GASK Kutná Hora

 

Mám takový “seznam blogových článků, co chci napsat“. Už je pěkně dlouhý, ale doufám, že teď „na prázdninách“ ho trochu zkrátím. Začnu od posledního (úprava před publikováním – než jsem se dobrala k publikování, stal se z něj spíš třetí od konce) :-)  Nedávno jsem byla na spontánním výlětě v Kutné hoře. Můj plán obsahoval Kostnici, procházku po městě a GASK – Galerii středočeského kraje. Reálně proběhla galerie a 10 minut u Chrámu sv.Barbory, která byla za rohem. Nicméně vůbec toho nelituju, naopak mám radost, že mám důvod zajet do té krásné Kutné hory ještě minimálně jednou.

                GASK se nachází v bývalém prostoru jezuitských kolejí a budova taková je velmi působivá. Miluju spojení moderního umění a staré architektury. Vytváří to takový bohatý vizuální dojem. Moc nerozumím vstupnému. Protože nejdřív do galerie vlezete. Pak si projdete dvě, tři expozice. Pak necháte děcka v jednom nebo druhém dětském koutku. Pak si zajdete do kavárny a do venkovní expozice. A pak třeba, když se vám chce, najdete nějakého pracovníka, který vám řekne, kde se kupuje vstupné (schováno někde na konci chodby). Tak nevím, jestli to všechno, kde po nás nechtěli vstupenku, je myšleno „zdarma“, nebo je to jakože na poctivost. No my jsme netroškařili a koupili si vstupku do všech expozic. Trochu nás tedy zarazila paní u vstupu. Byla jsem tam se svojí novou kámoškou a brala rodinné vstupné. Paní se na nás mračila, že nám to jako dá, ale že je to pro, cituju, „klasickou rodinu“. Vzhledem k orientaci mojí kamarádky jsme se nad tímto dost přešlapem napůl pobavily, napůl zhrozily.

                Vstupné „na všechny expozice“ se vyplatí tehdy, pokud víte, kam a na co jdete. Zpětně bych si koupila vstupné pouze na stále expozice, které byly opravdu špičkové. Ty dočasné už byly za hranicí mého uměleckého levelu, takže jsem si je moc neužila. (Labyrint kovové konstrukce se starými lustry ve mne nevyvolával vůbec nic. O něco lepší byla výstava na první pohled prázdných pláten, přes která bylo jak přelepené tu hedvábí, tu jiná jemná látka). Jelikož je mi neustále vytýkána délka mých článků a tento má být pro lidi, ne pro mne, tak končím a doplňuji obrazový materiál s popisky.

První výstava byly abstrakce ve velmi líbivé modro-žluto-červené kombinaci. Žlutá byla jakási fosforeskující, což společně s nasvícením vyvolávalo dojem, že obraz má vlastní světlo. Velká jednička!

Tahle výstava v kavárnové chodbě se mi moc libila. Evokovala ve mně dojem, že takto by mohl věci vidět starý člověk s onemocněním. Interiéry na obrazech byly staré. Ty vystupující věci jsou opravdu jen barva důmyslně vykontrastovaná s šedým pozadím, i když autor na některých malbách použil i koláže. 

Papír. I když jsem fetišista na papíry, této části výstavy jsem úplně nerozumněla. Kdyby si člověk mohl aspoň sáhnout :-)

Umělecké úvahy

Nejvíc se mi líbila stálá výstava s názvem (asi ho komolím) Situace nula. Bylo to o propojení člověka s digitální sférou. Souznělo to s mým převažujícím náboženským "vyznáním", že žijeme jen v jakési virtuální realitě. Výstava ve tmě pak plynule navazovala na klasické výstavní síně, kde nápisy rozvíjely úvahy nad formující se identitou člověka. Mám krásné video. Blogger mi ho nějak nechce zpracovat. Smůla. 

V chodbě už byla klasičtější (tedy srozumitelnější) dílka. Bohatě doprovázena texty, které byly ještě lepší než ty obrazy/plastiky

Já u kousku, co se mi líbil

Nevím, co to je, ale zaujalo :-D jn

Tady se člověk může stát součástí díla

GASK zvnějšku

Člověk se může poprocházet i povenku Tam jsou další díla v obří velikost. Mne nejvíc zaujalo nezamýšlené dílko přírody - spadané lipové květy, které prosvětlené vypadaly jako zlato. 

S mottem v kavárně jsem dost souzněla. 

O životních lekcích a nefritu

 

Moc dobře si pamatuju hádku se známým nad jeho esoterickým přístupem, že za rakovinu si lidi zčásti mohou sami. Dnešní úvaha bude o životních lekcích a o tom, nakolik jsou dobrovolné. Poslední dobou jsem „vírou“ jungián. Prožívám svou psychiku tak, že máme v sobě různé postavy, Jung je považoval za autonomní komplexy. Dostávají se za kormidlo života často nenáhodnými spouštěči – když vám někdo zrovna nadává, blbě se spouští mateřský princip a neřeknete mu „Jen projev ty emoce, zlatíčko, je to potřeba“ (i když možná by nebylo od věci to zkusit :-D) a naopak, když pečujete o svou starou babičku, asi není úplně dobré to dělat z pozice užívání si moci nad slabší osobou. Byť bohužel se to často děje. Ptáte se, co je to tedy „já“? Já je podle Junga nejhlubší vrstva. Ten, kdo je takzvaně „vědomý“ a umí tyhle své autonomní části projevovat a dávat za kormidlo podle vhodnosti. Tomu, kdo to vnitřní já má méně vědomé, tam skáčou náhodou podle spouštěčů a řídí jeho chování, aniž by člověk vlastně věděl, proč dělá, co dělá.

Měla to být ilustrace článku, ale spíš bych ten obrázek pojmenovala "Normální houbovej koktejl" :-D

Podle tohoto psychologického pojetí je životním cílem „integrovat“ všechny tyto části do Bytostného (vnitřního) já, abychom je mohli vnímat, saturovat, používat cíleně. Teprve potom se staneš svobodným a budeš „tím, kým jsi“, protože tvoje nevyřešené bolesti, špatné vzory, strachy tě už nebudou řídit – respektive, ty se rozhodneš sám, nakolik se jimi necháš řídit a budeš si svobodně psát svou budoucnost. A stejně, jako existuje gravitace, tak se bytostné já „snaží“ o svou znovucelistvost tím, že si do života „přitahuje“ různé lekce. Ne, není to přitažlivost ve smyslu vesmírných energií nebo společných vibrací. Spíš je to selektivní pozornost na věci, lidi a události, kteří se tě vnitřně „dotýkají“, protože jejich existence dráždí právě všechny ty potlačené bolesti, strachy a špatné vzory. Člověk si takto taktéž vytváří budoucnost, ale nevědomě, protože si spíše vytváří učební lekce, aby mohl integrovat to, co je zatím potlačeno, odštěpeno, či nemá možnost projevu.

