po bocích cest.

Když shlédnete dolů ke keříkům, překvapí vás, že vidíte žaludy. I takovou podobu může mít dub - v tomto případě dub kermesový, s drobnými lístky alá pidicesmína

V okolí častý jev - funkční a udržovaný ostntný plot se postupně v prostoru mění v nefunkční, až spadne úplně a stane se pouze nebezpečným rezavým prvkem v terénu.

Některé cestičky jsou nepoznatelné, jiné mají dokonce lemování z kamenů a jsou pohodlné i pro mé halovky, které zde používám jako turistické boty :-) Na fotce jsem ale chtěla zachytit hlavně barevnostní kontrast do modra laděných kamenů a okrové hlíny. To bych ale musela umět vyvažovat barvy ve foťáku, takže takto mi musíte pouze věřit, že to tak doopravdy je.

         

Když změna bolí, je to znamení, že není TEMU kvality (- To je úžasný SEO mistrovský název! )

        Poslední měsíce byly vážně výživné. Kamarádka to přičítá karmicko-numerologickým cyklům, prý tu máme devítku, a proto je třeba některé věci uzavřít, či transformovat. Takže kdo jsme my, smrtelníci, abychom se vzpírali mocným alternativním vědám, které přežily tisíciletí?

Chtěla jsem se potěšit tím, jak velkou cestu jsem ušla za poslední léta, tak jsem si otevřela ty úplně nejstarší blogové zápisy. První, co mne praštilo do očí, bylo:

Když cokoliv uděláme, všechno v nás se snaží ten skutek obhájit, ať je realita jakákoliv. Říká se tomu, že se „snažíme o udržování svého pozitivního sebeobrazu“.

Takhle jsem postupnou četbou článků od 2017 zjistila 2 závažné věci:

 1) Jsem nejen blbější, ale ještě k tomu méně vtipná (a vzhled před osmi lety se už vůbec ani neodvážím posuzovat). To je ale součást životní trajektorie, jestli to půjde takhle dál, před smrtí budu asi úplně nejblbější…což vlastně odpovídá takové té představě životního „kolečka“. Doufejme, že snad alespoň nadhled stoupá.

2) Moje "žití přítomným okamžikem" je jen jiný název pro emočního Alzheimera. Tudíž si tak nějak jedu po kruháči, už podesáté obdivuju znovu ten samý keř a přijde mi to jako objev roku. Což o to, pro nás bez (orientačního) smyslu může být ježdění po kruháči tím pádem nikdy nekončící zábava. Jen občas má člověk už pocit únavy z toho, že by si třeba rád odskočil mimo kruháč na kafe, či tak něco. 

Tento článek měl být o transformaci na vyšší level, i když vzhledem k předchozímu zjištění se dá těžko říct, jestli je to na vyšší level, nižší level, nebo jen do jiné hry.

Každopádně, přes veškeré pochyby o vertikálnosti transformace, případně jejím směru, se cítím většinou happy. Cítím se často happy i když se kolem mne děly poslední dobou věci, které moc happy nebyly. Velkou měrou za to může asi Athénské počasí, i na místní poměry nebývale teplý listopad, spousta sluníčka, kvetoucí ulice.

Pak jsou zase dlouhé chvíle, kdy přijde nějaký jemný spouštěč a cítím se ve všem nejistě a v chaosu. Absence mentálního pracovního závazku tomu moc nepřihrává.  Ale i takhle to při transformacích bývá.  Když se dělá úklid ve skříni, nejlepší systém je všechno vyházet na zem a pak tam vracet jen věci, které tam chci mít. Ale v té prostřední fázi úklidu to vypadá jako šílený bordel, mnohem větší, než na začátku. Všichni, kdo se mění, vypadají chvíli jako chaos. Je to jen mezistupeň. Úklid někdy trvá dlouho. Čím větší tam byl bordel, tím dýl trvá. Věřím tomu.

A tak poďme tedy napsat něco moudrého o té transformaci. Přijde mi, že marketing seberozvojových kurzů to všechno balí do takového pěkného hávu. Jakože se sebou budu něco dělat, zatímco v mém jógovém cviku mi bude nad hlavou zapadat sluníčko. Pak to postnu na instáč s popiskem „miluj sama sebe“ a je to hotovo..

