Nejsem cukrář ani ajťák, ale webovky stavím a dort sem tam taky upeču

 Cukrařina mi nikdy nešla. Skvěle vidím věci z nadhledu, ale na detaily nejen že “kašlu”, ale ještě k tomu mne iritují, protože zpomalují právě tuhle moji nejsilnější dovednost. Cukrařina, to je samé “Mícháme bílky ve vodní lázni na 56  stupňů 4 a půl minuty a pak šleháme 2 a půl minuty na stupeň 3”. Já to vařím na 100 stupňů bez míchání, protože do toho věším prádlo nebo jsem si zrovna rozhodla přerovnat skříňku.

          Takže není divu, že IT a práce se softwarem pro mne vždycky bylo něco, co mne odpuzovalo jak vůně vařených vnitřností. Všechny ty kódy, kde stačí mít jedno písmeno blbě a z bílků je uhel, to je taková cukrařina na druhou. Jenomže naštěstí stejně jako při pečení do toho zasahuje moje touha “mít věci krásné”, a tak i já jsem přes veškerý odpor se musela do toho trochu pustit.

          Dneska jsem sama od sebe slyšela větu, že “čekám na přidělení SSL certifikátu, protože je to pravděpodobně to, proč nemůžu implementovat AI plug-in do svých webovek”. Včera jsem hodinu proseděla nad tímto problémem, kopírovala kódy z Gemini a snažila se donutit wordpress, ať se spojí s mým AI Gemem (- to je AIčko, které se snaží dělat to, co po něm chceš).

          V ten moment jsem si uvědomila, že ještě chvíli a už si budu moci “Práci s AI” napsat jako dovednost do CV, protože je očividně schopná mne dostat fakt kamkoliv – a já s ní tvořím to, co jsem nikdy netvořila. Například svoje nové webovky. Zopakuji to, co říkám furt dokolečka: Pro tvůrčí lidi je AI neocenitelný nástroj.

    Zrovna dumám na AI fóru nad tím, že lidi si udělají orchestr agentů a už jim napíšou jen větu "Chci prodávat tenisky na internetu, udělej mi firmu". Tak nějak přemýšlím nad tím, v čem je pak vlastně ta zábava. Takže AI používám jen do té míry, do které mne samotná ta činnost ještě zabavuje. To máte jak s klavírem. Můžete na něj hrát, slyšet ty chyby a pomalu se zlepšovat, nebo si tu písničku během vteřiny pustíte ve vší dokonalosti na youtube. 

          Kamarádi pochytili, že se poslední měsíce docela intenzivně věnuji vztahům a seberozvoji. Tak nějak jsem do toho vklouzla z osobního zájmu, nicméně jen to navázalo na můj “už od prváku” zájem o psychologii, přednostně hlavně o jungiánský směr, kde se plánuju dale rozvíjet i skrz jiné nástroje než samostudium. A jak jsem do toho zabrouzdala hlouběji, nakonec se mi podařilo vymyslet něco fakt pěkného. Tak tomu pěknému dávám obal, stavím prodejní potrubí, čekám na nějaké úřední formality a celé to trvá fakt dlouho. Je to ale moc krásný pocit, stavit něco sama, od píky.

          Tady tenhle blog si chci nechat právě jako autentický prostor na téměř necenzurované kecy. Doufám že moje antiseo strategie ho nechá zčásti ukrytým ;-)

          Vlastně tento článek měl být takový teaser na to, že teď hodiny prosedím na projektu, který ve mně budí fakt nadšení. Odkaz na webovky posdílím, až to bude hotové.

          Víte, že zatímco jsem psala tento článek, tak jsem spálila tousty? Vlastně se článek stal sám sobě důkazem.

Já a ajťařina, stejně jako cukrařina. Error vedle Erroru. 

"Dobře, takže jo." Aneb jak vypadá amatérská výměna strun na kytaře "real-life"

    Můj blog prochází tak trochu existenciální krizí, jelikož doteď sloužil jako před vyhledávači záměrně poloskrývaný zápisník všeho možného, který četli mí přátelé a známí při prokliku přes facebook a pár náhodných kolemjdoucích. Nicméně moje psychologická hranice zdánlivého soukromí (30) nejenom že byla u většiny článků prolomena, ale jeden článek dokonce oslavil 100 a jiné se k němu blíží.

          To mne vedlo k zamyšlení, jestli by kromě mých doslova náhodných úvah a tvorby neměl sloužit i k něčemu pořádnějšímu, smysluplnějšímu, prostě – jestli by neměl náhodou i něco organizovaněji přinášet a někam směrovat.

          Bohužel jsem došla k tomu, že na to kašlu. Nicméně, jestli blog nějaký jasný směr má, tak ukazovat mne takovou, jaká jsem. V dnešním online světě a hlavně ve světě sociálních sítí jsem i já nabyla dojmu, že 1) Všichni jsou úžasní. Krásní, štíhlí, elegantní, disciplinovaní, vyrovnaní, vzdělaní a inteligentní 2) Všem všechno skvělě jde a kdyby jim to nešlo, tak jim to půjde zítra, protože platí bod 1) a 3) Všichni všechno umí – krásně zpívají, tančí, malují, cvičí, hrají na klavír. Takže jestli já budu něco přinášet, tak protipól. Ne, že bych to dělala naschvál, prostě se mi to děje nějak samo. A tak zde máte sestřih videa, které původně mělo být: “Výměna strun na kytaře” a stalo se z něj “Jak doopravdy bez filtru vypadá amatérská výměna strun na kytaře”.  Výměna, která na youtube trvala 10 minut, mně trvala přes 1 hodinu. Dalších 9 hodin jsem stříhala toto hodinové video do smysluplného celku v programu, ve kterém mi to vůbec nešlo. Naštěstí smyslem této činnosti nebylo získat 100k followerů, ale pobavit se a zabavit se.

První video je ilustrace 1,5 minut dlouhá.

Druhé je delší 15 minut  dlouhá verze pro hudební masochisty 

Kosočtverečný mega drsanský rap, zbabělci, zde je má message:

 

Pozadí skladby: Manžel mi tak jednou povídal, že mne upřímně obdivuje, jak je mi jedno, kdo a jak mne soudí. Zkráceně řečeno v mé hlavě: „Jak můžeš mít všechno tak moc ***“? Pardon, za poslední měsíc mi strašně zvlčel slovník.

Já mu na to odpověděla, že to je jednoduché: Poslouchám už tak od 15 let rap. Od krásného poetického rapu s houslemi a pianem na pozadí až po diss rap, kde je cílem někoho slušně sejmout. Můj úplně top interpret byl vždycky Tafrob. Jeho „Nudu v Brně“, „Nevíš jak je těžký“, „Kdybych nebyl rapper“ jsem ve svých „náct“ jela ve smyčce. Dokonce se mi povedlo ho vidět i naživo – ve Vsetínské tehdy Besedě - diskoklubu. Nikdo nevěděl, že tam bude, na plakátu bylo jen „možná přijde překvapení“ – tomu říkám marketing roku, vzhledem k tomu, že Tafrob byl tehdy jeden z TOP rapperů v ČR. Asi jel kolem Vsetína a nevěděl, jestli to stihne?  :-D Tak nás tam na parketu bylo zhruba 15 a najednou tenhle top rapper vystoupí přede mne a uvaděč říká: "Tak přijel za náma Tafrob". A Tafrob tam rozjel „Nevíš jak je těžký“. . Jeho verš „…a dneska pod pódiem by nebyl kurva kotel“ se moc nehodil na reálný stav věci. Dal nám naživo tak 4 píničky a zase odfrčel.

