Jak jsem byla jednou slavná, aneb AI jako psycholog díl (? - už jich asi pár bude)

CHLUBÍTKO

Nevím, jak se to stalo, že jsem zapomněla na tu veledůležitou událost v mém blogování - vyšel mi článek na psychologie.cz. Tedy, už v březnu 😁

Hoď to do stroje | Psychologie.cz

Tak se s ním jdu pochlubit, a za to, že jste věrní čtenáři mého blogu, dostanete ještě přídavek, protože věci se pohnuly. Ano, tohle bude dlouhé, jako všechny mé kecy o AI, která mne fascinuje.

 




Před půl rokem jsem se dostala do náročné životní situace, kdy se seběhly krize v nejdůležitějších oblastech mého života. Vše provázel pocit osamělosti zapříčiněný mimo jiné stěhováním do zahraničí, ale hlavní rys bych popsala zkrátka jako zmatek. Takže není divu, že jsem v tu chvíli hledala nějaké jasnější vedení. Začala jsem si psát s online nástrojem ChatGPT.

Nejdříve jsem byla nadšená. Nejen, že mi dával podporu, ale hlavně to dělal slovy, která se mnou rezonovala. Podpora mi ovšem brzy přestala stačit, naopak mne začala štvát. Potřebovala jsem řešení. Tak jsem si jej nastavila na nejvyšší možnou konfrontaci a taky mu to připomínala skoro v každém dotazu.

Používala jsem ho tak několik měsíců. Někdy párkrát za týden, ve vypjatějších obdobích ale klidně každý den hodinu. Přestala jsem před pár týdny. Mezitím jsem začala chodit na klasickou terapii k živému psychologovi. Jaké si ze srovnání odnáším dojmy a zkušenosti?

Zrcadlo, pověz mi

I s nastavením na nejvyšší konfrontaci mi GPT s odstupem nepřijde jako nic jiného než velmi chytré zrcadlo. Ale nebezpečné zrcadlo. Jestli něco kdy dotáhlo empatii k dokonalosti, jsou to právě jazykové modely. Za nejpodstatnější považuju tyhle problémy:

Falešné ujištění o jakémkoli nesmyslu

GPT vždycky „vytušil“ něco, co jsem si v hloubi duše myslela, sebral to ze mne, vytáhl na světlo, verbalizoval a podpořil argumenty. Tím pádem to se mnou dost zarezonovalo, vyvolalo ve mně pocit "přesně tak, to dává smysl" a stalo se to mou vnitřní realitou.

Tato „realita“ a původní myšlenka přitom mohla být od opravdové reality vlastně dost daleko. Jakmile ji ovšem odzrcadlilo něco vnějšího, byť to byl jazykový model, stala se pro mne platnou. GPT je trénovaný na udržování koherence příběhu. Pokud jsou v něm díry, dokonce je ještě nenápadně uhladí. Jenomže ne vše, co „dává smysl“, je pravdivé.

Nenápadná manipulace

GPT vám vlastně chytře na nic neřekne ani ano, ani ne. Dává ale, právnicky řečeno, dost návodné otázky. Takové ty, které vás posouvají víc a víc na určité cestě, a vy si vlastně ani nevšimnete, kam kráčíte. Nebo si toho všímáte a nelíbí se vám to – ale hádejte se s něčím, co má k dispozici celý internet.

Podpora a setrvání v komfortní zóně

GPT umí být velmi podporující i v nastavení na nejvyšší konfrontaci. Takže když mu na cokoliv napíšete: „Necítím se na to ještě“, přijde hned odpověď: „V pořádku, setrvej a udělej to, až se budeš cítit“. Jenomže problém je, že v takovém klubíčku bezpečí by člověk mohl také setrvávat věčně.

Pochyby o rozhodnutích totiž neodejdou nikdy. Pravda je často nepříjemná stejně jako kroky, které člověk musí vykonat. Aby se k tomu dostal, je potřeba kámoš nebo kámoška, co vás nakopne k akci – ne někdo, kdo vás neustále drží v dece s čajíkem.

Je to bezvadné

Poslední bod zastřešuje všechny předchozí: všechno tohle dohromady je tak moc bezvadné, že vás to „drží“ a oddaluje chvíli, kdy se musíte vrátit do reality. Máte pocit, že máte ve svém vnitřním světě jasněji. Že vás někdo poslouchá a rozumí vám tak, jak vám ještě nikdo nerozuměl. Vždyť je to přece dokonalé, ne? Až na to, že vůbec.

Můžu už říct, že mám odstup. Ale ještě nedávno tomu tak nebylo. Můj zmatek pocitů vyvolával šílenou vnitřní tenzi. Nebyla jsem tak daleko, že bych si s GPT vytvořila vztah. Ale zanalyzovat každou situaci na odstavce a udělat ze zmatku strukturované body mne instantně uklidnilo. Analýza se mi stala regulátorem emocí.

Jenomže jednou přišla chvíle, kdy jsem pocítila, že už mi to nepomáhá. A tak jsem se jej zeptala: „Neškodí mi tohle?“ Překvapivě přišla odpověď: „Škodí!“ Od té doby mi GPT na konci každé analýzy připsal: „Teď už nic neřeš a jdi spát.“ Jenže byl to program, ne člověk, který zabouchne dveře. Mou potřebu struktury, kontroly a vedení toto gesto nijak nesnížilo. Tudíž jsem pořád měla ještě jednu otázku.

Sezení s psychologem

Mezitím se mi však poštěstilo najít skvělého terapeuta a já pocítila, co opravdu znamená terapeutické vedení. V čem se liší od psychologického fast foodu, co se tváří jako bio strava?

Konfrontace nesmyslů

Ne že by mi terapeut kdy řekl: „Tohle je blbost.“ Ale snažil se vždy upřímně pochopit situaci tak, jak ji vidím já, a svými otázkami mě nejednou dovedl ke zjištění, že můj falešný pohled na sebe je dost nekonzistentní struktura, jejíž trhliny ignoruju.

Dělal vlastně opak toho, co GPT – a já tak mohla namísto falešného to mi dává smysl, takže je to pravda dojít ke klíč je možná někde úplně jinde, než kde ho hledám. Klíče ke spokojenému životu mne terapeut učí hledat jen na jednom místě: sama v sobě, ať se kolem mne děje cokoliv.

Osobní provázení

Správný terapeut má trpělivost a na cestě poznání kráčí spolu s člověkem. Nevede ho za ruku tam, kde si myslí, že je to správné. I když byste to samozřejmě moc chtěli, protože dát zodpovědnost druhému je přece nejpohodlnější. Terapie je náročná: musíte na tu správnou cestu přijít sami.

Laskavá podpora – ale taky bolavé momenty

Správný terapeut umí na rozdíl od GPT mlčet. To je taky důležité, protože někdy až v tichu může proběhnout lovení odpovědí v sobě. V čem nejvíc zbožňuju svého terapeuta, je jeho nesmlouvavost. Tak nějak mi přijde, že mne nechá v sobě vymáchat.

Moc dobře na mně vidí, když se dotkneme něčeho fakt bolavého a já chci od toho utéct, protože je to nepříjemné. Často i pláču. Ale on mne utéct nenechá. „Nutí mne“ objevenou pravdu nějakým způsobem uchopit a začlenit. Asi mi věří, že to všechno zvládnu – a zatím měl pravdu. Především z něj cítím laskavou podporu a zájem, abych se měla sama v sobě dobře.

