GASK Kutná Hora

 

Mám takový “seznam blogových článků, co chci napsat“. Už je pěkně dlouhý, ale doufám, že teď „na prázdninách“ ho trochu zkrátím. Začnu od posledního (úprava před publikováním – než jsem se dobrala k publikování, stal se z něj spíš třetí od konce) :-)  Nedávno jsem byla na spontánním výlětě v Kutné hoře. Můj plán obsahoval Kostnici, procházku po městě a GASK – Galerii středočeského kraje. Reálně proběhla galerie a 10 minut u Chrámu sv.Barbory, která byla za rohem. Nicméně vůbec toho nelituju, naopak mám radost, že mám důvod zajet do té krásné Kutné hory ještě minimálně jednou.

                GASK se nachází v bývalém prostoru jezuitských kolejí a budova taková je velmi působivá. Miluju spojení moderního umění a staré architektury. Vytváří to takový bohatý vizuální dojem. Moc nerozumím vstupnému. Protože nejdřív do galerie vlezete. Pak si projdete dvě, tři expozice. Pak necháte děcka v jednom nebo druhém dětském koutku. Pak si zajdete do kavárny a do venkovní expozice. A pak třeba, když se vám chce, najdete nějakého pracovníka, který vám řekne, kde se kupuje vstupné (schováno někde na konci chodby). Tak nevím, jestli to všechno, kde po nás nechtěli vstupenku, je myšleno „zdarma“, nebo je to jakože na poctivost. No my jsme netroškařili a koupili si vstupku do všech expozic. Trochu nás tedy zarazila paní u vstupu. Byla jsem tam se svojí novou kámoškou a brala rodinné vstupné. Paní se na nás mračila, že nám to jako dá, ale že je to pro, cituju, „klasickou rodinu“. Vzhledem k orientaci mojí kamarádky jsme se nad tímto dost přešlapem napůl pobavily, napůl zhrozily.

                Vstupné „na všechny expozice“ se vyplatí tehdy, pokud víte, kam a na co jdete. Zpětně bych si koupila vstupné pouze na stále expozice, které byly opravdu špičkové. Ty dočasné už byly za hranicí mého uměleckého levelu, takže jsem si je moc neužila. (Labyrint kovové konstrukce se starými lustry ve mne nevyvolával vůbec nic. O něco lepší byla výstava na první pohled prázdných pláten, přes která bylo jak přelepené tu hedvábí, tu jiná jemná látka). Jelikož je mi neustále vytýkána délka mých článků a tento má být pro lidi, ne pro mne, tak končím a doplňuji obrazový materiál s popisky.

První výstava byly abstrakce ve velmi líbivé modro-žluto-červené kombinaci. Žlutá byla jakási fosforeskující, což společně s nasvícením vyvolávalo dojem, že obraz má vlastní světlo. Velká jednička!

Tahle výstava v kavárnové chodbě se mi moc libila. Evokovala ve mně dojem, že takto by mohl věci vidět starý člověk s onemocněním. Interiéry na obrazech byly staré. Ty vystupující věci jsou opravdu jen barva důmyslně vykontrastovaná s šedým pozadím, i když autor na některých malbách použil i koláže. 

Papír. I když jsem fetišista na papíry, této části výstavy jsem úplně nerozumněla. Kdyby si člověk mohl aspoň sáhnout :-)

Umělecké úvahy

Nejvíc se mi líbila stálá výstava s názvem (asi ho komolím) Situace nula. Bylo to o propojení člověka s digitální sférou. Souznělo to s mým převažujícím náboženským "vyznáním", že žijeme jen v jakési virtuální realitě. Výstava ve tmě pak plynule navazovala na klasické výstavní síně, kde nápisy rozvíjely úvahy nad formující se identitou člověka. Mám krásné video. Blogger mi ho nějak nechce zpracovat. Smůla. 

V chodbě už byla klasičtější (tedy srozumitelnější) dílka. Bohatě doprovázena texty, které byly ještě lepší než ty obrazy/plastiky

Já u kousku, co se mi líbil

Nevím, co to je, ale zaujalo :-D jn

Tady se člověk může stát součástí díla

GASK zvnějšku

Člověk se může poprocházet i povenku Tam jsou další díla v obří velikost. Mne nejvíc zaujalo nezamýšlené dílko přírody - spadané lipové květy, které prosvětlené vypadaly jako zlato. 