Byla to  v té discotmě trochu realita, trochu sen, trochu „tohle se vážně děje?“

Pak jsem měla dlouhá léta odklon od hiphopu. Návrat poslušné dcery začal probíhat až zhruba před rokem. Takže od Tafroba už jedu jen  poetickou novinku (-> novinku v mém časovém měřítku) Papírovej drak. Sice jen tuhle jednu, zato je to megasrdcovka a už pár měsíců stálice v mém playlistu.

 "...a pořád po životě máme žízeň, nechci ztrácet chvíle, bát se výšek, je to krátkej výlet, carpe diem, chceme žít, nevyprávět prázdnej příběh..."

Každopádně, zpět. Že jsem grafoman, na jehož konto padlo už hodně stromů (a úhozů na klávesnici) je o mne všeobecně známo. Ale až v dnešní době si můžu díky technologickému pokroku začít plnit sny a dát texty do hudby.

Představuju vám svůj první hudební počin. Že to vzhledem k mým asi 200 zarchivovaným poetickým a citlivým básním bude zrovna poměrně jednoduchý dissrap by mne fakt nenapadlo, ale i neočekávané věci se dějí. Text je 100 % můj, hudba je 100 % AI. Moje skladatelská úroveň není ani na nule. Takže to byla klasická AI skladatelská práce, co probíhala asi takto:

 1) AI něco vytvoří během pár minut a tobě to přijde suprové

2) Pak to poslechneš asi 50 krát během dvou dnů a přijde ti to skoro suprové, až na....xyz

3) Pak si zaplatíš plnou verzi, abys mohl opravit xyz

4) Pak se hodiny snažíš donutit toho *** šmejda, aby xyz podle tvých představ. Jde o drobnosti, ale pro Suno velký problém

5)Pak už je to docela dobrý, až na jiný xyz, kterého sis předtím nevšiml

6) Pak změníš to jiný xyz, poslechneš to znova 20 krát, zhodnotíš, že to není suprové, protože vyvstalo další yxz, ale víc už z toho nevymáčkneš, protože kvalita AI práce klesá stejně rychle jak tvé sebevědomí po shlédnutí krásných životů na instáči

7) Vykašleš se na to a smíříš se s tím, že ani hudební producent z tebe nebude

Ale i přesto tramtadadátadadadá (to byla fanfára, kdybyste to nepochopili)

Bára aneb Cesta tam a zase zpátky

 Prolog

    Má předchozí  bydliště příliš vzrušujících situací, co se týče cestování, neposkytovalo. Není tedy divu, že z delšího cestování jsem nervózní. Může za to dosavadní zkušenost, že cca 20 % spojů mi v životě ujelo. Bohužel mám v hlavě nějaký deficit na časy odjezdů. Běžně se mi stává následující situace: Autobus jede 13:23, na místě budu 13:45 a cesta mi trvá 8 minut. V průběhu času mi tato informace udělá v hlavě kotrmelec a já vycházím 13:20 na autobus, co v mé hlavě odjíždí 13:28. A nebo stojím 13:30 doma nad poznámkou s odjezdem a v hlavě mi běží (***). 

    Další příčinou nezdarů je nezkušenost se zpožděním a tzv. časová optimalizace na přestupu. Heslo "To bude v pohodě" ne vždy vyjde. Není tedy divu, že před cestou na sever 4mi dopravními prostředky se 4mi přestupy jsem se v noci co dvě hodiny budila ze scénářů:

 1)Ujel mi bus na letiště 2)Ujel mi bus na letiště a Bolt na který jsem naskočila měl nehodu 3)Jsem ve Vídni úplně ztracená a hledám nástupiště Student Agency4)Stojím ve Vizovicích a nechápu, co tam dělám, když mám být v Brně.

    Bohužel pár z těch scénářů nebylo úplně nereálných. Proto jsem si stále opakovala ranní mantru "Musíš vyjít o 3/4, musíš vyjít o 3/4, zatímco jsem od půl vytírala divoce podlahu. Tento záchvat uklízivosti má před cestováním spousta lidí, nejde o nic jiného než o snahu mít aspoň nějaké věci pod kontrolou :-) 

Kapitola I. Autobus

    Hurá. Autobus na letiště jsem stihla bez problémů. :-D

Kapitola II. Letadlo

Kapitola III.Autobus Student Agency

Jedno z mých životních hesel nejen na cesty:

 Měj vždy připravený  perfektní plán, který nebudeš vůbec dodržovat

    Menší dobrodružství začalo na Vídeňském letišti. Marně jsem se snažila pochopit svoje předtýdnové já, které s úvahou "hodina na přestup bude i se zpožděním stačit" mi nechalo na přestup 2 hodiny. Jelikož jsme doletěli na čas, ještě v letišti jsem googlila cokoliv na Brno. Student Agency odjížděl za 20 minut. Při následném běhu po letišti za nápisem Ausgang jsem hodně nadávala na architekta, kteréhož nápad byl postavit Vídeňské letiště do půlkruhu. Naštěstí měl autobus 10 minut zpoždění, tak se mi povedlo i vklídečku koupit jízdenku a zrušit jízdenku na další spoj (se zaměstnáním asistenta na lince asi na 10 minut - sorry Student agency, není to úplně dummyproof).

Kapitola IV. Brno a jeho tramvaje

Kapitola V. Auto

Pokyn zněl jasně: "Buď v 6:00 na benzince. co je od tebe 100 m." 

Myslela jsem si, že mi stačí natočit si budík na 5:55. Jenomže v 6:03 mi došla ještě při hledání kabátu hrozivě vypadající SMS: "V 6:06 odjíždím. Modrá dvojková oktávka".

Vyběhla jsem tudíž s věcma halabala naházenýma pod paží z bytu. Přímo přede mnou křižovatka, červená na semaforu, prázdné cesty a najednou na semaforu zastavila modrá oktávka. Má bystrá úvaha tudíž byla jasná.

Otevřela jsem dveře spolujezdce a začala se ládovat dovnitř. Na sedadle řidiče však nebyl můj plánovaný společník, ale cizinec (doslova, protože začal máchat rukama a říkat "no, no"). Tak jsem se mu omluvila, přestala se tam ládovat a dveře zavřela. Moje ADHD zkušenosti mi však šeptaly: "Hej, nevypadl ti tam při tom ládování mobil? Kde ho máš?" Tak jsme řidiči zas otevřela a začala koukat, jestli tam někde neleží mezi dveřmi a sedadlem. Řidič pokračoval ve svém "no, no" a nějaké řeči, která byla v překladu asi "žádnou šlapku jsem si neobjednal", tudíž jsem se mu omluvila podruhé a zase zavřela. Mobil jsem nakonec jen držela v druhé ruce pod bundami, takže všechno bylo v pořádu. 

Bylo  6:06 a já doběhla na benzinku. Přijela tentokrát ta pravá oktávka. Jenže jsem zistila, že mi někde po cestě vypadl šátek. Ani okamžitý návrat a proběhnutí celé 100m dlouhé cesty tuto situaci nespravilo, tak nakonec nevím, jestli si ho cizinec přece jen neodvezl jako památku na tuto situaci.

