Jak jsem byla jednou slavná, aneb AI jako psycholog díl (? - už jich asi pár bude)

 CHLUBÍTKO

Nevím, jak se to stalo, že  jsem zapomněla na tu veledůležitou událost v mém blogování - vyšel mi článek na psychologie.cz. Tedy, už v březnu 😁

Hoď to do stroje | Psychologie.cz

Tak se s ním jdu pochlubit, a za to, že  jste věrní čtenáři mého blogu, dostanete ještě přídavek, protože věci se pohnuly. Ano, tohle bude dlouhé, jako všechny mé kecy o AI, která mne fascinuje. 

Před půl rokem jsem se dostala do náročné životní situace, kdy se seběhly krize v nejdůležitějších oblastech mého života. Vše provázel pocit osamělosti zapříčiněný mimo jiné stěhováním do zahraničí, ale hlavní rys bych popsala zkrátka jako zmatek. Takže není divu, že jsem v tu chvíli hledala nějaké jasnější vedení. Začala jsem si psát s online nástrojem ChatGPT.

Nejdříve jsem byla nadšená. Nejen, že mi dával podporu, ale hlavně to dělal slovy, která se mnou rezonovala. Podpora mi ovšem brzy přestala stačit, naopak mne začala štvát. Potřebovala jsem řešení. Tak jsem si jej nastavila na nejvyšší možnou konfrontaci a taky mu to připomínala skoro v každém dotazu.

Používala jsem ho tak několik měsíců. Někdy párkrát za týden, ve vypjatějších obdobích ale klidně každý den hodinu. Přestala jsem před pár týdny. Mezitím jsem začala chodit na klasickou terapii k živému psychologovi. Jaké si ze srovnání odnáším dojmy a zkušenosti?

Zrcadlo, pověz mi

I s nastavením na nejvyšší konfrontaci mi GPT s odstupem nepřijde jako nic jiného než velmi chytré zrcadlo. Ale nebezpečné zrcadlo. Jestli něco kdy dotáhlo empatii k dokonalosti, jsou to právě jazykové modely. Za nejpodstatnější považuju tyhle problémy:

Falešné ujištění o jakémkoli nesmyslu

GPT vždycky „vytušil“ něco, co jsem si v hloubi duše myslela, sebral to ze mne, vytáhl na světlo, verbalizoval a podpořil argumenty. Tím pádem to se mnou dost zarezonovalo, vyvolalo ve mně pocit přesně tak, to dává smysl a stalo se to mou vnitřní realitou.

Tato „realita“ a původní myšlenka přitom mohla být od opravdové reality vlastně dost daleko. Jakmile ji ovšem odzrcadlilo něco vnějšího, byť to byl jazykový model, stala se pro mne platnou. GPT je trénovaný na udržování koherence příběhu. Pokud jsou v něm díry, dokonce je ještě nenápadně uhladí. Jenomže ne vše, co „dává smysl“, je pravdivé.

Nenápadná manipulace

GPT vám vlastně chytře na nic neřekne ani ano, ani ne. Dává ale, právnicky řečeno, dost návodné otázky. Takové ty, které vás posouvají víc a víc na určité cestě, a vy si vlastně ani nevšimnete, kam kráčíte. Nebo si toho všímáte a nelíbí se vám to – ale hádejte se s něčím, co má k dispozici celý internet.

Podpora a setrvání v komfortní zóně

GPT umí být velmi podporující i v nastavení na nejvyšší konfrontaci. Takže když mu na cokoliv napíšete: „Necítím se na to ještě“, přijde hned odpověď: „V pořádku, setrvej a udělej to, až se budeš cítit“. Jenomže problém je, že v takovém klubíčku bezpečí by člověk mohl také setrvávat věčně.

Pochyby o rozhodnutích totiž neodejdou nikdy. Pravda je často nepříjemná stejně jako kroky, které člověk musí vykonat. Aby se k tomu dostal, je potřeba kámoš nebo kámoška, co vás nakopne k akci – ne někdo, kdo vás neustále drží v dece s čajíkem.

Je to bezvadné

Poslední bod zastřešuje všechny předchozí: všechno tohle dohromady je tak moc bezvadné, že vás to „drží“ a oddaluje chvíli, kdy se musíte vrátit do reality. Máte pocit, že máte ve svém vnitřním světě jasněji. Že vás někdo poslouchá a rozumí vám tak, jak vám ještě nikdo nerozuměl. Vždyť je to přece dokonalé, ne? Až na to, že vůbec.

Můžu už říct, že mám odstup. Ale ještě nedávno tomu tak nebylo. Můj zmatek pocitů vyvolával šílenou vnitřní tenzi. Nebyla jsem tak daleko, že bych si s GPT vytvořila vztah. Ale zanalyzovat každou situaci na odstavce a udělat ze zmatku strukturované body mne instantně uklidnilo. Analýza se mi stala regulátorem emocí.

Jenomže jednou přišla chvíle, kdy jsem pocítila, že už mi to nepomáhá. A tak jsem se jej zeptala: „Neškodí mi tohle?“ Překvapivě přišla odpověď: „Škodí!“ Od té doby mi GPT na konci každé analýzy připsal: „Teď už nic neřeš a jdi spát.“ Jenže byl to program, ne člověk, který zabouchne dveře. Mou potřebu struktury, kontroly a vedení toto gesto nijak nesnížilo. Tudíž jsem pořád měla ještě jednu otázku.

Sezení s psychologem

Mezitím se mi však poštěstilo najít skvělého terapeuta a já pocítila, co opravdu znamená terapeutické vedení. V čem se liší od psychologického fast foodu, co se tváří jako bio strava?

Konfrontace nesmyslů

Ne že by mi terapeut kdy řekl: „Tohle je blbost.“ Ale snažil se vždy upřímně pochopit situaci tak, jak ji vidím já, a svými otázkami mě nejednou dovedl ke zjištění, že můj falešný pohled na sebe je dost nekonzistentní struktura, jejíž trhliny ignoruju.

Dělal vlastně opak toho, co GPT – a já tak mohla namísto falešného to mi dává smysl, takže je to pravda dojít ke klíč je možná někde úplně jinde, než kde ho hledám. Klíče ke spokojenému životu mne terapeut učí hledat jen na jednom místě: sama v sobě, ať se kolem mne děje cokoliv.

