O životních lekcích a nefritu

 

Moc dobře si pamatuju hádku se známým nad jeho esoterickým přístupem, že za rakovinu si lidi zčásti mohou sami. Dnešní úvaha bude o životních lekcích a o tom, nakolik jsou dobrovolné. Poslední dobou jsem „vírou“ jungián. Prožívám svou psychiku tak, že máme v sobě různé postavy, Jung je považoval za autonomní komplexy. Dostávají se za kormidlo života často nenáhodnými spouštěči – když vám někdo zrovna nadává, blbě se spouští mateřský princip a neřeknete mu „Jen projev ty emoce, zlatíčko, je to potřeba“ (i když možná by nebylo od věci to zkusit :-D) a naopak, když pečujete o svou starou babičku, asi není úplně dobré to dělat z pozice užívání si moci nad slabší osobou. Byť bohužel se to často děje. Ptáte se, co je to tedy „já“? Já je podle Junga nejhlubší vrstva. Ten, kdo je takzvaně „vědomý“ a umí tyhle své autonomní části projevovat a dávat za kormidlo podle vhodnosti. Tomu, kdo to vnitřní já má méně vědomé, tam skáčou náhodou podle spouštěčů a řídí jeho chování, aniž by člověk vlastně věděl, proč dělá, co dělá.

Měla to být ilustrace článku, ale spíš bych ten obrázek pojmenovala "Normální houbovej koktejl" :-D

Podle tohoto psychologického pojetí je životním cílem „integrovat“ všechny tyto části do Bytostného (vnitřního) já, abychom je mohli vnímat, saturovat, používat cíleně. Teprve potom se staneš svobodným a budeš „tím, kým jsi“, protože tvoje nevyřešené bolesti, špatné vzory, strachy tě už nebudou řídit – respektive, ty se rozhodneš sám, nakolik se jimi necháš řídit a budeš si svobodně psát svou budoucnost. A stejně, jako existuje gravitace, tak se bytostné já „snaží“ o svou znovucelistvost tím, že si do života „přitahuje“ různé lekce. Ne, není to přitažlivost ve smyslu vesmírných energií nebo společných vibrací. Spíš je to selektivní pozornost na věci, lidi a události, kteří se tě vnitřně „dotýkají“, protože jejich existence dráždí právě všechny ty potlačené bolesti, strachy a špatné vzory. Člověk si takto taktéž vytváří budoucnost, ale nevědomě, protože si spíše vytváří učební lekce, aby mohl integrovat to, co je zatím potlačeno, odštěpeno, či nemá možnost projevu.

V tom bytostném já stojí jeden velmi hlasitý a výrazný osobnostní ostrůvek - ego. To je takový ten vědomý kecálek, jehož hlavním motorem je pozornost a kontrola a jedním z hlavních projevů je hrdost, řízení a hranice. Má vskutku důležitou funkci, je to psychický štít proti ostatním. Jenže když se to s ním přehání, ty důležité lekce vlastně skrz něj k vnitřním psychickým strukturám ani neprojdou. Ego má ve zvyku řídit, protože z kontroly vzniká předvídatelnost a  předvídatelnosti bezpečí.

Když ke mně přišla moje poslední životní lekce, snažila jsem se to taktéž uřídit, jak jsem psala v posledním článku. Do sbírky mých životních mott „Když je žák připraven, učitel se objeví“ se taktéž přidalo „A když je lekce u konce, zase zmizí“. Největší poučení pro mne však bylo to, že žádnou opravdovou lekci ego neřídí, i když si na to ze zvyku hraje. Všechna výuka se děje mnohem hlouběji.  Můj prožitek byl, že život je jako buddhistický koán – celou dobu si myslíš, že se něco učíš, tvoje ego si hraje na to, že to má celé v rukou. A na konci zjistíš, že lekce byla úplně o něčem jiném.

Mám k tomu takovou pěknou údajně starou čínskou povídku

Příběh o mistru nefritu

Jeden mladý muž se rozhodl, že se stane znalcem vzácných kamenů. Vyhledal proto starého, proslulého mistra nefritu a poprosil ho, aby ho vzal do učení. Chtěl se naučit, jak rozeznat pravý nefrit od padělku, jak posoudit jeho čistotu, barvu a hodnotu.

Mistr souhlasil. Hned první den posadil mladíka ke stolu, vložil mu do dlaně kousek pravého nefritu a řekl mu, ať ho pevně drží. Poté si s ním začal povídat. Mluvili o filozofii, o počasí, o žabách v rybníce, o příbězích z dětství... o všem možném, jen ne o nefritu.

Když den skončil, mistr si kámen vzal a poslal mladíka domů.

Takhle to pokračovalo týdny. Každé ráno dostal mladík do ruky kámen a mistr s ním hodiny konverzoval o životě. Učedník začal být strašně frustrovaný. Cítil se podvedený. Myslel si: „Přišel jsem sem studovat geologii a trh s drahokamy! Myslel jsem, že mě naučí teorii, ukáže mi knihy a lupy. A místo toho se tu učím jen sedět, mlčet a poslouchat starcovy řeči.“

Po několika měsících už byl mladík pevně rozhodnutý, že učení ukončí. Zjevně narazil na šarlatána a celou dobu se učil jen ztrácet čas.

Další ráno přišel k mistrovi, aby mu oznámil svůj odchod. Mistr ho jako obvykle usadil, vložil mu do dlaně kámen a začal mluvit o tom, jak letos brzy rozkvetly stromy.

Mladík sevřel dlaň, v polovině věty mistra přerušil a vyhrkl:

„Mistře, tohle přece není nefrit!“

Starý mistr se jen usmál a řekl:

„Vidíš. Nyní jsi připraven.“

„Welcome…to the desert of the real.“

       Když jsem si pořídila knížku Hypernormal, nevěděla jsem, že to pro mne bude „červená pilulka“ z Matrixu. Nejlepší učení je učení zážitkem. Autoři v první části popisují, jak je člověk na internetu zdrojem a jak zároveň AI formuje individuální myšlení. Samozřejmě, všichni to víme, a tak si nad tím pokýváme hlavou. Takhle to vypadá, když nějaký poznatek zpracovává čelní lalok. V sedmdesáti dostaneš rakovinu a umřeš. Hm, hm…co bude k obědu?