Cesta autem probíhala bez závad (jestli to nebude tím, že jsme byla jen spolujezdec).

Kapitola VI. Vlaky

Po víkendu mne čekala cesta zpět. V tu chvíli jsem se považovala již za zkušeného cestovatele. Nebudila jsem se co dvě hodiny - ono to totiž nejde, když jdete spát ve 2:30 a v 5:30 vstáváte na vlak. Budila jsem se tudíž co hodinu - ale ani ne tak nervozitou z cesty, jako přemírou kofeinu, taurinu a dalších životních upravovadel. Mé prostředky na cestu zpět byly pro změnu auto, vlak, vlak, vlak a letadlo.Jízda autem proběhla bez zádrhelů. Dokonce jsme byli na zastávce o 15 minut dřív. To potěší, když se na tabuli objeví zpoždění 20 minut. Jelikož jsem měla na přestup 21 minut, začalo to být napínavé jako můj močový měchýř. Zpoždění nabíhalo, kdežto navazující spoj byl hlášen bez zpoždění. Rozhodnutí jízdenku zrušit tudíž bylo strategické – na rozdíl od toho, zvolit Arrivu jako prvního dopravce toho dne. Kromě nefunkčního záchodu vlakem probíhala průvodčí s otázkou – "Nejedete někdo  náhodou do zastávky Pardubice město (pozn. plánovaná konečná po Pardubice hl. n.)? Protože máme zpoždění, už tam zajíždět nebudeme." No my tam nejeli, my jsme byli v pohodě. Na rozdíl od těch lidí, co možná čekali na zastávce Pardubice město a chtěli se dostat směrem na Dvůr králové. Co se však dá říci, že fíra na to šlapal jakoby měl v noze křeč a stáhli jsme zpoždění o 3 minuty – čímž se očividně v nějakém vlakovém Matrixu stalo, že navazující spoj z druhé strany měl zpoždění o 10 minut a já tak mohla znovu kupovat jízdenku, kterou jsem před 20 minutami zrušila, jen o stovku dráž. Nezlobte se na mne, ale tato situace už vyžadovala čaj. Holky vedle mne si ho daly hned a voněly s ním po celém kupé, já se rozhodla, že si ještě na hoďku schrupnu. Další blbé rozhodnutí toho dne, protože za tu hodinu se stalo ve vesmíru NĚCO.

Kapitola VII. Letadlo

 Cesta letadlem proběhla bez problémů. Vypíchla bych jen jeden okamžik. Lůďa mi nabalila na cestu švestkový koláč z máslového těsta. Vezl se se mnou Brno-Dvůr-Dvůr-Vídeň naňahnaný v alobalu v "to se tam nějak nacpe" prostoru.  Věděla jsem, jak bude vypadat jeho struktura, tak jsme si říkala, že ho sním radši na letišti než v letadle. Ano, struktura byla velmi rozvolněná a já ho vyjídala konečky prstů na sedačkách z alobalu jak neantrtálec . Ani absolvování kurzu gastroetikety mi tentokrát nepomohlo. Doslova 1 metr přede mnou zastavila pracovnice úklidu se svým vozíčkem, vytáhla koště a zatímco jsem jedla ten koláč, tak začala kolem mě i pod mýma nohama zametat. Díky paní, já chápu, co jste tím chtěla říci.

 

Takže YES. Už jsem zkušený cestovatel. Ještě že tak, protože co jsem si na sebe vymyslela v půlce prosince, to už je pět mil za hranicemi mé komfortní zóny. Vlastně se už teď budím nervozitou a hledám si důvody, proč to neabsolvovat, tak uvidíme, jestli se k tomu vůbec dokopu.

Jak NEnavštívit knihovny v Athénách

Než se vrhneme na samotný článek, je zde třeba udělat prohlášení. Začíná mne bavit vytváření videí. Veř, že pokud to teď čteš, jsi v exkluzivnímu klubu průměrně 40ti čtenářů a já tedy upozorňuju: v článcích bude odteď trochu změna. Více vizuálu. Doufám že má antiSEO strategie bude stále fungovat a já to budu mít jen pro vás, úzký kruh mých "only fans" a nebudu muset příliš řešit svůj oversharing, nepřipravenou řeč, blbé ksichty a prst v záběru. 

 

V lese

Šla jsem si zaběhat, však ztratila jsem srdce

Abych ho nalezla tak musím zpomalit.

Najednou padá na mne tichá bázeň

V lese je vše jak má i nemá být.

Slunce už zašlo, měsíc nevychází

Topím se bez boje. A chci se utopit.

V tichu a zvuku, v zeleni, v šelestění,

Tam, kde je vše jak má i nemá být.

Vpíjím se do cesty, když šeptá „zůstaň navždy“

Objímá mne jak matka, něžný cit,

A drsný zároveň. Bojím se uvěřit

Co když jen vábí, když otevřu svou duši

Co na mne čeká? Vášeň? Věčný klid?

Zbytečné otázky. Nelze s ní soupeřit.

Kameny, kořeny, stromy, voňavý mech

Zvuk lidské chůze, to zbylo ve stínech.

……….

V lese je vše jak má i nemá být.

Dnes jsem si šla zaběhat "na okruh" a skončilo to takovým silným zážitkem, který se snažím pospat v básni. Mám teď už pár měsíců jakousi krizovku, kterou svádím na to, že je mi letos 30. Když se k tomu přidala silná energie jednoho kouzelného místa, málem mne to tam strávilo. 

 Občas píšu "do šuplíku", ale už si nedělám naděje, že dám dohromady něco dlouhého a smysluplného. Tak jsem se rozhodla sem na blog sem tam hodit nějaké texty, škoda, aby ležely ladem. Konkrétně tento je zhruba zprostřed plánované knížky. 

Ke konci obsahuje dost erotické scény, takže předem varuju outlocitné duše i nezletilé osoby. Přeji příjemné počteníčko.

O vínu, tanci a co se dělo v modrém pokoji

            Večerní líčení, červené lodičky, transparentní košilka –  Dáša udělala všechno proto, aby ze sebe setřásla myšlenky na své vrásky pomalu se rýsující na čele. Přestup z linky mládí na linku stáří je vždycky trochu nepříjemný, je to výzva života každé ženy. Dnes však ne. Dnes byla tou, která svádí, miluje a přitom trochu utíká. Dnešní večer byl prostě ten, kdy se cítila mladá a přitažlivá.

            S holkami se domluvily na setkání v osm ve Valášku, což je místní pivnice. Dáši se tam úplně nechtělo, věděla, že do Valášku nechodí tolik jejich bývalých známých, před kterými se chtěla ukázat.  Když vešla zdráhavě dovnitř, zhodnotila za pár chvil situaci – ani jedna známá tvář, žádný chlap, před kterým by padla do kolen  (i když to by se snad mohlo časem změnit), vlevo tři ucházející mladí muži. Když vešla, neušlo jí, že  ji všichni tři sjeli očima. Její ego se zatetelilo blahem. Rozhlédla se kolem dokola, holky nikde. Možná budou sedět na terase? Vydala se na terasu. Po očku sledovala ty tři mladíky. Terasu a hospodu oddělovalo pouze sklo, takže jasně viděla, jak na ni zírají. Jeden z nich si šel po chvilce zapálit, možná proto, aby si ji lépe prohlédl?

