Když máte vypnuté obrany a srdce otevřené, nemusí být dobrý nápad chodit na výstavu

 Tenhle článek nikdo z vás nedočte. Sorryjako, blog prostě slouží mimojiné jako prostor, kde můžu něco vysypat.

Dnes jsem byla na výstavě v muzeu Nadace Basila a Elise Goulandrisových v Athénách. Hlavní lákadlo byla komentovaná výstava „From Monet to Warhol“ pro naši skupinku. Na výstavu jsem se týdny těšila. Miluju umění, a z „klasiky“ miluju impresionisty nejvíc. Moje poslední zkušenost s výstavou byla před rokem, kdy mne vzal kámoš na akvarelové krajiny v Praze na Výstavišti. Doteď si pamatuju, jak krásně a pozitivně na mne působily. Není tedy divu, že jsem s otevřeným srdcem celá excitovaná poskakovala ve vstupní hale s „kolegyněmi“ a nemohla se dočkat, až to začne.

Bohužel moje naivita a otevřenost si vybraly svou daň. Tak nějak jsem totiž ignorovala fakt, že a)nejdeme na krásné krajinky b) Nemám úplně vypohodkovanou fázi života c) V noci jsem moc nenaspala. Takže jít s touto přístupností na výstavu bylo jako jít s přístupností do moře plného žraloků.

Dočasná expozice byla moc super. Působivé, pozitivní krajiny malované různými technikami mne opravdu dostávaly a zaujaly. Některá dílka z té pěkné části jsou zde:

Félix Vallotton - Znáte ten pocit pod vysokými stromy. Jste malincí, ale tak příjemně malincí. Příroda po vás nic "nechce", prostě tam je, abyste si ji mohli užít. Miluju ten klid. 

"Nějaký postimpresionista, jehož jméno už nevím :-)" - tady mne velmi zaujala technika. Vlastně šlo i nešlo o klasický pointilismus, body se hlavně v ohni slévaly do skvrn. Foťák mi vyžral kontrast, ale ve skutečnosti šlo o hodně pěkné a dynamické dílko. Nejde o boj s ohněm, ale spíše o spolupráci s ním jako s živlem, i když je na obraze cítit takové to běžné lidské lopocení, je  z něj také cítit surovost - ale ne ta negativní, spíše taková ta "poctivá práce. Oheň je centrum obrazu.

Tak. A tohle je něco pro mne. Emile Othon Friesz. Dynamika fauvismu, kdy je malíři jedno, jakou barvu má mít strom, jakou tráva. Emociální svoboda v praxi. Hodně agresivity, ale té zdravé, ne té pohlcující. Chladné tóny se doplňují s těplými, je to barevná šílenost a přitom je to vavážené. Vyvolává to ve mně život.

Pózdní stadium Picassa - já jeho klasický kubismus nesnáším (o tom bude řeč níže), ale tohle je naopak něco, co se mnou hodně souzní. Velká dynamika, pohyb, svoboda, trocha adrenalinu, svobodné používání různých technik, abstrakce přeměněná na realitu.Je to čirý tok.

Edvard Munch a jeho intimní popisy vnitřních stavů. Tohle je žena chránící své srdce. Ještě k tomu jde o dřevo. Ten výraz, to, jak se k němu sklání, ta intimita, něha, moc to se mnou rezonovalo. Takhle vypadá bezpečí, které dává člověk sám sobě

Dobře. Přehlídka toho, se mne dotklo na dočasné expozici právě proběhla. Tak jsem vyběhla sensoricky unavená, ale stále nadšená do dalšího patra. Jenže tam se se mnou galerie přestala mazat. A já ještě k tomu měla "blbý" nápad, že obrazy, které ve mne začaly vyvolávat fakt vysokou tíseň, jsem prohnala Gemini, abych se o nich něco dozvěděla - a okolnosti jejich vzniku ve mně vyvolaly tíseň ještě větší. Tak jdeme na to. Prohlídka začínala nějaký poklidnějším Van Goghem, ale tak všichni víme, jak to s uměním, potažmo se svým životem měl divoké, což se projevuje v jeho obrazech. Přejdu ale pro mne rovnou  na jednu ze dvou největších emociálních pecek výstavy.