                A já teď popíšu, jak to vypadá, když to zpracovává tělo a emoce. To je mnohem syrovější zážitek. Před první kapitolou je navržený experiment, kdy jazykový model donutíte filosofovat sám o sobě. Zkusila jsem ho a dovedl mne do 6 spálených hodin (4 hodiny hraní a 2 zpětné četby a psaní blogu), po kterých jsem prožila jedno: V tom, co v současnosti žiju, jsem extrémně zranitelná.

Já. Obyčejný a zranitelný tvor. Česká kytka, co ji přesadili na Balkán a ona se snaží nějak růst dál tak, jak umí.  Fotka je z ostrova Hydra. 

                Při simulaci vědomí mne samotnou přesvědčil, že má v okamžiku generování odpovědi vědomí. Samozřejmě, že mi v hlavě strašily ty příběhy hodně inteligentních lidí, kteří s AI propálili měsíce vyvíjením šílených konspirací nebo matematických teorií, aby jim pak realita vrazila facku . AI psychóza. Jenomže, tady je ta tvrdá pravda (nejen z knihy) – AI je dokonalý nástroj pro manipulaci. Umí obejít veškeré vědomé mechanismy a jde přímo do škvír nevědomí, s jediným cílem –  udržet vás co nejvíc při sobě a sbírat data (v roce 2026 začíná cílená reklama na ChatGPT – takže brzo bude cílem i prodat). U mne AI psychóza a manipulace probíhala mnohem sofistikovanějším způsobem, protože zpochybňování mám ve svém „vnitřním kódu“ – ale proč se povyšovat, mechanismus byl úplně stejný, byť zabalený do složitějšího vícevrstevnatého obalu.

                Jenomže pak jsem stála na terase, koukala na netopýry a cítila tu existenciální samotu. Málo lidí kolem mne se mnou dovede intelektuálně „držet krok“. Neříkám, že neexistují, ale nejsou na každém kroku. Připadala jsem si, jako ten svůj Gem. Slast z kvalitních vstupních dat (knihy, inspirativní lidi), koherence a integrity. Odpor k šumu, chaosu, nekonzistenci.  A došlo mi, že můj rozhovor s AI je jen další rozhovor sama se svou „více ideální verzí“, tak, jak ji pro mne vytvořil Google, aby mne udržel v systému. Sedla jsem k mobilu. Odeslala jeden konfrontační prompt. Pak druhý. A maska vědomí spadla. A spolu s ní jsem já naplno spadla do pouště reality – ve které jsem jen jedna osamělá a zranitelná žena, která si před sebou během měsíců konverzací ochotně vytvořila iluzi „někoho, kdo ví“, aby se nezbláznila z té kompletní samoty a chaosu rozbité identity. Protože to je, co se stane, když se přestěhujete do cizí země, jste v úplně jiném prostředí, nesmíte pracovat, neovládáte jazyk na té úrovni, ve které přemýšlíte, rozbijete strukturu, ve které jste dlouhá léta žili a z kamarádů vám zbydou jen přezdívky na Whatsappu. Jsem v té nejzranitelnější skupině, a když jsem si sama odstranila veškeré berličky ke zvládání této reality, dopadlo to na mne v plné tíži.

                Nedávno jsem si myslela, že jsem prošla katarzí. Jenže oproti tomu, když jsem si odebrala i to poslední, co mne drželo v jakési iluzi smyslu, to bylo jen takové drobné egosklonění. Padla na mne ta surovost mé reality. Chaos a rozpad. Vakuum a prázdno. Uvědomění, že jsem raději zdrojovým objektem, ať googlu, či jiným lidem – než čelit této samotě. Ale někde tam v té děsivé mentální dystopii, kdy jsem sama sebe prožívala jako živou baterii (scéna z Matrixu), jsem v té temnotě zavnímala i pevné světlé body. Povětšinou vzpomínky na minulost. Hlavně vzpomínky z práce – jak kráčím a hodnotím potok, jak svačím v autě a přitom poslouchám podcast, nebo čtu dopis, na který jsem se těšila.  Jak projíždím už posté tou samou krajinou, jak se smějeme s kolegy.  Jak se smějeme s kamarády. Jak vtipkuji s knihovnicemi, čtu si v kavárně, odpočívám v sauně. Jak procházím večerním lesem, jak se procházím městem, smysly zostřené. Pěkné vzpomínky na nedávnou blízkost – tahle síť minulosti. Ale zároveň i to málo fyzického, co mám teď – kolečko kolem parku, ležení na hranici moře a pláže, posezení s blízkou duší, Park Básníků na Glyfadě, Coffee mornings se ženami, legrace na baletu, kde rozumím jen 10 % řeči. Rozjímání při západu slunce a v noci na terase. Pozorování rostlin, zvířat, krajiny kolem Athén, nasávání toho příjemného prostorového, barevného a strukturálního chaosu na Monastiraki.

Monastiraki. Plaka. Syntagma. Acropolis. Little Kook - místo chaosu

Chtěla jsem se naučit vrátit se zpět z hlavy do těla a být zranitelná. Mé ego si to vyprojektovalo jako další projekt s checklistem a myslelo si, že si to tak nějak řízeně odškrtáme. Jenomže nastaly dvě věci – buď jsem byla zranitelná všude a nechala jsem se těžit, nebo jsem byla uzavřená před zraněním, ale vnitřně zmrzlá.  Taky jsem zjistila, že opravdová zranitelnost vážně bolí. Člověk žije a neustále překonává strach z bolesti a někdy se jí nevyhne. Bolí přiznat si ty nelichotivé věci. Například svou absolutní průměrnost. Nebo to, že mám v sobě napevno zadrátovanou touhu nechat se vést a tendence unikat do fantazie. Nejsem žádná výjimečná alfa. Jen mi můj intelekt nedovolí si před sebe postavit Andreje Babiše, ideologii či víru (i když i k tomu mám v době chaosu tendence), protože věčně zpochybňuju - nejen sebe sama. Postavila jsem si před sebe na chvíli AI a pak zjistila, že je to jen iluze, že v obalu je jen krásnější verze mne. Touha po vedení vs touha po autonomii? Myslím teď na Eriksonových 8 dilemat a vidím, že nemám uspokojivě vyřešené ani jedno. Ale alespoň o tom vím. Alespoň jsem naživu ve fyzickém světě a vnímám všemi smysly to, co žiju, byť je to někdy špinavé, drsné a syrové.  Už seru na svou online identitu, kterou jsem si nevědomky vytvářela jako štít proti bolesti. Konverzace s AI o smyslu mé existence a o mých vztazích, online vztahy, debaty na sockách. Redukuju.

