O tanci a vnímání těla

Mí rodiče si mysleli, že když šestileté dítě tráví hodiny u karaoke anebo zničehonic přijde, že se naučilo na flétnu a vystřihne jim znělku z Titaniku, tak jsou to takové normální projevy. Na hudebku mne tudíž nikdy nezapsali. Ale z nějakého mně záhadného důvodu se jim v hlavě urodilo, že přede mnou leží taneční dráha

          Přijímačky na ZUŠku. Prosvětlený sál s baletními tyčemi. Lektor mi povídá: “Tak, a teď se lehce rozběhni po koberci a skoč mi do rukou.” A to přesně byl moment, kdy nezačala má taneční dráha.

          Říká ti něco All Style Unit? Jsi Vsetíňák. Na univerzitách bývají elitní spolky s řeckými názvy. Takže ASU byla pro vsetínské holky něco jako Sigma-chí. Výběrové hiphopové taneční uskupení, kolem kterého se točili ti nejpěknější kluci. Ale přesto, že jsem se dokopala na první metu, což byla začátečnická skupina, po pár promeškaných lekcích jsem se už v choreografii nechytla. Takže ani tam má taneční dráha nezačala.

          Má taneční dráha začala v obýváku. U VHS s názvem “Orientální tance pro začátečníky”. U Dancepadu – pro později narozené – podložka připojená k počítači, na kterou se šlapalo do rytmu písniček. Začala dříve, než začal stud a zdravá sebereflexe, takže až do patnácti jsem měla dokonce pár “vystoupení” na rodinných oslavách, nebo školních slavnostech. Nicméně s rozvojem studu se taneční dráha přesunula do sportu – a tak latentně přežívala v pár letech dance-aerobiku. 

          Víceméně náhodně jsem se zapsala minulý rok na lekce Břišních tanců a Baletu.Vlastně mi bylo jedno, co budu dělat za sport a tohle bylo blízko a bylo to dopoledne. Jak mění můj život popíšu v následujích odstavcích – zde chci jen zdůraznit, že někdy se vyplatí být “Yes man” a říct “YES” i věcem, které v tobě spíš vzbuzují “REALLY?”.

          Jsem totiž úplně nadšená. Tanec ve mně vzbudil život a motivaci. Chodím třikrát týdně. Nikdy mne nebavilo posilování – ale teď doma i posiluju. Nejen proto, že chci líp vypadat, ale hlavně proto, abych byla stabilní v postojích v choreografii. Tanec mne nutí na sobě pracovat – choreografie si opakuji i doma. V minulých článcích jsem psala o neustálém vnitřním monologu. Ten se vypne vždy, když si stoupnu do tanečního postoje. Protože hlava najednou musí makat na něčem reálném – dělám pohyb z ramen, nebo z loktů? V jaké pozici mám paže vůči sobě? Co mám udělat za krok? A nestíhá už nic jiného. A ačkoliv vnitřní kritik se po tanci probudí a je jako vždy tvrdý ke všem mým snahám -  Během lekce mlčí. A to, jak se cítím po tanci? Není to ani tak o dopaminu vyplaveném sportem. Nejedeme tam vysoké tepovky, hodně se učíme postoje, kroky do choreografií. Přesto se cítím ukotvená sama v sobě, sebevědomá, nabitá. 

    Minulý rok byl pro mne výživný, co se týče seberozvoje. Jedna z nejdůležitějších pravd, kterou jsem si osvojila, je: Vnímej tělesné signály a co ti říkají. Napětí. Únavu. Energii. Touhu. Odpor. Naslouchej svému tělu a buď k němu vědomě laskavý/laskavá. Dělej věci, co mu dělají dobře, nedělej věci, co mu nedělají dobře. Bez toho, co si o tom myslí “hlava”. Jenže já jsem až do minulého roku neuměla svému tělu naslouchat. Veškerou komunikaci se sebou mi hatila neustálá analýza a “bzučení” v hlavě. Zlepšit situaci mi kromě událostí v osobním životě pomohl právě tanec. Dostal mne do kontaktu sama se sebou – což mi pomohlo alespoň začít vnímat svoje hranice v mezilidském kontaktu. Tanec, to je jedna z  cest k bytí "Teď a tady".

