Výlet trajektem na ostrov Evia

 

                Výlet na ostrov Evia začíná trajektem z Athén. Trajekt má odjezd v 9, což znamená, že s autem máte být nastoupení pro plynulý odjezd v 8, což znamená že řeci dojíždí 8:40 a dostávají (překvapivě) čočku od svých krajanů. Kdo by to čekal (to nemyslím ironicky). Na trajektě fouká jak sviňa. Jakože fakt moc. Rozmyslela jsem si ráno outfit založený na skládané šifonové minisukni, a teď vidím, jak moudré rozhodnutí to bylo. Vítr by mi ji asi zvedal až ke krku. Když tak fouká a vy se chcete svézt na boku lodi, kde je vidět do okolí, je třeba mít plášťěnku. Takže je to jen pro otrlé (ano, i já jsem se šla na poslední třetinu schovat dovnitř do salónu, kde je prostě nuda, co si budem.)

Už jsem tu rok, ale některé věci furt nechápu ...

              

 Na ostrově Evia jsme vzali auto a první naše zastávka bylo město, že se najíme. Bohužel všechno bylo zavřené, ale úžasný M. se o vše postaral a my tak dostali od místních doporučení na restauraci u pobřeží. Ta však taky otevírala až 11:30, tak jsme měli chvíli čas se projít po pobřeží. Jediná výrazná památka je Benátská věž z období kolonizace ostrova Benátčany. Ta mne nezaujala tolik, jako jejich “art-of-fuck-you” relief u vchodu. Oni totiž když stavili tu věž, tak si jako stavební material brali mimo jiné všelijaké části chrámů a jejich sochy z okolí. To by člověk ještě z praktického hlediska pochopil. Že to ale rozjebou na kusy a udělají si z toho jakože nový obraz u vchodu, tomu už říkám výsměch.  Další co mne zaujalo, bylo pouliční umění po cestě naproti. Fotoobrazy zkombinované s textem, zkombinované s malbou.

Tohle celé je malba na 2d betonové stěně + fotoobrazy v hliníkových rámech 

Reliéf u vchodu. Zbytky busty zrecyklované do těžko pochopitelné abstrakce.

                Pak se nám stala vtipná příhoda. Koukali jsme se na kraby u útesů a G. tam spadla sponka. Najednou se pohnula, krab si ji stáhnul pod sebe, a i když do něj M. rýpal klackem tak dlouho, že zdrhnul, tak sponku už jsme zpět nezískali. Bylo načase vyrovnat ztráty nějakým tím jídlem do žaludku.

                Restauraci dávám na školní škále za 2-. Já jsem fakt náročná na restaurace. Ale například i tchýňka mi druhý den řekla, že moje tzaziky je lepší než z té restaurace ( a to zrovna nebyl můj nejslavnější den, co se vaření týče). Jó, já mám ráda restaurace. Ale musím si u jídla říct: To bych si fakt nesvedla udělat (nebo se mi nechce, protože by to trvalo million času).  To spoustu restaurací z výběru vyřadí. Ale mám fakt ráda to, jak vám v Řecku v restauracích automaticky donesou džbán vody, ani se neptají. Často vám donesou i chleba, nebo něco podobného na zakousnutí. Vzhledem k tomu, že v česku si konvici kohoutkovky objednáváte za x desítek korun, je to prostě takové srovnání 1:0 pro Řecko.

Člověk má zkoušet nové věci, tak jsem trochu přemýšlela nad tím pátým řádkem odspoda...ale souvlaki nakonec vyhrálo

                Z restaurace jsme si ještě zašli na domácí zmrzku. Ostatní se šli podívat na kostel, já jsem zůstala líně sedět na křižovatce, takže o této památce vám nepopovídám :-D Následná válenda na pláži uplně stejná jako na Glyfadě, jen jsem měla větší strach z mořských ježků, protože tam byly útesy. A teď přišel bod, který mne pak inspiroval k psaní tohoto blogu. M. říkal, že je tam poblíž jakási starobylá zřícenina. Já jsem si ale vzpomínala, že AI mi při otázce, co je na tom ostrově zajímavého, podsunula nějaký vodopád. Hlasování bylo těsné, ale příznivci potoků vyhráli nad příznivci kultury. A tak jsme dojeli velmi křivolakými cestami, se sklonem takovým, že jsem zavírala oči strachem, až na Platanistos. Že je to údolí jiné než zbytek Řecka poznáte už zpovzdálí – když se blížíte, tak je to od pohledu spíš jak jihoasijská džungle. Hluboká zaříznutá údolí porostlá vysokými stormy, mezi nimi hra světla a stínů a páry. Pár domů, u kterých nechápete, co tam tak jejich obyvatelé můžou celý život dělat, signál na internet i na telefon žádný. Platanistos, jak název napovídá, je něco jako rezervace platanů v údolí, ve kterém teče opravdu malebný potok s vodopády. My se na ten hlavní už nedostali, protože jsme měli málo času, ale okouněli jsme alespoň ohledně toho menšího prvního, ke kterému se dá dojet autem (ten hlavní je 1 hodinu chůze od cesty podél koryta potoka a asi vám nemusím psát, jak mne strašně mrzelo, že už nebyl čas tam jít.) Byla jsem jak u vytržení. Potok vypadal jako ten nejmalebnější potok ve vysokých polohách. Balvany, zákoutí, vodopády, peřeje male i velké, mělčiny i hluboké tůně. A do toho ty platany, což je můj oblíbený strom od zimy až do léta (na podzim ho předežene javor J Místy to byl fakt kýč, jak krásné to bylo. Voda zcela jistě pitná. V údolí stály dva stany, které tam očividně nebyly napřesnoc. To mne pěkně sralo, protože to tam hyzdily, ale zároveň jsme jejich majitele chápala, protože já bych tam šla dočasně bydlet taky J

Menší vodopád hnedle u cesty

            

    No vlezla jsem do jednoho stanu, jestli mne tam neubytují, ale vyhodili mne, pak jsem zazvonila na tři domky, jestli neadoptujou sirotka. Při jejich pohledu jsem slovo “sirotka” změnila na “otroka”. Ale ani tam mne nechtěli. Přivázala jsem se ke stromu, zavřela oči a dělala že tam nejsem, ale nepomohlo nic - prostě a zkráceně, musela jsem odjet BEZ NÁVŠTĚVY VODOPÁDU. Tak mi nezbývá, než to tady alespoň doporučit.

Takový mix Českého švýcarska a vitnamské džungle

              

  (Při čekání na trajekt jsme s dětmi pozorovali mořské ježky, tak tu dám ještě přírodovědnou vsuvku, kterou jsem se dozvěděla. Tamější druh byl velmi roztomilý tím, že si na sebe dává všelijaké kameny a klacíky. Prej to má sloužit jako jednoduché maskování před predatory a aspoň jakás takás ochrana před sluncem. Nebo si to my lidi alespoň tak vykládáme. Taky je možné, že je to jen taková móda.)

Zlato na závěr