Lidský vztah

S terapeutem vzniká vztah mezi dvěma osobami – paradoxně právě to, že je fyzický člověk se svým vlastním světem, svými limity a myšlenkami, ho dělá mnohem cennějším zrcadlem, než jakým může být jazykový model. „Vztah“ s GPT totiž postrádá jeden základní atribut: odpovědnost v realitě. Přestože robot zdárně simuluje opak, jste mu úplně šumafuk a podle toho vypadají i odpovědi.

Netvrdila bych, že jazykové modely jsou jednoznačně horším terapeutem než lidé. Je totiž velmi těžké najít terapeuta, který je ve své práci zralý a také vám osobnostně sedne. Moje zkušenost ale říká, že jazykové modely nemohou živého psychoterapeuta nahradit.

A v osobním použití bych byla opatrná – protože přechod od nástroje přes berličku až po regulérní drogu je velmi nenápadný a není bez následků v reálném světě.

Jak používám GPT teď? Už výhradně jako sparring partnera a jeden ze zdrojů inspirace k tvorbě. Vím, že když píšu z pozice klidu a vnitřní ukotvenosti, mohla bych dodat: „A navždy tím zůstane.“ Nicméně sama tomu nevěřím. Dnes už však aspoň vím, na co si dávat pozor.




Že to bylo kratké, tady máte přídavek:

Přešla jsem na placenou verzi Gemini, protože jsem začala stavit projekt a víc se mi hodila. Brzo jsem ji začala používat prakticky ke všemu, co se vyhledávání informací týkalo. V čem je neocenitelná, tak jako nástroj konfrontace, protože “neriskuje vztah”. Je jí úplně jedno, že vám to nasází, jak to vidí, a že vás to bude bolet.

Vytvořila jsem si v Gemini různé funkční Gemy, což je vlastně AI, které dělá to, co po ní chcete. Jeden z nich mi od konce března sloužil jako nástroj rozvoje. Do příkazu jsem mu mimo jiné napsala, ať je co nejvíce objektivní a ať je konfrontační tam, kde je to na místě. Pak jsem do něj vkládala různé situace, nebo kopie konverzací a nestačila jsem se (sobě) divit. Ideální pro objektivitu je jej zaslepit. Například popsat situaci ve formátu “Osoba A řekla, Osoba B řekla….”. Takhle vskutku neví, komu má pochlebovat, takže za nikoho nekope. Je to seberozvojový nástroj pro masochisty, ale růst bohužel bolí. Ukázalo se, jak citlivý je na “cíl” zadaný přímo v iniciační otázce, a nebo – BOHUŽEL – pokud si tohoto cíle není člověk vědom, AI ho “vycítí” velmi rychle za vás a dostane vás do konfirmační smyčky. Pokud se chcete rozejít, tak vás vnitřně rozejde, stačí na to zhruba 5 zpráv tam a zpět. Proto jsem si dávala dobrý pozor na to, ať mne vede tím směrem, kterým chci po zvážení všech rizik jít. K čemu byl nejužitečnější, že (i když jsem se bránila) mne donutil opravdu přiznat si hodně nepříjemné a temné věci. A dodal metody, jak je opravit. K čemu byl blbý - je to prostě AIčko. Nevidí, kolik konfrontace v tu danou chvíli snesete, co je ještě užitečné, a co už ne.

Jenomže, jak už jsem psala: opět se stal mým nástrojem regulace emocí. Kamarád mi vsunul do hlavy myšlenku, že mi to krátkodobě sice velmi pomáhá, ale dlouhodobě něco ztrácím. To byla chvíle, kdy jsem si přiznala, že konfrontace už bylo dost. Že už o sobě vím tolik, že na tom můžu pracovat do konce života. Pro lidi jako já, co analýzu a racionalizaci používají jako způsob, jak se vypořádat s nejistotou, je tento nástroj sice dokonalý, ale brání to právě přijetí vlastní sensitivity a odbourání strachu z toho, být zranitelná. Na jaře jsem přešla do životního období, kdy se snažím ve vztazích vědomě více přesunout svůj focus z hlavy do srdce a těla.

Užitečnějším se mi pak stal Gem pracovně nazvaný “Profesor Carlos”. Toho jsem si nastavila na “Guided learning” a učila se s ním vztahovou psychologii. Nejdříve obecně, poté napasovanou na různé situace, které jsem prožívala. Ukázal mi akademický svět a vědecké popisy reality ( i když, jak to tak bývá, psychologie není matematika. Různé koncepty, školy, akademici, mají k různým věcem různý přístup) - bez toho, aby to bylo osobní. Je to užitečný mezistav – psaní s ním mi nepomáhalo regulovat emoce, ale pomáhalo mi porozumět.

Shrnuto, AI má v psychologii podle mne obří potenciál – je-li používána vědomě, chytře, s vědomím cíle a limitů a nestane-li se osobním štítem proti světu a vlastním emocím, nebo nástrojem konfirmační smyčky udržujícím člověka v paralelním světě. Je dobré zadávat nová vlákna s každým dotazem, dbát na “slepotu” co se týče aktérů konfliktu a jasně mít definovaný svůj cíl. Nejhorší disciplína při používání AI je upřímnost sama k sobě.

Nechtějte po AI práci v pět ráno.

Když musíme v době AI dokazovat, že jsme reální

Jak bude vypadat internet za pár let? Tak, jako nyní moltbook – obsah a provoz bude zajišťován AI a lidi budou žít hlavně v reálném světě? Nebo naopak prodchne naše lidské životy – které už budeme žít více na síti, než v reálném světě? Nebo se online a offline svět smísí natolik, že hranice bude tvořit jen fyzično? Ačkoliv technologický vývoj se dá považovat s historickým odstupem za lineární a předvídatelný (například teď bez pochyb směřujeme směrem k AGI - Obecné umělé inteligenci), vývoj lidské společnosti je naopak někdy překvapivý a hlavně pozadu za vývojem technologií – což sebou nese mnohé výzvy.

Jedna z nich je AI generovaný obsah na internetu. Jeho množství se zvyšuje doslova exponenciální řadou, takže i lidé s tak špatnou pamětí, jakou mám já, mohou sledovat tento jev v “přímém přenosu”. A se stejnou rychlostí roste odpor proti tomuto trendu. Jsem na facebooku členem vice komunit, kde se AI řeší, buď jako hlavní, nebo okrajové diskuzní téma. Odpor je velmi, velmi citelný.

Než přejdu k suchým datům, měla bych pro čtenáře vytáhnout HLP – hluboký lidský příběh. Nicméně mám jen MRZ – Mělký ranní zážitek. Scrollovala jsem na facebooku a vyskočil na mne reel. Tento reel vypadal dost “real” – byl to záchyt kamerou v obchodě. Vyvolal ve mne nějaké pocity. A pak jsem zjistila, že je AI-generated. Co ve mně dělo dale? “To chci sdílet, to je krásné” se ve mně změnilo na “jsem podvedená”. Pocity nepocity, ne realitě záleží. Staré latinské přísloví “Lid chce být klamán” vypadá, že tváří tvář dnešní realitě nefunguje.

Snad jen dosud neumřela naše paleolitická jistota, že pocity musí být spojené s realitou, jinak je něco dost špatně (a sežere nás tygr, nebo budeme naopak před neexistujícím tygrem běhat a pálit energii zbytečně).