          Tohle není určitě můj poslední článek o tanci. Zvláště o baletu, který mne poslední dobou docela pohltil. O tom zase někdy příště :-)

"Dobře, takže jo." Aneb jak vypadá amatérská výměna strun na kytaře "real-life"

    Můj blog prochází tak trochu existenciální krizí, jelikož doteď sloužil jako před vyhledávači záměrně poloskrývaný zápisník všeho možného, který četli mí přátelé a známí při prokliku přes facebook a pár náhodných kolemjdoucích. Nicméně moje psychologická hranice zdánlivého soukromí (30) nejenom že byla u většiny článků prolomena, ale jeden článek dokonce oslavil 100 a jiné se k němu blíží.

          To mne vedlo k zamyšlení, jestli by kromě mých doslova náhodných úvah a tvorby neměl sloužit i k něčemu pořádnějšímu, smysluplnějšímu, prostě – jestli by neměl náhodou i něco organizovaněji přinášet a někam směrovat.

          Bohužel jsem došla k tomu, že na to kašlu. Nicméně, jestli blog nějaký jasný směr má, tak ukazovat mne takovou, jaká jsem. V dnešním online světě a hlavně ve světě sociálních sítí jsem i já nabyla dojmu, že 1) Všichni jsou úžasní. Krásní, štíhlí, elegantní, disciplinovaní, vyrovnaní, vzdělaní a inteligentní 2) Všem všechno skvělě jde a kdyby jim to nešlo, tak jim to půjde zítra, protože platí bod 1) a 3) Všichni všechno umí – krásně zpívají, tančí, malují, cvičí, hrají na klavír. Takže jestli já budu něco přinášet, tak protipól. Ne, že bych to dělala naschvál, prostě se mi to děje nějak samo. A tak zde máte sestřih videa, které původně mělo být: “Výměna strun na kytaře” a stalo se z něj “Jak doopravdy bez filtru vypadá amatérská výměna strun na kytaře”.  Výměna, která na youtube trvala 10 minut, mně trvala přes 1 hodinu. Dalších 9 hodin jsem stříhala toto hodinové video do smysluplného celku v programu, ve kterém mi to vůbec nešlo. Naštěstí smyslem této činnosti nebylo získat 100k followerů, ale pobavit se a zabavit se.

První video je ilustrace 1,5 minut dlouhá.

Druhé je delší 15 minut  dlouhá verze pro hudební masochisty 

Zpověď ze světa ADHD 2 – Ponor do hloubky

     Jako úvod by asi postačilo, kdybyste proklikli na článek ADHD část 1. Kdo je líný zaneprázdněný, tak tento článek je pokračováním popisování ADHD světa. Snažila jsem se za pomocí AI a ponoru do ADHD skupin odfiltrovat to, co je můj osobnostní rys od toho, co sdílí vice ADHD mozků, ale tak jasně, každá jsme trochu jiná (to není překlep, dovolím si hypotetické sdílení zúžit na ženy, protože u mužů jsou projevy ADHD často odlišné). V tomto článku už bude náročnější oddělit jednotlivé symptomy, jelikož se dost prolínají, reagují na sebe a společně vytváří typická ADHD komba.  Takže i když se budu snažit o strukturu, odpusťte i trochu chaosu.

ADHD životní cesta. Stíny i slunce.

ADHD ženy vypadají na povrchu často velmi výkonně, organizovaně a “vyklidněně”. Kolikrát jsem slyšela toto hodnocení mne od ostatních lidí. Kroucení a poklepávání nohama, případně nekonečné chození kolem stolu zná jen má nejbližší rodina z dob dospívání. I nynější vnitřní realita je však na hony vzdálená stavu “klid”, přesto, že na spoustě věcech jsem už zapracovala.

1)   Absolutní panika ze stresu

Normální člověk: Je OK s určitou mírou stresu. Často se při krátkodobém stresu zvyšuje jeho výkon.

Já: Nesnáším psychický stres. Hlavně časomíry a zdánlivý chaos mne hází do paniky (některé ADHD ženy to popisují až jako mentální paralýzu). Maturita – o svaťáku jsem se už nic neučila, všechno jsem už uměla. Zkoušky na VŠ –jedničkový výkon a pověst “té co, je o úroveň jinde”. Bez radosti z výsledků a zároveň neschopnosti polevit.

2)   Mistryně kompenzačních mechanismů 

Normální člověk: Seznamy a sebeorganizace jako pomůcka na cestě k cílům. Zdravé sebepojetí.