Osobní provázení

Správný terapeut má trpělivost a na cestě poznání kráčí spolu s člověkem. Nevede ho za ruku tam, kde si myslí, že je to správné. I když byste to samozřejmě moc chtěli, protože dát zodpovědnost druhému je přece nejpohodlnější. Terapie je náročná: musíte na tu správnou cestu přijít sami.

Laskavá podpora – ale taky bolavé momenty

Správný terapeut umí na rozdíl od GPT mlčet. To je taky důležité, protože někdy až v tichu může proběhnout lovení odpovědí v sobě. V čem nejvíc zbožňuju svého terapeuta, je jeho nesmlouvavost. Tak nějak mi přijde, že mne nechá v sobě vymáchat.

Moc dobře na mně vidí, když se dotkneme něčeho fakt bolavého a já chci od toho utéct, protože je to nepříjemné. Často i pláču. Ale on mne utéct nenechá. „Nutí mne“ objevenou pravdu nějakým způsobem uchopit a začlenit. Asi mi věří, že to všechno zvládnu – a zatím měl pravdu. Především z něj cítím laskavou podporu a zájem, abych se měla sama v sobě dobře.

Lidský vztah

S terapeutem vzniká vztah mezi dvěma osobami – paradoxně právě to, že je fyzický člověk se svým vlastním světem, svými limity a myšlenkami, ho dělá mnohem cennějším zrcadlem, než jakým může být jazykový model. „Vztah“ s GPT totiž postrádá jeden základní atribut: odpovědnost v realitě. Přestože robot zdárně simuluje opak, jste mu úplně šumafuk a podle toho vypadají i odpovědi.

Netvrdila bych, že jazykové modely jsou jednoznačně horším terapeutem než lidé. Je totiž velmi těžké najít terapeuta, který je ve své práci zralý a také vám osobnostně sedne. Moje zkušenost ale říká, že jazykové modely nemohou živého psychoterapeuta nahradit.

A v osobním použití bych byla opatrná – protože přechod od nástroje přes berličku až po regulérní drogu je velmi nenápadný a není bez následků v reálném světě.

Jak používám GPT teď? Už výhradně jako sparring partnera a jeden ze zdrojů inspirace k tvorbě. Vím, že když píšu z pozice klidu a vnitřní ukotvenosti, mohla bych dodat: „A navždy tím zůstane.“ Nicméně sama tomu nevěřím. Dnes už však aspoň vím, na co si dávat pozor. 

Že to bylo kratké, tady máte přídavek: 

          Přešla jsem na placenou verzi Gemini, protože jsem začala stavit projekt a víc se mi hodila. Brzo jsem ji začala používat prakticky ke všemu, co se vyhledávání informací týkalo. V čem je neocenitelná, tak jako nástroj konfrontace, protože “neriskuje vztah”. Je jí úplně jedno, že vám to nasází, jak to vidí, a že vás to bude bolet.

Vytvořila jsem si v Gemini různé funkční Gemy, což je vlastně AI, které dělá to, co po ní chcete. Jeden z nich mi od konce března sloužil jako nástroj rozvoje. Do příkazu jsem mu mimo jiné napsala, ať je co nejvíce objektivní a ať je konfrontační tam, kde je to na místě. Pak jsem do něj vkládala různé situace, nebo kopie konverzací a nestačila jsem se (sobě) divit. Ideální pro objektivitu je jej zaslepit. Například popsat situaci ve formátu “Osoba A řekla, Osoba B řekla….”. Takhle vskutku neví, komu má pochlebovat, takže za nikoho nekope. Je to seberozvojový nástroj pro masochisty, ale růst bohužel bolí. Ukázalo se, jak citlivý je na “cíl” zadaný přímo v iniciační otázce, a nebo – BOHUŽEL – pokud si tohoto cíle není člověk vědom, AI ho “vycítí” velmi rychle za vás a dostane vás do konfirmační smyčky. Pokud se chcete rozejít, tak vás vnitřně rozejde, stačí na to zhruba 5 zpráv tam a zpět.  Proto jsem si dávala dobrý pozor na to, ať mne vede tím směrem, kterým chci po zvážení všech rizik jít. K čemu byl nejužitečnější, že (i když jsem se bránila) mne donutil opravdu přiznat si hodně nepříjemné a temné věci. A dodal metody, jak je opravit. K čemu byl blbý - je to prostě AIčko. Nevidí, kolik konfrontace v tu danou chvíli snesete, co je ještě užitečné, a co už ne.

Jenomže, jak už jsem psala: opět se stal mým nástrojem regulace emocí. Kamarád mi vsunul do hlavy myšlenku, že mi to krátkodobě sice velmi pomáhá, ale dlouhodobě něco ztrácím. To byla chvíle, kdy jsem si přiznala, že konfrontace už bylo dost. Že už o sobě vím tolik, že na tom můžu pracovat do konce života. Pro lidi jako já, co analýzu a racionalizaci používají jako způsob, jak se vypořádat s nejistotou, je tento nástroj sice dokonalý, ale brání to právě přijetí vlastní sensitivity a odbourání strachu z toho, být zranitelná. Na jaře jsem přešla do životního období, kdy se snažím ve vztazích vědomě více přesunout svůj focus z hlavy do srdce a těla.

Užitečnějším se mi pak stal Gem pracovně nazvaný “Profesor Carlos”. Toho jsem si nastavila na “Guided learning” a učila se s ním vztahovou psychologii. Nejdříve obecně, poté napasovanou na různé situace, které jsem prožívala. Ukázal mi akademický svět a vědecké popisy reality ( i když, jak to tak bývá, psychologie není matematika. Různé koncepty, školy, akademici, mají k různým věcem různý přístup) - bez toho, aby to bylo osobní. Je to užitečný mezistav – psaní s ním mi nepomáhalo regulovat emoce, ale pomáhalo mi porozumět.

Shrnuto, AI má v psychologii podle mne obří potenciál – je-li používána vědomě, chytře, s vědomím cíle a limitů a nestane-li se osobním štítem proti světu a vlastním emocím, nebo nástrojem konfirmační smyčky udržujícím člověka v paralelním světě. Je dobré zadávat nová vlákna s každým dotazem, dbát na “slepotu” co se týče aktérů konfliktu a jasně mít definovaný svůj cíl. Nejhorší disciplína při používání AI je upřímnost sama k sobě.