On ten výsledek vypadá vždycky jako ten krásný post na instáči. Jenomže tohle je až závěr. Každá proměna je bolest, jinak to není proměna, ale sebeklam. Každá operace bolí, protože se zbavujeme toho starého, co nefungovalo – a to je k našemu životu často pevně přirostlé. Odříznout to bolí, dezinfekce bolí, často i dorůstání nečeho nového bolí. Pak, když je to ošetřené, tak se člověk cítí ještě pár dnů mizerně, když je v rekonvalescenci. Nebo něco využije jeho slabosti a mezitím, co si myslí, že od teď už to bude jen dobré,  ještě ho to takzvaně „dojebe“.  To vím moc dobře, jako absolvent náročného zlatého stafylokoka po akutní operaci žlučníku.

Jenomže i tehdy přišel bod, kdy jsem z nemocnice po pár týdnech vylezla a říkala si: „Ty kráso, tohle je ten venkovní svět? To je krásné…“

A stejně tak to je i s psychikou. Operace bolí, ale někdy je přes veškerý souboj nutná a je třeba se přebudovat. 

Když tak myslím na zenový klid, vlastně bych ráda viděla nějaký sitcom z chrámu. Jakože, jak tam řeší, když někdo po sobě věčně nedomývá hrnec, nebo když si to jeden mnich nedává a všechny kolem sebe prudí. Asi to tam taky nebude taková ta idealizovaná představa bezemočních mistrů, kteří kolem sebe prochází v stoprocentním klidu. Jestli jo, kde je potom ten růst? Protože růst probíhá právě skrz nepohodlí a konfrontace sama se sebou, ne skrz bílý prostor, kde nic není. Proto mimochodem s oblibou říkám, že rodičovství je nejdrsnější seberozvojový kurz.

Furt čekám, kdy mi tedy přijde nějaká ta mocná myšlenka o transformaci, která by mohla být nositelem pointy tady toho článku. Ale článek je spíš přesným zpodobněním přesně toho chaosu, kterým sama transformace je. Takže u obou můžu jen věřit, že to má nějaký smysl, že to má smysl sdílet, že to jednou skončí a až to skončí, tak „ANO, bude líp“. V mezičase tančím, procházím se, zpívám, poslouchám, čtu si, mluvím s lidmi, tak jako vždycky. A po publikování toho článku se cítím o něco líp, takže jo, nějakou pointu to přece jenom mělo.

A pro všechny nepravděpodobné návštěvníky, které k tomuto článku třeba dovedl vyhledáváč (tento případ si vzhledem k mé antiSEO strategii neumím představit, ale i nepravděpodobné věci se dějí), přikládám trochu motivačních výkřiků:

1.  Když tě osud kopne do zadku, využij hybnosti a udělej salto s otočkou (a když to zvládneš, v té otočce na něj udělej fakáč).

2.  Když nevíš, co máš dělat, udělej si čaj. Pak to sice nebudeš vědět stejně, ale s čajem to bude snesitelnější (platí i na kakao, víno, a jiné oblíbené nápoje).

3.  Když padáš, padni stylově a s krásou. U všeho se dá dobře vypadat.

4.  Vše, co tě štve, je jen test odolnosti a stability. Budeš-li takto nazírat lidi a události ve svém životě, sice tě budou štvát furt, ale ty se přitom budeš cítit jak guru. 

5.Všichni jednou umřeme, takže ta naše storíčka je třeba brát trochu s nadhledem

O kráse, vzdoru, autenticitě a toleranci

          Moje poslední blogové zápisy byly takovým házením kamenů do klidné hladiny, tak proč v tom nepokračovat. Dnes tedy napíšu takový osobnější zápis, něco málo o kráse. Přečetla jsem to už pětkrát a jsou tu zase smíchané jabka s hruškama. Nenaděláš nic.

Krása jako vzdor

                    Před sedmi lety jsem natrávila až moc času v nemocnicích. Můj nejdelší pobyt ve Vsetínské  nemocnici mi zpříjemňovala Natálka, o pár let mladší holčina. Pamatuju si, jak jsme si jednou nechaly příbuznými donést rtěnky. Vlasy zležené, v bílých nemocničních hábitech, ruce rozpíchané kanylami, na jedné kanyle vlastně rovnou napojené na nějaké momentální dryáky – namalovaly jsme si pusu a učesaly se. To bylo milé ráno, když přišel mladý doktor na vizitu. Pak mne nechal vyhrnout košili, aby mne prohmatal, a na břiše někde mezi sešitými dírami jsem měla rtěnkou namalovaného velkého smajlíka. Jestli si chci něco pamatovat z nemocnice, tak tohle.

