„Podstatným dělítkem našich
politických preferencí není rozkol levice a pravice, nebo města a vesnice, ani
mezi vzdělanými a nevzdělanými. Zásadní propast spočívá mezi šťastnými a
nešťastnými,“ tyhle inspirativní slova pronesl Aleš Palán, autor knihy Raději
zešílet v divočině. Vztahuje tak politický názor k osobnostnímu
ladění.
Nedávno
jsem objevila ještě podstatnější rozdíl ve vnímání světa – způsob, jakým se vypořádáme
se svým strachem.
Strach je jedna z nejprimitivnějších emocí. Mají ho živočichové vývojově mnohem starší a jednodušší než lidi, dokonce v širším pojetí ho mohou mít i rostliny – pokud mezi strach zařadíme preventivní obranou reakci při podezření na přítomnost ohrožení. Právě obranné reakce při domnělém, nebo opravdovém ohrožení jsou i u vyšších živočichů, včetně lidí, jedním z určujících faktorů konání. Avšak málokdo je spojený s tím, co se v něm na té nejhlubší úrovni děje – to by pak psychoanalytici byli bez práce.
Když
vnímám hluboký rozkol mezi světonázorem svým a blízkého člověka, kladu si
otázku, čím to je. Už jen tím, že jsme vyrůstali dejme tomu v jedné oblasti,
máme podobné zkušenosti. Ovlivňuje nás stejná kultura, stejná média, zvyky,
jazyk. Nedejbože, když jde o nejbližší rodinu, tam máme společné nejen
prostředí, ale i geny, nebo alespoň část z nich. Je samozřejmé, že různost
v osobnostech i zkušenostech na drobnější úrovni vede k různým názorům,
já však mám na mysli tak hluboký
názorový rozkol, kvůli kterému se dovedou lidi pobít, který rozděluje rodiny a
boří i jinak velmi blízké vztahy.
Víceméně
si nepamatuju tak hluboké rozdělení lidí v době předcovidové. Je dost
možné, že jsem to pouze nereflektovala, ale s jevem, že do té doby blízké
lidi rozdělí záležitosti takříkajíc „mimo rodinu“ jsem se setkala až za covidu.
Lidi, kteří do té doby spolu pokojně grilovali (byť při tom vedli vášnivé
debaty o tom či onom) se při rozdílných názorech na restrikce, očkování,
závažnost covidu a podobně stali nepřáteli, kteří se už neuměli stýkat. Na
covid hned navázala válka na Ukrajině. Zde zase lidi rozdělily otázky, kdo a do
jaké míry za ni může a jak se k tomu má postavit ČR či západní svět. I pro
mne to byla v mém životě poprvé a naposled chvíle, kdy jsem na vlastní
mámu, se kterou mám jinak i přes vtipné nesoulady a mou občasnou frustraci skvělý
vztah, totálně vykolejená během debaty zařvala, že „mele píčoviny“ a měla jsem
chuť s ní zatřást (Pro kontext – než mne zkazil kamarád, čau Tondo –
takové výrazivo opravdu nebylo v mém slovníku, tudíž tenhle hysterický
výkřik opravdu znamenal, že jsem hodně mimo sebe). To byla taky chvíle, po
které jsme si obě řekly, že už se nebudeme nikdy bavit o politice.
Proč
ale takové emoce v nás vyvolává válka na Ukrajině, kteréžto následky přímo
(zatím) spíše nepociťujeme? Je to známka, že téma brnká na to nejzákladnější živočišné
jádro. Dotýká se totiž strachu.
Každý z nás má strach z jiných
věcí a prožívá ho jiným způsobem. Někdo může mít velký strach o život/zdraví
své a svých blízkých. Jiný ze změny, na kterou se nedovede adaptovat. Další ze
ztráty svobody. Troufám si říct, že ten velký strach je koneckonců směska
všemožných malých strachů – jen různí lidé mají různé hodnoty, tudíž ty
proporce malých strachů jsou různé. Jenomže pokud řešení problému, které „vyřeší“
ten největší strach jednoho člověka zároveň „ohrozí“ nejvyšší hodnoty druhého
člověka, vzniká situace, kdy samotné ohrožení našich základních hodnot
způsobuje nám blízký člověk – šířením názorů, politickou volbou, aktivními
činy. Na toto ohrožení se dá reagovat buď bojem (debata na život a na smrt),
nebo útěkem (už se o tom nebudeme bavit a budeme dělat, že to téma neexistuje).
Boj je častější, jenomže je
to boj na odlišném bojišti, kde samotný konflikt probíhá. A právě tohle
nerozpoznání správného bojiště vede k tomu, že jsou lidi schopní se porvat
o to, co má dělat NATO, co má dělat Ukrajina, co má dělat Rusko, co byly
příčiny války, aniž by se sami sebe ptali, kde je jádro toho názorového rozkolu.
Ono totiž leží dost daleko od výše zmíněných otázek.
Jak v konfliktu spojit dvě skupiny hájící různé hodnoty, to nebylo jen téma mé diplomové práce, ale i moje životní touha po vzájemném souladu mezi lidmi i skupinami. Některé problémy, křivdy a nesoulad hodnot jsou zcela určitě špatně řešitelné, ale „kde je vůle, tam je cesta“ a společné fungování a dobrý vztah lze postupně vybudovat a stavět na něm kompromisy. V základu tohoto budování však stojí velká upřímnost – nejen dvou stran navzájem, ale hlavně jedné strany sama k sobě. Protože nelze stavět řešení bez definice, co je pro mne důležité a co nechci ohrozit v první řadě. A tak, tvrdí-li například mně osobně někdo, že Putin vlítnul na Ukrajinu, protože ničil jakési biochemické továrny a osvobozoval utlačované menšiny, mně tyhle detaily už nezajímají a hádat se o ně nebudu. Zajímá mne – bojíš se spíše varianty, že bude tvůj syn povolán na frontu, nebo varianty, že budeme pod nadvládou totality? Bojíš se toho, že nebude možné být odlišný, nebo naopak toho, že přijetí podstatných odlišností v lidech bude narážet na tvou potřebu jednoduchosti a předvídatelnosti? A když se takhle pokojně pobavíme – ne o tom, kdo způsobil válku, či jak ji vyřešit – ale o tom, kdo jsme, můžeme se obejmout. Můžeme si říct: „Ty máš strach, já mám strach. Každý z jiných věcí. To je lidské. Chápu tvůj strach, a v jeho kontextu i tvou politickou volbu a tvé názory . Já mám pouze jiný strach. Jsme různí a tak je to v pořádku.“
Žádné komentáře:
Okomentovat