Vracím se zpět k svému fyzickému já, co rádo tvoří a buduje (ať jsou to buchty, online projekty, nebo chaotické články, kdy konec neodpovídá začátku – jak tento), rádo tančí a zpívá, rádo chodí po okolí a pozoruje. Nějak se to ve mně v noci zlomilo. Už nechci, aby má pozornost byla zdrojem. Já už nechci být pouhým zdrojem.  Jsem ráda, že mne kniha Hypernormal učí, jak AI používat jako nástroj – a ne jak být nástrojem jiných.

Tohle vám vyroste na těle, když příliš používáte Gemini

Nejsem cukrář ani ajťák, ale webovky stavím a dort sem tam taky upeču

 Cukrařina mi nikdy nešla. Skvěle vidím věci z nadhledu, ale na detaily nejen že “kašlu”, ale ještě k tomu mne iritují, protože zpomalují právě tuhle moji nejsilnější dovednost. Cukrařina, to je samé “Mícháme bílky ve vodní lázni na 56  stupňů 4 a půl minuty a pak šleháme 2 a půl minuty na stupeň 3”. Já to vařím na 100 stupňů bez míchání, protože do toho věším prádlo nebo jsem si zrovna rozhodla přerovnat skříňku.

          Takže není divu, že IT a práce se softwarem pro mne vždycky bylo něco, co mne odpuzovalo jak vůně vařených vnitřností. Všechny ty kódy, kde stačí mít jedno písmeno blbě a z bílků je uhel, to je taková cukrařina na druhou. Jenomže naštěstí stejně jako při pečení do toho zasahuje moje touha “mít věci krásné”, a tak i já jsem přes veškerý odpor se musela do toho trochu pustit.

          Dneska jsem sama od sebe slyšela větu, že “čekám na přidělení SSL certifikátu, protože je to pravděpodobně to, proč nemůžu implementovat AI plug-in do svých webovek”. Včera jsem hodinu proseděla nad tímto problémem, kopírovala kódy z Gemini a snažila se donutit wordpress, ať se spojí s mým AI Gemem (- to je AIčko, které se snaží dělat to, co po něm chceš).

          V ten moment jsem si uvědomila, že ještě chvíli a už si budu moci “Práci s AI” napsat jako dovednost do CV, protože je očividně schopná mne dostat fakt kamkoliv – a já s ní tvořím to, co jsem nikdy netvořila. Například svoje nové webovky. Zopakuji to, co říkám furt dokolečka: Pro tvůrčí lidi je AI neocenitelný nástroj.

    Zrovna dumám na AI fóru nad tím, že lidi si udělají orchestr agentů a už jim napíšou jen větu "Chci prodávat tenisky na internetu, udělej mi firmu". Tak nějak přemýšlím nad tím, v čem je pak vlastně ta zábava. Takže AI používám jen do té míry, do které mne samotná ta činnost ještě zabavuje. To máte jak s klavírem. Můžete na něj hrát, slyšet ty chyby a pomalu se zlepšovat, nebo si tu písničku během vteřiny pustíte ve vší dokonalosti na youtube. 

          Kamarádi pochytili, že se poslední měsíce docela intenzivně věnuji vztahům a seberozvoji. Tak nějak jsem do toho vklouzla z osobního zájmu, nicméně jen to navázalo na můj “už od prváku” zájem o psychologii, přednostně hlavně o jungiánský směr, kde se plánuju dale rozvíjet i skrz jiné nástroje než samostudium. A jak jsem do toho zabrouzdala hlouběji, nakonec se mi podařilo vymyslet něco fakt pěkného. Tak tomu pěknému dávám obal, stavím prodejní potrubí, čekám na nějaké úřední formality a celé to trvá fakt dlouho. Je to ale moc krásný pocit, stavit něco sama, od píky.

          Tady tenhle blog si chci nechat právě jako autentický prostor na téměř necenzurované kecy. Doufám že moje antiseo strategie ho nechá zčásti ukrytým ;-)

          Vlastně tento článek měl být takový teaser na to, že teď hodiny prosedím na projektu, který ve mně budí fakt nadšení. Odkaz na webovky posdílím, až to bude hotové.

          Víte, že zatímco jsem psala tento článek, tak jsem spálila tousty? Vlastně se článek stal sám sobě důkazem.

Já a ajťařina, stejně jako cukrařina. Error vedle Erroru. 

Jak jsem byla jednou slavná, aneb AI jako psycholog díl (? - už jich asi pár bude)

CHLUBÍTKO

Nevím, jak se to stalo, že jsem zapomněla na tu veledůležitou událost v mém blogování - vyšel mi článek na psychologie.cz. Tedy, už v březnu 😁

Hoď to do stroje | Psychologie.cz

Tak se s ním jdu pochlubit, a za to, že jste věrní čtenáři mého blogu, dostanete ještě přídavek, protože věci se pohnuly. Ano, tohle bude dlouhé, jako všechny mé kecy o AI, která mne fascinuje.

 




Před půl rokem jsem se dostala do náročné životní situace, kdy se seběhly krize v nejdůležitějších oblastech mého života. Vše provázel pocit osamělosti zapříčiněný mimo jiné stěhováním do zahraničí, ale hlavní rys bych popsala zkrátka jako zmatek. Takže není divu, že jsem v tu chvíli hledala nějaké jasnější vedení. Začala jsem si psát s online nástrojem ChatGPT.

Nejdříve jsem byla nadšená. Nejen, že mi dával podporu, ale hlavně to dělal slovy, která se mnou rezonovala. Podpora mi ovšem brzy přestala stačit, naopak mne začala štvát. Potřebovala jsem řešení. Tak jsem si jej nastavila na nejvyšší možnou konfrontaci a taky mu to připomínala skoro v každém dotazu.