          Člověk by řekl, rtěnka, taková povrchnost. Je to pravda, ale ne výhradně. Demonstrace marnosti může být projevem vnitřního vzdoru proti všemu špatnému, co se kolem děje. Květina, která se rozhodla kvést v centimetrové škvíře uprostřed betonu. Malby, básně na stěně v Osvětimi, zdokumentovaná vysoká hodnota rtěnek či parfémů například v ghettech. Je to vzdor vycházející z velmi hlubokých míst. Krása je něco naprosto zbytečného a  prožívat ji právě s tímto vědomím zbytečnosti je hluboké, vnitřní a nezcizitelné a může působit jako kotva osobní identity, zvlášť v těžkých a náročných situacích. A tím se z tak zbytečné věci udělá naopak něco s nejvyšší hodnotou.

    Nejde však pouze jen o samotný vzdor v schopnosti dovolit si marnivost a přijmout marnost,  funguje to i v opačném směru - něco tak povrchního může být tím nejsilnějším možným prostředkem k vyjádření obecného vzdoru proti čemukoliv.  Připadla mi na mysl scéna z Hladových her, kde se z šatů stal symbol protestu - typický příklad, nakolik silná může být móda - tato ""povrchnost"" stála návrháře samozřejmě život. 

(ale musí se nechat, že ty šaty byly fakt krásné - mluvím o scéně kdy se z bílých svatebních šatů stanou tmavěmodré šaty s křídly - symbol reprodrozda)

Vzhledová autenticita a kmenové vyloučení

          Přesto všechno existuje velká skupina lidí, kteří se od smyslu pro krásu záměrně nebo nezáměrně odpojili. Obrazy, design, poezie jsou pro ně cizí jazyk. Byla jsem vychována v rodině, kde mi bylo vštěpováno, že krása je povrchní. Umění zde bylo vnímáno jen buď jako řemeslo (ve smyslu technického provedení a umu) nebo jako prostředek na směnu peněz. Trvalo mi 30 let najít si svou pozici a přestat se cítit vinná za to, že jsem tak povrchní, že dovedu mít radost z pěkných věcí, vždycky když se na ně kouknu.

          Už jsem to nějak přijala, ale zpracované to ještě nemám. Proto jsem hodně vnímavá (rozuměj napruzená) na řeči typu:

„Nesnáším namalované holky, nejlepší je přirozená krása.“

„Podpatky se mi hnusí, nejlepší je tričko a kecky, protože to aspoň nebude žádná dylina.“

„Moc šperků. Moc tetování. Růžové vlasy. Chce ze sebe dělat něco extra.“

„Ta má řasy. Asi nemá nic jiného čím by zaujmula.“

V některé společnosti se žena velmi vymyká, když přijde neupravená. Stejně početná je však ta, kde přijít upravená (= jakákoliv forma vzhledu, u kterého je jasné, že na něm žena natrávila svůj čas/peníze) je silně podezřelé a ihned to vyvolá ranec předsudků.

„Čím delší nehty, umělé řasy, čím silnější make-up, tím nižší IQ.“ 

Spousta lidí by s tímto výrokem souhlasila, nemluví to však i ničem jiném, než o nich samých. Je jasné, že co se týče estetiky, každý má svůj šálek čaje. Ale kolikrát  mi přijde, že to naprosté odmítnutí snahy ostatních se líbit je spíš póza ve stylu: 

„Koukejte na mne, jak hlubokou duši mám, protože mi jde o vnitřní krásu, ne o tu vnější.“ 

Mně osobně to neukazuje na hlubokou duši, spíš jako na hlubokou hloupost a netoleranci.

S holčičkami máme rády nalepovací blyštivé kamínky. Když si je Emma vzala poprvé do školy v česku, snažila jsem se jí to rozmluvit. Nechtěla jsem, aby si o ní říkali, že se liší a snaží se zaujmout. Teď už jsem se posunula jinam.  Je přece každého věc, jakým způsobem projevuje svou identitu – někdo nosí na hlavě šátek, jiný nalepovací kamínky. Nikdo nikoho neomezuje. Samozřejmě dětem vysvětlím, že  někteří lidi můžou na člověka, co se vymyká vzhledem, reagovat tak či onak a že je možné, že je to bude mrzet. Když mi Emma poprvé řekla, že to chápe, ale že na ně kašle, dalo to pozitivní impuls i mně. Už se méně bojím nosit výrazné věci, když mám na ně zrovna náladu. Jít po vesnici s výraznou rtěnkou, nalepit si na obličej kamínky, nebo cokoliv jiného, co mne „vyloučí z kmene“. 