S mottem v kavárně jsem dost souzněla. 

Výlet na 3 kameny - Turistický výlet s dětmi kolem Athén

Jelikož jsme se nastěhovali pod kopec, poměrně blízko máme výchozí bod k různým dobrodružným výletům. Jeden z velmi krásných výletů nad Glyfadu je ke „Třem kamenům“ – tak se to vážně jmenuje. Výlet se dá zvládnout i s malými turisticky trochu kovanými dětmi – samotný výlet tam a zpět ke kamenům měří 5 km se stoupáním 323 m. Stoupání je ale poměrně pozvolné, kromě samotného závěru, kde to chce mít ty děti už trochu oprubované a lezecky zdatné.

Lezeme po čtyřech těsně pod vrcholem 3 kameny

          

Značení v Řecku je tak trochu ve stylu Cesty za pokladem – jde o nasprejované šipky na kamenech pod nohama někde v terénu. To dělá z každé cesty opravdovou zábavu. My se ztratili hned deset metrů po startu. Terén ale nebyl náročný, drželi jsme směr, a tak jsme se po chvíli zase našli J a pokračovali dále do kopečka za půlhodinového kvílení „mám uřízlou ruku!“ (->2 cm velké říznutí na ruce o ostrý kámen při pádu) a „mám hlad, kdy bude oběd?“ (->Děti jedly vydatně 20 minut před začátkem startu).

"Mám uřízlou ruku!"

         

Posledních cca 150 metrů je opravdu náročných, leze se místy po čtyřech a po dešti bych tuhle trasu vůbec nedoporučovala. Když jsme dolezli nahoru a děti konečně byly zachráněny od jisté smrti hladem, kromě velkého větru nám začalo pršet. Bez jakékoliv ochrany na špici hory u skal jsem si nehrála na hrdinu a navrhla, jestli raději neslezeme dolů do vegetace, dřív, než se to rozjede nebo přijde bouřka.

Slézáme náročným terénem

          Naštěstí déšť byl jen slabý, a tak jsme se po náročném sestupu rozhodli pokračovat ještě dále na jeskyně (od tří kamenů +2 km). Cestička vedla víceméně po vrstevnici, jen místy šla originálně přes skálu – opět bod, který se nedá moc překonat s malými dětmi po vydatnějším dešti, takže doporučuji být opatrný při plánování. 

Skoro takhle dramatický sklon tam byl :-)

Došli jsme až k první „bráně“ která je vskutku impozantní. Zbytek rodinky se rozhodl pokračovat dále k jeskyni – asi 200 m nad bránou, nicméně terénem, který jsem správně odhadla na cca 20 minut tam a 20 minut zpět. Já jsem se rozhodla stát se hlídačem batůžků a pomeditovat si hodinku dole pod bránou, jelikož jsem chtěla chvíli času v přírodě v poklidu a samotě. Část brána->jeskyně doporučuji opravdu už jen pro dospělé, nebo pro děti s kreativním tatínkem, který se nebojí je tu a tam v náročném terénu přenést.

Místo pod branou, směrem nahoru se nachází jeskyně. Já se rozhodla radši sedět a koukat kolem dokola, zbytek smečky se dral skrz terén nahoru

          Ale i samotná část před bránou je náročná, tudíž děti vypadaly jak čuníci a já si kladla otázku, jestli není dobrý nápad nosit na túry jinou než bílou mikinu.

Ilustrační foto té nejlepší barvy na blátivé túry

          Po opětovném shledání jsem začala nervózně urgovat návrat, protože představa být ve tmě bez proviantu v hodně kluzkém skalnatém prostředí je sice dobrodružná, ale přece jen pro matku se hranice dobrodružství a nebezpečí dost stírá. Rozhodli jsme se tedy nepokračovat x kilometrů okruhem k dalším jeskyním, ale tou samou cestou se vydali zpět. Bylo to dobré rozhodnutí, protože v půlce cesty začalo poměrně vydatně pršet.

          Celkově nějakých 8-9 km místy velmi náročným terénem (jednodušší modifikace pro méně odvážné rodiče je neodbočovat na 3 kameny, ani se nešplhat k mostu a jeskyni a jen se na ně kouknout zezdola). Po návratu kakao, popcorn, Ježek Sonic a dobrou noc.