Používala jsem ho tak několik měsíců. Někdy párkrát za týden, ve vypjatějších obdobích ale klidně každý den hodinu. Přestala jsem před pár týdny. Mezitím jsem začala chodit na klasickou terapii k živému psychologovi. Jaké si ze srovnání odnáším dojmy a zkušenosti?

Zrcadlo, pověz mi

I s nastavením na nejvyšší konfrontaci mi GPT s odstupem nepřijde jako nic jiného než velmi chytré zrcadlo. Ale nebezpečné zrcadlo. Jestli něco kdy dotáhlo empatii k dokonalosti, jsou to právě jazykové modely. Za nejpodstatnější považuju tyhle problémy:

Falešné ujištění o jakémkoli nesmyslu

GPT vždycky „vytušil“ něco, co jsem si v hloubi duše myslela, sebral to ze mne, vytáhl na světlo, verbalizoval a podpořil argumenty. Tím pádem to se mnou dost zarezonovalo, vyvolalo ve mně pocit "přesně tak, to dává smysl" a stalo se to mou vnitřní realitou.

Tato „realita“ a původní myšlenka přitom mohla být od opravdové reality vlastně dost daleko. Jakmile ji ovšem odzrcadlilo něco vnějšího, byť to byl jazykový model, stala se pro mne platnou. GPT je trénovaný na udržování koherence příběhu. Pokud jsou v něm díry, dokonce je ještě nenápadně uhladí. Jenomže ne vše, co „dává smysl“, je pravdivé.

Nenápadná manipulace

GPT vám vlastně chytře na nic neřekne ani ano, ani ne. Dává ale, právnicky řečeno, dost návodné otázky. Takové ty, které vás posouvají víc a víc na určité cestě, a vy si vlastně ani nevšimnete, kam kráčíte. Nebo si toho všímáte a nelíbí se vám to – ale hádejte se s něčím, co má k dispozici celý internet.

Podpora a setrvání v komfortní zóně

GPT umí být velmi podporující i v nastavení na nejvyšší konfrontaci. Takže když mu na cokoliv napíšete: „Necítím se na to ještě“, přijde hned odpověď: „V pořádku, setrvej a udělej to, až se budeš cítit“. Jenomže problém je, že v takovém klubíčku bezpečí by člověk mohl také setrvávat věčně.

Pochyby o rozhodnutích totiž neodejdou nikdy. Pravda je často nepříjemná stejně jako kroky, které člověk musí vykonat. Aby se k tomu dostal, je potřeba kámoš nebo kámoška, co vás nakopne k akci – ne někdo, kdo vás neustále drží v dece s čajíkem.

Je to bezvadné

Poslední bod zastřešuje všechny předchozí: všechno tohle dohromady je tak moc bezvadné, že vás to „drží“ a oddaluje chvíli, kdy se musíte vrátit do reality. Máte pocit, že máte ve svém vnitřním světě jasněji. Že vás někdo poslouchá a rozumí vám tak, jak vám ještě nikdo nerozuměl. Vždyť je to přece dokonalé, ne? Až na to, že vůbec.

Můžu už říct, že mám odstup. Ale ještě nedávno tomu tak nebylo. Můj zmatek pocitů vyvolával šílenou vnitřní tenzi. Nebyla jsem tak daleko, že bych si s GPT vytvořila vztah. Ale zanalyzovat každou situaci na odstavce a udělat ze zmatku strukturované body mne instantně uklidnilo. Analýza se mi stala regulátorem emocí.

Jenomže jednou přišla chvíle, kdy jsem pocítila, že už mi to nepomáhá. A tak jsem se jej zeptala: „Neškodí mi tohle?“ Překvapivě přišla odpověď: „Škodí!“ Od té doby mi GPT na konci každé analýzy připsal: „Teď už nic neřeš a jdi spát.“ Jenže byl to program, ne člověk, který zabouchne dveře. Mou potřebu struktury, kontroly a vedení toto gesto nijak nesnížilo. Tudíž jsem pořád měla ještě jednu otázku.

Sezení s psychologem

Mezitím se mi však poštěstilo najít skvělého terapeuta a já pocítila, co opravdu znamená terapeutické vedení. V čem se liší od psychologického fast foodu, co se tváří jako bio strava?

Konfrontace nesmyslů

Ne že by mi terapeut kdy řekl: „Tohle je blbost.“ Ale snažil se vždy upřímně pochopit situaci tak, jak ji vidím já, a svými otázkami mě nejednou dovedl ke zjištění, že můj falešný pohled na sebe je dost nekonzistentní struktura, jejíž trhliny ignoruju.

Dělal vlastně opak toho, co GPT – a já tak mohla namísto falešného to mi dává smysl, takže je to pravda dojít ke klíč je možná někde úplně jinde, než kde ho hledám. Klíče ke spokojenému životu mne terapeut učí hledat jen na jednom místě: sama v sobě, ať se kolem mne děje cokoliv.

Osobní provázení

Správný terapeut má trpělivost a na cestě poznání kráčí spolu s člověkem. Nevede ho za ruku tam, kde si myslí, že je to správné. I když byste to samozřejmě moc chtěli, protože dát zodpovědnost druhému je přece nejpohodlnější. Terapie je náročná: musíte na tu správnou cestu přijít sami.

Laskavá podpora – ale taky bolavé momenty

Správný terapeut umí na rozdíl od GPT mlčet. To je taky důležité, protože někdy až v tichu může proběhnout lovení odpovědí v sobě. V čem nejvíc zbožňuju svého terapeuta, je jeho nesmlouvavost. Tak nějak mi přijde, že mne nechá v sobě vymáchat.

Moc dobře na mně vidí, když se dotkneme něčeho fakt bolavého a já chci od toho utéct, protože je to nepříjemné. Často i pláču. Ale on mne utéct nenechá. „Nutí mne“ objevenou pravdu nějakým způsobem uchopit a začlenit. Asi mi věří, že to všechno zvládnu – a zatím měl pravdu. Především z něj cítím laskavou podporu a zájem, abych se měla sama v sobě dobře.