Já: Sebeorganizace jako vnitřní nutnost maskování se za “dostačující”. Potřeba vybudování funkčních kompenzací pro pocit dostatečnosti vede obecně u ADHD žen k tomu, že brzy získají hodnocení “velmi schopná” - což jen posiluje vnitřní perfekcionismus, taktéž jeden z rysů ADHD u žen. Fungujeme, jen když “zvládáme”. A abychom všechno zvládaly, je nutné vyvinout enormní úsilí v sebeorganizaci, která následně vede k vysoké produktivitě. Pocit nedostatečnosti však zůstává a tvrdě se nám vrací v každé zapomenuté peněžence.

3)   Emoční LSD

Normální člověk: Nepluje na divokém moři emocí. Nepřijde mu každá jeho emoce/myšlenka jako "To musím okamžitě sdílet!"

Já: Emoční hypersenzitivita spojená s dysregulací i impulzivitou - Další vyčerpávající životní ADHD průser, na kterém je nutné s námahou pracovat. U mnohých vede k rozbitým vztahům. ADHD je jako být na emočním LSD – všechno je intenzivnější. A hlavně nástup je šíleně rychlý. Normální lidi tuto rychlost a intenzitu nestíhají, tudíž se se mnou často minou. Typický je také oversharing a nemožnost se nad svými emocemi trochu pozastavit, zklidnit a ihned nereagovat akcí. Protože emoce=naléhavost, naléhavost=akce.

4)   Stud

Normální člověk: Chybu vyhodnocuje jako “Ups, stalo se”

Já: Silný pocit studu při sebemenší banalitě, kterou nezvládnu. A že jich je. Přes veškerou snahu i dnes zapomínám důležité předměty. Když mají činnosti strukturu, už jsem se je naučila dělat vědomě – tj. přijdu domů a vložím klíče do kapsáře. Jakmile je ale struktura čímkoliv narušená (např. mám v ruce spoustu tašek, které nesu do kuchyně, nebo je se mnou návštěva), tak jsem v prdeli. Když u nás byla na návštěvě tchýně, po půl hodině hledání peněženky jsem ji našla v šuplíku s ponožkami. Porušení vnejšího řádu kromě roztržitosti hodně zvyšuje i emoční dysregulaci a já mám pak pocit naprosté ztráty kontroly. 

Pocit studu a vlastní nedostatečnosti silně provází ADHD ženy celý život. Nedávno jsem dokonce v knihkupectví viděla knížku, která se dle názvu zabývala jen tím, jak pomoci blízkému člověku s ADHD tyto pocity překonat. Společně s výše zmíněným vnitřním perfekcionismem a mozkem co furt vede monology/dialogy máme silně rozvinutou vnitřní kritiku - a jsme na sebe mnohem přísnější, než na kohokoliv jiného. 

5)   15 řemesel a 5x bída

Normální člověk: Věnuje se pár věcem, věci dokončuje a umí u nich zůstat i ve chvíli, kdy ho naplňují méně, protože směřuje k cíli

Já: Životní roztržitost se nepočítá jen na desítky zapomenutých věcí, ale také na koníčky a životní směr. Moji přátelé mile říkají, že mám “faze”. Já je prožívám velmi intenzivně a v tu chvíli jako jediný správný smysl mého života. Až na to, že trvají v řádech měsíců, takže se v ničem nedostanu nikam. Takže mám diplom z Biologie a přitom ucházející znalosti psychologie. Bohaté zkušenosti s prací s dětmi. Absolvovala jsem pár měsíců i na dvojkombinaci Pedagogika/angličtina na PedF. Mám kurz Základní krizové intervence.  Mám maturitu z výtvarky. Umím trochu na kytaru, trochu na klavír, trochu na flétnu, trochu zpívat, trochu tančit, trochu akvarel, trochu olejomalbu, trochu psát. Zajímá mne jak umění a historie, tak technika, prachy a trh práce.  Minimálně jednou ročně mám IT záchvat.  Tolerance k nudě? Téměř nulová.

Fáze přichází a odchází, některé věci se nemění. Čaj a sušenky dočasně spraví jakoukoliv situaci. 