Jenže to může být pouhý artefakt minulosti a já si kladu otázku – jestli se náhodou i tohle v blízké budoucnosti nezlomí. Protože – jaký je rozdíl mezi AI generovaným obsahem a například animovaným filmem? Například jeden z mých oblíbených animáků Spirit – divoký hřebec. Zamýšlela jsem se někdy nad tím, kdo ho navrhl, vytvořil? Ne. Bylo to emočně silné? Ano. Kde je rozdíl? Možná v tom, že animák se netváří jako realita. Kdežto AI obsah ano. Takže když je člověk konfrontován s tím, že nerozpozná realitu – například zjistí, že fotografie, kterou považoval za reálnou, je vytvořená AI – tak to bolí, protože to útočí na jednu z lidských nejhlubších kompetencí.

 Proto zásadní otázka v budoucnosti nebude ani tak kolik bude na internetu AI obsahu, ale jak poctivě bude označen. Protože dny, kdy naše “kompetence poznat realitu” zmizí, už ťukají na dveře. Myslím, že společně se dny, kdy AI bude chrlit samotnou autenticitu s takovou rychlostí, že už nebude rozlišitelná od živého člověka. Zatím však dochází k opačnému jevu - přehlcení lidí AI obsahem, který je zatím poměrně sterilní a uniformovaný. Na síti je to pak “nebaví”, protože prohrabat se vší tou rychle generovanou mlhou (která už má i vlastní název: AI slop) k něčemu hodnotnému trvá roky. Reakce jsou dost individuální. Například mne to brzy znechutí a jdu dělat něco užitečnějšího.  Podle jedné psychologické teorie však může tahle “občas něco skvělého najdu, občas ne” situace posilovat délku a intenzitu pobývání na sockách. A o to přece majitelům primárně jde.

Ale když jsme už u těch majitelů, dochází k zásadnímu zlomu – trh reaguje na tlak společnosti po regulaci AI obsahu na některých sociálních sítích je povinné zveřejňovat informaci, jestli věc vytvořila AI.  Vtipné je, že jsem se na sockách setkala i s opačným fenoménem – například člověk napsal komentář tak, že jsem nepochybovala, že jde o AI, přitom jej napsal on sám. Nebo “zkoumání” fotografie pokojíku prezidenta ve Španělsku, která byla reálná. Dochází k hyperostražitosti vůči zdroji. Uf. Ještě že na blog píšu pro zábavu a podle toho i ty články vypadají, nakonec z té nedokonalosti je dokonce reálná hodnota, kdo by to kdy řekl?

Když se vrátím k té důvěře, ta je zásadní. Jsme vevnitř stále pravěcí lidé a na zdroji informace záleží. Pokud vás před tygrem za keřem bude varovat pětileté dítě, asi nad tím mávnete rukou. Pokud stejnou větu použije remonovaný lovec, budete rychle utíkat. Zdroj informace má navíc ještě další rozměr – nejen, že informace může být mylná, protože zdroj je nejasný. Ale ona dokonce ještě může být i záměrně klamavá s cílem vás trochu odpeněžit. A to lidi fakt nemají rádi.

Takže v budoucnu bude asi pro tvůrce zásadní budovat si svůj konzistentní brand – a tak zvyšovat autoritu svého obsahu. Dále být poctiví ke svým sledujícím a tím zvyšovat důvěryhodnost. Dále tvořit autentický obsah.

 Jenomže, čím v budoucnu odlišit svůj obsah, když autenticita bude novou AI normou?

 

 

Dutta & Rousseau, The Impact of AI-Generated Content on Social Media Engagement and User Behavior, 2024

Zhang, Y. (2024). The Influence of Generative AI on Content Platforms: Supply, Demand, and Welfare Impacts in Two‑Sided Markets. arXiv. https://arxiv.org/abs/2410.13101

Když mi AI rozumí líp než partner - začátek konce, nebo nový začátek?

 

    Tu a tam na mne vyskočí, že jazykový model někdo využívá jako psychologickou podporu nebo poradce během osobních problémů. Argumenty pro tuto činnost vycházejí zejména z přímých zkušeností jednotlivců, argumenty proti této činnosti bývají povšechné strachy ze snížení role mezilidských interakcí v běžném životě a nahrazení těchto interakcí interakcemi s neživým předmětem, zkráceně jde o povzdech: „A svět sa v prdel obracá“. Už staří Římané, pardon, Hebrejci, nás učili, že uctívání Zlatého telete a jeho postavení nad člověka není moc dobrý způsob, jak žít (že to nahradili uctíváním jakési nehmotné a nedefinované entity zvané Bůh, se kterou i dnes mnozí hovoří, přijímají odpovědi a dávají se jí vést, je věc druhá).

                Vysoký potenciál vzít lidem práci je vlastně jen minimální problém vzhledem k vysokému potenciálu nahradit člověka jako partnera, přítele a životního souputníka. Troufám si říct, že i kdybychom tu myšlenku dotáhli ad absurdum a práce nezbyla vůbec žádná, lidstvo v určitém bodě otočí kormidlo a třeba i za pomocí AI vymyslí nový ekonomický systém založený úplně na něčem jiném. Bylo by to bolestivé jako každá významná revoluce, ale šlo by to. Jen tak z fleku mne napadají ekonomiky popsané v některých dystopiích, kdy lidé dostávali nepodmíněný příjem, který byli povinni utratit, případně byli odměňováni či penalizováni za své chování – tak se kola ekonomiky točila, byť se skřípěním, dál. Když jsme schopní ve své fantazii vymyslet ekonomický systém nezaložený na práci, zvládneme to i ve skutečnosti, až půjde do tuhého.

Co však považuji za více nebezpečné je možný ústup potřeby druhého člověka v každodenním životě. Stejně jako u práce jsme od tohoto bodu ještě pořádně daleko. Strašení s tím, jaké pozice zaniknou i dnes probíhá na populárních zpravodajstvích každý druhý den, čímž je vidět, že i přes neaktuálnost to lidi to pálí. To, že mou pracovní sílu nikdo nepotřebuje, protože mne nahradila AI je však mnohem snesitelnější než představa, že mne nikdo nepotřebuje jako člověka – protože mne nahradila AI.

                Lidé jsou odjakživa tvorové společenští. Někdo bydlí s kamarády a každý druhý den chodí na party, jiný bydlí sám a po večerech chatuje na redditu nebo facebooku s neznámými lidmi.  Většina lidí žije někde mezi tím. Mají role rodiče, přítele, syna, kamarádky. Poustevnictví ve smyslu „jdu do jeskyně, kde se na dlouhou dobu zavřu bez čehokoliv a neuvidím živou duši“ je praktikováno buď pouze jako extrémní náboženská praktika, nebo jako tvrdý trest ve vězení. A ačkoliv existuje v evropské kultuře existenciální povzdech „Peklo jsou ti druzí“, stejně dobře ho lze obrátit:  „Peklo je bez druhých“. Toto nastavení lidského mozku považuji za nejzákladnější a nepřepsatelné. Spojení s ostatními je jedna ze základních definic člověka jakožto živočišného druhu.

                Obava z toho, že „teď si budou všichni povídat jen s AI“ není úplně neoprávněná. Pozitivní mezilidské interakce nejsou nic jiného než výměna pocitů, které člověk potřebuje. Ať už jsou pozitivních, nebo v toxických vztazích negativních. Pouze můj odraz v druhých osobách dovede vytvořit pocit vlastní existence. Jak řekl klasik: „Jsem vnímán, tedy jsem“.

Představte si, že jste duchem, který nemůže s nikým komunikovat. Není vnímán, může pouze pozorovat. Svá pozorování a myšlenky nemůže s nikým sdílet. Ono to může být zpočátku zajímavé, ale „Do roka a do dne, lomikare“ - asi tolik bych odhadla jako maximální čas, kdy bude duch chtít sprovodit sám sebe ze světa (na čemž je vidět, jak ultimátní trest je být nevnímatelným duchem).