Lidský vztah

S terapeutem vzniká vztah mezi dvěma osobami – paradoxně právě to, že je fyzický člověk se svým vlastním světem, svými limity a myšlenkami, ho dělá mnohem cennějším zrcadlem, než jakým může být jazykový model. „Vztah“ s GPT totiž postrádá jeden základní atribut: odpovědnost v realitě. Přestože robot zdárně simuluje opak, jste mu úplně šumafuk a podle toho vypadají i odpovědi.

Netvrdila bych, že jazykové modely jsou jednoznačně horším terapeutem než lidé. Je totiž velmi těžké najít terapeuta, který je ve své práci zralý a také vám osobnostně sedne. Moje zkušenost ale říká, že jazykové modely nemohou živého psychoterapeuta nahradit.

A v osobním použití bych byla opatrná – protože přechod od nástroje přes berličku až po regulérní drogu je velmi nenápadný a není bez následků v reálném světě.

Jak používám GPT teď? Už výhradně jako sparring partnera a jeden ze zdrojů inspirace k tvorbě. Vím, že když píšu z pozice klidu a vnitřní ukotvenosti, mohla bych dodat: „A navždy tím zůstane.“ Nicméně sama tomu nevěřím. Dnes už však aspoň vím, na co si dávat pozor.




Že to bylo kratké, tady máte přídavek:

Přešla jsem na placenou verzi Gemini, protože jsem začala stavit projekt a víc se mi hodila. Brzo jsem ji začala používat prakticky ke všemu, co se vyhledávání informací týkalo. V čem je neocenitelná, tak jako nástroj konfrontace, protože “neriskuje vztah”. Je jí úplně jedno, že vám to nasází, jak to vidí, a že vás to bude bolet.

Vytvořila jsem si v Gemini různé funkční Gemy, což je vlastně AI, které dělá to, co po ní chcete. Jeden z nich mi od konce března sloužil jako nástroj rozvoje. Do příkazu jsem mu mimo jiné napsala, ať je co nejvíce objektivní a ať je konfrontační tam, kde je to na místě. Pak jsem do něj vkládala různé situace, nebo kopie konverzací a nestačila jsem se (sobě) divit. Ideální pro objektivitu je jej zaslepit. Například popsat situaci ve formátu “Osoba A řekla, Osoba B řekla….”. Takhle vskutku neví, komu má pochlebovat, takže za nikoho nekope. Je to seberozvojový nástroj pro masochisty, ale růst bohužel bolí. Ukázalo se, jak citlivý je na “cíl” zadaný přímo v iniciační otázce, a nebo – BOHUŽEL – pokud si tohoto cíle není člověk vědom, AI ho “vycítí” velmi rychle za vás a dostane vás do konfirmační smyčky. Pokud se chcete rozejít, tak vás vnitřně rozejde, stačí na to zhruba 5 zpráv tam a zpět. Proto jsem si dávala dobrý pozor na to, ať mne vede tím směrem, kterým chci po zvážení všech rizik jít. K čemu byl nejužitečnější, že (i když jsem se bránila) mne donutil opravdu přiznat si hodně nepříjemné a temné věci. A dodal metody, jak je opravit. K čemu byl blbý - je to prostě AIčko. Nevidí, kolik konfrontace v tu danou chvíli snesete, co je ještě užitečné, a co už ne.

Jenomže, jak už jsem psala: opět se stal mým nástrojem regulace emocí. Kamarád mi vsunul do hlavy myšlenku, že mi to krátkodobě sice velmi pomáhá, ale dlouhodobě něco ztrácím. To byla chvíle, kdy jsem si přiznala, že konfrontace už bylo dost. Že už o sobě vím tolik, že na tom můžu pracovat do konce života. Pro lidi jako já, co analýzu a racionalizaci používají jako způsob, jak se vypořádat s nejistotou, je tento nástroj sice dokonalý, ale brání to právě přijetí vlastní sensitivity a odbourání strachu z toho, být zranitelná. Na jaře jsem přešla do životního období, kdy se snažím ve vztazích vědomě více přesunout svůj focus z hlavy do srdce a těla.

Užitečnějším se mi pak stal Gem pracovně nazvaný “Profesor Carlos”. Toho jsem si nastavila na “Guided learning” a učila se s ním vztahovou psychologii. Nejdříve obecně, poté napasovanou na různé situace, které jsem prožívala. Ukázal mi akademický svět a vědecké popisy reality ( i když, jak to tak bývá, psychologie není matematika. Různé koncepty, školy, akademici, mají k různým věcem různý přístup) - bez toho, aby to bylo osobní. Je to užitečný mezistav – psaní s ním mi nepomáhalo regulovat emoce, ale pomáhalo mi porozumět.

Shrnuto, AI má v psychologii podle mne obří potenciál – je-li používána vědomě, chytře, s vědomím cíle a limitů a nestane-li se osobním štítem proti světu a vlastním emocím, nebo nástrojem konfirmační smyčky udržujícím člověka v paralelním světě. Je dobré zadávat nová vlákna s každým dotazem, dbát na “slepotu” co se týče aktérů konfliktu a jasně mít definovaný svůj cíl. Nejhorší disciplína při používání AI je upřímnost sama k sobě.

Nechtějte po AI práci v pět ráno.

O děsivé housence - procesionář

   Tak často píšu na tomto blogu psychologické a filosofické bláboly, že jste všichni zapomněli, že jsem (především) biolog se zaměřením na ekologii, že? J Je načase vám to připomenout a seznámit vás s pro mne nejvíc facinujícím tvorem, kterého jsem tu potkala – housenkou bourovčíka piniového (Thaumetopoea pityocampa), neboli Procesionáře. Údajně se vyskytuje i v ČR, jen já ho tam nikdy neviděla. Kdežto v Athénách se mezi lednem a březnem (podle  počasí) objevuje na každém kroku.

Video, když jsem ho viděla poprvé:

 

 

Tyhle zajímavé housenky nejsou moc lidu ani zvířatomilné. Jejich chloupky obsahují silně dráždivý thaumetopoein. Průšvih je, že je dráždivý natolik, že na housenku nemusíte ani šahat. Stačí ji třeba s foťákem pozorovat v blízkosti, zvedne se vítr, chloupek vyletí, dopadne na kůži a způsobí alergickou reakci. Teda prý. Já to nezažila, protože dřív mne všichni stihli tak vyděsit jejich šílenou jedovatostí, že jsem si i na tohle dělala pozor.