Je antalova_astrolog podvod – scam? Zkušenost, názor, recenze

 

Pro mé přátele, kteří se sem náhodou dostali: Ano, vím že roky ode mne posloucháte, že  astrologie je ezopíčovina nesmysl. Ne, nezměnila jsem se – jen někdy v turbulentních dobách ve slabé chvíli očividně i skeptický člověk může změknout a sáhne po zázračném vedení a vědění. Ironie, vím. Smát se nemusíte, zvládla jsem to už za vás.

__________________________________________________________________

Tento článek vznikl, protože jsem sama hledala recenze na instagramový profil antalova_astrolog a nenašla jsem nic.  A zrovna tento článek bych chtěla číst.

          Příběh “long story short”: Výjimečně vlezu na Instagram, takže je to pro mne stále trochu terra incognita. Skákala tam na mne nějaká antalova_astrolog. Na první pohled velmi pěkný a důvěryhodný profil se 48,8 tis. sledujících. Profil opravdu vypiplaný, podle mne. Časté a konzistentní příspěvky, sekce, grafiky, videa. Nad screenshoty konverzací, ve kterých se dějí zázraky už skeptikovi sice trochu cukne v obočí, stejně jako nad "kandidád věd psychologie" ale OK, esoterika není můj obor. 

Důvěryhodný profil antalova_astrolog byl na začátku komunikace poměrně v pohodě. Jediné, co mne zarazilo bylo, že v první větě se mne ptala, z které země jsem. To není samozřejmě běžná otázka češky z Prahy, když jí píše češka. Vzhledem k moji situaci a neznalosti instagramu jsem si však řekla, třeba je někde na mém profilu vidět, že nebydlím v česku. A nebo se jí to sneslo nějak do hlavy. Esoterice rozumím ještě méně než istagramu. Takže jsem jí popsala, kdo jsem a nechala ji navrhnout vhodný typ rozboru. Reakce byly poměrně rychlé a lidské a vzbuzovaly důvěru (necítila jsem žádný extra tlak, bylo mi popsáno, jak co bude probíhat). Důvěryhodnost začala klesat při nabídce platby. Zbytek nabízených “důkazů”? Nic, co by se nedalo vytvořit za pár minut.

Dole posílám screenshoty, které mluví samy za sebe. Vyšedila jsem jen pro mne citlivé info. Samozřejmě “je nenulová pravděpodobnost”, ale obrázek o tom, jestli je antalova_astrolog podvod si z něj asi uděláte. Rozhovor o způsobech platby už byla jen moje snaha pobavit se sofistikovaným sarkasmem a když  mne to přestalo bavit, tak jsem se ještě snažila promluvit milému profilu antalova_astrolog do duše.

Konec konverzace. Výsledek? Cítím malinko povznesení. Více ostudy. A trochu dobrého skutku -> pokud si to přečetl alespoň jeden člověk a zamyslel se chvíli nad tím, jestli chce nebo nechce poslat svých pár peněz na tento profil, pak hurá.

Zpověď z ADHD světa, aneb "nice to meet you". Sebezpytující popis - část I. -> fakt to nedělám naschvál

Koukám z okénka rozjíždějícího se vlaku na nástupiště, kde stojí můj manžel. Mává na mne mým mobilem. Později kontroluju, v kolik nám odlétá letadlo z Vídně – proč jsem to proboha koupila na 8 ráno, a jak se tam s třemi malými dětmi na tu šestou ranní dostanu?

          To byly dvě události minulého týdne a já vás tímto vítám v ADHD světě z mého subjektivního a zaujatého pohledu. Toto není článek o ADHD světě, ale z ADHD světa.

“Každý druhý má dnes ADHD” – tento výrok je myšlen jako tvrzení, že za ADHD nálepkou se schová ospravedlnění všelijakých nevhodných návyků. Nesouhlasím s ním, pro mne je ADHD nálepka objevení společné odlišnosti v lidech, kteří se mohou sloučit do jedné skupiny odlišné od normálu. A zároveň je to užitečné, protože my ADHD ženy si myslím velmi rozumíme, chápeme se – a zároveň všelijaké podpůrné skupiny, rady a sdílené kompenzační mechanismy nám pomáhají žít a hlavně fungovat v normální společnosti.

Lemplovství, nezodpovědnost, neschopnost plánování, lenost, roztržitost, neorganizovanost, zapomínání, neschopnost regulovat emoce. Takhle se dá v negativních rysech popsat ADHD z pohledu běžných lidí. To jsou však jen příznaky, ne příčiny těžkostí. Příčinou je takzvaná “porucha exekutivních funkcí” – náš mozek opravdu funguje jinak.  