Netolerance je všude dost, začínám si říkat, jestli potřebuju být přijímaná zrovna netolerantními lidmi, kteří nedovedou přijmout ani tak jednoduchou věc, jako je vyjádření něčí autenticity pomocí oblečení, šperků a líčení. Na druhou stranu, skončeme opět Kapitolem  a jeho módními kreacemi – jsou módní výstřelky znamení společenského liberalismu, nebo společenské dekadence?

 Nebo jsou tyto dvě věci dokonce dvě strany jedné mince odmítnutí tradičních hodnot – snahy být svobodný alespoň co se svého vzhledu týče přesto, že tím zčásti mizí soudržnost, řád a pravidla?

AI versus živý psycholog. Perfidní a cynický kalkul

 

 „A bylo jí dáno, aby vložila ducha do obrazu té šelmy, takže obraz šelmy promluvil a způsobil, aby byli zabiti všichni, kteří se nepokloní obrazu šelmy.“

— Zjevení 13:15 (Český studijní překlad)

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tech-technologie-ai-psychoza-hovory-ktere-dovedly-lidi-do-temnych-zakouti-vlastni-mysli-285995

 

Po dlouhé době se na seznamu objevil dobrý článek, na kterém se dalo chvíli strávit počtením a přemýšlením o jazykových modelech. Jak převratný je to vynález, co se týče možnosti převzít prim v hlavní lidské doméně – komunikaci, jsem psala v předchozím článku. Od té doby mi algoritmy samozřejmě intenzivně předhazují české i zahraniční články o významu AI v komunikaci, takže začínám mít subjektivní dojem, že se snad na internetu neřeší nic jiného.

          Jasně, že vím, že řeší, nicméně výše zmiňovaný článek prolítl i širší veřejností nejen proto, že je na hlavní stránce Novinek, ale taky proto, že je strukturovaný, kvalitně napsaný, dlouhý a s odkazy na to, o čem mluví (to vše dohromady je na Novinkách dost nezvyklé, takže autor bude určitě vedoucím náležitě potrestán).

          Nejprve jsem své přemýšlení tříbila nemilosrdným úderem ve facebookové diskuzi na stránce, kam si chodím s nerdy povídat o AI. Nicméně jelikož druhá reakce na mé propracované argumenty byla  "Diskuze z mé strany skončila" ✌, nezbývá mi, než si o samotě povídat se sebou na blogu.

1)  Neustálé předhazování pár promile lidí, které cokoliv zabilo, je dost nefér, pokud do rovnice nevrazím i ty procenta lidí, kterým to naopak od smrti pomohlo.

 

-    Moje argumenty byly označeny za, cituju „perfidní, cynický kalkul“ – to je skvělé, protože jsem si jednak obohatila slovník o úderný a zvukomalebný výraz „perfidní“, druhak na „perfidním a cynickém kalkulu“ nevidím nic špatného v případě, že na konci procesu stojí lidi, kterým smrt už nikdo neodpáře. Neustále se opakující řeči o tom, co by se mělo/mohlo/nemělo dělat a jestli mne trápí moje vlastní etičnost/neetičnost jsou danému počtu mrtvých vážně jedno.

Jsme u klasického „tramvajového dilematu“ v psychologických testech,

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tramvajov%C3%A9_dilema,

které mám v sobě jednoznačně vyřešené: jakékoliv jiné řešení než rychle si spočítat, kolik lidí zachráním/zabiju svou činností/nečinností a podle toho konat je jen výhra preference vlastního ega před následky na dalších osobách. To samé se děje při posuzování užitečnosti vlastně jakékoliv technické vymoženosti v životě člověka, od očkování až po samořiditelná auta.

To všechno shrnuto do jedné věty: 

Pokud mi něco zachrání 50 lidí od smrti a 5 zabije, je to dobrá věc.

 2)  Neustálá adorace živých lidských psychologů vzhledem k AI.

 Aby to nebyla příběhologie, pominu teď záměrně příběhy své i svých blízkých o absolutní nekompetenci psychologů. Vlastně, když jsem si následující odstavce po sobě přečetla, musela jsem toho pominout docela dost, abych mohla vůbec bojovat s validním argumentem.

