Hrozny hněvu - soukromá pidirecenze nebo spíš zápis myšlenek

 

Hrozny hněvu mi daroval kamarád, s tím, že by se mi to „mohlo líbit“…teda, trefil se. Člověk si prvních pár desítek stránek musí trochu zvykat na styl psaní, který souzní s dobou, kdy byla kniha napsána. Ale už po desíti stránkách jsem věděla, že čtu nesmrtelný skvost, který je o úroveň výš než jakákoliv současná literatura. Žádné přehnané postavy, ale obyčejní lidi, ke kterým člověk přilne, i když jsou úplně jiní než čtenář. Každá druhá kapitola lyrické vylíčení prostředí (jak sociálního, tak fyzického), ze kterého člověk nemůže odejít, i kdyby chtěl. Kniha mistrně pomalu člověka chytá, ale když ho chytne, drží ho pevně a nepustí. V půlce zjistíte, že se od ní nemůžete odtrhnout…a pořád čekáte, kdy přijde ten šťastný deus ex machina a rodině Joadů  se zlepší život. A někde na pozadí hlavy víte, že se to nestane.  Kniha mi vzala iluze a poupravila mi i názor na pravicovou politiku„každý má, jak si zaslouží“, ne, pochopíte, že je to opravdu o tom, kdo si vytáhl při narození šťastnou kartu. Přemýšlím, že to, co kniha popisuje, se bohužel děje i dnes – jen my jsme ti zazobanci, a ti vykořisťovaní kteří dělají „z ruky do huby“ nejsou „Okiové“, ale lidé ze zemí třetího světa. Jen na rozdíl od tehdejší doby my jsme tuto nepříjemnost geniálně přesunuli tam, kde se na ni nemusíme koukat.  A co oči nevidí, srdce nebolí.

Knihu bych neoznačila za tu nejpěknější, co jsem kdy četla. Ale rozhodně si zaslouží výraz nejkvalitnější kniha, co jsem kdy četla. Hrozny hněvu jsou využití literárních prostředků par excellence. Co mne jakožto grafomana fascinuje nejvíc je toto: Myšlenku, o které se dá napsat třístránková esej, uměl Steinbeck nacpat do dvou vět mluvy vesnického člověka. Už mám přislíbeno i Na východ od ráje, tak se těším.

Utopia Avenue recenze - nový Mitchell jako zklamání na plné čáře

 Když jsem zjistila, že můj oblíbený autor vydal novou knihu, hned mi bylo jasné, čím strávím následující dny svůj čas. Absolutně informacemi nepolíbená jsem ji čapla a začala číst.

A tedy hned na začátku prozradím závěr: Utopia Avenue je první Mitchell, který mne zklamal. Je možné, že dílem je to jeho vina, svůj díl ale nese taky překladatelka.

Jeho jazyk je v jiných knihách neskutečná jízda a literární orgie, ale střídá se se střídmými rozhovory a popisem, což dává těm vybroušenějším pasážím vyniknout. V této knize je bohužel přehnaný. Není zlato jako zlato, zlatý náhrdelník působí jinak než tuna zlata na hřbetě. A v Utopia Avenue je literárních úletů natolik, že kniha přestává být příjemná na čtení. Do toho se dílem autor a (dle informací z jiných recenzí) velkým dílem překladatelka snažili přenést na papír slang hudební scény šedesátých let. Ačkoliv jsem poměrně protřelý čtenář, který si dovede smlsnout sem tam i na abstraktní poezii a kde co si domyslí, přiznávám se, že v některých dialozích jsem se ztrácela natolik, že jsem nevěděla, o čem je řeč. V 600 stránkové podobě to však absolutně nevadilo, takže otázka je, jestli zbytečné rozhovory o drogách na náhodných večírcích jsou pro příběh opravdu potřebné, nebo jsou jen nafukovací aparaturou. K tomu přidejme někdy krkolomné překlady vtípků (ty by byly ještě odpustitelné) a osudovou chybu - překlad názvu kapely a zároveň názvu knihy Utopia Avenue jako Cesta do Tramtárie. Obojí výrazy vyvolávají naprosto jiné emoční konotace a ačkoliv svým oblíbencům člověk odpustí kdeco, nad tímto hrozným nápadem nemůžu zavírat oči už ani já. Proč překladatelka nenechala na pokoji název Utopia Avenue, když je to sousloví z  v českém prostředí známých výrazů, netuším.