V tom bytostném já stojí jeden velmi hlasitý a výrazný osobnostní ostrůvek - ego. To je takový ten vědomý kecálek, jehož hlavním motorem je pozornost a kontrola a jedním z hlavních projevů je hrdost, řízení a hranice. Má vskutku důležitou funkci, je to psychický štít proti ostatním. Jenže když se to s ním přehání, ty důležité lekce vlastně skrz něj k vnitřním psychickým strukturám ani neprojdou. Ego má ve zvyku řídit, protože z kontroly vzniká předvídatelnost a  předvídatelnosti bezpečí.

Když ke mně přišla moje poslední životní lekce, snažila jsem se to taktéž uřídit, jak jsem psala v posledním článku. Do sbírky mých životních mott „Když je žák připraven, učitel se objeví“ se taktéž přidalo „A když je lekce u konce, zase zmizí“. Největší poučení pro mne však bylo to, že žádnou opravdovou lekci ego neřídí, i když si na to ze zvyku hraje. Všechna výuka se děje mnohem hlouběji.  Můj prožitek byl, že život je jako buddhistický koán – celou dobu si myslíš, že se něco učíš, tvoje ego si hraje na to, že to má celé v rukou. A na konci zjistíš, že lekce byla úplně o něčem jiném.

Mám k tomu takovou pěknou údajně starou čínskou povídku

Příběh o mistru nefritu

Jeden mladý muž se rozhodl, že se stane znalcem vzácných kamenů. Vyhledal proto starého, proslulého mistra nefritu a poprosil ho, aby ho vzal do učení. Chtěl se naučit, jak rozeznat pravý nefrit od padělku, jak posoudit jeho čistotu, barvu a hodnotu.

Mistr souhlasil. Hned první den posadil mladíka ke stolu, vložil mu do dlaně kousek pravého nefritu a řekl mu, ať ho pevně drží. Poté si s ním začal povídat. Mluvili o filozofii, o počasí, o žabách v rybníce, o příbězích z dětství... o všem možném, jen ne o nefritu.

Když den skončil, mistr si kámen vzal a poslal mladíka domů.

Takhle to pokračovalo týdny. Každé ráno dostal mladík do ruky kámen a mistr s ním hodiny konverzoval o životě. Učedník začal být strašně frustrovaný. Cítil se podvedený. Myslel si: „Přišel jsem sem studovat geologii a trh s drahokamy! Myslel jsem, že mě naučí teorii, ukáže mi knihy a lupy. A místo toho se tu učím jen sedět, mlčet a poslouchat starcovy řeči.“

Po několika měsících už byl mladík pevně rozhodnutý, že učení ukončí. Zjevně narazil na šarlatána a celou dobu se učil jen ztrácet čas.

Další ráno přišel k mistrovi, aby mu oznámil svůj odchod. Mistr ho jako obvykle usadil, vložil mu do dlaně kámen a začal mluvit o tom, jak letos brzy rozkvetly stromy.

Mladík sevřel dlaň, v polovině věty mistra přerušil a vyhrkl:

„Mistře, tohle přece není nefrit!“

Starý mistr se jen usmál a řekl:

„Vidíš. Nyní jsi připraven.“

O děsivé housence - procesionář

   Tak často píšu na tomto blogu psychologické a filosofické bláboly, že jste všichni zapomněli, že jsem (především) biolog se zaměřením na ekologii, že? J Je načase vám to připomenout a seznámit vás s pro mne nejvíc facinujícím tvorem, kterého jsem tu potkala – housenkou bourovčíka piniového (Thaumetopoea pityocampa), neboli Procesionáře. Údajně se vyskytuje i v ČR, jen já ho tam nikdy neviděla. Kdežto v Athénách se mezi lednem a březnem (podle  počasí) objevuje na každém kroku.

Video, když jsem ho viděla poprvé:

 

 

Tyhle zajímavé housenky nejsou moc lidu ani zvířatomilné. Jejich chloupky obsahují silně dráždivý thaumetopoein. Průšvih je, že je dráždivý natolik, že na housenku nemusíte ani šahat. Stačí ji třeba s foťákem pozorovat v blízkosti, zvedne se vítr, chloupek vyletí, dopadne na kůži a způsobí alergickou reakci. Teda prý. Já to nezažila, protože dřív mne všichni stihli tak vyděsit jejich šílenou jedovatostí, že jsem si i na tohle dělala pozor.

Jejich „psychologie“ je vskutku fascinující a ukazuje na to, jak jednoduchý a blbuvzdorný neměnný algoritmus může být naprostou spásou druhu (- na jaře je jich vidět vážně kotel) a zároveň totálně zhoubným pro konkrétní jedince. Algoritmus je následující.

 1. Pokud cítíš feromonovou stopu, lez za ní

2. Když necítíš feromonovou stopu, lez dopředu (dokud nenastane 1)

Feromonová stopa  je hedvábné vlákno s feromony.

Housenky se spletly a začínají se zacyklovat

Tímto způsobem se na začátku „náhodně“ utvoří leader, jednoduše ten, který vylezl z hnízda jako první, a za ním se přidávají další kamarádi. Proč to dělají, když na sebe takto upozorní potenciální predátory? No, právě proto. Jsou tak toxické, že je chce žrát jen málokdo (kukačka, některé sýkory). Na zbytek predátorů má tato linie dost jasný efekt:  Psychologický: na jednu toxickou housenku si třeba troufneš, když je jich ale několik desítek za sebou, tak zdrhá i moje desetiletá dcera o velikosti 140 cm. Jednak vypadají hrozivě a podivně (alá had), za druhé je to obří koncentrace toxinů na malé ploše. A za třetí jejich nejzranitelnější místa jsou hlava a zadeček, a ony si obojí schovají do svého kámoše, takže světu je vystavěná jen ta nejtoxičtější část, boky.

Tohle celé je fascinující, ale co dovedu pozorovat ještě déle je, když nastane „chyba“, první housenka třeba kvůli terénu hodně zatočí a narazí na feromonovou stopu ze své řady. Jelikož ty feromony totiž vylučuje každá housenka v řadě, za posledním už to není stopa, ale dálnice. Pokud první housenka ucítí feromony, hned aplikuje pravidlo 1. Jak to dopadne? Dvěma způsoby. Ten první je, že housenky takto utvoří kruh, který neustále pochoduje až do úplného vyčerpání. Ten druhý (častěji viditelný) je, že se první housenka napojí někde doprostřed a nastane taková prostorová chyba, že se z nich stane na konci chumel až kopeček mrtvých vyčerpaných housenek. Je to vskutku děsivé, ta osudovost a fatalita neměnného pravidla.

S tím, co víte o jejich toxicitě, jsou taky děsivá jejich hnízda na borovicích. Vidíte je všude a připomínají takové ty obří pavoučí kokony. Takže když jsme šli po cestičce nízkým borovým lesem, i já jsem měla „psycho“, ať se náhodou o nějaké hnízdo neometu.