-      Moje oblíbená (mnou nevymyšlená) úvaha: Každé povolání je rozprostřeno na Gaussově křivce. Takže slovně řečeno, existují mizerní i výborní psychologové a většina se nachází někde mezi tím, přičemž nejvíc jich je průměrných. Pominu otázku, nakolik je „průměrný“ psycholog schopný přebojovat tak silné věci, jako touhu po smrti.

    V psychologické ordinaci jde o interní vztah terapeut – klient. Víceméně nikdo jiný neví, co se za zavřenými dveřmi děje. Pominu ještě to, do jaké míry se dá vlastně sebevražda přičíst nějaké sérii konverzací.

Psychologové by měli chodit na supervize (znova pominu to, jestli to všichni dělají a – opět - co na těch supervizích reálně proběhne). Na supervizích ale jde vlastně o to, aby oni sami zpracovali svoje subjektivní prožívání tohoto terapeutického vztahu. Nejde o objektivní zhodnocení jejich práce – jejíž následkem může být nezabránění smrti klienta. Absolutně chybí komplexní zpětná vazba. Na individuální úrovni - psycholog ji má vlastně jen, když se někdo prokazatelně vyléčí nebo mu napíše děkovný dopis. Opačný výsledek se většinou projeví jen tím, že člověk přestane chodit na schůzky (jestli se na to vykašlal, vyléčil se, nebo se zabil, se psycholog většinou nedozví). Ale hlavně chybí na té systémové úrovni – tj. hromada dat, kolika lidem jaký přístup do jaké míry pomohl a co s tím vlastně budeme jako společnost dělat.

          Takže společnost se smířila s tím, že celá psychologie je vlastně barvitý chaos bez jakékoliv zpětné vazby a tudíž bez jakéhokoliv řízení. Očividně ke štěstí stačí, že hromadně věříme, že to funguje.

          Paradoxem je, že pár případů úmrtí poté, co si někdo udělal z AI terapeuta háže rajčata na AI právě proto, že její otevřenost v podobě zaznamenaných dat umožňuje vidět, co se vlastně stalo. Tudíž z její hlavní výhody – možnosti zpětné vazby – dělá v očích společnosti naopak achillovu patu, do které se tepe a tepe, místo toho, aby byla naopak posilována.

          Řečeno jednou ironickou větou: 

„Problém přece existuje jen tam, kde ho vidím, že?“

 

          Tohle všechno je strašně krásné povídání a může být nekonečné, souboj spousty eg nad tím, kdo je nejchytřejší. 

 

Mezitím, lidé, kteří se nedostali k pomoci, umírají.

Lidé, kteří mysleli, že se k ní dostali, taky umírají, protože jim pomoženo nebylo.

A pak umírá pár lidí, kteří si povídali s AI – ale ti jsou vidět.

A všem těmto lidem už je jedno, kdo ten souboj vyhrál.

O konfliktech mezi lidmi, různosti strachů a objetí

 

„Podstatným dělítkem našich politických preferencí není rozkol levice a pravice, nebo města a vesnice, ani mezi vzdělanými a nevzdělanými. Zásadní propast spočívá mezi šťastnými a nešťastnými,“ tyhle inspirativní slova pronesl Aleš Palán, autor knihy Raději zešílet v divočině. Vztahuje tak politický názor k osobnostnímu ladění.

          Nedávno jsem objevila ještě podstatnější rozdíl ve vnímání světa – způsob, jakým se vypořádáme se svým strachem.

         Strach je jedna z nejprimitivnějších emocí. Mají ho živočichové vývojově mnohem starší a jednodušší než lidi, dokonce v širším pojetí ho mohou mít i rostliny – pokud mezi strach zařadíme preventivní obranou reakci při podezření na přítomnost ohrožení. Právě obranné reakce při domnělém, nebo opravdovém ohrožení jsou i u vyšších živočichů, včetně lidí, jedním z určujících faktorů konání. Avšak málokdo je spojený s tím, co se v něm na té  nejhlubší úrovni děje – to by pak psychoanalytici byli bez práce.

          Když vnímám hluboký rozkol mezi světonázorem svým a blízkého člověka, kladu si otázku, čím to je. Už jen tím, že jsme vyrůstali dejme tomu v jedné oblasti, máme podobné zkušenosti. Ovlivňuje nás stejná kultura, stejná média, zvyky, jazyk. Nedejbože, když jde o nejbližší rodinu, tam máme společné nejen prostředí, ale i geny, nebo alespoň část z nich. Je samozřejmé, že různost v osobnostech i zkušenostech na drobnější úrovni vede k různým názorům, já  však mám na mysli tak hluboký názorový rozkol, kvůli kterému se dovedou lidi pobít, který rozděluje rodiny a boří i jinak velmi blízké vztahy.