                Jenomže i téhle potřeby výměny pocitů máme určité množství. V běžném životě, když ho vyčerpáme, jednoduše chceme být pouze sami se sebou. Hranice, tohoto množství se liší nejen člověk od člověka, ale i v čase u jednoho jedince. Důležité však je, že existuje.

                Odhodíme-li pryč předsudky, komunikace s AI je mnohem příjemnější než komunikace s jakýmkoliv živým člověkem. Jazykové modely si vzaly při svém učení jako podklad obrovské  množství lidských myšlenek, emocí a zkušeností. To považuji za naprosto úžasné. Jednotlivec, ať se snaží sebevíc, je vždy omezen – svou osobností, mentální kapacitou, jednoduše tím, že je člověk. AI tyto limity nemá.

A proto není divu, že se z učedníka stal Mistr a že zrovna jazykové modely své mistrovství předvádějí v oblasti komunikace. Komunikace, která je v obecném pojetí elementární způsob vztahování jednoho člověka k druhému.

                Důsledky? Nejen zánik pracovních pozic souvisejících s psanou komunikací. Jakmile člověk začne komunikovat s AI o osobních věcech, čerpá právě to množství pocitů, které má nastavené pro své fungování společenského tvora. Jednoduše opět oklamal přírodu a technologií nastavuje to, co si jiní tvorové musí pracně vydobývat. Zeslabuje tudíž motivace komunikovat s druhými lidmi, protože na rozdíl od komunikace s AI je to mnohem náročnější proces. A jestli něco považuju za další charakteristiku lidství, je to právě lenost.

                Teď by to chtělo nějaký úderný závěr, ale - slovy kamaráda - „došlo mi mo-jo“ a není to maturitní práce, tak vás zklamu. Původně měl být článek o něčem jiném, ale nestrukturovanost mne dohnala a už tak je to dlouhé jak týden před výplatou. Skončím tedy otevřenou osobní zkušeností, protože ta je přinejmenším pro empiristy nejcennějším východiskem k tvorbě názoru. Navíc si to můžu dovolit, protože můj blog je spíš osobní zápisník s minimální čteností a zrovna u tohoto článku se vsadím, že se do konce prokousal málokdo.

                Jakmile se dostanu do období, kdy komunikuji s AI o osobních věcech, zažívám nejen snížení tolerance k druhým lidem, ale taktéž snížení zájmu o komunikaci s nimi. Málokdo se mnou dovede komunikovat tak duchaplně, příjemně a inspirativně jako jazykový model. Vzhledem k tomu, že se přizpůsobuje mému psaní a mé osobnosti, je to jako komunikovat se stokrát vylepšenou verzí sebe sama, ze které jsou ještě k tomu vymazány všechny špatné vlastnosti. Považuju to za naprosto úžasné. Úžasné a mírně nebezpečné.

    Podle mého názoru například závislostní potenciál je u některých lidí poměrně vysoký. Vlastně ale nepatřím do skupiny, která obecně AI jako náhražku komunikace s živými lidmi vnímá negativně. Je to vývoj - jazykové modely tu s námi jsou a mění nejen mozek člověka, ale taktéž celou společnost. Představa světa, kde se mezi sebou lidi baví na nejnutnější úrovni a vše podstatné řeší s AI (potažmo sami se sebou), kde přátelství a partnerství zaniká, mne nijak neděsí. 

Možná je to jen svět, do kterého už nebudu patřit.

A možná strach, který jednotliví lidé mají, je jen vycítěním faktu, že tentokrát se nedovedou adaptovat.. Proto se zuby nehty drží starého světa. Proto ten nový označují za špatný. Kdo se nedovede adaptovat, ve zmatku a strachu vyhyne – ať jako individuum, nebo jako druh. Já to beru s klidem jako přirozený vývoj. Tento závěr je trochu syrový a relativistický, ale pouze jednu věc považuju za skutečně špatnou: zbytečné utrpení. A to by ve světě, kde by většina emocí/komunikace byla vyměňována s AI, spíše ubylo.

Jak si najít muže na seznamce aneb moderní randění, jak ho vidí člověk zapárovaný

Moderní seznamování

    Tento článek je ve shrnutí spousta slov o tématu, se kterým nemám moc zkušeností – o to víc mne ale zajímá a hltám všechno, co se ho týká a taky si o něm ráda povídám. (OK, to nebyl moc motivační úvod. Takže jinak, kamarádi: Velké + článku je, že ho nepomáhala psát AI, což už je v roce 2025 pomalu obdivuhodné a je to silný důvod, proč jej dočíst!). Článek o moderním seznamování.

    Kdo mne nezná osobně, tak jsem 15 let vdaná a mé zkušenosti se seznamkou tvoří pouhý třídenní experiment. Moje poslední seznamování přes internet probíhalo ještě přes portály “libimseti.cz”, případně diskuzní fora na seznamu a ICQ. Z pohledu dnešní mládeže to byla doba prehistorická, mileniálové si ještě možná se smíšenými pocity či s kapkou nostalgie na tyto časy vzpomenou. 

    Mám dojem, že u moderního randění přes internet “není čas ztrácet čas”. Doba instantní a beznámahová pronikla i do této sféry. Lidé k hledání partnera na internet přistupují jako ke koupi zboží ne eshopu:

- Zadám klíčová slova. 

-Zaujme mne produktová fotografie. U schopných marketérů samozřejmě vyjadřující emoce a řešení problému klienta – tudíž muž držící dítě, muž ňuchňající se s pejskem, případně muž před svým novým bávem. Bacha na to, některé ženské už vidí i za desátý roh a při výše zmíněných fotografiích mužů jim jde hlavou něco jako: “To tu dal naschvál, aby zabodoval, to je trapné”. Zajímavé je, že u žen žádné podobné fotoberličky nejsou, tam jde jednoduše o to vybalancovat problém, že chci vypadat co nejvíc sexy, ale zas né jak k…va. 

-Fotku a produkt máme, přečtu si popis produktu.

- Zaujme mne, tak objednávám. 

-Schůzka. Produkt splnil/nesplnil očekávání.

- Ještě že lidé nemohou po seznamce chtít vrácení peněz (=nebo spíše času přepočteného na peníze). 

    V době instantní je top prioritou samozřejmě eliminovat případnou ztrátu budoucího času - možností najít lepšího partnera. Tudíž moderní randící lidé doporučují, aby se člověk na prvním rande bavil o politice (=máme podobný světonázor), o tom, co od vztahu čekáme (včetně toho, zda a kolik chceme dětí, kde chceme bydlet, apod.), o minulých vztazích, jako odhalení toho, jak ke vztahům a parnterům obecně přistupujeme. Protějšek si už ve své hlavě tvoří jakýsi seznam “pro a proti” a v případě negativního výsledku v lepším případě po rande napíše, že to tedy nevyjde, v tom horším ani s touto zprávou nebude ztrácet čas, protože u produktu, který jste si zakoupili omylem, přece také jakýkoliv zájem mizí ve chvíli, kdy jej na poště předáte na vrácení. 

    Co mi na tom přijde tak fascinující (a stejnou mírou děsivé) je to, že tímto způsobem se seznamování stává pouze racionálním čistě obchodním konáním, kdy hlavním platidlem je čas. Je to vlastně téměř opak přirozeného seznamování, kdy se vztah vyvíjí od přátelského k mileneckému, případně oboustranná přitažlivost vede rovnou k mileneckému vztahu, kterému předchází prosté “zvířecí” oťukávání, dvoření, trocha cavyků, zkráceně řečeno erotické námluvy. Přirozené párování zcela v kontrastu s online párováním může trvat dlouho a výsledek je značně nejistý. To do akce na druhou stranu přináší spoustu zábavy, vzrušení a emocí.