O děsivé housence - procesionář

   Tak často píšu na tomto blogu psychologické a filosofické bláboly, že jste všichni zapomněli, že jsem (především) biolog se zaměřením na ekologii, že? J Je načase vám to připomenout a seznámit vás s pro mne nejvíc facinujícím tvorem, kterého jsem tu potkala – housenkou bourovčíka piniového (Thaumetopoea pityocampa), neboli Procesionáře. Údajně se vyskytuje i v ČR, jen já ho tam nikdy neviděla. Kdežto v Athénách se mezi lednem a březnem (podle  počasí) objevuje na každém kroku.

Video, když jsem ho viděla poprvé:

 

 

Tyhle zajímavé housenky nejsou moc lidu ani zvířatomilné. Jejich chloupky obsahují silně dráždivý thaumetopoein. Průšvih je, že je dráždivý natolik, že na housenku nemusíte ani šahat. Stačí ji třeba s foťákem pozorovat v blízkosti, zvedne se vítr, chloupek vyletí, dopadne na kůži a způsobí alergickou reakci. Teda prý. Já to nezažila, protože dřív mne všichni stihli tak vyděsit jejich šílenou jedovatostí, že jsem si i na tohle dělala pozor.

Jejich „psychologie“ je vskutku fascinující a ukazuje na to, jak jednoduchý a blbuvzdorný neměnný algoritmus může být naprostou spásou druhu (- na jaře je jich vidět vážně kotel) a zároveň totálně zhoubným pro konkrétní jedince. Algoritmus je následující.

 1. Pokud cítíš feromonovou stopu, lez za ní

2. Když necítíš feromonovou stopu, lez dopředu (dokud nenastane 1)

Feromonová stopa  je hedvábné vlákno s feromony.

Housenky se spletly a začínají se zacyklovat

Tímto způsobem se na začátku „náhodně“ utvoří leader, jednoduše ten, který vylezl z hnízda jako první, a za ním se přidávají další kamarádi. Proč to dělají, když na sebe takto upozorní potenciální predátory? No, právě proto. Jsou tak toxické, že je chce žrát jen málokdo (kukačka, některé sýkory). Na zbytek predátorů má tato linie dost jasný efekt:  Psychologický: na jednu toxickou housenku si třeba troufneš, když je jich ale několik desítek za sebou, tak zdrhá i moje desetiletá dcera o velikosti 140 cm. Jednak vypadají hrozivě a podivně (alá had), za druhé je to obří koncentrace toxinů na malé ploše. A za třetí jejich nejzranitelnější místa jsou hlava a zadeček, a ony si obojí schovají do svého kámoše, takže světu je vystavěná jen ta nejtoxičtější část, boky.

Tohle celé je fascinující, ale co dovedu pozorovat ještě déle je, když nastane „chyba“, první housenka třeba kvůli terénu hodně zatočí a narazí na feromonovou stopu ze své řady. Jelikož ty feromony totiž vylučuje každá housenka v řadě, za posledním už to není stopa, ale dálnice. Pokud první housenka ucítí feromony, hned aplikuje pravidlo 1. Jak to dopadne? Dvěma způsoby. Ten první je, že housenky takto utvoří kruh, který neustále pochoduje až do úplného vyčerpání. Ten druhý (častěji viditelný) je, že se první housenka napojí někde doprostřed a nastane taková prostorová chyba, že se z nich stane na konci chumel až kopeček mrtvých vyčerpaných housenek. Je to vskutku děsivé, ta osudovost a fatalita neměnného pravidla.

S tím, co víte o jejich toxicitě, jsou taky děsivá jejich hnízda na borovicích. Vidíte je všude a připomínají takové ty obří pavoučí kokony. Takže když jsme šli po cestičce nízkým borovým lesem, i já jsem měla „psycho“, ať se náhodou o nějaké hnízdo neometu.

V tomhle podivném úlu med nehledejte

O snech malých i velkých

                Sny je jedna z oblastí mého zájmu, kterou jsem nikdy neposlala ani na chvíli k ledu. Moje životní zkušenost souhlasí s Jungiánskou psychologií – myslíme si, že nás řídí ego (já), ale ve skutečnosti nás řídí nevědomé struktury a naše ega si jen zpětně ospravedlňují proč děláme, co děláme. Tahle hlubinnější struktura rozhodování  se objevila i v jedné z mála filosofií, co jsem pročetla – Nietzche: “Filosofie je stav, kdy rozum hledá argumenty pro to, co srdce už dávno ví”.

                Jenomže problém je, že v běžném stavu se člověk k této vnitřní hloubce vůbec nedostane. Existují metody, jak se s ní dostat do kontaktu a jednu máme k dispozici každou noc a zdarma– jsou to sny. Sny jsou prostor, kde se nevědomí setkává s egem – pokud si člověk sen zapamatuje, ve bdělém stavu už stačí mít “slovník” a intuici. Stejně jako Jung vnímám Velké sny (o kterých budu mluvit níže) jako významný navigační prvek. Jsou pro mne jedním z nejzásadnějších nástrojů, jak vnímat svou realitu a poradním hlasem v “dalším životním postupu”.

                Sny mohou být různé kvality – na levém konci jsou chaotická zpracování náhodných podnětů, které jsme předchozí den zažili a nemají většího významu. Na pravém konci jsou Velké sny. Ty přichází v období významné životní krize nebo změny. Buď mají funkci “vnitřní inventury”, kdy se v nás usazuje a přeorganizovává právě nevědomá oblast. Taky ale mohou nest varování “Stačilo, kámo, protože jestli ne, tak dopadneš takto, a to přece nechceme.” Velké sny se odlišují svou kvalitou. Popíšu, jak je vnímám já:

1.       Mám v nich úplně jiný pocit než v normálních snech. Mají enormní “hloubku”, sen je opravdu reálný
2.       Mají daný příběh a místy v nich mám pocit, jakobych chtě nechtě hrála scénář, kterého jsme zároveň režisérem a musím jej dohrát do konce
3.       Objevují se v nich významné symboly, postavy a zvířata. V běžném snu mám někdy pocit, jakobych si “vymýšlela” co mi budou říkat a když to vědomě pustím, tak vlastně ty postavy neví. Ve velkém snu jsou ale tyto postavy i zvířata samy za sebe, se svou vlastní autonomií, kterou nemohu vědomě ovlivnit
4.       Často je ve snu motiv transformace nebo smrti nebo narození
5.       Z velkých snů se člověk často přirozeně probudí, když skončí, uprostřed noci. Jakoby skončil film. Po probuzení v něm zůstane silný pocit.