            To už přeháníš, říkala si Dáša sama pro sebe. Zas tak dobře nevypadáš. Uklidni se.

            Vytáhla mobil, aby zavolala kamarádkám.

            „Čau, už jsem ve Valášku, kde jste?“

            „Ty jo, promiň, nám nějak ujel autobus a teprve se vracíme z turistiky, budeme tam až za hodinu,“ ozvala se Pavlína. „Tobě nedošla SMSka? Však jsem ti to psala tak před půl hodinou.“

            „No, máš pravdu, něco mi tu vibrovalo, ale zapomněla jsem se podívat,“ odpověděla Dáša. „Tak já pujdu do Lva, podívat se, jestli tam nenajdu nějakou známou tvář a za hodinu se vrátím do Valášku.“

            Není nad to, když se člověk nechá unášet osudem, myslela si Dáša, když její podpatky spokojeně klapaly o dvěstě metrů níže. Už zdálky bylo vidět, že zahrádka u Lva je plná mladých lidí.

            A taky..tu jsme jednou seděli s Adamem..vzpomínala Dáša.

            Bylo krátce po jejich táborové aférce.

            Jiří uspořádal sraz vedoucích, který se konal právě v této hospodě, na této zahrádce.

            „Koho jsi pozval?“ ptala s tehdy Dáša…“Přijdou asi skoro všichni, Ruth, Bětka, určitě Míša..možná Adam..“

            Nic neřekla, jen strašně moc doufala, že na ni nebylo vidět, jak jí poskočilo srdce. Celou dobu se pak nenápadně rozhlížela kolem, jestli opravdu přijde. Ve chvíli, kdy to pomalu vzdala, ji někdo položil majetnicky ruce na ramena. Dost se lekla a otočila se tváří v tvář Adamovi, který očividně přišel už trochu pod vlivem.

            „Nazdááááár!“ zahalekali její přátelé. Jen ona řekla krátké tiché „Čau.“. Netušila, že jeho přítomnost, pohled na něj, s ní tolik udělá.

            „Jdu vás jen pozdravit, mizím zase dál,“ řekl tehdy Adam, zůstal pouze deset minut, dal si panáka a zase odešel. „V Rožnově máme kickbox afterparty po jednom turnaji, tam nesmím přece chybět,“ vysvětlil svůj odchod.

            Tehdy Dášu mrzelo, že ho vidí jen tak krátce a ještě více ji štvalo pomyšlení, že ona nebude důvodem, aby se zdržel. Měla vztek sama na sebe, protože očividně Adam pro ni znamenal víc, než ona pro něj.

            A až do konce srazu cítila ty jeho velké, teplé ruce na svých ramenou.

            Proč udělal takové gesto? Vrtalo ji hlavou. Takhle přede všemi?

To se stalo před sedmi lety a celá vzpomínka jí proběhla hlavou během pár sekund. Dnes nechtěla myslet na Adama. Ne, to ona chtěla být tou femme fatale.

Dala si záležet na ladné chůzi a vešla do baru. Moc se nerozhlížela, to přece sebevědomé holky nedělají. Nebo ano? Cítila se tak strašně nejistě ve své nynější roli. Protože ji nehrála už tak dlouho! 

Za barem čepovala pivo dlouhovlasá buclatá servírka.

„Co si dáte?“ hodila po Dáši klasickou otázku.

„No, asi….“ Co si dávají sebevědomé holky?

„Ahooj Dáááášooo!“ Ozvalo se vedle ní nadšeně a přiskočil k ní nějaký muž, který byl odhadem stejně starý jako ona. Jeho tvář prolétla Dáši skrz všechny zákoutí paměti. Ty oči, ty znám.

Tom, spolužák ze základky. Vždycky hezounek, trochu přibral, ale žádná hrůza, analyzovala během pár sekund, zatímco se s ním zdravila a vyměňovala polibky na tvář.

Začali spolu probírat dávné vzpomínky.

„Hned jsem tě poznal, že jsi to ty! Vůbec ses nezměnila! Kluci do mne drkli, hele koukej (předvedl jak), a jakmile jsem tě uviděl, říkám si, ty vole, vždyť to je Dáša!“

Jeho poznámka o drknutí opět pohladila její ego a zmenšila její nejistotu. 

„Hele, Tome, kde sedíš? Já jen, že  tu s nikým nejsem, tak bych se k vám třeba přidala.“

„No jasně!“ zahalekal nadšeně Tom a už ji vedl ke stolu, kde seděli další čtyři kluci.

Když se všichni navzájem představili, jeden z nich s ní začal očividně flirtovat. Dáša se ostýchala a nenechala se vtáhnout do flirtu. Potřebuji očividně alkohol, a to hned! Víno. Víno je takové dámské pití, posílí mou ženskou auru. 

Objednala si skleničku a během jejího pití konverzovala převážně s Tomem v bezpečných mezích. Témata hledali spíše násilně, protože ani jeden z nich nechtěl přerušit to milé setkání a přiznat si, že si vlastně už nemají co říci.

„Hele, a víš kdo je venku? Sedí tam Pavel! Jdeš ho taky pozdravit?“

Dáša cítila, jak víno začíná účinkovat. Slušně se omluvila z party a odešla na zahrádku. Tam spatřila zase jiného spolužáka, kterého mívala moc ráda. Když jí bylo deset, byla do něj dokonce bláznivě zamilovaná.

„Čau, Pájo!“ Mávla na něj. „Můžu si přisednout?“ Sebevědomě si přitáhla židli na volné místo. Díky Bohu za víno. Hned si objednala další skleničku.

Bavili se v partě dalších kluků (dnes je tu opravdu chlapská přesilovka!) o všem možném, Dáša většinou spíš mlčela a lila do sebe víno, protože netušila, o co jde v hokeji, hokejbale, či jaderné energetice. Cítila se ale tak spokojeně, jak už dlouho ne. Čím víc alkoholu měla v krvi, tím víc sebevědomí jí stoupalo do hlavy, až se nakonec cítila naprosto úžasná a neodolatelná.

A kluci, kteří kolem ní seděli, jí přišli taky tak. Ten měl krásné oči, druhý zase celý obličej. Třetí krásné gestikuloval, čtvrtý byl chytrý a zajímavě se usmíval…uvědomila si, že by měla pít častěji.

Jazyk se jí trochu pletl.

„Ahooooj“ zařvali kluci přes plotek zahrádky. Mířil nim vysoký kluk, tmavé vlasy, tmavé husté vousy, přesně její typ. To dopadne špatně, věděla Dáša už ve chvíli, kdy rozpoznala, že to je Michal.

„Nazdar,“ usmál se na ně Michal. „Nazdar Dášo,“ objal ji a políbil – krátce a nečekaně přímo na ústa! – jakoby spolu včera spali.

Tím ji velmi překvapil, nicméně překvapení bylo alkoholem hned rozpuštěno.

„Tak co hokejbal, vyhráli jste?“ ptali se kluci.

„Dnes to nešlo, ale zítra vyhrajeme,“ usmál se Michal a objednal si pivo.

Tak proto je tu tolik pěkných chlapů. Tento víkend se na Vsetíně hrají různé turnaje ve sportu. Musím si to příští rok pohlídat a zase vyrazit ven, kalkulovala Dáša, zatímco poslouchala další řeči o hře a zápasech.