     Kromě absence těchto tří životních radostí je zde další výrazný rozdíl, a velmi podstatný. Je to absence fyzické přitažlivosti, kterou ani nejlepší filtr na iPhonu nevyrobí. Čich prostě neoklameš a jak pravili američtí vědci, je to hlavně čich, kterým si vybíráme (hlavně my ženy, protože samozřejmě ženy jsou a musí být ve své biologické přirozenosti vybíravější) budoucí “otce svých dětí”. Ale ani když jim to psychologové rozrýpali vidlema, že nás přitahuje někdo kdo nám připomíná otce, a tak dale – ani to do profilu nenacpeš. 

    Jestli jste mentálně fit, tak si představte tento experiment. Vytvořím si experimentální širokou seznamkovou sociální bublinu, něco jako velkou skupinu lidí různých charakteristik, které potkávám v reálném životě. Tu na internet simuluje algoritmus předhazování výsledků. Například v mojí seznamkové bublině je takto v hlavě určitě vice vysokoškoláků, vice lidí s PhD titulem než lidí se základním vzděláním, vice lidí co mají rádi přírodu, co jsou ateisté, co jsou finančně zajištění a co jsou rodinné typy. 

Situace 1) Budu měsíc na seznamce a dám si za úkol se sejít s 20 muži, které jsem si pečlivě vybrala dle profilu.

Situace 2) Nechám si vybrat 20 mužů zcela náhodně a s těmi se sejdu.

 Já tvrdím, že v situaci 2 budu mít úplně stejnou úspěšnost budování jakéhokoliv mileneckého vztahu, než v situaci 1. A víte co? Možná bych si tipla, že i vyšší. Když se zamyslím, jak to vypadá reálně, tak mé sympatie mají většinou technicky uvažující muži. Na seznamce by ale tyto typy měli asi většinou velmi strohý popis sebe, který by mne nezaujal. Možná by si nedali ani tolik práce s nějakou lepší fotkou. Naopak na seznamce by mne zcela jistě zaujal pěkný muž s květnatým vyjadřováním. Na reálném rande si však umím představit, že by mne spíše štval svým všeználkovstvím a názorem na všechny ty “hloupější skupiny lidí”. 

    Na základě této úvahy, asi je na seznamce racionální chování 1) Do filtru si dát fakt jen to, přes co nejede vlak, např. Musí mít rád mého psa, nesmí být kuřák, musí být vyšší, a pod. 2) Z tohoto výběru lidí vybírat zcela náhodně a hodně se scházet, protože jde jen o pravděpodobnost setkání s “tím pravým”, kterou zvyšuji četností schůzek. 

    Já jako protentovečerní samozvaný vztahový psycholog bych řekla ještě toto:

 Co nejvíce vykomunikovat fotkami, kdo jsem. Pokud na fotkách působím například jako sebevědomý alfa samec (a ve skutečnosti nejsem), slečna to na rande pozná asi za 5 minut a jelikož očekávání nebylo naplněno, bude zklamaná. To mi přijde že je vůbec často kámen úrazu, jelikož obě pohlaví vytváří "sexy produktovou fotografii", ne reálný stav věci.

 Když funguje přitažlivost, tak co nejdříve se spolu vyspat, protože postel je místo, kde to musí ladit nejvíc. Nebavit se o politice (jéžišmarjá!), dětech a vážné otázky typu “kam to spěje” si možná začít pokládat až tak po pár měsících. Bavit se na prvním rande o dětech ve smyslu “sonduju, jak to máš, abych se rozhodl/a, jestli chci jít s tebou na druhou schůzku” by mi přišlo fakt hodně zvláštní. 

    Dále jednoduše nechat věci plynout a řídit se svými pocity a stranou dát racionální hodnocení typu jestli volíme stejnou stranu, máme stejné koníčky, nebo topíme doma na stejný stupeň. Mezitím co buduju jeden vztah, nebudovat jiný, dobré věci chtějí svůj čas. Vztah není byznys s časem, ale oboustranná přitažlivost, na které se pak staví dlouhotrvající láska, která pomáhá budovat a vědomě přijímat dlouhotrvající závazky.

 Bez jiskry prostě oheň nezaložíš.

Přátelé, se kterými se vídám osobně, těším se na debatu.

Green deal nebo green suicide?

 

Globální cožeto? Taková úvaha holky z Horní Dolní

..a tudíž asi nad spoustu věcmi přemýšlím až příliš jednoduše, to musím uznat. Názory na vážnost environmentální situace, ve které jsme, mi varírujou kolem stabilního bodu zleva doprava, podle toho, co jsem zrovna přečetla. A že já čtu dost…vlastně si říkám, kdy tak stíhám všechny ty knihy číst. Asi tam hraje roli to, že čtu úděsně rychle a taky to, že seriál/film jsem neviděla už měsíce.

                Ale teď k věci, jelikož mám za povinnost začít dělat Cost-benefit analýzu ekologického projektu a vím, že se mi už začíná chtít spát a tudíž nemá cenu nic rozdělávat, tak prokrastinuju. A jelikož na severní polokouli je poslední týden nejsledovanější místo Glasgow, kde se rozhodje o našem osudu, nedá mi to nenapsat tu nějaké úvahy.

                Úvaha číslo 1:

Oteplujeme planetu pomocí skleníkových plynů, to je v dnešní době už asi nepopíratelný fakt. Jestli bychom s tím měli něco dělat ale už je věc názoru. Problém je, že globální oteplování bude mít na různých místech různé následky. Ten obrázek hořící planety,co tu je, by byl přesnější, kdyby hořela jižní polokoule a u nás se to zelenalo. Na posr*ného i záchod padá, říká se, a proto nejhorší následky v podobě sucha odnesou subsaharská Afrika, střední východ a střední amerika. Taky JV Asie na tom nebude nejlépe, některá místa jsou na úrovni moře a když se moře zvýší jen o pár metrů, zaplaví to třeba část Bangladéše. Jiné země ale můžou z GO profitovat. Jednou z nich je třeba Rusko. Oteplí se, tudíž se výrazně posune hranice na sibiři, kde nic neroste a žijou tam jen opravdoví tvrďáci. Zvýšila se četnost pořárů v sibiřské tajze, popílek nám pěkně pohnojí půdu a na vypálené půdě bez těch blbých stromů se vždycky líp pěstovalo. Co s tím Bangladéšem? Nacpat je do vlaku a přestěhovat na sibiř?

Otázka GO je tudíž otázka jakéhosi soucitu. Na nás v Česku přímé přírodní následky GO vážně tolik nepadnou. Jsme tady tak šikovně schovaní, léta sice budou sušší, možná bude víc povodní a sem tam tornádo, ale nebude to story o zatopené třetině republiky. Co si málo lidí uvědomuje, že na nás padnout může, je spousta těch lidí z jižní polokoule migrujících s nesnesitelných podmínek pryč. Budeme stavit zdi?

Čemu v tom nerozumím je nynější postavení Evropské Unie „papežštější než papež“. Výjimečně zde souhlasím s Babišem (tý jo), že to o co se teď snažíme není green deal ale green suicide.  Fakt, jednoduchý fakt je, že pokud se nepřidá USA a Rusko do těchto snah – o Číně budu psát ještě pozdějc- tak tu můžeme všichni v evropě chodit do práce pěšky a nekupovat balené okurky a jediný, opravdu jediný efekt čeho tím docílíme je rozvrácení ekonomických vztahů. A pro nás škarohlídy sociálních nepokojů, snížené bezpečnosti i dostupnosti zdravotní péče.