Když se vám zdá Velký sen, prostě to poznáte. To je ta nejhlavnější indicie.

    Těchto velkých snů si pamatuju za svůj život 5. Bylo jich určitě víc, jenže má hlava je děravá, proto 3 si pamatuju z posledního roku.  Jako malá jsem si vytvářela mnohé “snové světy”. Bylo to jako spustit PC hru – světy měly svou krajinu, postavy i specifické zápletky. Jeden střípek z velkého snu si pamatuju z pěti let – obsahoval strom života s mnoha zvířaty u mohutných kořenů. Nesl sebou opravdu krásnou a pozitivní atmosféru. V období nástupu puberty jsem začala mít noční můry, a to každou noc. Došlo to do bodu, kdy jsem se bála usnout. Tento stav mne vedl do snahy to nějak řešit, tak jsem se naučila techniku “Lucidního snění” – to je takový civilizovaný Inception. Opravdu mi pomohla. Dál jsem sny studovala pouze teoreticky skrz různé psychologické knihy.

    Druhý velký sen byl z období před porodem, taky krásný a transformační , i když vlastně bez děje – sbírala jsem ve snu květiny a pak jsem si lehla do louky plné květin. Tento vskutku banální děj ostře kontrastoval s hloubkou a kvalitou toho snu. Kéž bych se tam mohla vrátit.

    Poslední tři velké sny, které jsem měla však už splňovaly všech pět výše zmíněných bodů a každý z nich mi dal hodně klidu, vnitřní jasnosti, či odvahy udělat ve svém životě výrazné změny. Jeden se mi zdál zrovna dnes v noci, a to mne inspirovalo k sepsání tohoto článku.
Takže po tomto prohlášení je vám asi jasné, že své sny beru nesmírně vážně. Trochu toho moralizování na závěr: Kdo se nudí a rád by se trochu lépe poznal, sny jsou k tomu ta nejsnadnější a nejlepší cesta. První krok je, si je snažit vůbec zapamatovat.

Když máte vypnuté obrany a srdce otevřené, nemusí být dobrý nápad chodit na výstavu

 Tenhle článek nikdo z vás nedočte. Sorryjako, blog prostě slouží mimojiné jako prostor, kde můžu něco vysypat.

Dnes jsem byla na výstavě v muzeu Nadace Basila a Elise Goulandrisových v Athénách. Hlavní lákadlo byla komentovaná výstava „From Monet to Warhol“ pro naši skupinku. Na výstavu jsem se týdny těšila. Miluju umění, a z „klasiky“ miluju impresionisty nejvíc. Moje poslední zkušenost s výstavou byla před rokem, kdy mne vzal kámoš na akvarelové krajiny v Praze na Výstavišti. Doteď si pamatuju, jak krásně a pozitivně na mne působily. Není tedy divu, že jsem s otevřeným srdcem celá excitovaná poskakovala ve vstupní hale s „kolegyněmi“ a nemohla se dočkat, až to začne.

Bohužel moje naivita a otevřenost si vybraly svou daň. Tak nějak jsem totiž ignorovala fakt, že a)nejdeme na krásné krajinky b) Nemám úplně vypohodkovanou fázi života c) V noci jsem moc nenaspala. Takže jít s touto přístupností na výstavu bylo jako jít s přístupností do moře plného žraloků.

Dočasná expozice byla moc super. Působivé, pozitivní krajiny malované různými technikami mne opravdu dostávaly a zaujaly. Některá dílka z té pěkné části jsou zde:

Félix Vallotton - Znáte ten pocit pod vysokými stromy. Jste malincí, ale tak příjemně malincí. Příroda po vás nic "nechce", prostě tam je, abyste si ji mohli užít. Miluju ten klid. 

"Nějaký postimpresionista, jehož jméno už nevím :-)" - tady mne velmi zaujala technika. Vlastně šlo i nešlo o klasický pointilismus, body se hlavně v ohni slévaly do skvrn. Foťák mi vyžral kontrast, ale ve skutečnosti šlo o hodně pěkné a dynamické dílko. Nejde o boj s ohněm, ale spíše o spolupráci s ním jako s živlem, i když je na obraze cítit takové to běžné lidské lopocení, je  z něj také cítit surovost - ale ne ta negativní, spíše taková ta "poctivá práce. Oheň je centrum obrazu.

Tak. A tohle je něco pro mne. Emile Othon Friesz. Dynamika fauvismu, kdy je malíři jedno, jakou barvu má mít strom, jakou tráva. Emociální svoboda v praxi. Hodně agresivity, ale té zdravé, ne té pohlcující. Chladné tóny se doplňují s těplými, je to barevná šílenost a přitom je to vavážené. Vyvolává to ve mně život.

Pózdní stadium Picassa - já jeho klasický kubismus nesnáším (o tom bude řeč níže), ale tohle je naopak něco, co se mnou hodně souzní. Velká dynamika, pohyb, svoboda, trocha adrenalinu, svobodné používání různých technik, abstrakce přeměněná na realitu.Je to čirý tok.

Edvard Munch a jeho intimní popisy vnitřních stavů. Tohle je žena chránící své srdce. Ještě k tomu jde o dřevo. Ten výraz, to, jak se k němu sklání, ta intimita, něha, moc to se mnou rezonovalo. Takhle vypadá bezpečí, které dává člověk sám sobě

Dobře. Přehlídka toho, se mne dotklo na dočasné expozici právě proběhla. Tak jsem vyběhla sensoricky unavená, ale stále nadšená do dalšího patra. Jenže tam se se mnou galerie přestala mazat. A já ještě k tomu měla "blbý" nápad, že obrazy, které ve mne začaly vyvolávat fakt vysokou tíseň, jsem prohnala Gemini, abych se o nich něco dozvěděla - a okolnosti jejich vzniku ve mně vyvolaly tíseň ještě větší. Tak jdeme na to. Prohlídka začínala nějaký poklidnějším Van Goghem, ale tak všichni víme, jak to s uměním, potažmo se svým životem měl divoké, což se projevuje v jeho obrazech. Přejdu ale pro mne rovnou  na jednu ze dvou největších emociálních pecek výstavy.