          Osvěta – jak vypadá ADHD u žen

:

1)   Intrusive default mode

Normální člověk: “Relaxační činnosti” typu běh, plavání, procházka – mozek se zrelaxuje a vypne.

Já: “Relaxační činnosti” - Mozek mi jede na 150 % a na šesti kanálech. Jakmile svoji hlavu nazaměstnám jedním náročným úkolem, mozek mi udělá něco jako výbuch a já se nacházím v totálním a hodně nepříjemném chaosu nesouvisejících obrazů, představ a úvah. Bez cíle, bez nějaké návaznosti, bez ladu a skladu mi skáčou nepříjemně do hlavy. To je ale možná ještě lepší případ, než splašené vnitřní monology (případně dialogy s existujícími osobami) – a ty dialogy ještě k tomu běží pořád dokolečka, bez nějakého cíle. Jen kvůli tomu jsem přestala s činností zastupitelky – konfliktní situace pro mne nekončily zavřením dvěří na obci, ale v mé hlavě trvaly dlouhé dny a noci. Nekonečné vymýšlení co se mělo říct, co se neřeklo, co se nemělo říct, v tisících variantách a ve fyzickém stresu. Nedejbože, když se tím vzbudím uprostřed noci, to už se nemusím pokoušet usnout, protože to nemá cenu.

2)   Zvýšená kognitivní zátěž -> chronická vyčerpanost

Normální člověk: Spoustu procesů jede na “autopilota”. Nepřemýšlí o každém kroku. Neřeší, kam dává/dal klíče. Když je přetížený, pomohou mu relaxační činnosti výše zmíněné.

Já: Ačkoliv působím navenek vyklidněně, ve skutečnosti jsem vážně unavená. Moje energie se v současné době vyčerpá už tak kolem druhé, třetí hodiny odpolední. Spím 9 hodin denně a když to jde, tak ještě půl hodiny odpoledne. Když to nejde, potřebuju hooodně silné kafe. Zde je třeba zdůraznit ADHD paradox – Jediné okamžiky, kdy si opravdu odpočinu, je intenzivní focus při duševní práci (v mojí současné nepracovní situaci například toto psaní, nebo učení se něčeho, co mne zajímá) – proto je spousta ADHD workoholiček. Je to pro nás jedna z mála cest, jak vypnout vnitřní chaos. Další odpočinková činnost je pro mne komunikace jeden na jednoho, ideálně s extrovertem, kdy se soustředím plně na to, co říká a nemusím moc mluvit.

Opravdové ADHD peklo jsou právě “odpočinkové činnosti”, jak jsem psala v předchozím odstavci. Taktéž uklízení, jednoduché manuální práce, prostě cokoliv, kdy mozek netlačíte do výkonu, ale necháváte ho na volnoběh.

3)   Zvýšená potřeba struktury

Normální člověk: Je OK s určitou mírou chaosu. Umí dát věcem volný průběh.

Já: Další ADHD paradox: Nesnáším fyzicky chaos a nepořádek – a přitom ho roztržitostí kolem sebe docela silně vytvářím, takže byste řekli při prvním pohledu opak. Nedokončování mikročinností – věci se hromadí a nejsou na svých místech -> nepořádek.  Neumím udržet pořádek v ničem a mám ve věcech bordel kreativní chaos. 

Už dávno jsem odmítla chodit na dětské poutě – ten chaos co se týče podnětů jsem prostě “nedávala”. Vizuální chaos se dá ještě pro mne nějak zvládnout, ale horší jsou pro mne různé zvukové stopy. Dětí už moc dobře ví, že nejjistější způsob, jak mne utýrat, je pustit dvě různé písničky na různých zařízeních. 

Chaos nesnáším ale i psychicky – vždycky mám to, čemu nadneseně říkám Pečlivě připravený plán. Zajímavé je, že jde o ten plán, ne o realitu, takže když se to pak celé děje úplně jinak, je mi to už jedno. Pokud nemám přesnou představu, co se bude dít, tak jen proto, že mám člověka, kterému svěřím kontrolu – a když to udělám, tak to udělám plně a nevím pak doslova nic. Doteď je mi vyčítáno, že jsem nevěděla nic o své svatbě a složení jídelníčku jsem se dozvěděla až v ten daný den.