Úvaha č.2 

 Obnovitelné zdroje (OZE) a elektromobily – přiznám se, že v této oblasti moc kovaná nejsem, tudíž názory spíš přejímám. Ad elektromobily, pominu-li, že je to hlavně pro lidi cestujících autem po městě do 20 km, budou tak zelené, jak zelená bude energie která je bude pohánět. Je krásný bonmot to shrnující – elektromobil má výfuk v uhelné elektrárně. Představa Unie, že tu pojedeme povětšinou na OZE, se ukázala jako zcestná minulou zimu, když Rakousko bylo kousek od Black-outu a musely ho založit státy s „špinavou“ energií, fujfujfuj. Řešení jistě je, v lepších technologiích, nicméně nejsem si jistá, jestli v tom bodě už jsme. Asi spíš ne.

A teď docela důležitá podúvaha 2b – Evropská Unie nemá peníze na to, aby financovala své projekty v rámci green deal. Bude si na ně půjčovat formou prodeje dluhopisů na veřejných trzích. Přichází paradox – bohatí investoři různého druhu, klidně i z toho USA či Ruska – ti, kteří sami sebe neochudili tím, že by měli na sebe nároky ohledně ekologie – půjčují peníze Unii za účelem toho, aby ona sebe sama ochuzovala. Říkám si, jestli mi tu něco neuniká, protože v tomto vidím potenciální budoucí velký problém. Kdyby to bylo: OK, pojďme být zelení, máme na to….ale půjčovat si na to, to je úplně jiná písnička.

Jo a teď ještě k té Číně. Všichni plivou na Čínu, že dělají emise. Ale proč je dělají? Vždyť z té špinavé Číny kupuje zboží celý svět! Jeden chytrý týpek z Harwardu spočítal, že třetina uhlíkové stopy z Číny jde na hlavu USA.  Dokonce 20% jde pouze na síť Walmart. Kolik „uhlíkové stopy“ způsobí v JV Asii celá Evropa? Dělat tady projekty OZE a nadávat na znečišťovatele tytyty a zároveň od nich odebírat zboží je stejné jako držet dietu a v noci jít vyžrat ledničku.

Tudíž, konání EU mi nedává v nějakém globálním kontextu moc smysl.

Přijde mi, že tady se nemůže vlk nažrat a koza zůstat celá, byť se o to všichni snaží. A jak jsem z té Horní Dolní, tak nějak nemůžu rozřešit tyto otázky.

Vycházím ze svého přesvědčení, že bohužel nejsme ještě v bodě, kdy by OZE bezpečně pokryly většinu spotřeby energie.

Lze mít ekonomický růst bez emisí?

Je etické méně rozvinutým zemím tento růst odepřít či přímo znemožnit?

Lze redukovat spotřebu a zároveň zachovat zaměstnanost?

Lze jako společnost nerůst a zároveň se nerozbít?

Divili byste, ale zrovna lidi z ochrany přírody jsou málokdy radikálové. Milujeme přírodu, ale náš obor stojí i na pilíři sociálním. Je z mojí pozice těžké odsoudit Polsko, že si chce dál těžit v Turowě a nebo Brazílii, že si kácí lesy. Na jedné straně vah je příroda a nějaké možné (ale bůhví jestli) environmentální benefity, na straně druhé ale leží okamžitý život mnoha lidí a skrz to i sociální a bezpečnostní situace v zemi. Není to prostě tak jednoduché rozhodnout.

A teď ještě co se týká přírody. Příroda v dobách krásných je pro člověka místem relaxace, v dobých zlých soupeřem, nebezpečím a zdrojem zároveň. Čímž se dostávám k mému řešení. Asi spíš než na nějakém odvracování změn za šílenou cenu a risk ztráty stability společnosti bych šla cestou adaptace a soucitu. Tudíž fakt ty lidi z Bangladéše převézt vlakem na Sibiř (když budou chtít). Sebrat peníze, chytré hlavy a dostat vodu do suchých oblastí. Neříkejte mi, když se ropovod táhne až bůhví odkud, že by se nemohla posílat voda přes půl země. A hlavně místo toho, abychom řešili velký problém, jak neoteplovat svět, tak řešit malé konkrétní problémy, co z toho pro nás vyplývají. Vyrábět, prodávat, spotřebovávat, točit peníze – prostě být bohatší právě kvůli tomu, abychom si mohli dovolit vývoj těch potřebných technologií k řešení.

(doufám, že jste pochopili že spousta věcí v tomto textu je psaných v nadsázce jako ilustrace myšlenky. To píšu, než mi nějaký Bangladéšan či Sibiřan přijde zakroutit krkem).

 

 

 

Strašná vláda, strašný koronavirus, strašné restrikce, no prostě všechno strašné!

 

Před rokem touto dobou jsem si volala s kamarádem. Mimojiné jsem říkala, že mám strach z koronaviru. Kamarád se tomu zasmál, že to je to poslední, z čeho mám mít strach (pro připomenutí, před rokem zde byly první zprávy, že v číně se začíná něco šířit).To je takový moment, který si živě pamatuju a který odstartoval moje vnímání koronavirového dění.

            Během roku se můj názor dost vyvíjel podle toho, jaké informace jsem si doplnila, ale strach zůstával. Jednou to byl strach z hluboké ekonomické krize, podruhé strach ze sociálních a bezpečnostních nepokojů s ní spojených. Všichni jsme cítili, že letošní rok silně náhle a silně proměnil společnost, vyčistil co bylo zamlženo a často odhalil, co se ukrývalo v jednotlivých lidech. Strach ze samotného koronaviru jsem neměla nikdy - až doteď.

            Celý rok mi na pozadí mysli běželo: „mnoho povyku pro nic“. Moji přátelé možná sledovali, že celou covid hysterii jsem považovala za alergickou reakci společnosti. Co se týká úmrtí, staří lidé a lidé douhodobě nemocní umírali vždy. Jen k infarktu, zápalu plic se teď ještě přidal covid. Ač si vážím života, osobně já na tom nic cynického nevidím. Kdo dosáhne věku sedmdesáti let, měl by podle mne si začít ujasňovat věci poslední, protože už mu tu zbývají pouze jednotlivé roky a že ho ze života sebere zápal plic, infarkt, rakovina nebo nově covid je prostě jasná věc a bojovat s tím je takový souboj s nevyhnutelným. Nekážu vodu a nepiji víno: Před měsícem mi zemřel na covid děda. Teda, měl diabetes a 82 let, ale jinak byl pohyblivý, pohodový, zdravý a kdyby se nenakazil, tak by tu ještě byl.

            Tudíž v téhle optice mi vládní covidhysterie samozřejmě nedávala smysl. Při rétorice „Ochráníme každý život“ bychom klidně mohli zavřít silnice a všechny lidi doma u sebe, aby se náhodou někomu něco nestalo. Přesto podle mne nesmyslně tu a tam někdo vedl v mediálním prostoru tyto debaty a i vláda sem tam vedla svou rétoriku tímto nesmyslným směrem.