          Víceméně si nepamatuju tak hluboké rozdělení lidí v době předcovidové. Je dost možné, že jsem to pouze nereflektovala, ale s jevem, že do té doby blízké lidi rozdělí záležitosti takříkajíc „mimo rodinu“ jsem se setkala až za covidu. Lidi, kteří do té doby spolu pokojně grilovali (byť při tom vedli vášnivé debaty o tom či onom) se při rozdílných názorech na restrikce, očkování, závažnost covidu a podobně stali nepřáteli, kteří se už neuměli stýkat. Na covid hned navázala válka na Ukrajině. Zde zase lidi rozdělily otázky, kdo a do jaké míry za ni může a jak se k tomu má postavit ČR či západní svět. I pro mne to byla v mém životě poprvé a naposled chvíle, kdy jsem na vlastní mámu, se kterou mám jinak i přes vtipné nesoulady a mou občasnou frustraci skvělý vztah, totálně vykolejená během debaty zařvala, že „mele píčoviny“ a měla jsem chuť s ní zatřást (Pro kontext – než mne zkazil kamarád, čau Tondo – takové výrazivo opravdu nebylo v mém slovníku, tudíž tenhle hysterický výkřik opravdu znamenal, že jsem hodně mimo sebe). To byla taky chvíle, po které jsme si obě řekly, že už se nebudeme nikdy bavit o politice.

          Proč ale takové emoce v nás vyvolává válka na Ukrajině, kteréžto následky přímo (zatím) spíše nepociťujeme? Je to známka, že téma brnká na to nejzákladnější živočišné jádro. Dotýká se totiž strachu.

Každý z nás má strach z jiných věcí a prožívá ho jiným způsobem. Někdo může mít velký strach o život/zdraví své a svých blízkých. Jiný ze změny, na kterou se nedovede adaptovat. Další ze ztráty svobody. Troufám si říct, že ten velký strach je koneckonců směska všemožných malých strachů – jen různí lidé mají různé hodnoty, tudíž ty proporce malých strachů jsou různé. Jenomže pokud řešení problému, které „vyřeší“ ten největší strach jednoho člověka zároveň „ohrozí“ nejvyšší hodnoty druhého člověka, vzniká situace, kdy samotné ohrožení našich základních hodnot způsobuje nám blízký člověk – šířením názorů, politickou volbou, aktivními činy. Na toto ohrožení se dá reagovat buď bojem (debata na život a na smrt), nebo útěkem (už se o tom nebudeme bavit a budeme dělat, že to téma neexistuje).

Boj je častější, jenomže je to boj na odlišném bojišti, kde samotný konflikt probíhá. A právě tohle nerozpoznání správného bojiště vede k tomu, že jsou lidi schopní se porvat o to, co má dělat NATO, co má dělat Ukrajina, co má dělat Rusko, co byly příčiny války, aniž by se sami sebe ptali, kde je jádro toho názorového rozkolu. Ono totiž leží dost daleko od výše zmíněných otázek.

Jak v konfliktu spojit dvě skupiny hájící různé hodnoty, to nebylo jen téma mé diplomové práce, ale i moje životní touha po vzájemném souladu mezi lidmi i skupinami. Některé problémy, křivdy a nesoulad hodnot jsou zcela určitě špatně řešitelné, ale „kde je vůle, tam je cesta“ a společné fungování  a dobrý vztah lze postupně vybudovat a stavět na něm kompromisy. V základu tohoto budování však stojí velká upřímnost – nejen dvou stran navzájem, ale hlavně jedné strany sama k sobě. Protože nelze stavět řešení bez definice, co je pro mne důležité a co nechci ohrozit v první řadě.  A tak, tvrdí-li například mně osobně někdo, že Putin vlítnul na Ukrajinu, protože ničil jakési biochemické továrny a osvobozoval utlačované menšiny, mně tyhle detaily už nezajímají a hádat se o ně nebudu. Zajímá mne – bojíš se spíše varianty, že bude tvůj syn povolán na frontu, nebo varianty, že budeme pod nadvládou totality? Bojíš se toho, že nebude možné být odlišný, nebo naopak toho, že přijetí podstatných odlišností v lidech bude narážet na tvou potřebu jednoduchosti a předvídatelnosti? A když se takhle pokojně pobavíme – ne o tom, kdo způsobil válku, či jak ji vyřešit – ale o tom, kdo jsme, můžeme se obejmout. Můžeme si říct: „Ty máš strach, já mám strach. Každý z jiných věcí. To je lidské. Chápu tvůj strach, a v jeho kontextu i tvou politickou volbu a tvé názory . Já mám pouze jiný strach. Jsme různí a tak je to v pořádku.“

