Moc dobře si pamatuju
hádku se známým nad jeho esoterickým přístupem, že za rakovinu si lidi zčásti
mohou sami. Dnešní úvaha bude o životních lekcích a o tom, nakolik jsou
dobrovolné. Poslední dobou jsem „vírou“ jungián. Prožívám svou psychiku tak, že
máme v sobě různé postavy, Jung je považoval za autonomní komplexy.
Dostávají se za kormidlo života často nenáhodnými spouštěči – když vám někdo
zrovna nadává, blbě se spouští mateřský princip a neřeknete mu „Jen projev ty
emoce, zlatíčko, je to potřeba“ (i když možná by nebylo od věci to zkusit :-D)
a naopak, když pečujete o svou starou babičku, asi není úplně dobré to dělat
z pozice užívání si moci nad slabší osobou. Byť bohužel se to často děje.
Ptáte se, co je to tedy „já“? Já je podle Junga nejhlubší vrstva. Ten, kdo je
takzvaně „vědomý“ a umí tyhle své autonomní části projevovat a dávat za
kormidlo podle vhodnosti. Tomu, kdo to vnitřní já má méně vědomé, tam skáčou
náhodou podle spouštěčů a řídí jeho chování, aniž by člověk vlastně věděl, proč
dělá, co dělá.
 |
| Měla to být ilustrace článku, ale spíš bych ten obrázek pojmenovala "Normální houbovej koktejl" :-D |
Podle tohoto
psychologického pojetí je životním cílem „integrovat“ všechny tyto části do
Bytostného (vnitřního) já, abychom je mohli vnímat, saturovat, používat cíleně.
Teprve potom se staneš svobodným a budeš „tím, kým jsi“, protože tvoje nevyřešené
bolesti, špatné vzory, strachy tě už nebudou řídit – respektive, ty se
rozhodneš sám, nakolik se jimi necháš řídit a budeš si svobodně psát svou
budoucnost. A stejně, jako existuje gravitace, tak se bytostné já „snaží“ o
svou znovucelistvost tím, že si do života „přitahuje“ různé lekce. Ne, není to
přitažlivost ve smyslu vesmírných energií nebo společných vibrací. Spíš je to selektivní
pozornost na věci, lidi a události, kteří se tě vnitřně „dotýkají“, protože jejich
existence dráždí právě všechny ty potlačené bolesti, strachy a špatné vzory. Člověk
si takto taktéž vytváří budoucnost, ale nevědomě, protože si spíše vytváří
učební lekce, aby mohl integrovat to, co je zatím potlačeno, odštěpeno, či nemá
možnost projevu.
V tom bytostném
já stojí jeden velmi hlasitý a výrazný osobnostní ostrůvek - ego. To je takový
ten vědomý kecálek, jehož hlavním motorem je pozornost a kontrola a jedním z hlavních
projevů je hrdost, řízení a hranice. Má vskutku důležitou funkci, je to
psychický štít proti ostatním. Jenže když se to s ním přehání, ty důležité
lekce vlastně skrz něj k vnitřním psychickým strukturám ani neprojdou. Ego
má ve zvyku řídit, protože z kontroly vzniká předvídatelnost a předvídatelnosti bezpečí.
Když ke mně přišla
moje poslední životní lekce, snažila jsem se to taktéž uřídit, jak jsem psala v posledním
článku. Do sbírky mých životních mott „Když je žák připraven, učitel se objeví“
se taktéž přidalo „A když je lekce u konce, zase zmizí“. Největší poučení pro
mne však bylo to, že žádnou opravdovou lekci ego neřídí, i když si na to ze
zvyku hraje. Všechna výuka se děje mnohem hlouběji. Můj prožitek byl, že život je jako
buddhistický koán – celou dobu si myslíš, že se něco učíš, tvoje ego si hraje
na to, že to má celé v rukou. A na konci zjistíš, že lekce byla úplně o
něčem jiném.
Mám k tomu takovou
pěknou údajně starou čínskou povídku
Příběh o mistru nefritu
Jeden mladý muž se rozhodl, že se stane znalcem vzácných
kamenů. Vyhledal proto starého, proslulého mistra nefritu a poprosil ho, aby ho
vzal do učení. Chtěl se naučit, jak rozeznat pravý nefrit od padělku, jak
posoudit jeho čistotu, barvu a hodnotu.
Mistr souhlasil. Hned první den posadil mladíka ke
stolu, vložil mu do dlaně kousek pravého nefritu a řekl mu, ať ho pevně drží.
Poté si s ním začal povídat. Mluvili o filozofii, o počasí, o žabách v rybníce,
o příbězích z dětství... o všem možném, jen ne o nefritu.
Když den skončil, mistr si kámen vzal a poslal mladíka
domů.
Takhle to pokračovalo týdny. Každé ráno dostal mladík do
ruky kámen a mistr s ním hodiny konverzoval o životě. Učedník začal být strašně
frustrovaný. Cítil se podvedený. Myslel si: „Přišel jsem sem studovat geologii a trh s drahokamy!
Myslel jsem, že mě naučí teorii, ukáže mi knihy a lupy. A místo toho se tu učím
jen sedět, mlčet a poslouchat starcovy řeči.“
Po několika měsících už byl mladík pevně rozhodnutý, že
učení ukončí. Zjevně narazil na šarlatána a celou dobu se učil jen ztrácet čas.
Další ráno přišel k mistrovi, aby mu oznámil svůj
odchod. Mistr ho jako obvykle usadil, vložil mu do dlaně kámen a začal mluvit o
tom, jak letos brzy rozkvetly stromy.
Mladík sevřel dlaň, v polovině věty mistra přerušil a
vyhrkl:
„Mistře, tohle přece není nefrit!“
Starý mistr se jen usmál a řekl:
„Vidíš. Nyní jsi připraven.“
Žádné komentáře:
Okomentovat