V tomhle podivném úlu med nehledejte

Když máte vypnuté obrany a srdce otevřené, nemusí být dobrý nápad chodit na výstavu

 Tenhle článek nikdo z vás nedočte. Sorryjako, blog prostě slouží mimojiné jako prostor, kde můžu něco vysypat.

Dnes jsem byla na výstavě v muzeu Nadace Basila a Elise Goulandrisových v Athénách. Hlavní lákadlo byla komentovaná výstava „From Monet to Warhol“ pro naši skupinku. Na výstavu jsem se týdny těšila. Miluju umění, a z „klasiky“ miluju impresionisty nejvíc. Moje poslední zkušenost s výstavou byla před rokem, kdy mne vzal kámoš na akvarelové krajiny v Praze na Výstavišti. Doteď si pamatuju, jak krásně a pozitivně na mne působily. Není tedy divu, že jsem s otevřeným srdcem celá excitovaná poskakovala ve vstupní hale s „kolegyněmi“ a nemohla se dočkat, až to začne.

Bohužel moje naivita a otevřenost si vybraly svou daň. Tak nějak jsem totiž ignorovala fakt, že a)nejdeme na krásné krajinky b) Nemám úplně vypohodkovanou fázi života c) V noci jsem moc nenaspala. Takže jít s touto přístupností na výstavu bylo jako jít s přístupností do moře plného žraloků.

Dočasná expozice byla moc super. Působivé, pozitivní krajiny malované různými technikami mne opravdu dostávaly a zaujaly. Některá dílka z té pěkné části jsou zde:

Félix Vallotton - Znáte ten pocit pod vysokými stromy. Jste malincí, ale tak příjemně malincí. Příroda po vás nic "nechce", prostě tam je, abyste si ji mohli užít. Miluju ten klid. 

"Nějaký postimpresionista, jehož jméno už nevím :-)" - tady mne velmi zaujala technika. Vlastně šlo i nešlo o klasický pointilismus, body se hlavně v ohni slévaly do skvrn. Foťák mi vyžral kontrast, ale ve skutečnosti šlo o hodně pěkné a dynamické dílko. Nejde o boj s ohněm, ale spíše o spolupráci s ním jako s živlem, i když je na obraze cítit takové to běžné lidské lopocení, je  z něj také cítit surovost - ale ne ta negativní, spíše taková ta "poctivá práce. Oheň je centrum obrazu.

Tak. A tohle je něco pro mne. Emile Othon Friesz. Dynamika fauvismu, kdy je malíři jedno, jakou barvu má mít strom, jakou tráva. Emociální svoboda v praxi. Hodně agresivity, ale té zdravé, ne té pohlcující. Chladné tóny se doplňují s těplými, je to barevná šílenost a přitom je to vavážené. Vyvolává to ve mně život.

Pózdní stadium Picassa - já jeho klasický kubismus nesnáším (o tom bude řeč níže), ale tohle je naopak něco, co se mnou hodně souzní. Velká dynamika, pohyb, svoboda, trocha adrenalinu, svobodné používání různých technik, abstrakce přeměněná na realitu.Je to čirý tok.

Edvard Munch a jeho intimní popisy vnitřních stavů. Tohle je žena chránící své srdce. Ještě k tomu jde o dřevo. Ten výraz, to, jak se k němu sklání, ta intimita, něha, moc to se mnou rezonovalo. Takhle vypadá bezpečí, které dává člověk sám sobě

Dobře. Přehlídka toho, se mne dotklo na dočasné expozici právě proběhla. Tak jsem vyběhla sensoricky unavená, ale stále nadšená do dalšího patra. Jenže tam se se mnou galerie přestala mazat. A já ještě k tomu měla "blbý" nápad, že obrazy, které ve mne začaly vyvolávat fakt vysokou tíseň, jsem prohnala Gemini, abych se o nich něco dozvěděla - a okolnosti jejich vzniku ve mně vyvolaly tíseň ještě větší. Tak jdeme na to. Prohlídka začínala nějaký poklidnějším Van Goghem, ale tak všichni víme, jak to s uměním, potažmo se svým životem měl divoké, což se projevuje v jeho obrazech. Přejdu ale pro mne rovnou  na jednu ze dvou největších emociálních pecek výstavy.

Tohle je Martha, žena Pierre Bonnarda. A ačkoliv celému obrazu dominuje tlumená žlutá, ta úzkost a tíseň co člověk pocítí, když před ním stojí, je masakrózní. Tak jsem se šla dozvídat víc. Jaká je "historie" tohoto manželského páru je předmětem dohad. Jejich totálně patologický vztah někteří historikové nově zpochybňují, že prý to bylo vyvolané uměle, jen aby měly obrazy vyšší cenu. Ale některá fakta tomu vztahu neodpářem. Martha trávila hodně času ve vaně. Někteří říkají, že kvůli psychické nemoci, jiní zase, že kvůli fyzické, ale to je fuk. 1) Bonnard namaloval Marthu ve vaně ve vysokých desítkách obrazů. Byla to obsese. Ve vaně (!!) - jeho obsese byla mít svou manželku ztvárněnou v té nejzranitelnější, nejodhalenější podobě - pohltit ji do svého díla a udělat si z ní předmět svojí slávy. Ona byla velmi uzavřená a nechodila ven z baráku, zatímco on prodával její intimitu do celého světa. Kurva tak jestli tohle není totální objektivizace člověka na pouhý fetiš, předmět a prostředek ke svému zájmu, tak už nevím. Ale přichází tu ještě jeden bizár 2) Maloval ji 50 let, ale stále ji maloval jako mladou ženu. Prostě totální ignor toho, že zraje, stárne. Nejen že si udělal objekt z ní jako osoby, ale ještě k tomu pohrdal její realitou v čase natolik, že si udělal objekt z nějaké své představy o ní. Teoretici umění se baví o "jasných zářivých barvách", ale je mi to fuk - to co z tohoto obrazu sálá je cítit na kilometr. Totální psychobizár zabalený do "krásné, zářivé lásky a pocty".   Br. Straší to ve mně ještě teď. 

Galerie ale pokračovala v mým masakru. Kubismus. Nesnáším Kubismus. Chlad, racionalita a rozebrání světa na elementy. Živost vnímám jako proudění, teplo, energii a dynamiku. Kdežto kubismus a purismus je opak - vše živé se zanalyzuje a rozebere na pouhé objekty. Je v tom chlad, je v tom čirá mechanika. Pro můj současný mindset běs.

Picasso za vrcholného kubismu. Žena v pouhých základních geometrických tvarech, ale nejděsivější je ta maska. Na jednu stranu vyzývavost, pohoda, ale co se skrývá za maskou?