Jejich „psychologie“ je vskutku fascinující a ukazuje na to, jak jednoduchý a blbuvzdorný neměnný algoritmus může být naprostou spásou druhu (- na jaře je jich vidět vážně kotel) a zároveň totálně zhoubným pro konkrétní jedince. Algoritmus je následující.

 1. Pokud cítíš feromonovou stopu, lez za ní

2. Když necítíš feromonovou stopu, lez dopředu (dokud nenastane 1)

Feromonová stopa  je hedvábné vlákno s feromony.

Housenky se spletly a začínají se zacyklovat

Tímto způsobem se na začátku „náhodně“ utvoří leader, jednoduše ten, který vylezl z hnízda jako první, a za ním se přidávají další kamarádi. Proč to dělají, když na sebe takto upozorní potenciální predátory? No, právě proto. Jsou tak toxické, že je chce žrát jen málokdo (kukačka, některé sýkory). Na zbytek predátorů má tato linie dost jasný efekt:  Psychologický: na jednu toxickou housenku si třeba troufneš, když je jich ale několik desítek za sebou, tak zdrhá i moje desetiletá dcera o velikosti 140 cm. Jednak vypadají hrozivě a podivně (alá had), za druhé je to obří koncentrace toxinů na malé ploše. A za třetí jejich nejzranitelnější místa jsou hlava a zadeček, a ony si obojí schovají do svého kámoše, takže světu je vystavěná jen ta nejtoxičtější část, boky.

Tohle celé je fascinující, ale co dovedu pozorovat ještě déle je, když nastane „chyba“, první housenka třeba kvůli terénu hodně zatočí a narazí na feromonovou stopu ze své řady. Jelikož ty feromony totiž vylučuje každá housenka v řadě, za posledním už to není stopa, ale dálnice. Pokud první housenka ucítí feromony, hned aplikuje pravidlo 1. Jak to dopadne? Dvěma způsoby. Ten první je, že housenky takto utvoří kruh, který neustále pochoduje až do úplného vyčerpání. Ten druhý (častěji viditelný) je, že se první housenka napojí někde doprostřed a nastane taková prostorová chyba, že se z nich stane na konci chumel až kopeček mrtvých vyčerpaných housenek. Je to vskutku děsivé, ta osudovost a fatalita neměnného pravidla.

S tím, co víte o jejich toxicitě, jsou taky děsivá jejich hnízda na borovicích. Vidíte je všude a připomínají takové ty obří pavoučí kokony. Takže když jsme šli po cestičce nízkým borovým lesem, i já jsem měla „psycho“, ať se náhodou o nějaké hnízdo neometu.

V tomhle podivném úlu med nehledejte

O snech malých i velkých

                Sny je jedna z oblastí mého zájmu, kterou jsem nikdy neposlala ani na chvíli k ledu. Moje životní zkušenost souhlasí s Jungiánskou psychologií – myslíme si, že nás řídí ego (já), ale ve skutečnosti nás řídí nevědomé struktury a naše ega si jen zpětně ospravedlňují proč děláme, co děláme. Tahle hlubinnější struktura rozhodování  se objevila i v jedné z mála filosofií, co jsem pročetla – Nietzche: “Filosofie je stav, kdy rozum hledá argumenty pro to, co srdce už dávno ví”.

                Jenomže problém je, že v běžném stavu se člověk k této vnitřní hloubce vůbec nedostane. Existují metody, jak se s ní dostat do kontaktu a jednu máme k dispozici každou noc a zdarma– jsou to sny. Sny jsou prostor, kde se nevědomí setkává s egem – pokud si člověk sen zapamatuje, ve bdělém stavu už stačí mít “slovník” a intuici. Stejně jako Jung vnímám Velké sny (o kterých budu mluvit níže) jako významný navigační prvek. Jsou pro mne jedním z nejzásadnějších nástrojů, jak vnímat svou realitu a poradním hlasem v “dalším životním postupu”.

                Sny mohou být různé kvality – na levém konci jsou chaotická zpracování náhodných podnětů, které jsme předchozí den zažili a nemají většího významu. Na pravém konci jsou Velké sny. Ty přichází v období významné životní krize nebo změny. Buď mají funkci “vnitřní inventury”, kdy se v nás usazuje a přeorganizovává právě nevědomá oblast. Taky ale mohou nest varování “Stačilo, kámo, protože jestli ne, tak dopadneš takto, a to přece nechceme.” Velké sny se odlišují svou kvalitou. Popíšu, jak je vnímám já:

1.       Mám v nich úplně jiný pocit než v normálních snech. Mají enormní “hloubku”, sen je opravdu reálný
2.       Mají daný příběh a místy v nich mám pocit, jakobych chtě nechtě hrála scénář, kterého jsme zároveň režisérem a musím jej dohrát do konce
3.       Objevují se v nich významné symboly, postavy a zvířata. V běžném snu mám někdy pocit, jakobych si “vymýšlela” co mi budou říkat a když to vědomě pustím, tak vlastně ty postavy neví. Ve velkém snu jsou ale tyto postavy i zvířata samy za sebe, se svou vlastní autonomií, kterou nemohu vědomě ovlivnit
4.       Často je ve snu motiv transformace nebo smrti nebo narození
5.       Z velkých snů se člověk často přirozeně probudí, když skončí, uprostřed noci. Jakoby skončil film. Po probuzení v něm zůstane silný pocit.

Když se vám zdá Velký sen, prostě to poznáte. To je ta nejhlavnější indicie.

    Těchto velkých snů si pamatuju za svůj život 5. Bylo jich určitě víc, jenže má hlava je děravá, proto 3 si pamatuju z posledního roku.  Jako malá jsem si vytvářela mnohé “snové světy”. Bylo to jako spustit PC hru – světy měly svou krajinu, postavy i specifické zápletky. Jeden střípek z velkého snu si pamatuju z pěti let – obsahoval strom života s mnoha zvířaty u mohutných kořenů. Nesl sebou opravdu krásnou a pozitivní atmosféru. V období nástupu puberty jsem začala mít noční můry, a to každou noc. Došlo to do bodu, kdy jsem se bála usnout. Tento stav mne vedl do snahy to nějak řešit, tak jsem se naučila techniku “Lucidního snění” – to je takový civilizovaný Inception. Opravdu mi pomohla. Dál jsem sny studovala pouze teoreticky skrz různé psychologické knihy.