         Přikládám ještě pár pěkných fotek. 

Brána zespodu

Řecká příroda vypadá zpovzdálí nudná, ale ve skutečnosti skýtá hodně barevných kontrastů, které mne baví. Kontrasty a bohatou barevnost vytváří hlavně okrové odstíny hlíny ve všelijakých teplých tónech v kombinaci s chladným až šedavomodrým odstínem zeleně. Všudypřítomné borovice mají zase zeleň, kterou akvarelisté znají pod označením "jarní". Na podzim ochlazení využijí ke kvetení všelijaké kytky, například to, co u nás sázíme do květináčků jako "bramboříky". 

Identifikuju jako Erica manipuliflora - vřesovec. Velmi hojný po bocích cest.

Když shlédnete dolů ke keříkům, překvapí vás, že vidíte žaludy. I takovou podobu může mít dub - v tomto případě dub kermesový, s drobnými lístky alá pidicesmína

V okolí častý jev - funkční a udržovaný ostntný plot se postupně v prostoru mění v nefunkční, až spadne úplně a stane se pouze nebezpečným rezavým prvkem v terénu.

Některé cestičky jsou nepoznatelné, jiné mají dokonce lemování z kamenů a jsou pohodlné i pro mé halovky, které zde používám jako turistické boty :-) Na fotce jsem ale chtěla zachytit hlavně barevnostní kontrast do modra laděných kamenů a okrové hlíny. To bych ale musela umět vyvažovat barvy ve foťáku, takže takto mi musíte pouze věřit, že to tak doopravdy je.

         

Dovolená s rodinkou v Malaze

 

Po desíti letech konečně zahraniční zájezd. Děti dorostly do věku, kdy si můžeme v letadle zdřímnout bez toho, abychom riskovali že své dítě uvidíme mávat vně okénka. Snad tedy i do věku, kdy bude dovolená dovolenou a ne "ztíženou péčí o děti".

               Vybrali jsme si Malagu, a to z důvodu že a) manžel tam už byl a je to tam prý super b) bude tam v říjnu teplo, takže si prodloužíme léto. Ono to by platilo i o Egyptě či Tunisu, mně se však příčí dovolenkové resorty. Z toho důvodu preferuju Evropu, kde se přes AirBnB nebo booking můžete domluvit s místníma a je to takříkajíc na pohodku. Jelikož to bylo moje první cestování po tak dlouhé době, ráda bych zde popsala, co mne všechno zaujalo.

Lety, letenky, letiště...a další doprava

     Jelikož jsme včasní, tak jsme si letenky a ubytko objednávali už v lednu. Ve snaze ušetřit jsme letenky objednávali přes kiwi.com a cesta tam byla s přestupem. Během roku nám WizzAir asi čtyřikrát změnil čas nebo dokonce i datum odletu tak, že lety nenavazovaly. Probíhalo dlouhé dopisování si s kiwi. Long story short, nikdy nebudu kupovat letenku s WizzAir. Také nebudu už nikdy kupovat letenku přes kiwi.com. Celá tato story skončila tím, že jsme 13000 jen tak vyhodili oknem bez nároku na kompenzaci a nakonec z nich stejně vytřepali přístupové údaje ke všem letenkám, které jsme teda měli v plánu projet, a řešili si všechno sami, protože u nich už jen čekat na check-in, nebo se dobrat informace, kolik teda kiláže máme na konkrétní let zaplacený v kufru, bylo na hodně dlouhé lokty. Že jsme udělali dobře, že jsme se na ně vykašlali, jsme si taktéž potvrdili při cestě na letiště, kdy nám došla SMSka, že původně zakoupený lets WizzAirem je o den a půl opožděn.

               Když srovnám letiště v Malaze a v Praze, tak Praha je úplně trapná.  Přesto, že na letišti při odletu z Malagy bylo srovnatelně lidí, personál byl celkově mnohem příjemnější a pohodovější. Z Prahy jsem měla dojem uspěchanosti, z Malagy pohody. Mohly za to i technologie - člověk si sám sobě zvážil a odbavil kufr, na bezpečnostní kontrole bylo asi dvakrát tolik pásů, takže rychleji švihala a občanky po nás chtěli až na konečné bráně. I organizovanost byla mnohem flexibilnější. Ještě k tomu na záchodech byl speciální čepovač na vodu do flašky.