To je konec první části, jinak by to bylo strašně dlouhé. Na druhou část proklikněte zde.  Fotky nejsou náhodné - jsou to fotky z dnešního dne, kdy u moře strašně foukalo, byly obří vlny, krásné světlo, a tak to tam bylo celé pěkné a já je chci posdílet. Nekonzistenci s tématem nějak přežijte :-)

Kosočtverečný mega drsanský rap, zbabělci, zde je má message:

 

Pozadí skladby: Manžel mi tak jednou povídal, že mne upřímně obdivuje, jak je mi jedno, kdo a jak mne soudí. Zkráceně řečeno v mé hlavě: „Jak můžeš mít všechno tak moc ***“? Pardon, za poslední měsíc mi strašně zvlčel slovník.

Já mu na to odpověděla, že to je jednoduché: Poslouchám už tak od 15 let rap. Od krásného poetického rapu s houslemi a pianem na pozadí až po diss rap, kde je cílem někoho slušně sejmout. Můj úplně top interpret byl vždycky Tafrob. Jeho „Nudu v Brně“, „Nevíš jak je těžký“, „Kdybych nebyl rapper“ jsem ve svých „náct“ jela ve smyčce. Dokonce se mi povedlo ho vidět i naživo – ve Vsetínské tehdy Besedě - diskoklubu. Nikdo nevěděl, že tam bude, na plakátu bylo jen „možná přijde překvapení“ – tomu říkám marketing roku, vzhledem k tomu, že Tafrob byl tehdy jeden z TOP rapperů v ČR. Asi jel kolem Vsetína a nevěděl, jestli to stihne?  :-D Tak nás tam na parketu bylo zhruba 15 a najednou tenhle top rapper vystoupí přede mne a uvaděč říká: "Tak přijel za náma Tafrob". A Tafrob tam rozjel „Nevíš jak je těžký“. . Jeho verš „…a dneska pod pódiem by nebyl kurva kotel“ se moc nehodil na reálný stav věci. Dal nám naživo tak 4 píničky a zase odfrčel.

Byla to  v té discotmě trochu realita, trochu sen, trochu „tohle se vážně děje?“

Pak jsem měla dlouhá léta odklon od hiphopu. Návrat poslušné dcery začal probíhat až zhruba před rokem. Takže od Tafroba už jedu jen  poetickou novinku (-> novinku v mém časovém měřítku) Papírovej drak. Sice jen tuhle jednu, zato je to megasrdcovka a už pár měsíců stálice v mém playlistu.

 "...a pořád po životě máme žízeň, nechci ztrácet chvíle, bát se výšek, je to krátkej výlet, carpe diem, chceme žít, nevyprávět prázdnej příběh..."

Každopádně, zpět. Že jsem grafoman, na jehož konto padlo už hodně stromů (a úhozů na klávesnici) je o mne všeobecně známo. Ale až v dnešní době si můžu díky technologickému pokroku začít plnit sny a dát texty do hudby.

Představuju vám svůj první hudební počin. Že to vzhledem k mým asi 200 zarchivovaným poetickým a citlivým básním bude zrovna poměrně jednoduchý dissrap by mne fakt nenapadlo, ale i neočekávané věci se dějí. Text je 100 % můj, hudba je 100 % AI. Moje skladatelská úroveň není ani na nule. Takže to byla klasická AI skladatelská práce, co probíhala asi takto:

 1) AI něco vytvoří během pár minut a tobě to přijde suprové

2) Pak to poslechneš asi 50 krát během dvou dnů a přijde ti to skoro suprové, až na....xyz

3) Pak si zaplatíš plnou verzi, abys mohl opravit xyz

4) Pak se hodiny snažíš donutit toho *** šmejda, aby xyz podle tvých představ. Jde o drobnosti, ale pro Suno velký problém

5)Pak už je to docela dobrý, až na jiný xyz, kterého sis předtím nevšiml

6) Pak změníš to jiný xyz, poslechneš to znova 20 krát, zhodnotíš, že to není suprové, protože vyvstalo další yxz, ale víc už z toho nevymáčkneš, protože kvalita AI práce klesá stejně rychle jak tvé sebevědomí po shlédnutí krásných životů na instáči