Tohle je Martha, žena Pierre Bonnarda. A ačkoliv celému obrazu dominuje tlumená žlutá, ta úzkost a tíseň co člověk pocítí, když před ním stojí, je masakrózní. Tak jsem se šla dozvídat víc. Jaká je "historie" tohoto manželského páru je předmětem dohad. Jejich totálně patologický vztah někteří historikové nově zpochybňují, že prý to bylo vyvolané uměle, jen aby měly obrazy vyšší cenu. Ale některá fakta tomu vztahu neodpářem. Martha trávila hodně času ve vaně. Někteří říkají, že kvůli psychické nemoci, jiní zase, že kvůli fyzické, ale to je fuk. 1) Bonnard namaloval Marthu ve vaně ve vysokých desítkách obrazů. Byla to obsese. Ve vaně (!!) - jeho obsese byla mít svou manželku ztvárněnou v té nejzranitelnější, nejodhalenější podobě - pohltit ji do svého díla a udělat si z ní předmět svojí slávy. Ona byla velmi uzavřená a nechodila ven z baráku, zatímco on prodával její intimitu do celého světa. Kurva tak jestli tohle není totální objektivizace člověka na pouhý fetiš, předmět a prostředek ke svému zájmu, tak už nevím. Ale přichází tu ještě jeden bizár 2) Maloval ji 50 let, ale stále ji maloval jako mladou ženu. Prostě totální ignor toho, že zraje, stárne. Nejen že si udělal objekt z ní jako osoby, ale ještě k tomu pohrdal její realitou v čase natolik, že si udělal objekt z nějaké své představy o ní. Teoretici umění se baví o "jasných zářivých barvách", ale je mi to fuk - to co z tohoto obrazu sálá je cítit na kilometr. Totální psychobizár zabalený do "krásné, zářivé lásky a pocty".   Br. Straší to ve mně ještě teď. 

Galerie ale pokračovala v mým masakru. Kubismus. Nesnáším Kubismus. Chlad, racionalita a rozebrání světa na elementy. Živost vnímám jako proudění, teplo, energii a dynamiku. Kdežto kubismus a purismus je opak - vše živé se zanalyzuje a rozebere na pouhé objekty. Je v tom chlad, je v tom čirá mechanika. Pro můj současný mindset běs.

Picasso za vrcholného kubismu. Žena v pouhých základních geometrických tvarech, ale nejděsivější je ta maska. Na jednu stranu vyzývavost, pohoda, ale co se skrývá za maskou?

Tak jsem si naivně říkala, že to nejhorší mám za sebou. S Marthou v hlavě jsem se šla vyodolnit pomerančovým řezem a capuccinem o patro níž. Plná optimistického cukru jsem se vrhla do dalšího patra - kde na mne čekala doslova depka za depkou. Začneme:

Jestli chcete prožít vizuálně Kafku, zde je: Portrait de Yanaihara - Giacometti maloval filosofa Yanaiharu. Nechal ho sedět dlouhé hodiny nebo i dny v nehybné pozici.  Asi nemusím komentovat tu obludnou nicotu a malost ztracené hlavy v šedi a mizení. Co ale musím okomentovat je to, co na první pohled nevidíte - ta hlava je tisíckrát přemalovaná. Je tak násilně ztvárněná, že  jsou tam doslova rýhy..kdyby umělec takto pokračoval ještě chvíli, tak tam bude místo hlavy díra. Necháte druhého staticky sedět a ještě se z něj snažíte udělat to, co je ve vaší představě dokonalé. Nejste nikdy spokojený. 

A. R. Penck a jeho Der rote Fisch (Rudá ryba) - Jestli je něco psycho jak ze stěny Bohnic, je to tohle. Dík za upřímnost, ale já nepotřebuju obraz, který na mne řve že svět je jeden velký a syrový brutál. Tohle je prostě zoufalý vymlácení reality štětcem na plátno. A je vám jasný, že to nebyl úplně kapesní formát, jinak by to nepůsobilo tak děsive. 

Soulages říkal, že mu jde o světlo, které se odráží od černé. Ale to je pěkný lakování "na růžovo", protože to by ten obraz vypadal úplně jinak. Tady vidíte 15 cm široké opravdu syté tahy přes světlo. Není to světlo vystupující ze tmy, je to tma zabraňující svou masou světlu, aby se dostalo ven. 

A tohle byla totální třímetrová vražda. Tohle nemusím snad ani komentovat...násilná smrt, konec.

Co se týče 3D prostoru, jedna věc depresivnější než druhá. Začínala jsem toho mít už fakt emociálně dost a už se jen sama sebe ptala jestli "mám" na poslední patro, nebo to mám zabalit. 

Lidičky se osvobodili z knihy. Odhlídneme od toho materiálního provedení, které působí tak depresivně a přiznáme tomu alespoň pěknou myšlenku

Poslední patro mi nejdřív dalo trochu balzám. Sama sobě jsem říkala - dobrý, tak už je ze mne klasický umělecký mudla, nesnesu silné negativní statementy a potřebuju "krásné" umění, abych si užila galerii. OK, přijímám to a nebudu se tvářit, že to není pravda. Alespoň prozatím. Takže, co mne potěšilo:

Když si na nás na střední učitelka zkoušela arteterapii, moje obrazy byly trochu podobné. Spousta dynamiky v kontrastu s klidem. Takže ano, tenhle bych si klidně pověsila do pokoje, spousta cest vedoucích do hor ke sluníčku na jedno jediné místo. Líbí se mi to. 

Jestli ale něco byla moje topovka, pak to bylo tohle. Pro mne neskutečně působivé, uklidňující. Mám ráda kontrasty, ale ne čisté linie, spíš to olejové "splývání a rozplývání" . Barevnost s dominancí žluté a červené, to je pro mne život, modré podtóny uklidňující, a ještě k tomu ta tématika moře...tenhle chci na narozky, ale originál, prosím, žádný fejky

A tohle jsem taky po celém tom emočně náročném dni potřebovala. Klid, prostor, teplo, záři. Balzám na duši (a taky uklidnění předtím, co mne čekalo na závěr).