Co se týká příběhu, setkáváme se se čtyřmi hudebníky, které dala dohromady náhoda, a jejich manažerem. Že manažer stojí stranou a je mu věnovaná pouze jedna kapitola, to se dá pochopit. Vadí mi ale, že sledujeme osudy a myšlení tří hudebníků, a "bicák" alias hráč na bicí, ačkoliv velmi sympatický, dostane  pouze jednu kapitolu. Postavy si mně jinak nijak zvlášť nezískaly, neřešily témata, která řeším já. 

SPOILER - !

Skrz kytaristu de Zoeta, potomka Jakoba de Zoete (hlavní hrdina předchozího románu) je příběh klasicky Mitchellovsky bokem propojen s předchozími romány. A teď přichází to největší zklamání. Celou dobu se těším na to, co Mitchella dělá Mitchellem, tj zmínky o postavách předchozích dějů a jejich působení v novém románu, nové poznatky které dávají do souvislosti nevysvětlené věci, a najednou zjišťuji, že už je to přepálené. Setkáváme se zde opět s ústředním zlounem Enomotem. Potuď je příběh ještě v pohodě. Jelikož příběh se věnuje hlavně sexu, drogám a rokenrolu, psychóza ve formě Enomota je zde postupně rozkrývána v součtu jen na pár stránkách bokem a zapadá do kontextu a do osobnosti kytaristy de Zoeta. Mystická linka v tu chvíli nijak neruší, pouze příjemně napíná, člověk se na ni těší a nejraději by listoval dopředu (- pro neznalé, jak už to v Mitchellovi bývá, setkáváme se zde s mozaikovitým stylem vyprávění, kdy mluví jedna postava, pak druhá, pak třetí, a zase k první se dostaneme nejdříve za 80 stran).

Najednou - a to má být hlavní drama knihy - střih. Enomoto začne zhusta strašit, hlavní hrdina skoro umírá. Nastává Deus ex machina, objeví se Marinus a následuje kapitolka jak vystřihnutá z Hodin z Kostí z části o horologii. Vyplácají Enomota z kytaristy, na pár stránkách při rozhovoru s de Zoetem do něj nahustí, o čem je horologie a tím to hasne, vracíme se k sexu, drogám a rokenrollu. Celkový dojem z této vsuvky mám, jakoby se sám autor nemohl pustit něčeho, co zbožňuje a přepískl to. A já, jako čtenář, jakobych chtěla napít, a někdo na mne vychrstnul vědro vody.

Ačkoliv zrovna od těchto kapitol jsem se samozřejmě jako velký fanda "horologie" nemohla odtrhnout, tak v kontextu na mne působily velmi křečovitě a kladu si otázku, co z nich měl například člověk, jenž neznal předchozí knihy. V poslední kapitole rozpracovaná nová linka - Bolívar s věkem osmsetosm let, se kterým se určitě setkáme v dalších knihách, mne tím pádem nenavnadila, ale spíš pozvedla skepticky mé obočí, jako Ordinace v růžové zahradě stopadesátá první série. Ačkoliv pojem "nadromán" jako celý svět mnoha knih je s Mitchellem už teď pevně spojen, možná je načase zamyslet se, jestli by v té ordinaci nestačilo těch sérií jen sto padesát. Nebo, pokud nestačilo, tak jako hlavní děj dát mystickou linku (Tak, jak se stalo v Hodinách z kostí) a necpat ji křečovitě mezi kytaru a drogy hipísáckých muzikantů.

Mitchell mne tedy velmi zklamal a nevím nevím, jestli si mou důvěru může získat další knihou, nebo jestli mne unudí, jak ta ordinace.