7) Vykašleš se na to a smíříš se s tím, že ani hudební producent z tebe nebude

Ale i přesto tramtadadátadadadá (to byla fanfára, kdybyste to nepochopili)

Bára aneb Cesta tam a zase zpátky

 Prolog

    Má předchozí  bydliště příliš vzrušujících situací, co se týče cestování, neposkytovalo. Není tedy divu, že z delšího cestování jsem nervózní. Může za to dosavadní zkušenost, že cca 20 % spojů mi v životě ujelo. Bohužel mám v hlavě nějaký deficit na časy odjezdů. Běžně se mi stává následující situace: Autobus jede 13:23, na místě budu 13:45 a cesta mi trvá 8 minut. V průběhu času mi tato informace udělá v hlavě kotrmelec a já vycházím 13:20 na autobus, co v mé hlavě odjíždí 13:28. A nebo stojím 13:30 doma nad poznámkou s odjezdem a v hlavě mi běží (***). 

    Další příčinou nezdarů je nezkušenost se zpožděním a tzv. časová optimalizace na přestupu. Heslo "To bude v pohodě" ne vždy vyjde. Není tedy divu, že před cestou na sever 4mi dopravními prostředky se 4mi přestupy jsem se v noci co dvě hodiny budila ze scénářů:

 1)Ujel mi bus na letiště 2)Ujel mi bus na letiště a Bolt na který jsem naskočila měl nehodu 3)Jsem ve Vídni úplně ztracená a hledám nástupiště Student Agency4)Stojím ve Vizovicích a nechápu, co tam dělám, když mám být v Brně.

    Bohužel pár z těch scénářů nebylo úplně nereálných. Proto jsem si stále opakovala ranní mantru "Musíš vyjít o 3/4, musíš vyjít o 3/4, zatímco jsem od půl vytírala divoce podlahu. Tento záchvat uklízivosti má před cestováním spousta lidí, nejde o nic jiného než o snahu mít aspoň nějaké věci pod kontrolou :-) 

Kapitola I. Autobus

    Hurá. Autobus na letiště jsem stihla bez problémů. :-D

Kapitola II. Letadlo

Kapitola III.Autobus Student Agency

Jedno z mých životních hesel nejen na cesty:

 Měj vždy připravený  perfektní plán, který nebudeš vůbec dodržovat

    Menší dobrodružství začalo na Vídeňském letišti. Marně jsem se snažila pochopit svoje předtýdnové já, které s úvahou "hodina na přestup bude i se zpožděním stačit" mi nechalo na přestup 2 hodiny. Jelikož jsme doletěli na čas, ještě v letišti jsem googlila cokoliv na Brno. Student Agency odjížděl za 20 minut. Při následném běhu po letišti za nápisem Ausgang jsem hodně nadávala na architekta, kteréhož nápad byl postavit Vídeňské letiště do půlkruhu. Naštěstí měl autobus 10 minut zpoždění, tak se mi povedlo i vklídečku koupit jízdenku a zrušit jízdenku na další spoj (se zaměstnáním asistenta na lince asi na 10 minut - sorry Student agency, není to úplně dummyproof).

Kapitola IV. Brno a jeho tramvaje

Kapitola V. Auto

Pokyn zněl jasně: "Buď v 6:00 na benzince. co je od tebe 100 m." 

Myslela jsem si, že mi stačí natočit si budík na 5:55. Jenomže v 6:03 mi došla ještě při hledání kabátu hrozivě vypadající SMS: "V 6:06 odjíždím. Modrá dvojková oktávka".

Vyběhla jsem tudíž s věcma halabala naházenýma pod paží z bytu. Přímo přede mnou křižovatka, červená na semaforu, prázdné cesty a najednou na semaforu zastavila modrá oktávka. Má bystrá úvaha tudíž byla jasná.

Otevřela jsem dveře spolujezdce a začala se ládovat dovnitř. Na sedadle řidiče však nebyl můj plánovaný společník, ale cizinec (doslova, protože začal máchat rukama a říkat "no, no"). Tak jsem se mu omluvila, přestala se tam ládovat a dveře zavřela. Moje ADHD zkušenosti mi však šeptaly: "Hej, nevypadl ti tam při tom ládování mobil? Kde ho máš?" Tak jsme řidiči zas otevřela a začala koukat, jestli tam někde neleží mezi dveřmi a sedadlem. Řidič pokračoval ve svém "no, no" a nějaké řeči, která byla v překladu asi "žádnou šlapku jsem si neobjednal", tudíž jsem se mu omluvila podruhé a zase zavřela. Mobil jsem nakonec jen držela v druhé ruce pod bundami, takže všechno bylo v pořádu. 