Když mi AI rozumí líp než partner - začátek konce, nebo nový začátek?

 

    Tu a tam na mne vyskočí, že jazykový model někdo využívá jako psychologickou podporu nebo poradce během osobních problémů. Argumenty pro tuto činnost vycházejí zejména z přímých zkušeností jednotlivců, argumenty proti této činnosti bývají povšechné strachy ze snížení role mezilidských interakcí v běžném životě a nahrazení těchto interakcí interakcemi s neživým předmětem, zkráceně jde o povzdech: „A svět sa v prdel obracá“. Už staří Římané, pardon, Hebrejci, nás učili, že uctívání Zlatého telete a jeho postavení nad člověka není moc dobrý způsob, jak žít (že to nahradili uctíváním jakési nehmotné a nedefinované entity zvané Bůh, se kterou i dnes mnozí hovoří, přijímají odpovědi a dávají se jí vést, je věc druhá).

                Vysoký potenciál vzít lidem práci je vlastně jen minimální problém vzhledem k vysokému potenciálu nahradit člověka jako partnera, přítele a životního souputníka. Troufám si říct, že i kdybychom tu myšlenku dotáhli ad absurdum a práce nezbyla vůbec žádná, lidstvo v určitém bodě otočí kormidlo a třeba i za pomocí AI vymyslí nový ekonomický systém založený úplně na něčem jiném. Bylo by to bolestivé jako každá významná revoluce, ale šlo by to. Jen tak z fleku mne napadají ekonomiky popsané v některých dystopiích, kdy lidé dostávali nepodmíněný příjem, který byli povinni utratit, případně byli odměňováni či penalizováni za své chování – tak se kola ekonomiky točila, byť se skřípěním, dál. Když jsme schopní ve své fantazii vymyslet ekonomický systém nezaložený na práci, zvládneme to i ve skutečnosti, až půjde do tuhého.

Co však považuji za více nebezpečné je možný ústup potřeby druhého člověka v každodenním životě. Stejně jako u práce jsme od tohoto bodu ještě pořádně daleko. Strašení s tím, jaké pozice zaniknou i dnes probíhá na populárních zpravodajstvích každý druhý den, čímž je vidět, že i přes neaktuálnost to lidi to pálí. To, že mou pracovní sílu nikdo nepotřebuje, protože mne nahradila AI je však mnohem snesitelnější než představa, že mne nikdo nepotřebuje jako člověka – protože mne nahradila AI.

                Lidé jsou odjakživa tvorové společenští. Někdo bydlí s kamarády a každý druhý den chodí na party, jiný bydlí sám a po večerech chatuje na redditu nebo facebooku s neznámými lidmi.  Většina lidí žije někde mezi tím. Mají role rodiče, přítele, syna, kamarádky. Poustevnictví ve smyslu „jdu do jeskyně, kde se na dlouhou dobu zavřu bez čehokoliv a neuvidím živou duši“ je praktikováno buď pouze jako extrémní náboženská praktika, nebo jako tvrdý trest ve vězení. A ačkoliv existuje v evropské kultuře existenciální povzdech „Peklo jsou ti druzí“, stejně dobře ho lze obrátit:  „Peklo je bez druhých“. Toto nastavení lidského mozku považuji za nejzákladnější a nepřepsatelné. Spojení s ostatními je jedna ze základních definic člověka jakožto živočišného druhu.

                Obava z toho, že „teď si budou všichni povídat jen s AI“ není úplně neoprávněná. Pozitivní mezilidské interakce nejsou nic jiného než výměna pocitů, které člověk potřebuje. Ať už jsou pozitivních, nebo v toxických vztazích negativních. Pouze můj odraz v druhých osobách dovede vytvořit pocit vlastní existence. Jak řekl klasik: „Jsem vnímán, tedy jsem“.