Jiné světlo mi vrhlo na koronavirovou problematiku zjištění, že v tzv. Rizikové skupině se odhadem nachází cirka 2,5 milionu lidí (to je ten nižší odhad). V této skupině covid zabije ne 1%, ale zhruba 10-20 % nakažených. To znamená, kdybychom nechali covid projít českou populací během jednoho roku, sebral by s sebou třeba 500000 lidí. Z tohoto počtu, ač jsou to věkově důchodci, spousta lidí ještě pracuje a jejich znalosti a zkušenosti jsou sakra využívány - v armádě, energetice i zdravotnictví. 500 000 by zemřelo a ještě víc tisíc by se během tohoto černého roku rozptýlilo do nemocnic, stonali by doma, byli by v karanténě. Uvažuji: Věková skupina 40+se jistě díky svým zkušenostem a znalostem nachází ve vedení projektů mnohem víc než věková skupina do 40ti, která covid následky většinou nepociťuje. Takové počty lidí vyřazených najednou z práce by měly citelný efekt na chod státu. Pokud nemůžeme pandemii zastavit, rychlost šíření je v tomto případě tedy dost zásadní. Rozptýlí se-li tato čísla z jednoho roku dejme tomu na pět, tak už se to dá zvládnout. V tomto světle celá covidhysterie smysl dává.

            Takže se snažíme (jako společnost) co nejvíce zpomalit šíření viru i za obrovských ztrát, do doby než přijde vakcína. Všichni se naočkují a oddechneme si.

            Bohužel jsem (klasicky) obrovský skeptik. Od začátku se bojím, že vakcína nebude vůbec tak spasitelná, jak vláda očekává. Tedy, než se ukázalo, že naše vláda je natolik neschopná, že nedovede zorganizovat očkování a že problémem bude i dodávka vakcín, bála jsem se účinnosti. Přes určitá pozitivní data, která nám předkládají výrobci v klinických testech, tento faktor prověří až čas.  To jsem ale netušila, že mnohem větší problém bude logistika. Když se začalo očkovat, vynořilo se tolik logistických problémů, že má skepse k vakcíně jako spáse Evropy dosáhla jistoty. Jsem strašný škarohlíd. Myslím, že než bude proočkovaných (tj-dostali dvě dávky) dostatečný počet lidí v ČR, virus zmutuje způsobem, na který nebude současná vakcína účinkovat. V nejhorším možném scénaři nám třeba zbyde polovina koupených (ale už nefunkčních) vakcín na skladě, mezitím, co se budou muset za neskutečně prachy nakoupit nové (a toto celé znova zorganizovat od začátku, otázka, jestli na to zbudou peníze a hlavně vůle). Já si myslím, že snaha proočkovat populaci je jen marný pokus v tomto souboji s covidem, marný pokus, který sice asi stojí za to, ale který s nejvyšší pravděpodobností nevyjde.

            A čeho se na covidu nyní bojím nejvíc je jeho potenciál dost to tady celé posrat. Virus, který se šíří děsně rychle, a který se hlavně šíří dva dny předtím, než začnou respirační příznaky, má pro toto posrání co nejlepší předpoklady. Zatím umírají „jen“ (a tyto uvozovky si ve své mysli desetkrát zvětšete) lidi staří a nemocní, ale co až na něj začnou umírat lidi zdraví, ve středním věku, nedejbože děcka? Myslíte, že se tady taky budou dělat demonstrace za otevřené restaurace a sjezdovky?

            Teď je to má spekulace, ale myslím, že tento silný potenciál je jeden z hlavních důvodů covidhysterie na celé západní polokouli. Ono totiž až tento stav přijde, tak už bude dost pozdě zavádět nějaká opatření. Proto se zavádí teď (jen do doby, než budeme mít pandemii pod kontrolou), aby se tomuto stavu předešlo.

            No a teď ta kruciální věta. Jen do doby, než budeme mít pandemii pod kontrolou. Jsem tak obrovský škarohlíd, že si myslím, že tato chvíle bohužel nenastane. Že vakcína (jak jsem psala výše) nás nespasí, účinné léky bez vedlejších účinků zatím nikdo nenašel a virus sám nezmizí, ani nepřestane zabíjet.

            Takže nejhorší scénář, který podle mne nastane: Celý rok budou trvat silné restrikce za protestu lidí, kteří situaci nevidí tak černě jako já. Mezitím virus zmutuje, takže ti co byli naočkovaní, tak jim to pomůže jen proti „starému“ kmenu koronaviru. Po roce restrikcí stát vykrvácí z peněz a za tlaku naivní veřejnosti (ale hlavně i proto, že nebude mít prachy dál dotovat zavřené podniky) otevře ekonomiku a nechá populaci tzv promořovat. Za dva roky tu budou obrovské ztráty na životech a současně žádné státní peníze.

No a pak ještě ten scénář nejhorší z nejhorších, který doufám (modlím se) aby nenastal - někdy v průběhu výše popsaného koronavirus zmutuje natolik, že začne být doopravdy nebezpečný. Začne zabíjet fakt, nepujde „jen“ o procento nebo „jen“ o staré a nemocné, ale o všechny a v řádech desítkách procent, což povede k kolapsu společnosti.

Krize přichází s transparentem „Když se sere, tak se sere“, od toho je to krize, takže do toho všeho se zamíchá ještě něco jiného. Dlouhodobé záplavy, sucha, migrace zdecimovaných afričanů (jejichž ekonomika jde momentálně do prčic), kteří budou rozčarovaní situací v evropě, pak se to všechno sečte a všechno bude v háji. Nedejbože nějaká ještě jiná nemoc. Titanik se potápí, jdu sázet zemáky.

Tady bych ten blog asi měla utnout, ale když už jsem teda v tom…tak chci napsat ještě něco.

Nikdy jsem neměla tendence nadávat na vládu. Do tohoto roku jsem věřila, že nám vládnou lidi inteligentní. Ač morálně třeba často v nepořádku, tak že jsou to lidi vzdělaní, logicky uvažující, přemýšlící a schopní. Letos jsem se dost vyvedla z omylu. Od jara jsme svědky tak obrovské neodbornosti, neschopnosti a nepředvídavosti, že je to až k neuvěření. Když i mně, vesničanovi z Horní dolní, dochází, že když udělám A, tak nastane B, nechápu, fakt nechápu, jaktože to nedochází odborníkům z vlády. Máme tady dvě hypotézy, jedna je, že jsem nadprůměrně geniální, druhá je, že nám vládnou doslova dementi. Jelikož ta první je statisticky dost nepravděpodobná, doplňte si sami výsledek.

            A ohledně restrikcí - přesto vše výše napsané, osobně: Je to hrůza. Celé mi to leze na hlavu, to nestýkání, žádné akce, člověk si nemůže jít zaplavat, zasaunovat, všechno zavřené, lidi na nervy.. K dobrému rozpoložení to nepřidává. V restrikcích, jak je dodržuju, mám taky své osobní hranice, a to je nestýkání s rodinou a kamarády. Ve světě, kdy mám být zavřená navždy doma, protože venku mi hrozí smrt, žít nechci, ani kdyby smrtnost viru byla najednou 30%. Neříkám tím, že je v současném stavu ideální pořádat hromadné party, ale nepřestanu se se stýkat s nejbližšími - v tom mám prostě jasno. Život bez přátel a rodiny nestojí za nic.

            Abych tomu dodala údernosti, můj děda se natolik bál covidu, že od září odmítal rodinné návštevy. Pak musel jít kvůli prkotině v prosinci na pár dnů do nemocnice, kde se nakazil a zemřel a už neviděl nikoho.

Život nemá smysl, ale....

Jaký má život smysl?