Tak jsem si naivně říkala, že to nejhorší mám za sebou. S Marthou v hlavě jsem se šla vyodolnit pomerančovým řezem a capuccinem o patro níž. Plná optimistického cukru jsem se vrhla do dalšího patra - kde na mne čekala doslova depka za depkou. Začneme:

Jestli chcete prožít vizuálně Kafku, zde je: Portrait de Yanaihara - Giacometti maloval filosofa Yanaiharu. Nechal ho sedět dlouhé hodiny nebo i dny v nehybné pozici.  Asi nemusím komentovat tu obludnou nicotu a malost ztracené hlavy v šedi a mizení. Co ale musím okomentovat je to, co na první pohled nevidíte - ta hlava je tisíckrát přemalovaná. Je tak násilně ztvárněná, že  jsou tam doslova rýhy..kdyby umělec takto pokračoval ještě chvíli, tak tam bude místo hlavy díra. Necháte druhého staticky sedět a ještě se z něj snažíte udělat to, co je ve vaší představě dokonalé. Nejste nikdy spokojený. 

A. R. Penck a jeho Der rote Fisch (Rudá ryba) - Jestli je něco psycho jak ze stěny Bohnic, je to tohle. Dík za upřímnost, ale já nepotřebuju obraz, který na mne řve že svět je jeden velký a syrový brutál. Tohle je prostě zoufalý vymlácení reality štětcem na plátno. A je vám jasný, že to nebyl úplně kapesní formát, jinak by to nepůsobilo tak děsive. 

Soulages říkal, že mu jde o světlo, které se odráží od černé. Ale to je pěkný lakování "na růžovo", protože to by ten obraz vypadal úplně jinak. Tady vidíte 15 cm široké opravdu syté tahy přes světlo. Není to světlo vystupující ze tmy, je to tma zabraňující svou masou světlu, aby se dostalo ven. 

A tohle byla totální třímetrová vražda. Tohle nemusím snad ani komentovat...násilná smrt, konec.

Co se týče 3D prostoru, jedna věc depresivnější než druhá. Začínala jsem toho mít už fakt emociálně dost a už se jen sama sebe ptala jestli "mám" na poslední patro, nebo to mám zabalit. 

Lidičky se osvobodili z knihy. Odhlídneme od toho materiálního provedení, které působí tak depresivně a přiznáme tomu alespoň pěknou myšlenku

Poslední patro mi nejdřív dalo trochu balzám. Sama sobě jsem říkala - dobrý, tak už je ze mne klasický umělecký mudla, nesnesu silné negativní statementy a potřebuju "krásné" umění, abych si užila galerii. OK, přijímám to a nebudu se tvářit, že to není pravda. Alespoň prozatím. Takže, co mne potěšilo:

Když si na nás na střední učitelka zkoušela arteterapii, moje obrazy byly trochu podobné. Spousta dynamiky v kontrastu s klidem. Takže ano, tenhle bych si klidně pověsila do pokoje, spousta cest vedoucích do hor ke sluníčku na jedno jediné místo. Líbí se mi to. 

Jestli ale něco byla moje topovka, pak to bylo tohle. Pro mne neskutečně působivé, uklidňující. Mám ráda kontrasty, ale ne čisté linie, spíš to olejové "splývání a rozplývání" . Barevnost s dominancí žluté a červené, to je pro mne život, modré podtóny uklidňující, a ještě k tomu ta tématika moře...tenhle chci na narozky, ale originál, prosím, žádný fejky

A tohle jsem taky po celém tom emočně náročném dni potřebovala. Klid, prostor, teplo, záři. Balzám na duši (a taky uklidnění předtím, co mne čekalo na závěr).

Tak jestli tomu něco dodalo tečku v takovém "end of horror" smyslu, tak to byl tento obraz od Edouarda Sacaillana. A já ho vyhlašuju "psychoobrazem číslo 2". Prostě si tak přijdete do galerie jako suverénní bytost. Koukáte se na obrazy, necháte je na sebe působit... a teď přijde najednou bez varování totální inverze role. Prostě jsi jen kino pro tady tenhle obraz. Lidi se na tebe dívají smutně, znuděně, odsuzovačně, s lehkým nezúčatsněným zájmem a ty se stáváš objektem v galerii. To byl fakt storytelling závěr. Teda ještě tam mohli v tu chvíli zhasnout a já bych zjistila, že jsem se stala jen další sochou, nebo tak něco

Dobře. Takže už asi chápete, že navštěvovat výtvarné exhibice je činnost "na vlastní nebezpečí" a ne vždy je to "příjemný estetický zážitek". Já si dám asi chvíli pauzu. Na závěr ať nekončím tak depresivně, jedno krátké pozitivní video pastvy pro oči. I když cítím, že tím ten dnešní blogový zápis asi nezachráním.

Kniha formy a prázdnoty - Ruth Ozeki

Jak se ke mně dostala? Takovým tím klasickým “my life is movie” stylem, kterým můj život občas probíhá. Byla na polici v knihkupectví vedle mojí oblíbené “Kde zpívají raci”. A odolejte, když pod motivačním komentářem na přebalu je podepsán jeden z mých oblíbených autorů, David Mitchell. Autorka je Zen-buddhistická kněžka (to jsem se dozvěděla ale až po přečtení).

Budu se snažit nezmiňovat děj. Abych vám nesebrala požitek z příběhu, kdybyste se rozhodli si ji koupit. Chci spíš psát o tom, co mi kniha dala.

          Jsem moc ráda, že mám Gemini, protože jsem se tak mohla dozvědět, že “Kniha formy a prázdnoty” není jen tak z prstu vycucaný název, ale

 “Odkaz na Sútru srdce: Název je přímým odkazem na nejslavnější buddhistický text, Sútru srdce. Tam se píše: „Forma je prázdnota a prázdnota je forma.“ (V sanskrtu: Rūpaṃ śūnyatā).”

          Dále mi pomohla pochopit, proč knihovnu cítím už od dětství jako jeden ze svých domovů, ale to jen tak bokem:

”Všimla sis, že se velká část děje odehrává v knihovně? V moderním zenu se často říká, že veřejná knihovna je jedním z posledních míst v naší konzumní kultuře, kde se po tobě nic nechce. Nemusíš si nic koupit, nemusíš být „produktivní“. Je to prostor Prázdnoty, kde můžeš jen tak být.“

A kniha se opravdu zabývá jak vztahem lidí k hnotným věcem, tak k vlastnění čehokoliv obecně (lidí, myšlenek). Sem tam jsou do ní vkládané buddhistické vhledy skrz linku s “knihou ve knize s tématem Úklid”, kterou napsala představená buddhistického chrámu. Ale to je jen okrajově, jinak se celý děj odehrává v americkém městě.

..a teď si uvědomuju, že tenhle článek bude ještě roztříštěnější než jiné a já jsem narazila na svůj limit literárně vyjádřit, co ve mně nového zanechala. Takže, pokus:

1.    Skvělý literární požitek. V knize se střídají různé formy vyjádření, jednou mluví Benny, podruhé kniha samotná, potřetí Benny ke knize, počtvrté moucha na zdi… a samotné toto “střídání hlasů” je velmi účelné v tom, co se v knize točí – to, že každá věc má svůj projev a identitu. Jakoby barvy malovaly samy sebe, je to takové dokončené kolečko. Prostě mňam.