Bylo  6:06 a já doběhla na benzinku. Přijela tentokrát ta pravá oktávka. Jenže jsem zistila, že mi někde po cestě vypadl šátek. Ani okamžitý návrat a proběhnutí celé 100m dlouhé cesty tuto situaci nespravilo, tak nakonec nevím, jestli si ho cizinec přece jen neodvezl jako památku na tuto situaci.

Cesta autem probíhala bez závad (jestli to nebude tím, že jsme byla jen spolujezdec).

Kapitola VI. Vlaky

Po víkendu mne čekala cesta zpět. V tu chvíli jsem se považovala již za zkušeného cestovatele. Nebudila jsem se co dvě hodiny - ono to totiž nejde, když jdete spát ve 2:30 a v 5:30 vstáváte na vlak. Budila jsem se tudíž co hodinu - ale ani ne tak nervozitou z cesty, jako přemírou kofeinu, taurinu a dalších životních upravovadel. Mé prostředky na cestu zpět byly pro změnu auto, vlak, vlak, vlak a letadlo.Jízda autem proběhla bez zádrhelů. Dokonce jsme byli na zastávce o 15 minut dřív. To potěší, když se na tabuli objeví zpoždění 20 minut. Jelikož jsem měla na přestup 21 minut, začalo to být napínavé jako můj močový měchýř. Zpoždění nabíhalo, kdežto navazující spoj byl hlášen bez zpoždění. Rozhodnutí jízdenku zrušit tudíž bylo strategické – na rozdíl od toho, zvolit Arrivu jako prvního dopravce toho dne. Kromě nefunkčního záchodu vlakem probíhala průvodčí s otázkou – "Nejedete někdo  náhodou do zastávky Pardubice město (pozn. plánovaná konečná po Pardubice hl. n.)? Protože máme zpoždění, už tam zajíždět nebudeme." No my tam nejeli, my jsme byli v pohodě. Na rozdíl od těch lidí, co možná čekali na zastávce Pardubice město a chtěli se dostat směrem na Dvůr králové. Co se však dá říci, že fíra na to šlapal jakoby měl v noze křeč a stáhli jsme zpoždění o 3 minuty – čímž se očividně v nějakém vlakovém Matrixu stalo, že navazující spoj z druhé strany měl zpoždění o 10 minut a já tak mohla znovu kupovat jízdenku, kterou jsem před 20 minutami zrušila, jen o stovku dráž. Nezlobte se na mne, ale tato situace už vyžadovala čaj. Holky vedle mne si ho daly hned a voněly s ním po celém kupé, já se rozhodla, že si ještě na hoďku schrupnu. Další blbé rozhodnutí toho dne, protože za tu hodinu se stalo ve vesmíru NĚCO.

Kapitola VII. Letadlo

 Cesta letadlem proběhla bez problémů. Vypíchla bych jen jeden okamžik. Lůďa mi nabalila na cestu švestkový koláč z máslového těsta. Vezl se se mnou Brno-Dvůr-Dvůr-Vídeň naňahnaný v alobalu v "to se tam nějak nacpe" prostoru.  Věděla jsem, jak bude vypadat jeho struktura, tak jsme si říkala, že ho sním radši na letišti než v letadle. Ano, struktura byla velmi rozvolněná a já ho vyjídala konečky prstů na sedačkách z alobalu jak neantrtálec . Ani absolvování kurzu gastroetikety mi tentokrát nepomohlo. Doslova 1 metr přede mnou zastavila pracovnice úklidu se svým vozíčkem, vytáhla koště a zatímco jsem jedla ten koláč, tak začala kolem mě i pod mýma nohama zametat. Díky paní, já chápu, co jste tím chtěla říci.

 

Takže YES. Už jsem zkušený cestovatel. Ještě že tak, protože co jsem si na sebe vymyslela v půlce prosince, to už je pět mil za hranicemi mé komfortní zóny. Vlastně se už teď budím nervozitou a hledám si důvody, proč to neabsolvovat, tak uvidíme, jestli se k tomu vůbec dokopu.