               V Malaze funguje autobusová doprava, nicméně my si na první dny naplánovali výlety mimo město a proto jsme si půjčovali auto. Auto jsme si zapůjčili s wiberem přes booking.com. Z letiště vás do autopůjčovny odveze dodávka, v samotné autopůjčovně uměli anglicky a celkově to tam docela švihalo. I zde tedy doporučuji přednostní vyřízení přes internet. Trochu blbé bylo, že nám auto dovezli čerstvě vyjeté z myčky. Přes kapky jsme si je tedy nemohli pořádně prohlédnout, a jelikož už bylo dost horko, nechtěli jsme čekat až to uschne. Naskákali jsme do něj a jeli na místo ubytování.

               Co se týče parkování, tak před odjezdem do Malagy je třeba chvíli nacvičovat na Praze 1. Parkování je pouze podélné a auta parkují fakt všude, naňahnaná na sebe. Každé druhé auto je dorýpané a bourané, což trochu zvýšilo naši nervozitu ohledně 20 000 Kč vysokého depositu v autopůjčovně. I přesto ale nedoporučuju stát na zákazu stání. Když jsme tam měli zaparkováno, a já čistila auto před vrácením do půjčovny, místní policie byla poměrně neoblomná :-)

Okraj Rondy, historického městečka vzdáleného asi 1,5 h jízdy autem z Malagy

               V půlce týdne jsme vraceli auto a dopravovali se pouze MHD. Myslela jsem, že nezažiju nic vtipnějšího než italskou dopravu. Mýlila jsem se, španělé to pokořili. Takže: v Malaze v jízdních řádech nenajdete názvy zastávek. Pouze názvy ulic, kde autobus zajíždí. Ještě k tomu se stává, že jedna ulice se první dva kilometry jmenuje nějak a druhé dva zase jinak.  Na ulici je třeba i deset zastávek, takže když zastavujete, tak to vypadá třeba takto: Proxima parada (další zastávka): Avda. Juan Sebastián Elcano - Arroyo Jaboneros. Zapamatovat si ale název zastávky vám někdy nepomůže. A už vůbec ne používat google, který má názvy zastávek často blbě. Stalo se nám třeba to, že jsme snaživému řidiči řekli, že chceme na Caraterra Almeria, kterou má ve svém jízdním řádu a jeli jsme tam už po čtvrté a vždy bez problémů, a po dlouhé nedařené domluvě ruka noha zahlásil  "El palo", což je název místního kostela a teprve pak jsme se domluvili. Je to asi stejné, jako když vás známý řidič Lojza háže "K hospodě", což je neoficiální název nějaké zastávky ve vsi. Jen je to na úrovni města velikosti Brno :-D.

               Taky zajímavé bylo, když Martin cestoval mimo město a zjistil, že zastávka se stejným názvem se nachází na mapě dvakrát a to tři ulice od sebe. Takže stejně jako v Itálii, je dobrý mít po ruce pro jistotu mapku řidičovi ukázat, kdeže to jedete a po cestě sledovat GPS, aby člověk tak nějak včas vystoupil.

Jestli má mít něco Andalusie ve znaku, je to jistě kruhový objezd. Ty jsou tam opravdu veeeeelmi časté a najdete je v každé zapadlé vesničce.

Ubytování

               Jak jsem psala, nemám ráda resorty. Booking ani tentokrát nezklamal a my si tak pronajali krásný apartmán stranou hlavní ulice, a to doslova na pláži. S úžasnou terasou směrem k moři, třemi samostatnými ložnicemi, velkou vybavenou kuchyní včetně pračky a vůbec se vším, co by mohla rodina s dětmi potřebovat. Pod námi bydlela naše bytná a anglicky neuměla ani ň. Ale vše, co jsme potřebovali, jsme si krásně domluvili pomocí google překladače a Martinových čtyř let gymplácké španělštiny.

Posezení na terase, prakticky jsme jinde nejedli. Teda kromě těch milionů svačinek na výletech.