Zachraň srnče před sekačkou ve Svinařově

 Nedávno jsem se zkontaktovala se spolkem "Zachraň srnče před sekačkou." Jde o spolek lidí, kteří před sečí probíhají louky a sbírají srnčata. Proč?

Srnče totiž čeká v trávě na mámu, která se vrací až navečer. Instinkt mu velí: "Když je něco v nepořádku, přikrč se, ať nejsi vidět." Tudíž při hluku blížícího se žacího stroje či traktoru neuteče, jak by každý hádal, ale ztuhne a skrčí se. Důsledek je v lepším případě rozsekané srnče. Píšu v lepším, protože existuje ještě horší varianta: Žací stoj srnčeti usekne nohy, takže smrt bude dlouhá a bolestná.

Na louku pak přijde srnčí mamka, která hledá děcko, ale už ho nenajde.

Promiňte za ten brutální popis, ale tak to prostě je. Minulý rok jsme na naší louce za barákem nenacházeli sice srnčata, ale za to jsme tam našli rozsekané králíky. Není to nic příjemného, hlavně pro děti. 

Pro všechny, kterým to přijde stejně brutální jako mně, rovnou píšu, že ne všichni jsou ze záchrany srnek nadšení. Ochránci přírody (do kteréžto skupiny se jaksi řadím) dlouhodobě brblají na nadměrný stav srnek v lesích a ztížené zmlazování porostů. Údajně jde o desítky tisíc posečených srnčat každý rok - to už je citelný faktor ve stavu zvěře. Tudíž někteří sice nebudou podplácet šílené zemědělce ať najíždí na srnčata, ale na druhou stranu jim nebudou ani nijak bránit. 

Já do té skupiny nepatřím. I když samozřejmě chápu argumenty o zvěři, co "kazí stav přírody, jaký chceme mít," ještě trochu výš mám názor, že nejen lidská mláďata by měly mít vyšší ochranu než dospělci a že pokud se dá jednoduše zabránit utrpení, tak to není možnost, ale povinnost. 

A jelikož mne na ekolistu zaujal tento článek, tak jsem pak začala spolek sledovat. Procházení luk je dost náročné na časovou flexibilitu, kterou s batoletem a dvěma dalšíma děckama fakt nedisponuju. Tak jsem jim dala aspoň echo, že za barákem máme louku obklopenou ze tří stran lesem a dost tam chodí srnky. A že pokud to bude aspoň trochu možné, pujdu taky procházet.

Dnes jsem šla věšet prádlo a koukám na louku - traktor a u něj dvě paní...tak jsem hodila malou na záda a vylítla za nimi ven. Seznámila jsem se s dvěma moc milými, charismatickými ženami. Mají svou vlastní práci, ale snaží se ve volném čase procházet louky. Zemědělci sečou "podle počasí", tudíž paní se dozví často až v řádu minut před akcí, že se jde sekat. V tu chvíli se snaží zorganizovat co nejvíce lidí (někdy se přidají i mladí lovci s loveckými psy, kteří umí tzv. vystavovat - ukázat, kde srnče je). Někdy je to lepší a dozví se to alespoň den, nebo dva předem. 

Paní Křesáková, hlavní tvář tohoto spolku, mi během procházení také vykládala o nějaké nechutné nádrži ve Stochově, která je hned vedle velké hromady hnoje. Tam se ptáci snaží lovit červy z bahnité krusty, ale často se dostanou až do "vody" (jestli se tomu tak dá říkat) a zahynou hnusnou smrtí. To mne zaujalo natolik, že se tam plánuju zajet podívat a zjistit trochu informací... 

I za Družstevní bylo v trávě srnče. Naštěstí už běhavé. Před paní Křesákovou uteklo, a traktorista (údajně velmi milý a ochotný pán, moc děkujeme) dostal povel projíždět část kolem lesa pomalu...

Pokud budete sledovat stránky tohoto spolku, asi stejně jako já získáte reálný dojem, že paní Křesáková je takový zvířecí superman. 

Lidi, co se rádi procházíte - přidejte si do sledování tuto stránku na facebooku a pojďte se občas projít účelně a zachraňte životy mláďat.