Dáša dopila svou sklenku vína, cítila, že má dost. Její opilost se projevovala dramatickou veselostí a taky nadměrnou přítulností. Někteří kluci od stolu odešli, jiní přišli. Ona tam stále byla jediná ženská, tak měla v tomto směru pozornost zaručenou.

„A co afterparty, jdete?“ ptal se Pája, taky už notně posilněný alkoholem.

„Afterparty? Kde?“ Dáša o ničem nevěděla.

„Na Ohradě! Jasně, jdeme!“ dopověděl za ni Michal a objednal jí další víno.

Večer pokračoval do sfér, ze kterých jsou střízliví lidé vyloučeni.

Po opileckých debatách o nedostatcích školského systému a ekologii, při kterých jeden nerozuměl druhému a druhý nechápal prvního („Poslouchejte mne! Poslouchejte mne!“ Bušila Dáša do stolu, protože přesvědčit ostatní o svém názoru jí přišlo jako ta nejdůležitější mise na světě.) se vydali hledat taxík. Dáša ve svých červených podpatcích běhala po silnici a mávala na auta, Michal ji se smíchem chytal..pak se do něj zavěsila a když klopýtla, on ji objal kolem ramen. Přišel jí naprosto úžasný, stejně jako celý tento večer, celý tento svět.

Taxík je dovezl na místo afterparty. Dáša taxikáře pobavila svými opileckými dotazy. Michal velkoryse zaplatil.

Pak se ho chytila za ramena, jako v dětském vláčku a nechala se vést. Nevěřila příliš vlastní rovnováze. Hokejbalová afterparty probíhala pod velkými stany. Kromě stolíků a lavic se pod nimi nacházela taky nevelká stage se živou hudbou.

„Pojď, jdu si na panáka,“ vedl Michal Dášu k výčepu.

Dáša s ním poslušně šla, jen tu a tam se zastavila, aby pozdravila (svým opileckým dramaticky přehnaným způsobem) známé, které potkala po cestě.

Michal do sebe hodil průhledný alkohol a Dáši podal kelímek s vínem.

Věděla, že toto víno je její hranice, za kterou už převáží city nad rozumem, a to ve všech oblastech lidského života.

Chtěla dnes překročit tu hranici.

Vypila jej skoro na ex.

 

Michal Dášu dovedl za svými kamarády. Ona si však ani nesedla a jakmile uslyšela svou oblíbenou písničku, vzala jej za ruku a tahala na parket. Lodičky nechala někde u stolu, protože se jí bořily do bláta a společně skákali jako dva blázni do rytmu. Musela se jej pevně držet, protože jinak by povalila sebe i lidi kolem ní.

Hned na to navazovala série pomalých písní. Ihned se do Michala zasekla a vlnili se na parketu. Srdce se jí tetelilo radostí a láskou a vzrušilo ji, když ji k sobě přitáhl a ona cítila jeho pevné tělo, jeho sílu, to, jak ji tvrdě drží a objímá. Ne, že by to nepotřebovala, protože alkohol ji vzal všechnu rovnováhu z těla.

 

Za chvíli si šli sednout. Byla celá omámená.

„Potřebuju na záchod,“  otázala se Michala. „Nevíš, kde..“

„Támhle vzadu jsou budky,“ ukázal asi padesát metrů dál přes dav. „No ale spoustu lidí vidím, že si to zkracuje tady do trávy,“

Opravdu, budky byly umístěny tak daleko, že většina lidí chodila na opačnou stranu za roh za stage do tmy.

Dáša si nazula lodičky a vrávorala na záchod. Nešla úplně rovně. Cesta k budkám vedla kolem vstupních vrat. U záchodků postávalo pár holek opilých stejně jako ona sama.

Když odcházela z budky, najednou ji poblíž vstupních vrat zaskočil cestu nějaký chlápek. Byl vysoký, vyhublý a tvářil se zvláštně. „Ahoj kočičko,“ chytil ji za ruku. „Pojď se mnou tancovat, sleduju tě tu celý večer,“ Dášu to tak překvapilo, že nedovedla nic říct a jen se mu snažila vykroutit ruku. Při tomto pokusu ho chtěla rovnou obejít a vydat se za Michalem, nicméně manévr dopadl tak, že ztratila rovnováhu, podpatky ji zradily a ona padala k zemi. Divný chlápek ji popadl a přitáhnul k sobě tak prudce, že málem znovu spadla. „Nech mě tak, nechci!“ řekla jen a snažila se dostat z jeho objetí. Na chlápkově zkřivené tváří bylo vidět vzrušení. Chvíli spolu zápasili, ale bylo to spíš jednostranné, protože Dáša ve svém současném stavu neměla ani sílu, ani mrštnost.

Zničehonic ji chlápek uvolnil a ona spadla jak dlouhá tak široká na zadek.

„Vypadni od ní!“ křičel na chlápka Michal a svými širokými zády ji zacloňoval výhled.

Chlápek se jen otočil a zmizel v davu.

 

Michal přišel k ležící Dáši.

 

„Není ti nic?“ postavil ji na nohy. Alkoholové opojení z nich z obou vyprchalo. Dáši se svět sice stále trochu točil, radostná nálada ale odešla. Michal ji podal ruku a zvednul ji ze země.

„Proč jsi prosím tě neřvala?“

„Mně to nenapadlo,“ odpověděla upřímně Dáša.

„Ty jsi jelito. Tebe tady obtěžuje nějaký chlap a nenapadne tě ani si zavolat o pomoc?“

Dáša výmluvně pokrčila rameny a rozhlédla se kolem sebe. Vypadalo to, že opilé holky u mobilních WC si ani nevšimly, že se něco děje. Chlápek ji mohl odtáhnout ven, nebo vlastně jen o kousek dál do trávy, a nikdo by si toho ani nevšiml a bohužel by ji asi při běžném party hluku ani neslyšel.

 

Dáša se roztřásla. Všechno jí to přišlo na nic.

„Chceš jít někam jinam? Máš s sebou všechno?“ ptal se jí Michal a zároveň ji vedl pryč z brány. „Mám ti zavolat taxíka?“

„No, víš,“ odpověděla Dáša, „Já vlastně nemám ani kde spát. Byla jsem domluvená s holkama úplně v jiné hospodě, a že potom přespím u jedné z nich. Ale tím, že  jsem tam nepřišla a vůbec nevím, kde teď jsou, to asi padlo.“

Čekala, co na tu nevyslovenou výzvu řekne.

„Můžeš přespat u mě, bydlím kousek odtud. Stejně už nemám náladu tady na ten humbuk.“ Odpověděl a šel z party pryč. Dáša cupitala za ním.

Ačkoliv dobrá nálada s nepříjemným zážitkem vyprchala, stále byla notně opilá. Ne však tak, aby si neuvědomovala, k čemu dnes dojde. K sexu stačí přítomnost dvou lidí, kteří se vzájemně přitahují a příležitost. To vše nyní nastane. Alkohol byl pouze katalyzátor toho, k čemu se blížili.

Nejdříve šli mlčky vedle sebe, ale když Michal viděl, že chůze na podpatkách pod vlivem alkoholu je poměrně obtížná, dal Dáši milosrdně ruku kolem ramen.