Jídlo a pití

               All-inclusive je sice fajn, ale má dva neduhy. První je, že se přežírám a z dovči pak odjíždím jak koule a druhý, že má nějaká pravidla (časy snídaní, večeří, společná restaurace a pod). Mám ráda svobodu a navíc moc ráda jím tam, kde jedí místní. Proto ráda sháním jídlo"po vlastní ose". Hned první den jsem vykoumala, že místní chodí po ulici často s nějakým papírovým pytlíčkem. Má gastrodetektivní intuice brzo odhalila boží pekárnu na rohu. Tu jsme štědře a každodenně dotovali a oni nás na oplátku dotovali dobrůtkama. Nicméně vliv arabské kultury je zde vážně znát. Dáte-li si koblížek, je v něm asi 1 cm těsta a 10 cm náplně. To celé je omáčené v čokoládě a posypané čokoládovou posypkou. Zkráceně řečeno, sladké pečivo je fakt hodně sladké. Jednou jsme si takhle dali do nosu a skoro nikdo tu svou sladkou snídani nedojedl. A i slané pečivo umí překvapit, například obyčejný sezamový chléb byl očividně v nějaké fázi své výroby kámoš s banánem. 

Pekárna/cukrárna s krycím jménem Cukrovkářova pomsta

    Někdy k začátku týdnu jsme jeli nakoupit větší nákup do Lidlu. Ceny jsou víceméně podobné jako u nás, některá zelenina či ovoce dokonce i levnější. Asi deset druhů pidicroisantů s různými náplněmi potěší, ne však způsob nabírání pečiva, který probíhá skrz dlouhé kleště po jednom kuse. Je to trochu jako takový ten automat, do kterého hodíte mince a máte kleštěmi za určitý čas nabrat plyšáka.  Jogurty v našem balení v Malaze nevedou, jed pidi 50ml flaštičky. Jinak ale v Lidlu najdete klasické španělské potraviny - ovčí a kozí sýry, hromadu druhů uzenin, olivy a jiné "tapas" a tak dále.

               Pokud se teda nerozhodnete nakoupit v neděli. Protože v neděli nepremávají ani velké obchody typu Lidl. Všechno je zavřené a spousta obchodů otevírá dokonce až v úterý. Takže pokud budete spoléhat na to, že vodu koupíte "někde po cestě" jako my, tak to nemusí být pravda. Jinak voda je v Malaze pitná, jen je na našince poměrně chlorovaná. Ale co tam mají kvalitní a oproti nám levné, jsou džusy - i ty nejlevnější značky jsou husté a plné nektaru.

               Dále si zmínku zaslouží káva. Taktéž je zde  cítit vliv arábie, protože  i když  si dáte kapučino, tak fakt dostanete brchák tak dvakrát silnější než klasické černé kávy bez mléka v česku. Káva mne překvapila svojí cenou - zmiňované kapučíno koupíte i v tom nejcentrovatějším centru  zhruba za 70-90 kč, mimo centrum za polovic.

Náš cíl na dovolené je nechat nějaké drobky na každém místě, které se nám aspoň trochu líbilo. A je jich nemálo.

               Dále je třeba zmínit obchod Eroski -britský supermarket v Giblartaru - ano, i tam jsme byli na nějakou baštu :-) Ceny v librách teda drahé, ale anglie je v něm vidět: v životě jsem neviděla tak obrovský výběr snídaňových věcí (Cereálie, marmelády, a pod). Dále obří výběr čajů, například  černého čaje, u mne vyvolal nadšení. Manžel byl zase potěšený z bohaté nabídky piv, včetně zázvorových piv s příchutí a všelijakých speciálů, kterým já nerozumím.

Program

               Malaga a okolí je vyhlášené historickými monumenty. My byli omezení věkem a zájmy dětí, tak jsme si museli trochu vybírat. Nejsem úplně typ na ty "must-see" památky a i tady se mi potvrdilo, že nejkrásnější věci se musí člověk najít sám.

               V neděli jsme jeli do Rondy. To je městečko plné historických budov, které jsme vůbec nestihli obejít. Ale velmi pěkné byly dvě cesty - první, která začíná na parkovišti pod tím nejslavnějším mostem a vede nahoru. Je to stoupák s širokým výhledem do krajiny. Nad ním je parčík s fontánou, kde jsme odpočívali a poslouchali místního hudebníka, který valil na španělskou kytaru. Druhá pěkná cesta vedla od  z města k arabským lázním parkem, ve kterém rostla hromada divokých rajčat, bylinek a fíků. Když jsme dorazili k lázním, což byl náš cíl, zjistili jsme, že nám je mezitím zavřeli :-D ale právě od lázní vedle opět velmi pěkná cesta po starých schodech zase nahoru do města.