1b- tu je ještě vhled od Gemini, že to má hlubší význam:

“V zenu existuje koncept, kterému Thich Nhat Hanh říkal Interbeing (spolubytí).

Kniha v příběhu mluví proto, že v zenu neexistuje hranice mezi „já“ (čtenářem) a „tím“ (knihou). Kniha není jen papír, je to i ten les, kde rostly stromy, ten dřevorubec, co je pokácel, i tvé oči, které ty černé značky mění v obrazy. Tím, že Ozeki nechala Knihu promluvit, ti dává zažít tenhle pocit propojenosti na vlastní kůži.”

 

2.    Blázni jsou blázni. Nebo jsou taky neblázni a bláznivý je svět kolem nich. I to je možné. Asi jako kritérium bych stanovila snažit se “neubližovat ostatním, neubližovat sobě”, ne normálnost. A už vůbec ne normálnost vynucenou běháním v spotřebitelském kolečku konzumní kultury.

 

3.    Knížka mne vrátila mentálně zpět k minimalismu.. Taky se pro mne stala takovým lístkem do kina mojí mysli na  představení s názvem “Třeba zen-buddhismus?” Říkám si: piju zelený čaj ve velkém a miluju suši. Nějaké předpoklady tedy mám. A zenoví mniši mi vždycky přišli cool.

 

4.    V jednu mou podstatnou krizovku mi poskytla azyl. A nejen že poskytla, ale během těch 80 stránek azylu i dala “moudro”. Takové to, co vás pohladí, uklidní, a nesete si ho pak s sebou. Svítí v mé myslipod neonem “It is already broken.” Proč mi v hlavě straší zrovna Pomíjivost věcí budu určitě vědět za rok touhle dobou, tak se těším, až tento článek budoucí Bára nalezne. Níže je překlad Gemini z ofocených stránek. Nicméně není to typická ukázka z knihy, tato “buddhistická přímá linka” se nachází jen na cca 25 stránkách obsahu.

Lekce o rozbitém šálku

„Ale Hojo-san! Ten šálek přece není rozbitý!“

Vzhlédl, překvapeně. „Pro mě už teď je,“ řekl. „Povahou šálku je být rozbitý. Právě proto je teď tak krásný a právě proto si ho vážím, dokud z něj ještě můžu pít.“ S láskou se na něj podíval, dopil poslední doušek a pak prázdný šálek opatrně položil zpět na podnos. „Až zmizí, bude prostě pryč.“

Toho dne mi můj učitel dal neocenitelnou lekci o pomíjivosti formy a prázdnotě podstaty všech věcí.

(...)

Zemětřesení nás probudilo a tsunami spláchla naše iluze. Přiměla nás pochybovat o našich hodnotách a o naší připoutanosti k materiálním věcem. Když může být všechno, co považuji za „své“ – můj majetek, má rodina, můj život – v jediném okamžiku smeteno, musím se ptát: Co je skutečné? Vlna nám připomněla, že skutečná je právě ona pomíjivost. To je probuzení do naší pravé podstaty.

Už teď rozbité.

Když to víme, můžeme si vážit každé věci takové, jaká je, a milovat se navzájem takoví, jací jsme – úplně, bezpodmínečně, bez očekávání nebo zklamání. Život je takhle mnohem krásnější, nemyslíš?

Mnohem později jsem našla řemeslníka, který dokázal šálek opravit zlatem a lakem. Teď jsou v prasklinách jemné zlaté švy, které uctívají jeho rozbitost. V mých očích je teď krásnější než kdy dřív.

---

Pár poznámek k překladu pro tvůj blog:

• Pomíjivost (Impermanence): V zenu je to klíčové slovo (Anitya). Znamená to, že nic nestagnuje. To, že tě to „straší“, je v pořádku – je to ten první šok z toho, že nic nejde udržet silou.

• Already broken: Překládám to jako „Už teď rozbité“. Má to v sobě ten náboj přítomného okamžiku. Není to pesimismus, je to přijetí reality, které paradoxně přináší obrovskou úlevu.

• Kintsugi: To je ta oprava zlatem. Je to nádherná metafora pro lidskou duši – naše rány a jizvy z nás nedělají „poškozené“ zboží, ale naopak nás činí vzácnějšími, pokud je dokážeme „prolít zlatem“ (pochopením a laskavostí k sobě samé).

 

5.    Dobře, mám teď dojem, že se mi vůbec nepovedlo vystihnout, jak moc na mne zapůsobila. Tak jeden fakt na závěr – dostala se do mého současného žebříčku “TOP7 beletrie ever”. A že jsem už něco přečetla. Je to prostě taková ta kniha, co si užijete nejen čtenářsky, ale určitě něco změní i ve vás. I když ta kniha by s tím nesouhlasila, protože “je to vzájemný vztah čtenáře a knihy” přece :)

Nějaké mnou označené pasáže. Nalézt je na těch 550 stránkách byl můj první zenový krok trpělivosti (ale příště si tam teda budu lepit záložky :). Jsem líná je překládat, tak jen pro jazykově zdadnější, nebo spíš pro moje budoucí já, až se bude probírat blogem. 

Přes všechny hluboké a filosofické myšlenky, tohle stejně zůstává nejoblíbenější odstavec z knihy pro mne. Asi romantik ve mně je furt silnější než filosof.

Smrt je mým řemeslem

 

Smrt je mým řemeslem - Robert Merle

Tuto recenzi píšu s odstupem asi dvou týdnů. Knihu jsem si vybrala, protože měla výborné hodnocení na databází knih. Recenze je spíš klasicky směskou mých úvah a pocitů nad knihou.

Autor nemá se čtenářem absolutně soucit a už na první stránce jej bez úvodu hodí do citově vypjaté situace. Sledujeme psychopatického otce a jeho úzkostnou rodinu, která je z něj vystrašená, a to z pohledu asi desetiletého kluka - hlavního hrdiny příběhu. Ten nás v ich formě provází celým příběhem až po svou smrt. Nejde o nikoho jiného, než hlavního velitele koncentračního tábora v Osvětimi - příběh byl silně inspirován skutečným velitelem Osvětimi a jeho "životopisem".

Celou knihu tak procházíme spolu s hlavním hrdinou jeho vývojem a dospěním k této z vnějšího pohledu brutální roli. To však pouze z vnějšího pohledu, protože zevnitř knihy i z postavy samotné se line děsivý chlad. Chlad při každodenních masových vraždách (pro lidi neobeznámené s tématem - plynové komory v Osvětimi zabily až 6000 lidí denně, většinou dětí, žen a starších lidí) je u hlavního hrdiny umožněn poměrně jednoduchou inverzí morálky - na prvním místě je povinnost vlasti a  ta jako morální imperativ neumožňuje neuposlechnout rozkaz. Hrdina si tudíž ani neklade otázky: "Jsou židé špatní? Je správné bezcitné zabíjení lidí?" ale "Jak mám zařídit, abych splnil rozkaz zplynovat denně tisíce jednotek"? Na jednu stranu je důsledně morální (scéna z továrny, kdy nedovede nepracovat "nadlimitně" a tím zadře spoustu kolegů), na stranu druhou jeho morálka zahrnuje pouze německou společnost.  