Tak takhle se cítí tvá přítelkyně, motalo se jí v hlavě, když kráčeli ulicemi k jeho bytu. Jaké to asi je, chodit s tebou? Zahýbáš jí často? Kde vůbec bydlí, proč tu není?

 

            Došli až k jeho bytu. Bydlel relativně v centru. Hodiny se už určitě přehouply přes půlnoc, všude bylo ticho, jen tu a tam šlo slyšet nějaký opilecký výkřik z nedaleké hospody.

Vytáhl klíče, odemkl dům a pomohl jí do schodů. Bydlel v druhém patře. Dáša cítila, že z ní pomalu vyprchává alkohol, čemuž napomohla tato neplánovaná procházka. Jak mizel alkohol, nastupovala nervozita z očekávané události.

Před dveřmi do bytu si vyzula lodičky (špinavé od bahna a hlíny, bože, a to stály dva tisíce!) a uložila si je za dveře.

Nenabídl ji pantofle, ani nerozsvítil velké světlo. Místnost osvětlila pouze tlumená stojací lampa. Na chodbu plynule navazoval kuchyňský kout, od obýváku oddělený barovým stolem. Vlevo  zahlédla dvoje dveře. Za těmi pootevřenými vytušila ložnici.

„Udělej si pohodlí, chceš vodu?“ Zeptal se jí Michal a vědoucně rovnou načepoval plnou karafu.

„Máš nějaké víno?“ zeptala se Dáša. Chtěla rozmazat tu nervozitu, přesunout se zpět do euforie, kterou procházela před hodinou..

A pokud se s ním mám vyspat, rozhodně přitom nechci být střízlivá.

Michal se zarazil.

„Ty jsi ale éro,“ prohlásil po chvilce mlčení, vytáhl z ledničky načatou láhev a nalil jednu skleničku vína. Přidal ji na tácek ke karafě s vodou a dvěma sklenkám a vše donesl na konferenční stolek. „Posluž si.“

Dáša nejdřív vypila asi půllitr vody a pak zase začala ucucávat víno. Euforie se už sice nevrátila, ale uvolňovala se už jen tím, že si uvolnění namlouvala.

„Co tady vlastně děláš?“ zeptala se konverzačně Michala. „Myslela jsem, že bydlíš v Brně?“

„No, více méně jsi myslela správně, ale pendluju docela dost mezi Brnem a Vsetínem. Mám tady hodně nemocnou mámu, víš, tak ji dělám společnost.“

To ji opravdu dojalo. Kolik lidí, kolik chlapů myslí takto na své rodiče?

Povídali si o všem možném. Dáša se cítila dost unavená a začínalo to na ni být vidět. Čekala, jestli se jí Michal nezačne dotýkat a částečně si to i přála, ale bohužel byl až příliš rytířským na to, aby udělal první krok. Jejich rozhovor slábl.

„Nechceš jít spát?“ zeptal se jí po chvilce. „Rozložím ti gauč.“

„Super, děkuju, já se zatím půjdu umýt. Mám strašně špinavé nohy z toho našeho tančení.“

„Koupelna je támhle,“ ukázal na jedny ze dvou bíle lakovaných dveří, a Dáša tam, co mohla nejelegantněji, vkročila a zabouchla za sebou.

Rozsvítila si velké světlo a umyla v umyvadle obličej. To ji probralo. V drobné koupelně se nacházelo velké umyvadlo na skříňce ze světlehnědé dýhy a chromované doplňky. V rohu stál sprchový kout. Byla to koupelna jako každá jiná, Dášu však zajímaly drobné detaily. Například, nepřítomnost ženské kosmetiky hlásala, že Michal tento byt obývá sám. Na stěně byla jedna větší kachle, na které byl namalován abstraktní obraz – nic takového Dáša v životě neviděla. Zajímá se Michal o design, nebo jak k tomu přišel? Plulo jí v hlavě. To není vůbec jeho styl.

A ty snad víš, co je jeho styl? Odpovídala sama sobě. Vždyť ho skoro vůbec neznáš.

Vlezla do sprchového koutu a nechala na sebe téct vlažnou vodu, kterou pak posunula ještě víc na studenou, aby se probrala. Umyla se jeho sprchovým gelem, rozčesala si mokré vlasy rukou a dívala se na sebe do zrcadla. Dnešek nechtěla zahodit.

Vzpomněla si na chvíli, kdy se k sobě tiskli při ploužáku. Moc dobře věděla, jak má dnešek skončit. Ale ukázalo se, že Michal je až příliš korektní, aby na ni tlačil  ve chvíli, kdy nemá nocleh a více méně je na něm závislá.           

Rozhodla se všechno vsadit na jednu kartu. Víno naštěstí zahrálo svou roli a dodalo ji odvahu v následujícím činu.

Pootevřela dveře, nakoukla k pohovce, a když viděla Michalovu siluetu, jak jí stele deku, nadechla se a vyšla úplně nahá z koupelny.

Stál k ní trochu bokem, takže se otočil, až když byla na půli cesty k němu.

Dáša chtěla, aby její příchod vypadal enormně svůdně a zároveň romanticky, ale z nervozity se jí chtělo strašně smát.

„Asi jsem si zapomněla pyžamo,“ řekla a doufala, že se jí příliš nezalomil hlas.

Ježišmarjá, plácám nesmysly, uvědomila si hned vzápětí.

„Asi jo,“ dodal Michal a bylo vidět, jak se sebou bojuje, aby jí ještě stále hleděl do tváře.

Přišla až k němu. Tak, jako by oba sledovali nepsaný scénář, ona mu dala pravou ruku kolem pasu a on se zároveň sklonil a začal ji líbat.

. Už dlouho nezažila ten chemický koktejl, který ji vytrhl z reality a odstřelil někam úplně jinam. Přesunula svou levou ruku na jeho záda a začala ho hladit, Michal jí mezitím sjel rukou po zádech až k zadku. Byli oba dva tak zakotvení v té kouzelné chvíli, Dáša vnímala, jak se mu zrychlil dech, ale ona dýchala ještě rychleji, chtěla ho víc a víc. Michal ji přestal líbat a přetáhl si jedním rychlým tahem tričko přes hlavu. Dáša mu vložila ruce na záda, na trapézy,  jela s nimi přes hrudník, břicho…užívala si každý centimetr, který se mohla dotýkat tak úžasného těla. Lampa vrhala hluboké stíny, tak jeho svaly vypadaly ještě větší, než byly doopravdy. Jeho tělo sálalo. Proč má asi tu jizvu nad hrudníku, napadlo Dášu, když zacítila hrubší místo vlevo, a přepadla ji myšlenka bojovníka se sekerou a štítem, ale myšlenka hned odešla, protože teď nebyla chvíle pro žádné myšlenky.

 

Michal vzal její prsa do dlaní. Hrál si s jejími bradavkami a začal ji líbat na krku. Jeho polibky, nejdřív motýlí a občas hluboké ji mrazily až do morku kostí. Mráz se jí přesunul do podbřišku a stal se tam roztopeným vibrujícím motýlem, který toužil vyletět ven.