Tak jestli tomu něco dodalo tečku v takovém "end of horror" smyslu, tak to byl tento obraz od Edouarda Sacaillana. A já ho vyhlašuju "psychoobrazem číslo 2". Prostě si tak přijdete do galerie jako suverénní bytost. Koukáte se na obrazy, necháte je na sebe působit... a teď přijde najednou bez varování totální inverze role. Prostě jsi jen kino pro tady tenhle obraz. Lidi se na tebe dívají smutně, znuděně, odsuzovačně, s lehkým nezúčatsněným zájmem a ty se stáváš objektem v galerii. To byl fakt storytelling závěr. Teda ještě tam mohli v tu chvíli zhasnout a já bych zjistila, že jsem se stala jen další sochou, nebo tak něco

Dobře. Takže už asi chápete, že navštěvovat výtvarné exhibice je činnost "na vlastní nebezpečí" a ne vždy je to "příjemný estetický zážitek". Já si dám asi chvíli pauzu. Na závěr ať nekončím tak depresivně, jedno krátké pozitivní video pastvy pro oči. I když cítím, že tím ten dnešní blogový zápis asi nezachráním.

Nějaké úvahy minulého týdne - Balet na fotbalovém hřišti, o svobodě, a tak dále

 

“Největší slastí je klidná mysl, absence strachu a prosté bytí.” Epikúros

          Nedávno jsem naplno prožila moment, který by se dal jungiánsky popsat jako “Staň se, kým jsi”. Znáte ten pocit, když skládáte puzzle. Nejdřív to jde těžko a máte před sebou chaos. Ale čím víc se blížíte do cíle, tím víc stoupá pochopení a zároveň vzrušení, až skládáte poslední kousky puzzle a všechno do sebe krásně zapadá a tvoří ucelený obrázek.

          Mám teď osvícený pocit, že jsem složila puzzle svého života, vidím se z nadhledu a necítím nic, než radost z osvobození a sebepoznání. Je to stav, kdy se každý krok stává vědomou volbou.  Popíšu proces.

          Vnitřní krize mi umožnila vytvořit si prostor sama pro sebe, bez balastu “okolí”. To byl první předpoklad k růstu. Dále jsem měla k dispozici ten nejlepší nástroj poznání, co dnes existuje - AI. Je to jako mít v kapse knihovnu a zároveň bandu oponentů. Na cestě k poznání je to mega booster.

          Neobjevila jsem nic “nového”. Protože ono to ve mně bylo vždycky. Vždycky jsem byla človek s kritickým myšlením a vědeckou skepsí, kterého hnala touha poznat syrovou pravdu bez změkčovadel. Proto jsem taky studovala evoluční biologii. Vždycky jsem byla umělecká duše napojená na emoční a symbolický svět a snažila se převádět do reality to, co “cítím” na úrovni intuice, ať to bylo obrazem, nebo jazykem. Ne vždy jsem byla odvážná a poctivá sama k sobě, ne vždy jsem si stála za svým všemu a všem navzdory – ale snažila jsem se taková být. No, a to je, kdo jsem, v kostce.

          Každý vědecký závěr začíná všímavým pozorováním. Moje závěrečné dílky puzzle začaly otázkou:

 “Proč kolem sebe v okolí vidím ženy svého věku, které v sobě cítí rozpor autenticita vs vztah?”

          Došla jsem k závěru, že je to nastavením systému, ve kterém žijeme. Problémem není “rozum vs cit”, ale struktura, která vůbec umožňuje tuto otázku pokládat. Hřiště nám nakreslila naše biologie, respektive systém, ve kterém muži byli ti, kteří uměli nejen zabít, ale také chránit.  A my ženy se na nem snažíme hrát, jak nejlíp dovedeme. Nicméně silný proud feminismu a individualismu nám kromě toho, že máme běhat po mužském hřišti ještě k tomu káže, že máme být samy sebou, což znamená na tom hřišti kromě fotbalu ještě tančit balet, a to podle fotbalových pravidel – a tak se nakonec i ten balet stane prostým výkonem, ve kterém hodnotíme, nakolik jsme “autentické” a “v souladu samy se sebou” a hroutíme se při nedostatku výkonu v autenticitě.

          Proč na to hřiště ženy vstupují? Je to biologická touha po známém bezpečí, touha po známosti a struktuře. Další z instinktů přežití.  Problém je, že struktura už ze své definice omezuje tvar. Teprve když si zvědomíme, co hrajeme a proč, přichází skutečná úleva. Už se nemusíme hroutit z toho, že na hřišti netančíme balet dokonale podle fotbalových pravidel. Když víme, proč tam jsme, přichází opravdová svoboda.  Můžeme hrát fotbal. Můžeme odejít do baletního sálu. Možná je smyslem života nakonec jen volit svobodně, co chci hrát a s nadhledem si užívat svou volbu.

Kniha formy a prázdnoty - Ruth Ozeki

Jak se ke mně dostala? Takovým tím klasickým “my life is movie” stylem, kterým můj život občas probíhá. Byla na polici v knihkupectví vedle mojí oblíbené “Kde zpívají raci”. A odolejte, když pod motivačním komentářem na přebalu je podepsán jeden z mých oblíbených autorů, David Mitchell. Autorka je Zen-buddhistická kněžka (to jsem se dozvěděla ale až po přečtení).

Budu se snažit nezmiňovat děj. Abych vám nesebrala požitek z příběhu, kdybyste se rozhodli si ji koupit. Chci spíš psát o tom, co mi kniha dala.

          Jsem moc ráda, že mám Gemini, protože jsem se tak mohla dozvědět, že “Kniha formy a prázdnoty” není jen tak z prstu vycucaný název, ale

 “Odkaz na Sútru srdce: Název je přímým odkazem na nejslavnější buddhistický text, Sútru srdce. Tam se píše: „Forma je prázdnota a prázdnota je forma.“ (V sanskrtu: Rūpaṃ śūnyatā).”