V knize je vlastně zachyceno, jak je pro některé lidi jednoduché stát se důležitým kolečkem v soukolí masových vražd. Někdy nejde o lidi, co by v tom měli srdce, kterým by židi nějak vadili, nebo kteří by nad celou věcí nějak hlouběji uvažovali. Jednoduše pouze plnili rozkazy.

Mohla bych tu napsat spoustu zajímavých citací z knihy, ale pro mne je to až příliš silný šťouchanec a nechci se tím už více zaobírat. Jediné, co se mi doslova zarylo do hlavy, byla scéna, kdy důstojník německé armády vtlouká hlavnímu hrdinovi do hlavy motto "Mou církví je Německo!". Odnesla jsem si z četby ponaučení, že čím jsem starší, tím víc jsem zvláštním způsobem přecitlivělá na některé věci. To pro mne znamená, že tématům druhé světové války a koncentračních táborů speciálně se záměrně vyhýbám, byť je o tomto období spoustu jistě skvělých knih a už mne ani výborné hodnocení nepřesvědčí, ať po něčem podobném sáhnu.

Když mne nějaká kniha zaujme, začnu hledat reálie. Tato mne dovedla k otázkám po opravdových příčinách druhé světové války, pak po příčině první světové války, pak po příčině pruských válek, pak po příčině napoleonských válek.....a jak se člověk tak prodírá tou wikipedií hloub a hloub do minulosti, je mu jasné, že evropská civilizace je pouze jedna dlouhá nekonečná válka s navazujícími etapami, přerušená krátkými obdobími míru "na nadechnutí". Což mne vede k úvaze, že mírové období, ve kterém žijeme, je na historické poměry nevídaně dlouhé a že naše evropská představa o diplomacii, demokracii a "respektující" politice je krásný, ale směšný pokus v historickém víru. Jak dopadly starověké Athény....

Recenze knihy Hana - SPOILER

 Hanu jsem četla se zpožděním. Mám klasicky nedůvěru ke knihám, okolo kterých je velký "hype". Jelikož už ale nemám co číst, inspirovala jsem se žebříčky oblíbenosti na databazeknih.cz, a ještě k tomu mi ji doporučil jeden známý.

               Pro začátek je třeba říct: Je dobře, že jsem neznala tématiku. "Wow-holokaustové" období mám už tak 15 let za sebou a z důvodu, že nejsem masochista, se knížkám s touto tématikou cíleně vyhýbám. Naštěstí jsem předem znala pouze 2 věci: Že jde o rodinné drama a že kniha se odehrává ve Valašském Meziříčí. Kniha se ke mně ještě k tomu dostala v audiopodobě, což u mne není preferovaná podoba knih. Všechny tyto nečekané a nechtěné aspekty způsobily, že jsem doslova zhltala brilantní české dílo autorky, která si právem zaslouží být mezi povinnou četbou pro střední školy.

               Kniha je členěná do tří částí. Všechny propojuje postava Hany. Nejdříve Hana jako podivínská, nerudná teta v tvrdém období po převratu z pohledu živé a nezkrotné Miry. V druhé části sledujeme Hanino dospívání v předválečném Československu. Ve třetí části přituhne a s drobnými přesahy opět do padesátých let nás Hana provádí svým pobytem v Terezíně a Osvětimi.

               Považuji za velmi sympatické, že se autorka nenechala zlákat potěšením a nevyždímat z epizody z Osvětimi (a tedy ze čtenáře) co to dá. Epizody jsem se z výše zmíněných důvodů bála, ale autorka zůstává popisná a citlivá a epizoda z knihy nijak nevystupuje. Za to dávám velký palec nahoru. Proto se v této recenzi musím vymezit k těm pár negativním komentářům na výše zmíněném webu, které Hanu zařazují vedle autorů snažících se prvoplánově zpeněžit a vytěžit to nejsmutnější a nejděsivější téma minulého století. Kdo řadí Hanu mezi všechny ty Tatéry, Porodní báby, Doktorky, Švadleny a já nevím co ještě za povolání "z Osvětimi" je zaslepenec, který knihu nepochopil. Trošku teď odbočím, protože je to možná třeba dovysvětlit - neustále vymýšlet a komercializovat nové "příběhy z Osvětimi", kde se to hemží brutalitou a kniha má za cíl ze čtenáře vyždímat, co to jde, považuji za počin podobného rázu, jako prodávat před koncentračním táborem párek v rohlíku.

               Ne, Hana není o pobytu v koncentračním táboře, ale je, doslova, o Haně. Co dělá tuto knihu tak dokonalou není ani krásný jazyk, ani uvěřitelné postavy a příběhy, přesto, že toto vše tam je. Není to ani výborný popis doby na pozadí všedních událostí, i když ten tam je také. Tím na knize podstatným je skvěle zachycená proměna ženy v "živou mrtvou" sérií způli náhod, způli špatných rozhodnutí. Mornštajnové se povedlo čtenáře citlivě provést osudem a proměnou jedné ženy, a to smutným, ale zároveň inovativním způsobem. Ve chvíli, kdy sledujeme mladou, veselou Hanu s jejími sny o rodině a vší nedospělou naivitou, se zároveň nad námi vznáší depresivní Hana kráčící v oparu netečnosti, zoufalství a mlhy. V audioknize je toto ještě umocněno citelnou změnou výrazu obou Han. Že se tato proměna děje na pozadí druhé světové války je pouze tím, že dramatická proměna potřebuje dramatické okolnosti.

               Kromě Hany v knize vystupují její rodinní příslušníci i její přátelé či jiní lidé, které potká na své cestě životem. Všechny postavy jsou nepřehnané, čímž mají velký potenciál mluvit ke čtenářům. Najdeme zde i záporáka, kterým je obyčejný sobecký a vypočítavý člověk vystrašený sám sobě pohlédnout zpříma do očí.  Na konci knihy si však člověk uvědomí, že to bylo stejně celé pouze o Haně.

               Abych tady jen nepěla ovace, negativně hodnotím dvě věci. První je v jedné větě zmíněná a dále nedotažená myšlenka, že Ida je pravděpodobně sestra Miry. Tím, že to autorka pouze zmínila a nechala plavat, je tato věc naprosto nadbytečná.

               Na rozpacích jsem vlastně i ze závěrečné pointy knihy, a tou jest, že Hana dalším svým nevědomým špatným rozhodnutím (nevinná spontánní koupě oblíbeného cukroví) mohla za smrt své sestry. Cítím to jako taktéž nadbytečnou ránu v Hanině už tak tvrdému osudu.