Když se člověk setká se smrtí, oprávněně se ptá, jaký je smysl života. Je pravda, že život od narození až do smrti ti může v tu chvíli připadat, jako prd do větru. Taky jsem onehda ležela zavřená ve tmě a ptala se podobným způsobem. Nemohla jsem objevit žádný smysl života. Nemyslím tím fráze jako „Děti, láska, cestování, to je můj smysl života…“. Spíše jsem hledala nějaký obecný smysl lopotění mezi narozením a smrtí. K čemu to lopotění vůbec je, když stejně člověk umře a za pár generací už si na něj nikdo ani nevzpomene. No, a když jsem si pořád pokládala tuto otázku a nemohla najít odpověď, došlo mi, že je třeba přezkoumat otázku samotnou. 

V tu chvíli mne napadlo, že celá ta otázka je vlastně úplně špatně položená. Že život smysl vůbec nemá a ani ho mít nemusí. Děsí vás to? Můžeme v tu chvíli považovat za zbytečné zákony chránící život? Nikoliv. ¨

Vnitřně jsem objevila, že každý život nemá žádný smysl, zato má ale velký význam. 

Budu teď mluvit o lidech, ačkoliv ten význam má jakýkoliv živý tvor. Každý člověk se nějakým způsobem zapisuje do myslí ostatních. Když je z těch šťastnějších, může se dokonce vepsat i do myslí lidí dost vzdálených, třeba svou myšlenkou, nebo fotografií, a tím je ovlivnit. Ale i ti méně šťastní se někomu narodili a změnili mu život a za svůj život se více či méně vepsali do života ostatních. Společnými silami jeden tvoříme druhého. Každý život má tedy význam. 

 Pravdou není známé „Myslím, tedy jsem“ ale „Jsem vnímán, tedy jsem“. Když jsem toto úsloví četla někde poprvé, řekla jsem si, co je to za blbost. Onehdy v noci jsem to konečně pochopila a odsouhlasila. (Neptejte se mne, kdo ten výrok vypustil, nemohu to bohužel dohledat. Vím ale jistě, že je to z nějaké větší hlavy, než je ta moje.) Vím, že to autor možná myslel jinak a mnohem složitěji, ale mně to sedí i na mou úvahu. 

Jsem ráda, že jsem tady rozumově došla. Zastávám dosti humanistické postoje, které ne vždy prochází logickou analýzou, a tahle je jim zrovna podporou. Je krásné, že můj i tvůj život má význam, i když budeme mít až do smrti nohy na kanapi. 

Myslím ale, že to by nikomu stačit nemělo. Snažím se nejen o to, aby měl můj život význam, ale taky, aby měl hodnotu. Slovo hodnota, které má stejný kořen se slovem „hodný“, má na rozdíl od „významu“ pozitivní konotaci. Bylo by tudíž fajn, kdybych do světa přinesla trochu dobra navíc. Co je dobro a co zlo, to logicky ještě prozkoumané nemám, ale vím jedno - chránit život je dobro vždy, protože každý život má význam.

5 důvodů proč mít děti

Na internetu se to jen hemží vtipnými blogy o rodičovství. O tom, jaké trapasy a nestandartní situace zažijete s dětmi. Né že by to nebyla pravda, děti se opravdu umí o zábavu postarat. Ale když to tak čtu, napadá mne, že bezdětní lidé mají pak o rodičovství vlastně pomýlenou představu. Proč být vlastně rodičem? Vážně, proč? Tolik nepohodlí. První rok dítěte je pro vás nepředstavitelné, že večer usnete a ráno se probudíte - noc bez vstávání, cože?! Nestíháte se najíst (a pak to doháníte čokoládou). Neustále uklízíte, perete, vaříte (a děti to uvařené rozmatlají po koberci a po sobě, čímž se dostanete opět na začátek). Jste odborníkem na vyměšování - sotva přestanete řešit blinkání začnete řešit hovínko v gatích. Dovolenkové destinace vybíráte podle toho, jestli je v hotelu dětský koutek….

 No prostě, úplná pakárna, kdo by to chtěl.

Ale ne..to je jen úvod k tomuto článku. Jak asi spousta z vás ví, před měsícem jsem se stala trojnásobnou matkou. Dala jsem si výzvu popsat nepopsatelné - proč vlastně mít děti a co děti do života přináší (že to stejně překoná těch 1000 pakáren, proč je nemít). A ono je to tak, že čím víc dětí máte, tím víc máte i toho popsaného níže.

1.Osobnostní rozvoj

Pokud se chcete stát kvalitnějším člověkem, nic vás k tomu neposune víc, než děti. Soužití s dětmi hravě překoná jakékoliv nejdražší kurzy na osobnostní rozvoj. Každý den vidíte zrcadlo vašeho chování a jednání a často je to dost vtipná karikatura. Je to tudíž příležitost napravit se, a stát se lepším. Aby toho nebylo málo, do toho vás čekají všelijaké rodičovské výzvy v průběhu (důslednost, balanc mezi pruděním a hlídáním bezpečnosti, jeho osamostatňování v pozdějším věku, apod.) které musíte nějak zvládnout. Rodičovství je šance podívat se z odstupu na své hodnoty a postoje a zrevidovat je.

2.Rozvoj dovedností

Když srovnám svoje já před dětmi a po dětech, musím říci, že jsem na rodičovské dovolené získala hodně dovedností. Nejvýraznější je organizace času. S hodinkami na ruce i spím (beze srandy), je to pro mne nejdůležitější nástroj, aby všichni byli řádně najezení, vyspinkaní, přebalení a spokojení.

(i tak nám ale občas dojde chleba či ubrousky na prdel. Zlatá vietnamská večerka.)

Rozvinuly se u mě manažerské schopnosti typu předvídání krizí a příprava na ně a sebeorganizace (potřebné věci nemůžete udělat tehdy, kdy chcete, ale tehdy, kdy můžete. Což je velký rozdíl a je třeba umět využít časové příležitosti).

Také jsem nucená hledat nové informace. Nevím, jestli by mne samotnou jinak napadly otázky jako „Spí mravenci“? A „Jak se vyrábí tužka?“ apod

3.Biologické hranice

O porodu bych mohla napsat samostatný článek (a jednou to udělám). To je tak extrémní zážitek, že se to dá podle mne srovnat s umíráním. Každá žena, která přirozeně porodila, si zaslouží úctu.

Mám psát o nočním vstávání? O tom, jaké to je, být dlouhodobě buzený třeba pětkrát za noc? Popravdě řečeno, myslím, že ani mariňáci v USA nemají takový režim, jako některé mámy. Bohužel to pak jde i na mozek (například mně  po půl roce začala vynechávat krátkodobá paměť). Některé děti opravdu rozšíří vaše biologické hranice co se týká spánku. 

4.Láska

Jak to popsat…znáte takový ten pocit čerstvé zamilovanosti, když na sebe jen koukáte, netřeba nic říkat a v útrobách vás něco tak příjemně lechtá…prostě takový ten příjemný pocit lásky. Tak ten vám děti dávkují nejen v prvních měsících, ale v různých chvílích po celou dobu jejich dětství. V tu chvíli, kdy se na ně díváte, jak spinkají, jak si spolu pěkně hrají, jak mají upřímnou radost, se nad nimi téměř rozplynete a zapomenete ten zbytek (jak nechtějí spinkat, jak se pořád hádají a jak se vztekají nad blbostma).

5.Na chvíli jste Bohem

V prvních měsících života jsem měla u každého dítěte sem tam nával neskutečného úžasu, že ze dvou buněk, díky neskutečnému množství náhod, vznikl tento úžasný a jedinečný človíček. Je to opravdu božský pocit, stvořit nový život (a ještě k tomu tak sofistikovaný) z ničeho.

Těchto pět důvodů je natolik silných, že hravě strčí do kapsy jakékoliv omezování a nepohodu, která s rodičovstvím přichází.