            Zatímco ji líbal, rozepnula mu kalhoty a stáhla na půl žerdi slipy. Kolem rukou se jí otřel jeho ztopořený penis. Dáša ho chytila a začala jej nežně hladit, pak vzala do rukou jeho varlata a chvíli si hrála s nimi. Druhou rukou Michala objímala, zatímco on ji začal opět líbat na ústa a svou ruku teď přesunul také k jejímu klínu. Když se jí dotkl na jemných chloupkách a začal ji dráždit, věděla, že  to už nevydrží. Potřebovala ho cítit v sobě, hned teď!

            Oddělala mu jeho ruku ze svého klitorisu. Tázavě se na ni zadíval, ale pak pochopil. Poodešel, otevřel šuplík a ozvalo se utrhnutí obalu od kondomu. Když se k ní otočil, už nachystaný, zjistil, že Dáša mezitím nedočkavě přistoupila až k němu. Zvedla jednu nohu a přitiskla se k jeho penisu. Michal převzal iniciativu, chytil ji za nohu a zvednul ji i druhou. Vnikl do ní. Počáteční bolest (kdy jsem naposledy měla sex?) přešla během pár sekund v slast. Michal začal přirážet.

            Ahbože ahbože ahbože, honilo se Dáši hlavou. Hned ji ovládla vášeň. Po chvíli ji Michal pustil, ona se otočila a on do ní vnikl zezadu. Viděla v odraze okna (proč jsme nazatáhli, vždyť nás může někdo vidět?) sebe samu a Michala, jak přiráží. Držel ji pevně za boky. Nemohla se už dívat, zavřela oči a vnímala, jak jí proudí tělem divoká energie, od palců u nohou až po kořínky vlasů a věděla jistě, že ta energie má zlatorudou barvu. Už byla na vrcholu. Energie tryskala skrz ni, skrze všechny věci kolem, skrze celý vesmír.

            Michal však ještě mohl. Přestal přirážet, chytil Dášu za pas, vzal ji do náručí jako pírko a odnesl ji do ložnice. Tam ji položil něžně do postele a opět do ní vnikl.

            Dáša zažila orgasmus ještě třikrát. Potřetí viděla, jak už se dostává k orgasmu i Michal, viděla, jak je vzrušený a on zase, jak je vzrušená ona, sténali spolu a udělali se téměř společně.

            Michal se na ni svalil. Byl tak těžký, po tom všem, ale ona neměla to srdce přerušovat chvíli něžnosti. Hladila ho po zpocených zádech, dokud se sám neskoulel na bok.

            Sundal si kondom, dal ho do papírového kapesníku a šel jej vyhodit.

            Pak se vrátil se sklenicemi vody.

            Sedl si k Dáši, tak nahý a bezbranný.

Popíjeli spolu vodu, byli si blízko a mluvili otevřeně o naprosto všem, co jim padlo na mysl. Jakoby pro sebe byli stvoření. Vznášela se mezi nimi láska.

„Asi jsem si zapomněl pyžamo,“ zavtipkoval Michal a lehl si nahý vedle Dáši. Usnul se svou rukou položenou na jejím prsu.

Dáši se spát nechtělo. Zavřela oči a vnímala, jak se jí z vína točí svět. Potřebovala bych víc vody, jinak mi zítra bude špatně, pomyslela si. Ale víčka byly příliš těžké a svět se točil víc a víc.

 

Ocitla se  v lese. Stromy měly popraskanou hnědou kůru. Kolem stála spousta zvláštních lidí, kteří se jí na něco ptali. Moc jim nerozuměla. Nabízeli jí víno, ale sklenice nešla uchopit. Posadila se na mech, všude bylo veselo

 

Barvy lesa i postavy se však pomalu rozplývaly, ne, zůstaňte ještě chvíli! Chtěla s nimi dál hovořit, ale bylo to, jako chytat do prstů vodu. Čím dál více si uvědomovala, že nesedí na žádném mechovém polštáři, nýbrž leží v posteli, která rozhodně není její. Ta její byla tvrdá a hebká, v tuto chvíli však pod sebou cítila proleželou postel s hrubějším povlečením. O pár sekund posunula chvíli prozření, ale pak už byla celá bdělá, tak nastal čas čelit realitě.

Otevřela oči. První, na co jí padl zrak, byla velká svalnatá záda s tetováním (Co mají vůbec ty klikyháky znamenat?) která se rytmicky nadzvihovala.

Takže je to pravda. Vyspala se s ním. Včera jí to přišlo jako ta nejúžasnější věc na světě, jako něco, po čem opravdu touží. Teď? Cítila v těle pozůstatky alkoholu, ale  morální kocovina byla mnohem horší. Jak jsem to mohla udělat? Honilo se jí hlavou. Nikdy předtím jsem nepotřebovala jednorázový sex. A ještě k tomu, oba jsme zadaní. Tedy-já už vlastně ne, ale přesto..

Kouzlo večera se vytratilo společně s posledními nočními stíny. Zbylo jen nepříjemné rozčarování.

Dáša vzpomínala, co se v takových situacích vlastně dělá. Znala pouze dva scénáře, ten šťastný, kdy dříve probuzený donesl svému protějšku snídani do postele a ten méně šťastný, kdy se dříve probuzený vypařil po anglicku. Ihned se rozhodla pro odchod. Pak se pomalu a hlavně absolutně potichu vysoukala z postele a z jejího okraje si prohlížela zbytek ložnice. Modrá výmalba s abstraktním obrazem. Vestavěná skříň, bílé závěsy, ve kterých se houpalo ranní slunce. Na nočním stolku fotografie hnědovlasé ženy s velkým poprsím.

Natáhlo ji na zvracení, jen nevěděla, jestli to bylo včerejším alkoholem, nebo fotkou. Potlačila hlasitý vzdech a vstala.

Poslední věc, kterou chtěla, bylo Michala probudit, takže se vykrádala z pokoje jako zloděj. Dveře naštěstí nevrzaly, tak přes obývák vklouzla rovnou do koupelny a omyla si obličej ledovou vodou. Oblečení poházené v koupelně sesbírala vcelku rychle, jen měla problém najít kalhotky. Kde jen můžou být? Chvilku potichu šmejdila tu a tam, ale nikde je ani nezahlédla. S každou další minutou hrozí, že se Michal probudí, uvědomila si, a vykašlala se na kalhotky. Přes kuchyňský kout odešla až k hlavním dveřím.

Zde se už příliš nerozhlížela, protože chtěla zmizet co nejrychleji. Nasoukala se do kalhot a průhledné košilky. Oblečení, které jí včera přišlo sexy, jí dnes připadalo strašně vulgární a naprosto nevhodné. Asi stejně jako její přítomnost tady.

Oblečení, kabelka, boty, kabátek. V kabelce klíče, mobil, peněženka. Nic víc nepotřebuje. Potichu si ještě natočila sklenici vody a jedním tahem ji vypila.

Vydala se směrem, kterým tušila hlavní dveře, trochu zakopla o odstávající roh koberce, vyletěla z bytu jako raketa a potichoučku zabouchla.

Uf, je to za mnou. Cítila se, jakoby udělala právě státnice. Opadlo z ní napětí, ale blízká budoucnost byla podivně vyprázdněná.

Když ji před domem ovanul čerstvý vzduch, hned se jí udělalo líp. Plížila se podél zdi (Michal se mohl probudit bouchnutím dveří a klapáním podpatků a teď ji hledá z okna) a hned na první křižovatce odbočila.