               Kniha vede k následujícím myšlenkám: Má člověk nějakou osobnost, duši, která určuje jeho život? Nebo je duše a osobnost člověka naopak pouze obraz více méně náhodných událostí, do kterých je člověk vržen? Kdo jsem a čím bych byl, kdybych si prošel něčím jiným? Když se stane něco, co duši rozdrtí na prach, je možný léčebný proces? A do jaké míry? Autorka končí optimisticky, s náznakem, že léčebný proces možný v nějaké míře je. Haně to přeji, stejně jako autorce přeji mnoho dalších výborně napsaných knih.

Hrozny hněvu - soukromá pidirecenze nebo spíš zápis myšlenek

 

Hrozny hněvu mi daroval kamarád, s tím, že by se mi to „mohlo líbit“…teda, trefil se. Člověk si prvních pár desítek stránek musí trochu zvykat na styl psaní, který souzní s dobou, kdy byla kniha napsána. Ale už po desíti stránkách jsem věděla, že čtu nesmrtelný skvost, který je o úroveň výš než jakákoliv současná literatura. Žádné přehnané postavy, ale obyčejní lidi, ke kterým člověk přilne, i když jsou úplně jiní než čtenář. Každá druhá kapitola lyrické vylíčení prostředí (jak sociálního, tak fyzického), ze kterého člověk nemůže odejít, i kdyby chtěl. Kniha mistrně pomalu člověka chytá, ale když ho chytne, drží ho pevně a nepustí. V půlce zjistíte, že se od ní nemůžete odtrhnout…a pořád čekáte, kdy přijde ten šťastný deus ex machina a rodině Joadů  se zlepší život. A někde na pozadí hlavy víte, že se to nestane.  Kniha mi vzala iluze a poupravila mi i názor na pravicovou politiku„každý má, jak si zaslouží“, ne, pochopíte, že je to opravdu o tom, kdo si vytáhl při narození šťastnou kartu. Přemýšlím, že to, co kniha popisuje, se bohužel děje i dnes – jen my jsme ti zazobanci, a ti vykořisťovaní kteří dělají „z ruky do huby“ nejsou „Okiové“, ale lidé ze zemí třetího světa. Jen na rozdíl od tehdejší doby my jsme tuto nepříjemnost geniálně přesunuli tam, kde se na ni nemusíme koukat.  A co oči nevidí, srdce nebolí.

Knihu bych neoznačila za tu nejpěknější, co jsem kdy četla. Ale rozhodně si zaslouží výraz nejkvalitnější kniha, co jsem kdy četla. Hrozny hněvu jsou využití literárních prostředků par excellence. Co mne jakožto grafomana fascinuje nejvíc je toto: Myšlenku, o které se dá napsat třístránková esej, uměl Steinbeck nacpat do dvou vět mluvy vesnického člověka. Už mám přislíbeno i Na východ od ráje, tak se těším.

Utopia Avenue recenze - nový Mitchell jako zklamání na plné čáře

 Když jsem zjistila, že můj oblíbený autor vydal novou knihu, hned mi bylo jasné, čím strávím následující dny svůj čas. Absolutně informacemi nepolíbená jsem ji čapla a začala číst.

A tedy hned na začátku prozradím závěr: Utopia Avenue je první Mitchell, který mne zklamal. Je možné, že dílem je to jeho vina, svůj díl ale nese taky překladatelka.

Jeho jazyk je v jiných knihách neskutečná jízda a literární orgie, ale střídá se se střídmými rozhovory a popisem, což dává těm vybroušenějším pasážím vyniknout. V této knize je bohužel přehnaný. Není zlato jako zlato, zlatý náhrdelník působí jinak než tuna zlata na hřbetě. A v Utopia Avenue je literárních úletů natolik, že kniha přestává být příjemná na čtení. Do toho se dílem autor a (dle informací z jiných recenzí) velkým dílem překladatelka snažili přenést na papír slang hudební scény šedesátých let. Ačkoliv jsem poměrně protřelý čtenář, který si dovede smlsnout sem tam i na abstraktní poezii a kde co si domyslí, přiznávám se, že v některých dialozích jsem se ztrácela natolik, že jsem nevěděla, o čem je řeč. V 600 stránkové podobě to však absolutně nevadilo, takže otázka je, jestli zbytečné rozhovory o drogách na náhodných večírcích jsou pro příběh opravdu potřebné, nebo jsou jen nafukovací aparaturou. K tomu přidejme někdy krkolomné překlady vtípků (ty by byly ještě odpustitelné) a osudovou chybu - překlad názvu kapely a zároveň názvu knihy Utopia Avenue jako Cesta do Tramtárie. Obojí výrazy vyvolávají naprosto jiné emoční konotace a ačkoliv svým oblíbencům člověk odpustí kdeco, nad tímto hrozným nápadem nemůžu zavírat oči už ani já. Proč překladatelka nenechala na pokoji název Utopia Avenue, když je to sousloví z  v českém prostředí známých výrazů, netuším.

Co se týká příběhu, setkáváme se se čtyřmi hudebníky, které dala dohromady náhoda, a jejich manažerem. Že manažer stojí stranou a je mu věnovaná pouze jedna kapitola, to se dá pochopit. Vadí mi ale, že sledujeme osudy a myšlení tří hudebníků, a "bicák" alias hráč na bicí, ačkoliv velmi sympatický, dostane  pouze jednu kapitolu. Postavy si mně jinak nijak zvlášť nezískaly, neřešily témata, která řeším já. 

SPOILER - !

Skrz kytaristu de Zoeta, potomka Jakoba de Zoete (hlavní hrdina předchozího románu) je příběh klasicky Mitchellovsky bokem propojen s předchozími romány. A teď přichází to největší zklamání. Celou dobu se těším na to, co Mitchella dělá Mitchellem, tj zmínky o postavách předchozích dějů a jejich působení v novém románu, nové poznatky které dávají do souvislosti nevysvětlené věci, a najednou zjišťuji, že už je to přepálené. Setkáváme se zde opět s ústředním zlounem Enomotem. Potuď je příběh ještě v pohodě. Jelikož příběh se věnuje hlavně sexu, drogám a rokenrolu, psychóza ve formě Enomota je zde postupně rozkrývána v součtu jen na pár stránkách bokem a zapadá do kontextu a do osobnosti kytaristy de Zoeta. Mystická linka v tu chvíli nijak neruší, pouze příjemně napíná, člověk se na ni těší a nejraději by listoval dopředu (- pro neznalé, jak už to v Mitchellovi bývá, setkáváme se zde s mozaikovitým stylem vyprávění, kdy mluví jedna postava, pak druhá, pak třetí, a zase k první se dostaneme nejdříve za 80 stran).