Zde žerem pro změnu v Rondě

               V pondělí jsme jeli na Gibraltar. Marťa strašil obříma frontama, ale jelikož jsme tam byli už v 9, tak tam žádné fronty nebyly. Gibraltar je taky minimálně na dva dny - jeden den samotný skalní výběžek, kde se dovezete lanovkou a kde je spousta zajímavých míst. Druhý den samotné historické městečko pod skálou, které my jsme si už užít nestihli. Co chci ale vypíchnout je jeskyně Svatého anděla Michaela. Ta mne doslova uchvátila, je tam promítání barev na zdi, taková podprahová hudba, pak jeviště s uměleckým promítáním - pro mne to byl opravdu silný zážitek a jestli bych měla někomu něco z jihu Španělska doporučit navštívit, pak je to tato nádherná a mnoha tajemstvími opředená jeskyně, posvátná už od dob začátku letopočtu, kdy jsou o ní první dochované zkazky.

               V úterý jsme si po takové náloži dali odpočinkový den s flákárnou u moře. Odměnou nám byl klišovitý západ slunce, který rozehrál nebe hodinové divadlo s červenými , oranžovými a fialovými odstíny. 

               Další dny jsem chtěla se jednak poflakovat na pláži, koupat se a sbírat mušle a druhak poznávat Malagu. Říká se, že Malaga je tak na jeden až dva dny. No, asi jak pro koho, nám to do konce týdne stačilo :-D Dávám si bohaté a dlouhé snídaně, takže vycházíme nejdřív v 10.  My s dětma jdeme tempem 100 m/hodinu, spoustu času trávíme u výloh, budov, a v mém případě také blouděním. Letos jsem v bloudění dokonce trhla i svůj rekord, obešla jsem totiž drobné náměstí a vydala se z něj tou samou ulicí, kterou jsem na něj přišla. Objevila jsem to, až když se mi Martin smál a když jsme narazili na dřevěné ptáčky ve výloze, nad kterými jsme se už jednou rozplývali :-D V Malaze je asi spousta "must-see" památek, o kterých se u mne na blogu moc nedočtete, ale něco zde vypíchnout musím. Zajímavý zážitek pro mne byl rybí trh ve velmi krásné budově se skleněnými vitrážemi.  To stojí za návštěvu. 

Dále je velmi pěkné Paseo del Parque, což je pro Španěly park, pro nás Čechy dlouhá a krásná venkovní subtropická botanická zahrada. Paseo del Parque a hrad Giblarfaro jsou spojené krásným terasovým parčíkem s hromadou kamenných struktur a kvetoucích rostlin - další krásné místo. 

Líbily se mi i plastelínové figurky a výjevy z historie v městském muzeu, kde jsme zalezli jen kvůli záchodu a nakonec jsme tam strávili půl druhé hodiny.

               Naopak vůbec bych nedoporučila vyhlášenou Alhazabu, což je ta nejvíc  must-see památka v Malaze. Byla tam taková hromada lidí, že člověk musel jít s nimi ve štosu, z každé strany se ozýval výklad v jiném jazyce pro bandu organizovaných turistů a všechno to dohromady způsobilo, že jsem vůbec nevnímala nějakého ducha místa, spíše chaos a tlačenici jak na Matějské pouti. O něco lepší je hrad Giblarfaro, kde se dá z Alhazaby dojít pěšky a je tam citelně míň lidí.

Ano, i v Alhazabě jsme žrali svačinky! I když tam už mi to bylo trochu blbé, protože to nebylo vůbec příjemné místo

               Na závěr bych to shrnula tak, že přes mou počáteční nenadšenost vůči Španělsku i mne Španělský jih velmi okouzlil. Milí lidé co neumí anglicky, ale přesto se s nimi domluvíte, uvolněná atmosféra, spousta dobrot, krásné čisté moře  - občas plné mušlí, jindy zase vlny na skákačku. Hromada vybavených hřišť pro děti, průchozí pláže, minimum hotelů přehrazujících pláže stovkou soukromých lehátek. Autentické domy a úzké uličky, svěží vzduch a hlavně hromada slunce, díky kterému kvete celé město.