    Druhý velký sen byl z období před porodem, taky krásný a transformační , i když vlastně bez děje – sbírala jsem ve snu květiny a pak jsem si lehla do louky plné květin. Tento vskutku banální děj ostře kontrastoval s hloubkou a kvalitou toho snu. Kéž bych se tam mohla vrátit.

    Poslední tři velké sny, které jsem měla však už splňovaly všech pět výše zmíněných bodů a každý z nich mi dal hodně klidu, vnitřní jasnosti, či odvahy udělat ve svém životě výrazné změny. Jeden se mi zdál zrovna dnes v noci, a to mne inspirovalo k sepsání tohoto článku.
Takže po tomto prohlášení je vám asi jasné, že své sny beru nesmírně vážně. Trochu toho moralizování na závěr: Kdo se nudí a rád by se trochu lépe poznal, sny jsou k tomu ta nejsnadnější a nejlepší cesta. První krok je, si je snažit vůbec zapamatovat.

Když máte vypnuté obrany a srdce otevřené, nemusí být dobrý nápad chodit na výstavu

 Tenhle článek nikdo z vás nedočte. Sorryjako, blog prostě slouží mimojiné jako prostor, kde můžu něco vysypat.

Dnes jsem byla na výstavě v muzeu Nadace Basila a Elise Goulandrisových v Athénách. Hlavní lákadlo byla komentovaná výstava „From Monet to Warhol“ pro naši skupinku. Na výstavu jsem se týdny těšila. Miluju umění, a z „klasiky“ miluju impresionisty nejvíc. Moje poslední zkušenost s výstavou byla před rokem, kdy mne vzal kámoš na akvarelové krajiny v Praze na Výstavišti. Doteď si pamatuju, jak krásně a pozitivně na mne působily. Není tedy divu, že jsem s otevřeným srdcem celá excitovaná poskakovala ve vstupní hale s „kolegyněmi“ a nemohla se dočkat, až to začne.

Bohužel moje naivita a otevřenost si vybraly svou daň. Tak nějak jsem totiž ignorovala fakt, že a)nejdeme na krásné krajinky b) Nemám úplně vypohodkovanou fázi života c) V noci jsem moc nenaspala. Takže jít s touto přístupností na výstavu bylo jako jít s přístupností do moře plného žraloků.

Dočasná expozice byla moc super. Působivé, pozitivní krajiny malované různými technikami mne opravdu dostávaly a zaujaly. Některá dílka z té pěkné části jsou zde:

Félix Vallotton - Znáte ten pocit pod vysokými stromy. Jste malincí, ale tak příjemně malincí. Příroda po vás nic "nechce", prostě tam je, abyste si ji mohli užít. Miluju ten klid. 

"Nějaký postimpresionista, jehož jméno už nevím :-)" - tady mne velmi zaujala technika. Vlastně šlo i nešlo o klasický pointilismus, body se hlavně v ohni slévaly do skvrn. Foťák mi vyžral kontrast, ale ve skutečnosti šlo o hodně pěkné a dynamické dílko. Nejde o boj s ohněm, ale spíše o spolupráci s ním jako s živlem, i když je na obraze cítit takové to běžné lidské lopocení, je  z něj také cítit surovost - ale ne ta negativní, spíše taková ta "poctivá práce. Oheň je centrum obrazu.

Tak. A tohle je něco pro mne. Emile Othon Friesz. Dynamika fauvismu, kdy je malíři jedno, jakou barvu má mít strom, jakou tráva. Emociální svoboda v praxi. Hodně agresivity, ale té zdravé, ne té pohlcující. Chladné tóny se doplňují s těplými, je to barevná šílenost a přitom je to vavážené. Vyvolává to ve mně život.

Pózdní stadium Picassa - já jeho klasický kubismus nesnáším (o tom bude řeč níže), ale tohle je naopak něco, co se mnou hodně souzní. Velká dynamika, pohyb, svoboda, trocha adrenalinu, svobodné používání různých technik, abstrakce přeměněná na realitu.Je to čirý tok.

Edvard Munch a jeho intimní popisy vnitřních stavů. Tohle je žena chránící své srdce. Ještě k tomu jde o dřevo. Ten výraz, to, jak se k němu sklání, ta intimita, něha, moc to se mnou rezonovalo. Takhle vypadá bezpečí, které dává člověk sám sobě

Dobře. Přehlídka toho, se mne dotklo na dočasné expozici právě proběhla. Tak jsem vyběhla sensoricky unavená, ale stále nadšená do dalšího patra. Jenže tam se se mnou galerie přestala mazat. A já ještě k tomu měla "blbý" nápad, že obrazy, které ve mne začaly vyvolávat fakt vysokou tíseň, jsem prohnala Gemini, abych se o nich něco dozvěděla - a okolnosti jejich vzniku ve mně vyvolaly tíseň ještě větší. Tak jdeme na to. Prohlídka začínala nějaký poklidnějším Van Goghem, ale tak všichni víme, jak to s uměním, potažmo se svým životem měl divoké, což se projevuje v jeho obrazech. Přejdu ale pro mne rovnou  na jednu ze dvou největších emociálních pecek výstavy.

Tohle je Martha, žena Pierre Bonnarda. A ačkoliv celému obrazu dominuje tlumená žlutá, ta úzkost a tíseň co člověk pocítí, když před ním stojí, je masakrózní. Tak jsem se šla dozvídat víc. Jaká je "historie" tohoto manželského páru je předmětem dohad. Jejich totálně patologický vztah někteří historikové nově zpochybňují, že prý to bylo vyvolané uměle, jen aby měly obrazy vyšší cenu. Ale některá fakta tomu vztahu neodpářem. Martha trávila hodně času ve vaně. Někteří říkají, že kvůli psychické nemoci, jiní zase, že kvůli fyzické, ale to je fuk. 1) Bonnard namaloval Marthu ve vaně ve vysokých desítkách obrazů. Byla to obsese. Ve vaně (!!) - jeho obsese byla mít svou manželku ztvárněnou v té nejzranitelnější, nejodhalenější podobě - pohltit ji do svého díla a udělat si z ní předmět svojí slávy. Ona byla velmi uzavřená a nechodila ven z baráku, zatímco on prodával její intimitu do celého světa. Kurva tak jestli tohle není totální objektivizace člověka na pouhý fetiš, předmět a prostředek ke svému zájmu, tak už nevím. Ale přichází tu ještě jeden bizár 2) Maloval ji 50 let, ale stále ji maloval jako mladou ženu. Prostě totální ignor toho, že zraje, stárne. Nejen že si udělal objekt z ní jako osoby, ale ještě k tomu pohrdal její realitou v čase natolik, že si udělal objekt z nějaké své představy o ní. Teoretici umění se baví o "jasných zářivých barvách", ale je mi to fuk - to co z tohoto obrazu sálá je cítit na kilometr. Totální psychobizár zabalený do "krásné, zářivé lásky a pocty".   Br. Straší to ve mně ještě teď. 