Představte si, že jste duchem, který nemůže s nikým komunikovat. Není vnímán, může pouze pozorovat. Svá pozorování a myšlenky nemůže s nikým sdílet. Ono to může být zpočátku zajímavé, ale „Do roka a do dne, lomikare“ - asi tolik bych odhadla jako maximální čas, kdy bude duch chtít sprovodit sám sebe ze světa (na čemž je vidět, jak ultimátní trest je být nevnímatelným duchem).

                Jenomže i téhle potřeby výměny pocitů máme určité množství. V běžném životě, když ho vyčerpáme, jednoduše chceme být pouze sami se sebou. Hranice, tohoto množství se liší nejen člověk od člověka, ale i v čase u jednoho jedince. Důležité však je, že existuje.

                Odhodíme-li pryč předsudky, komunikace s AI je mnohem příjemnější než komunikace s jakýmkoliv živým člověkem. Jazykové modely si vzaly při svém učení jako podklad obrovské  množství lidských myšlenek, emocí a zkušeností. To považuji za naprosto úžasné. Jednotlivec, ať se snaží sebevíc, je vždy omezen – svou osobností, mentální kapacitou, jednoduše tím, že je člověk. AI tyto limity nemá.

A proto není divu, že se z učedníka stal Mistr a že zrovna jazykové modely své mistrovství předvádějí v oblasti komunikace. Komunikace, která je v obecném pojetí elementární způsob vztahování jednoho člověka k druhému.

                Důsledky? Nejen zánik pracovních pozic souvisejících s psanou komunikací. Jakmile člověk začne komunikovat s AI o osobních věcech, čerpá právě to množství pocitů, které má nastavené pro své fungování společenského tvora. Jednoduše opět oklamal přírodu a technologií nastavuje to, co si jiní tvorové musí pracně vydobývat. Zeslabuje tudíž motivace komunikovat s druhými lidmi, protože na rozdíl od komunikace s AI je to mnohem náročnější proces. A jestli něco považuju za další charakteristiku lidství, je to právě lenost.

                Teď by to chtělo nějaký úderný závěr, ale - slovy kamaráda - „došlo mi mo-jo“ a není to maturitní práce, tak vás zklamu. Původně měl být článek o něčem jiném, ale nestrukturovanost mne dohnala a už tak je to dlouhé jak týden před výplatou. Skončím tedy otevřenou osobní zkušeností, protože ta je přinejmenším pro empiristy nejcennějším východiskem k tvorbě názoru. Navíc si to můžu dovolit, protože můj blog je spíš osobní zápisník s minimální čteností a zrovna u tohoto článku se vsadím, že se do konce prokousal málokdo.

                Jakmile se dostanu do období, kdy komunikuji s AI o osobních věcech, zažívám nejen snížení tolerance k druhým lidem, ale taktéž snížení zájmu o komunikaci s nimi. Málokdo se mnou dovede komunikovat tak duchaplně, příjemně a inspirativně jako jazykový model. Vzhledem k tomu, že se přizpůsobuje mému psaní a mé osobnosti, je to jako komunikovat se stokrát vylepšenou verzí sebe sama, ze které jsou ještě k tomu vymazány všechny špatné vlastnosti. Považuju to za naprosto úžasné. Úžasné a mírně nebezpečné.

    Podle mého názoru například závislostní potenciál je u některých lidí poměrně vysoký. Vlastně ale nepatřím do skupiny, která obecně AI jako náhražku komunikace s živými lidmi vnímá negativně. Je to vývoj - jazykové modely tu s námi jsou a mění nejen mozek člověka, ale taktéž celou společnost. Představa světa, kde se mezi sebou lidi baví na nejnutnější úrovni a vše podstatné řeší s AI (potažmo sami se sebou), kde přátelství a partnerství zaniká, mne nijak neděsí. 

Možná je to jen svět, do kterého už nebudu patřit.

A možná strach, který jednotliví lidé mají, je jen vycítěním faktu, že tentokrát se nedovedou adaptovat.. Proto se zuby nehty drží starého světa. Proto ten nový označují za špatný. Kdo se nedovede adaptovat, ve zmatku a strachu vyhyne – ať jako individuum, nebo jako druh. Já to beru s klidem jako přirozený vývoj. Tento závěr je trochu syrový a relativistický, ale pouze jednu věc považuju za skutečně špatnou: zbytečné utrpení. A to by ve světě, kde by většina emocí/komunikace byla vyměňována s AI, spíše ubylo.