          Dále mi pomohla pochopit, proč knihovnu cítím už od dětství jako jeden ze svých domovů, ale to jen tak bokem:

”Všimla sis, že se velká část děje odehrává v knihovně? V moderním zenu se často říká, že veřejná knihovna je jedním z posledních míst v naší konzumní kultuře, kde se po tobě nic nechce. Nemusíš si nic koupit, nemusíš být „produktivní“. Je to prostor Prázdnoty, kde můžeš jen tak být.“

A kniha se opravdu zabývá jak vztahem lidí k hnotným věcem, tak k vlastnění čehokoliv obecně (lidí, myšlenek). Sem tam jsou do ní vkládané buddhistické vhledy skrz linku s “knihou ve knize s tématem Úklid”, kterou napsala představená buddhistického chrámu. Ale to je jen okrajově, jinak se celý děj odehrává v americkém městě.

..a teď si uvědomuju, že tenhle článek bude ještě roztříštěnější než jiné a já jsem narazila na svůj limit literárně vyjádřit, co ve mně nového zanechala. Takže, pokus:

1.    Skvělý literární požitek. V knize se střídají různé formy vyjádření, jednou mluví Benny, podruhé kniha samotná, potřetí Benny ke knize, počtvrté moucha na zdi… a samotné toto “střídání hlasů” je velmi účelné v tom, co se v knize točí – to, že každá věc má svůj projev a identitu. Jakoby barvy malovaly samy sebe, je to takové dokončené kolečko. Prostě mňam.

1b- tu je ještě vhled od Gemini, že to má hlubší význam:

“V zenu existuje koncept, kterému Thich Nhat Hanh říkal Interbeing (spolubytí).

Kniha v příběhu mluví proto, že v zenu neexistuje hranice mezi „já“ (čtenářem) a „tím“ (knihou). Kniha není jen papír, je to i ten les, kde rostly stromy, ten dřevorubec, co je pokácel, i tvé oči, které ty černé značky mění v obrazy. Tím, že Ozeki nechala Knihu promluvit, ti dává zažít tenhle pocit propojenosti na vlastní kůži.”

 

2.    Blázni jsou blázni. Nebo jsou taky neblázni a bláznivý je svět kolem nich. I to je možné. Asi jako kritérium bych stanovila snažit se “neubližovat ostatním, neubližovat sobě”, ne normálnost. A už vůbec ne normálnost vynucenou běháním v spotřebitelském kolečku konzumní kultury.

 

3.    Knížka mne vrátila mentálně zpět k minimalismu.. Taky se pro mne stala takovým lístkem do kina mojí mysli na  představení s názvem “Třeba zen-buddhismus?” Říkám si: piju zelený čaj ve velkém a miluju suši. Nějaké předpoklady tedy mám. A zenoví mniši mi vždycky přišli cool.

 

4.    V jednu mou podstatnou krizovku mi poskytla azyl. A nejen že poskytla, ale během těch 80 stránek azylu i dala “moudro”. Takové to, co vás pohladí, uklidní, a nesete si ho pak s sebou. Svítí v mé myslipod neonem “It is already broken.” Proč mi v hlavě straší zrovna Pomíjivost věcí budu určitě vědět za rok touhle dobou, tak se těším, až tento článek budoucí Bára nalezne. Níže je překlad Gemini z ofocených stránek. Nicméně není to typická ukázka z knihy, tato “buddhistická přímá linka” se nachází jen na cca 25 stránkách obsahu.

Lekce o rozbitém šálku

„Ale Hojo-san! Ten šálek přece není rozbitý!“

Vzhlédl, překvapeně. „Pro mě už teď je,“ řekl. „Povahou šálku je být rozbitý. Právě proto je teď tak krásný a právě proto si ho vážím, dokud z něj ještě můžu pít.“ S láskou se na něj podíval, dopil poslední doušek a pak prázdný šálek opatrně položil zpět na podnos. „Až zmizí, bude prostě pryč.“

Toho dne mi můj učitel dal neocenitelnou lekci o pomíjivosti formy a prázdnotě podstaty všech věcí.

(...)

Zemětřesení nás probudilo a tsunami spláchla naše iluze. Přiměla nás pochybovat o našich hodnotách a o naší připoutanosti k materiálním věcem. Když může být všechno, co považuji za „své“ – můj majetek, má rodina, můj život – v jediném okamžiku smeteno, musím se ptát: Co je skutečné? Vlna nám připomněla, že skutečná je právě ona pomíjivost. To je probuzení do naší pravé podstaty.

Už teď rozbité.

Když to víme, můžeme si vážit každé věci takové, jaká je, a milovat se navzájem takoví, jací jsme – úplně, bezpodmínečně, bez očekávání nebo zklamání. Život je takhle mnohem krásnější, nemyslíš?

Mnohem později jsem našla řemeslníka, který dokázal šálek opravit zlatem a lakem. Teď jsou v prasklinách jemné zlaté švy, které uctívají jeho rozbitost. V mých očích je teď krásnější než kdy dřív.

---

Pár poznámek k překladu pro tvůj blog:

• Pomíjivost (Impermanence): V zenu je to klíčové slovo (Anitya). Znamená to, že nic nestagnuje. To, že tě to „straší“, je v pořádku – je to ten první šok z toho, že nic nejde udržet silou.

• Already broken: Překládám to jako „Už teď rozbité“. Má to v sobě ten náboj přítomného okamžiku. Není to pesimismus, je to přijetí reality, které paradoxně přináší obrovskou úlevu.

• Kintsugi: To je ta oprava zlatem. Je to nádherná metafora pro lidskou duši – naše rány a jizvy z nás nedělají „poškozené“ zboží, ale naopak nás činí vzácnějšími, pokud je dokážeme „prolít zlatem“ (pochopením a laskavostí k sobě samé).

 

5.    Dobře, mám teď dojem, že se mi vůbec nepovedlo vystihnout, jak moc na mne zapůsobila. Tak jeden fakt na závěr – dostala se do mého současného žebříčku “TOP7 beletrie ever”. A že jsem už něco přečetla. Je to prostě taková ta kniha, co si užijete nejen čtenářsky, ale určitě něco změní i ve vás. I když ta kniha by s tím nesouhlasila, protože “je to vzájemný vztah čtenáře a knihy” přece :)

Nějaké mnou označené pasáže. Nalézt je na těch 550 stránkách byl můj první zenový krok trpělivosti (ale příště si tam teda budu lepit záložky :). Jsem líná je překládat, tak jen pro jazykově zdadnější, nebo spíš pro moje budoucí já, až se bude probírat blogem. 