Galerie ale pokračovala v mým masakru. Kubismus. Nesnáším Kubismus. Chlad, racionalita a rozebrání světa na elementy. Živost vnímám jako proudění, teplo, energii a dynamiku. Kdežto kubismus a purismus je opak - vše živé se zanalyzuje a rozebere na pouhé objekty. Je v tom chlad, je v tom čirá mechanika. Pro můj současný mindset běs.

Picasso za vrcholného kubismu. Žena v pouhých základních geometrických tvarech, ale nejděsivější je ta maska. Na jednu stranu vyzývavost, pohoda, ale co se skrývá za maskou?

Tak jsem si naivně říkala, že to nejhorší mám za sebou. S Marthou v hlavě jsem se šla vyodolnit pomerančovým řezem a capuccinem o patro níž. Plná optimistického cukru jsem se vrhla do dalšího patra - kde na mne čekala doslova depka za depkou. Začneme:

Jestli chcete prožít vizuálně Kafku, zde je: Portrait de Yanaihara - Giacometti maloval filosofa Yanaiharu. Nechal ho sedět dlouhé hodiny nebo i dny v nehybné pozici.  Asi nemusím komentovat tu obludnou nicotu a malost ztracené hlavy v šedi a mizení. Co ale musím okomentovat je to, co na první pohled nevidíte - ta hlava je tisíckrát přemalovaná. Je tak násilně ztvárněná, že  jsou tam doslova rýhy..kdyby umělec takto pokračoval ještě chvíli, tak tam bude místo hlavy díra. Necháte druhého staticky sedět a ještě se z něj snažíte udělat to, co je ve vaší představě dokonalé. Nejste nikdy spokojený. 

A. R. Penck a jeho Der rote Fisch (Rudá ryba) - Jestli je něco psycho jak ze stěny Bohnic, je to tohle. Dík za upřímnost, ale já nepotřebuju obraz, který na mne řve že svět je jeden velký a syrový brutál. Tohle je prostě zoufalý vymlácení reality štětcem na plátno. A je vám jasný, že to nebyl úplně kapesní formát, jinak by to nepůsobilo tak děsive. 

Soulages říkal, že mu jde o světlo, které se odráží od černé. Ale to je pěkný lakování "na růžovo", protože to by ten obraz vypadal úplně jinak. Tady vidíte 15 cm široké opravdu syté tahy přes světlo. Není to světlo vystupující ze tmy, je to tma zabraňující svou masou světlu, aby se dostalo ven. 

A tohle byla totální třímetrová vražda. Tohle nemusím snad ani komentovat...násilná smrt, konec.

Co se týče 3D prostoru, jedna věc depresivnější než druhá. Začínala jsem toho mít už fakt emociálně dost a už se jen sama sebe ptala jestli "mám" na poslední patro, nebo to mám zabalit. 

Lidičky se osvobodili z knihy. Odhlídneme od toho materiálního provedení, které působí tak depresivně a přiznáme tomu alespoň pěknou myšlenku

Poslední patro mi nejdřív dalo trochu balzám. Sama sobě jsem říkala - dobrý, tak už je ze mne klasický umělecký mudla, nesnesu silné negativní statementy a potřebuju "krásné" umění, abych si užila galerii. OK, přijímám to a nebudu se tvářit, že to není pravda. Alespoň prozatím. Takže, co mne potěšilo:

Když si na nás na střední učitelka zkoušela arteterapii, moje obrazy byly trochu podobné. Spousta dynamiky v kontrastu s klidem. Takže ano, tenhle bych si klidně pověsila do pokoje, spousta cest vedoucích do hor ke sluníčku na jedno jediné místo. Líbí se mi to. 

Jestli ale něco byla moje topovka, pak to bylo tohle. Pro mne neskutečně působivé, uklidňující. Mám ráda kontrasty, ale ne čisté linie, spíš to olejové "splývání a rozplývání" . Barevnost s dominancí žluté a červené, to je pro mne život, modré podtóny uklidňující, a ještě k tomu ta tématika moře...tenhle chci na narozky, ale originál, prosím, žádný fejky

A tohle jsem taky po celém tom emočně náročném dni potřebovala. Klid, prostor, teplo, záři. Balzám na duši (a taky uklidnění předtím, co mne čekalo na závěr).

Tak jestli tomu něco dodalo tečku v takovém "end of horror" smyslu, tak to byl tento obraz od Edouarda Sacaillana. A já ho vyhlašuju "psychoobrazem číslo 2". Prostě si tak přijdete do galerie jako suverénní bytost. Koukáte se na obrazy, necháte je na sebe působit... a teď přijde najednou bez varování totální inverze role. Prostě jsi jen kino pro tady tenhle obraz. Lidi se na tebe dívají smutně, znuděně, odsuzovačně, s lehkým nezúčatsněným zájmem a ty se stáváš objektem v galerii. To byl fakt storytelling závěr. Teda ještě tam mohli v tu chvíli zhasnout a já bych zjistila, že jsem se stala jen další sochou, nebo tak něco

Dobře. Takže už asi chápete, že navštěvovat výtvarné exhibice je činnost "na vlastní nebezpečí" a ne vždy je to "příjemný estetický zážitek". Já si dám asi chvíli pauzu. Na závěr ať nekončím tak depresivně, jedno krátké pozitivní video pastvy pro oči. I když cítím, že tím ten dnešní blogový zápis asi nezachráním.