Proč vlastně takové únikové divadlo? Vždyť má na ni telefon, má ji uloženou i na facebooku.. Vlastně...asi spíš potřebovala uniknout i sama před sebou.

Dáša jednorázové vztahy vždy odsuzovala. Ruth se občas zmínila o tom, jaké to je, být s někým jen pro sex, vyspat se s mužem, a nechat ho být. Přes veškerý popis si však Dáša nemohla představit, jaké je to spát s někým, koho nemiluje. Dan byl její první známost a láska na první pohled, a sice před ním chodila s pár chlapci, ale k sexu nikdy nedošlo. Proto měla sex spojený jednoznačně s láskou. Teď poprvé zažila sex jen z vášně, a ačkoliv si ho v noci neskutečně užívala, teď se cítila…jak? Ponížená? Využitá? Ne, to ne. Spíše podivně prázdně a zároveň trapně.

            O dva bloky dál došla před kavárnu, před kterou postarší pán rozkládal tabuli s nabídkou.

            „Dobrý den, máte už prosím otevřeno?“ zeptala se.

            „Pojdťe,“ kývl na ni pán a zalezl dovnitř do kavárny. „Máte štěstí, že jsem ranní ptáče a můj podnik je můj druhý domov. Copak si dáte?“

            „Karafu vody ´,“ vyhrkla „a capuccino,“ dodala při letmém pohledu na kávovar.

            Pán se vědoucně usmál. Prošedivělé vlasy i vousy, drobnější postava, havajská košile, Dáši přišel něčím velmi sympatický.

            „Byla to zajímavá noc, viďte?“ vykládal, zatímco krájel citron a házel jej spolu s mátou do broušeného džbánku.

            „Ani nemáte představu,“ zamumlala Dáša. Posadila se na bílou židličku a rozhlédla se po kavárně. Nebyla to veliká kavárna, pouze tři drobné, kulaté stolky oddělené ani ne dvoumetrovou uličkou od barového pultu. Vše v bílém dekoru, s občasnou mořskou tématikou nemnoha dekorací v Dáši evokovalo přímořskou atmosféru. Do kavárny vedly z ulice tři schůdky, takže se mohla skrz obrovské sklo dívat seshora dolů do ulice.

            Pán před Dášu položil vodu, kávu i sušenku. Dáša se na vše vrhla, jakoby se právě vrátila z pouštní expedice.

„Neměl byste prosím na pújčení papír a tužku?“ Požádala ho, a pán s úsměvem zašel někam do kuchyňky za barem.

Venku nějaký kluk venčil psa, jinak celý Vsetín spal. V tuto hodinu, a ještě k tomu v neděli, se nedal očekávat žádný velký ruch. Dáša se zamyšleně dívala ven. Když před ní přistál arch papíru a propiska, málem se lekla.

            „Snad Vám nebude vadit, když pujdu na chvíli ven. Potřebuji rozložit stoly a rozvěsit pár dekorací. Kdyby jste něco potřebovala, houkněte,“ stále se usmívaje, majitel kavárny odešel před sklo, kde začal připravovat venkovní sezení.

            Samota v Dáši aktivovala všechny ty myšlenky a pocity, které prozatím potlačila.

            Přehrávala si v hlavě celý večer a noc. Zhluboka se napila vody a nejdříve kreslila do levého horního rohu drobné spirálky. Pak se z jedné spirálky stalo začáteční písmeno.

 

            Bože, proč jsem se tak opila…ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera.

 

Seděla nad zápisem. Chtěla ze sebe všechno vypsat, ale čím víc překypovala zvláštními pocity, tím hůř se jí hledala ta správná slova, správná forma.

Deníkový zápis toho rána:

 

            Lituju toho činu?

            Ano i ne.

            Lituju toho, že jsem podvedla svého manžela. Připadám si hnusná, nemůžu se na sebe ani podívat. Zároveň vím, že Dan se o tom nesmí dozvědět. Kdyby byla naše situace opačná, já sama bych nechtěla nic vědět. Vím, že on je mi věrný, jeho milenkou je práce. Tím hůř se cítím. Jsem tak vinná!

            Nelituju toho, že jsem měla sex s Michalem. Vždycky mne přitahoval a po pravdě, bylo to něco, co jsem opravdu chtěla. Nevěřila bych, že k tomu dojde, ale tak to asi chtěl osud. Nicméně myslím, že teď bychom se neměli vidět, ani kontaktovat a nejraději bych celý ten večer nechala zapomenutý a tvářila se, že se nic nestalo. Rozhodně s Michalem nechci rozvíjet žádný – ani milenecký – vztah a zaplétat se do všeho ještě hlouběji. Vím, jaký je. Šlo by jen o další citovou sebevraždu.

            Samotný sex byl naprosto boží, ale tím se stal samozřejmě hlavně kvůli naší situaci. Sex s manželem je prostě něco jiného než jednorázovka v eroticky nabité atmosféře.

 

            Její text byl rozházený na ani ne půlce papíru. Dáša chvíli jen tak seděla, s propiskou v ruce. Jak krutě nevýstižný deníkový zápis. Znovu se sklonila nad papír a na zbytek papíru naškrábala:

 

CO VLASTNĚ CHCI?

CO MÁM DĚLAT DÁL?

 

Papír nadvakrát přeložila a vhodila jej do kabelky. Musí si ho doma vlepit mezi deníkové zápisy.

            Pan kavárník se stále nevracel. Dáša dopila cappucino, nechala na stolku peníze a zmizela.

            Až teď si dovolila, aby ji ovládl pocit, který se dral na povrch – pocit vlastní přitažlivosti, ženskosti a obrovské radosti ze života. Narovnala se plně a na svých červených lodičkách plula ulicemi jako císařovna. Obecenstva moc nebylo, ale o to nešlo. Noční milování, tak živočišné a upřímné, jí vytékalo z duše a zalévalo věci kolem zlatou aurou.

            Neměl by se tak člověk cítit po každém sexu?

            Kdy naposled jsem tento pocit zažila s Danem?

            A zažila jsem ho vůbec?

Pokládala si otázky, které nechtěla zodpovídat.

            Bylo načase se vydat domů. Dáša chytla brzký ranní bus. Snažila se odemykat dům potichu, ale když vešla dovnitř, slyšela, že v kuchyni už je rachot.

            „Ahoj Dáško,“

            Dáša pozdravila nazpět a pověsila si kabelku.

            „Tak jak bylos holkama? Užila sis to?“

            „Jo, bylo to super,“ řekla Dáša vyhýbavě, ale aby se vyhnula dalšímu rozhovoru a nutností vymýšlet si lži, omluvila se a zapadla do koupelny.

            Pustila si na sebe horkou vodu. Přes páru s zamlžené dveře sprchového koutu viděla svůj obrys v zrcadle. Nanášela si na sebe sprchový gel. Hladila své tělo a myslela na Michalovy ruce. Takto mne včera hladil on. Jak se mu to asi líbilo? Co si o mně myslí? Už mi není dvacet. Uvědomovala si jasně své stáří. Kůže trochu vrásčitá, na spáncích vrásky. Lehce vytahané břicho (ahjo, kolikrát jsem si říkala, že budu cvičit?). Prsa žádná hrůza, ale taky žádná krása.

            Pustím to k ledu, pomyslela si, a spláchla ze sebe sprchový gel i veškeré myšlenky studenou vodou.