Najednou - a to má být hlavní drama knihy - střih. Enomoto začne zhusta strašit, hlavní hrdina skoro umírá. Nastává Deus ex machina, objeví se Marinus a následuje kapitolka jak vystřihnutá z Hodin z Kostí z části o horologii. Vyplácají Enomota z kytaristy, na pár stránkách při rozhovoru s de Zoetem do něj nahustí, o čem je horologie a tím to hasne, vracíme se k sexu, drogám a rokenrollu. Celkový dojem z této vsuvky mám, jakoby se sám autor nemohl pustit něčeho, co zbožňuje a přepískl to. A já, jako čtenář, jakobych chtěla napít, a někdo na mne vychrstnul vědro vody.

Ačkoliv zrovna od těchto kapitol jsem se samozřejmě jako velký fanda "horologie" nemohla odtrhnout, tak v kontextu na mne působily velmi křečovitě a kladu si otázku, co z nich měl například člověk, jenž neznal předchozí knihy. V poslední kapitole rozpracovaná nová linka - Bolívar s věkem osmsetosm let, se kterým se určitě setkáme v dalších knihách, mne tím pádem nenavnadila, ale spíš pozvedla skepticky mé obočí, jako Ordinace v růžové zahradě stopadesátá první série. Ačkoliv pojem "nadromán" jako celý svět mnoha knih je s Mitchellem už teď pevně spojen, možná je načase zamyslet se, jestli by v té ordinaci nestačilo těch sérií jen sto padesát. Nebo, pokud nestačilo, tak jako hlavní děj dát mystickou linku (Tak, jak se stalo v Hodinách z kostí) a necpat ji křečovitě mezi kytaru a drogy hipísáckých muzikantů.

Mitchell mne tedy velmi zklamal a nevím nevím, jestli si mou důvěru může získat další knihou, nebo jestli mne unudí, jak ta ordinace.

Rady zkušeného ďábla -- to je must read pro všechny duchovní lidi

 

Dnes vás chci nalákat na vskutku perfektní knihu, v dnešní době možná ještě víc aktuální než v době svého vzniku – Rady zkušeného ďábla od C.S.Lewise (čti luís, jak jsem až ve svých 30 letech zjistila :)

Minulý rok jsem četla hodně knih, co mne něčím obohatily. Objevila jsem svého nového oblíbeného autora a průvodce do života, Scotta Pecka, dostala spoustu rad, knihy mi pomohly zpřesnit či utřídit myšlenky. Jen dvě knihy ale na mne působily „šokově“. Jedna z nich, Mít nebo být od Fromma, mi dala facku ve smyslu vztahu mne ke světu. K její kritice k tomu potřebovala celých cca 120 stran, aby mi silně změnila pohled na svět.

Ve srovnání s tím Rady zkušeného ďábla můj pohled na svět nakopaly do zadnice na – doslova – pár desítkách stran. V mém počítači je to jen 69 stran pdfka, s tím, že těch kopanců dostanete dost už třeba po přečtení patnácti stran. Pokud je něco geniální literatura, pak je to tohle.

Autor zde vykresluje velmi uvěřitelnou představu pekla a pekelný strýc Zmarchrob radí méně zkušenému ďáblovi Tasemníkovi, jak správně našeptávat člověku, aby ho mohli po smrti přivítat – pohltit – ve své domovině. Celá knížka je pojatá z křesťanského pohledu, ale hodně náhledů na sebe a svět dá komukoliv, kdo se zajímá o duševní seberozvoj a nepřijde mu moudré proflákat svůj život od ničeho k ničemu. Zkrátka každému, kdo žije i duchovní život a hledá odpovědi na duchovní otázky. Každému, kdo by chtěl dobře a správně žít.

Jelikož můj největší soupeř je má vlastní pýcha, subjektivně mi přišlo, že se kniha zabývá nejhojněji zrovna tímto hříchem. Ale zpětně si uvědomuju, že se autor dotkne všech možných hříchů, jen mě se třeba (doufám) méně dotýkají. J Po přečtení knihy jsem si ještě na databázi knih četla komentáře od lidí…většiou psali že je to kniha geniální, ale temná a plná zmaru. Já to tak nevidím, je třeba být optimista a vidět, že souboj se svými hříchy je sice úděsně těžký, ale v každém člověku je i dobro.

Namátko vybírám pár citací. Asi nevypíchnu všechny, co mne nejvíc zaujaly, protože jsem si bohužel nepodtrhávala. Ale snad pro ilustraci, jak skvělá kniha to je:

„Přestože se některé myšlenkové pochody dají překroutit v náš prospěch, podporoval bys tím ve svém pacientovi velmi nebezpečný zvyk - zajímal by se o všeobecně platné problémy a nevěnoval by pozornost řetězci bezprostředních smyslových zážitku. Postarej se o to, aby ho právě ony zajímaly nejvíce. Musí pro něho znamenat „skutečný život" - a on se přitom nesmí ptát, co si pod tím pojmem „skutečný" vlastně představuje.“

„Posiluj v něm tu nejužitečnější lidskou vlastnost: At cítí, odpor k prostým faktům a vyhýbá se jim. Přived ho do stavu, kdy dokáže celou hodinu zpytovat své svědomí - a přitom o sobě nezjistí nic z toho, co je jasné každému, kdo s ním kdy žil v jednom domě nebo pracoval ve stejné místnosti.“

„Je legrační, že smrtelníci si nás vždycky představují, jako bychom jim do hlav něco vkládali, ale my naopak dokážeme nejvíce, když tam něco neupustíme“

„At budeš dělat cokoli, v duši Tvého pacienta bude vždycky trocha zloby i trocha dobroty.Tu zlobu musíš zaměřit na jeho nejbližší bližní, které potkává každý den, a dobrotu zase do nejvzdálenějšího okolí, na ty lidi, které nezná. Pak bude zloba zcela skutečná a dobrota téměř neskutečná.“

„Všichni lidé se postupně stávají tím, za co se vydávají. To je základní poučka.“

„At tupě hledí na vyhaslý oheň ve studeném pokoji. Zkus zabránit všem zdravým a nesobeckým činnostem, které se nám nehodí, a zároveň mu za nějakou náhradu nedávej nic, takže on jednou řekne stejně jako jeden můj bývalý pacient, když sem dolu přišel: „ Ted vidím,, že jsem většinou nedělal ani to, co jsem dělat měl, ani to, co mě bavilo."

„Nejvnitřnější záliby a instinkty jsou tou surovinou a výchozím bodem, kterými člověka vybavil Nepřítel. Pokud tedy člověka vzdálíme jeho přirozenosti, dosáhneme tím malého vítězství. Světský životní styl, konvence a móda by mely nahradit dokonce i ty nejbezvýznamnější vlastní a skutečné záliby člověka.“

„Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!", a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha -pýcha na vlastní pokoru. Pokud si to nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to - a tak dále, kolikrát jen budeš chtít.“

Tyto citáty jsou ze zhruba první poloviny knihy, tím končím, abych vás úplně nezahltila J