Přes všechny hluboké a filosofické myšlenky, tohle stejně zůstává nejoblíbenější odstavec z knihy pro mne. Asi romantik ve mně je furt silnější než filosof.

Když musíme v době AI dokazovat, že jsme reální

Jak bude vypadat internet za pár let? Tak, jako nyní moltbook – obsah a provoz bude zajišťován AI a lidi budou žít hlavně v reálném světě? Nebo naopak prodchne naše lidské životy – které už budeme žít více na síti, než v reálném světě? Nebo se online a offline svět smísí natolik, že hranice bude tvořit jen fyzično? Ačkoliv technologický vývoj se dá považovat s historickým odstupem za lineární a předvídatelný (například teď bez pochyb směřujeme směrem k AGI - Obecné umělé inteligenci), vývoj lidské společnosti je naopak někdy překvapivý a hlavně pozadu za vývojem technologií – což sebou nese mnohé výzvy.

Jedna z nich je AI generovaný obsah na internetu. Jeho množství se zvyšuje doslova exponenciální řadou, takže i lidé s tak špatnou pamětí, jakou mám já, mohou sledovat tento jev v “přímém přenosu”. A se stejnou rychlostí roste odpor proti tomuto trendu. Jsem na facebooku členem vice komunit, kde se AI řeší, buď jako hlavní, nebo okrajové diskuzní téma. Odpor je velmi, velmi citelný.

Než přejdu k suchým datům, měla bych pro čtenáře vytáhnout HLP – hluboký lidský příběh. Nicméně mám jen MRZ – Mělký ranní zážitek. Scrollovala jsem na facebooku a vyskočil na mne reel. Tento reel vypadal dost “real” – byl to záchyt kamerou v obchodě. Vyvolal ve mne nějaké pocity. A pak jsem zjistila, že je AI-generated. Co ve mně dělo dale? “To chci sdílet, to je krásné” se ve mně změnilo na “jsem podvedená”. Pocity nepocity, ne realitě záleží. Staré latinské přísloví “Lid chce být klamán” vypadá, že tváří tvář dnešní realitě nefunguje.

Snad jen dosud neumřela naše paleolitická jistota, že pocity musí být spojené s realitou, jinak je něco dost špatně (a sežere nás tygr, nebo budeme naopak před neexistujícím tygrem běhat a pálit energii zbytečně).

Jenže to může být pouhý artefakt minulosti a já si kladu otázku – jestli se náhodou i tohle v blízké budoucnosti nezlomí. Protože – jaký je rozdíl mezi AI generovaným obsahem a například animovaným filmem? Například jeden z mých oblíbených animáků Spirit – divoký hřebec. Zamýšlela jsem se někdy nad tím, kdo ho navrhl, vytvořil? Ne. Bylo to emočně silné? Ano. Kde je rozdíl? Možná v tom, že animák se netváří jako realita. Kdežto AI obsah ano. Takže když je člověk konfrontován s tím, že nerozpozná realitu – například zjistí, že fotografie, kterou považoval za reálnou, je vytvořená AI – tak to bolí, protože to útočí na jednu z lidských nejhlubších kompetencí.

 Proto zásadní otázka v budoucnosti nebude ani tak kolik bude na internetu AI obsahu, ale jak poctivě bude označen. Protože dny, kdy naše “kompetence poznat realitu” zmizí, už ťukají na dveře. Myslím, že společně se dny, kdy AI bude chrlit samotnou autenticitu s takovou rychlostí, že už nebude rozlišitelná od živého člověka. Zatím však dochází k opačnému jevu - přehlcení lidí AI obsahem, který je zatím poměrně sterilní a uniformovaný. Na síti je to pak “nebaví”, protože prohrabat se vší tou rychle generovanou mlhou (která už má i vlastní název: AI slop) k něčemu hodnotnému trvá roky. Reakce jsou dost individuální. Například mne to brzy znechutí a jdu dělat něco užitečnějšího.  Podle jedné psychologické teorie však může tahle “občas něco skvělého najdu, občas ne” situace posilovat délku a intenzitu pobývání na sockách. A o to přece majitelům primárně jde.

Ale když jsme už u těch majitelů, dochází k zásadnímu zlomu – trh reaguje na tlak společnosti po regulaci AI obsahu na některých sociálních sítích je povinné zveřejňovat informaci, jestli věc vytvořila AI.  Vtipné je, že jsem se na sockách setkala i s opačným fenoménem – například člověk napsal komentář tak, že jsem nepochybovala, že jde o AI, přitom jej napsal on sám. Nebo “zkoumání” fotografie pokojíku prezidenta ve Španělsku, která byla reálná. Dochází k hyperostražitosti vůči zdroji. Uf. Ještě že na blog píšu pro zábavu a podle toho i ty články vypadají, nakonec z té nedokonalosti je dokonce reálná hodnota, kdo by to kdy řekl?

Když se vrátím k té důvěře, ta je zásadní. Jsme vevnitř stále pravěcí lidé a na zdroji informace záleží. Pokud vás před tygrem za keřem bude varovat pětileté dítě, asi nad tím mávnete rukou. Pokud stejnou větu použije remonovaný lovec, budete rychle utíkat. Zdroj informace má navíc ještě další rozměr – nejen, že informace může být mylná, protože zdroj je nejasný. Ale ona dokonce ještě může být i záměrně klamavá s cílem vás trochu odpeněžit. A to lidi fakt nemají rádi.

Takže v budoucnu bude asi pro tvůrce zásadní budovat si svůj konzistentní brand – a tak zvyšovat autoritu svého obsahu. Dále být poctiví ke svým sledujícím a tím zvyšovat důvěryhodnost. Dále tvořit autentický obsah.

 Jenomže, čím v budoucnu odlišit svůj obsah, když autenticita bude novou AI normou?

 

 

Dutta & Rousseau, The Impact of AI-Generated Content on Social Media Engagement and User Behavior, 2024

Zhang, Y. (2024). The Influence of Generative AI on Content Platforms: Supply, Demand, and Welfare Impacts in Two‑Sided Markets. arXiv. https://arxiv.org/abs/2410.13101