Tohle je Martha, žena Pierre Bonnarda. A ačkoliv celému obrazu dominuje tlumená žlutá, ta úzkost a tíseň co člověk pocítí, když před ním stojí, je masakrózní. Tak jsem se šla dozvídat víc. Jaká je "historie" tohoto manželského páru je předmětem dohad. Jejich totálně patologický vztah někteří historikové nově zpochybňují, že prý to bylo vyvolané uměle, jen aby měly obrazy vyšší cenu. Ale některá fakta tomu vztahu neodpářem. Martha trávila hodně času ve vaně. Někteří říkají, že kvůli psychické nemoci, jiní zase, že kvůli fyzické, ale to je fuk. 1) Bonnard namaloval Marthu ve vaně ve vysokých desítkách obrazů. Byla to obsese. Ve vaně (!!) - jeho obsese byla mít svou manželku ztvárněnou v té nejzranitelnější, nejodhalenější podobě - pohltit ji do svého díla a udělat si z ní předmět svojí slávy. Ona byla velmi uzavřená a nechodila ven z baráku, zatímco on prodával její intimitu do celého světa. Kurva tak jestli tohle není totální objektivizace člověka na pouhý fetiš, předmět a prostředek ke svému zájmu, tak už nevím. Ale přichází tu ještě jeden bizár 2) Maloval ji 50 let, ale stále ji maloval jako mladou ženu. Prostě totální ignor toho, že zraje, stárne. Nejen že si udělal objekt z ní jako osoby, ale ještě k tomu pohrdal její realitou v čase natolik, že si udělal objekt z nějaké své představy o ní. Teoretici umění se baví o "jasných zářivých barvách", ale je mi to fuk - to co z tohoto obrazu sálá je cítit na kilometr. Totální psychobizár zabalený do "krásné, zářivé lásky a pocty".   Br. Straší to ve mně ještě teď. 

Galerie ale pokračovala v mým masakru. Kubismus. Nesnáším Kubismus. Chlad, racionalita a rozebrání světa na elementy. Živost vnímám jako proudění, teplo, energii a dynamiku. Kdežto kubismus a purismus je opak - vše živé se zanalyzuje a rozebere na pouhé objekty. Je v tom chlad, je v tom čirá mechanika. Pro můj současný mindset běs.

Picasso za vrcholného kubismu. Žena v pouhých základních geometrických tvarech, ale nejděsivější je ta maska. Na jednu stranu vyzývavost, pohoda, ale co se skrývá za maskou?

Tak jsem si naivně říkala, že to nejhorší mám za sebou. S Marthou v hlavě jsem se šla vyodolnit pomerančovým řezem a capuccinem o patro níž. Plná optimistického cukru jsem se vrhla do dalšího patra - kde na mne čekala doslova depka za depkou. Začneme:

Jestli chcete prožít vizuálně Kafku, zde je: Portrait de Yanaihara - Giacometti maloval filosofa Yanaiharu. Nechal ho sedět dlouhé hodiny nebo i dny v nehybné pozici.  Asi nemusím komentovat tu obludnou nicotu a malost ztracené hlavy v šedi a mizení. Co ale musím okomentovat je to, co na první pohled nevidíte - ta hlava je tisíckrát přemalovaná. Je tak násilně ztvárněná, že  jsou tam doslova rýhy..kdyby umělec takto pokračoval ještě chvíli, tak tam bude místo hlavy díra. Necháte druhého staticky sedět a ještě se z něj snažíte udělat to, co je ve vaší představě dokonalé. Nejste nikdy spokojený. 

A. R. Penck a jeho Der rote Fisch (Rudá ryba) - Jestli je něco psycho jak ze stěny Bohnic, je to tohle. Dík za upřímnost, ale já nepotřebuju obraz, který na mne řve že svět je jeden velký a syrový brutál. Tohle je prostě zoufalý vymlácení reality štětcem na plátno. A je vám jasný, že to nebyl úplně kapesní formát, jinak by to nepůsobilo tak děsive. 

Soulages říkal, že mu jde o světlo, které se odráží od černé. Ale to je pěkný lakování "na růžovo", protože to by ten obraz vypadal úplně jinak. Tady vidíte 15 cm široké opravdu syté tahy přes světlo. Není to světlo vystupující ze tmy, je to tma zabraňující svou masou světlu, aby se dostalo ven. 

A tohle byla totální třímetrová vražda. Tohle nemusím snad ani komentovat...násilná smrt, konec.

Co se týče 3D prostoru, jedna věc depresivnější než druhá. Začínala jsem toho mít už fakt emociálně dost a už se jen sama sebe ptala jestli "mám" na poslední patro, nebo to mám zabalit. 

Lidičky se osvobodili z knihy. Odhlídneme od toho materiálního provedení, které působí tak depresivně a přiznáme tomu alespoň pěknou myšlenku

Poslední patro mi nejdřív dalo trochu balzám. Sama sobě jsem říkala - dobrý, tak už je ze mne klasický umělecký mudla, nesnesu silné negativní statementy a potřebuju "krásné" umění, abych si užila galerii. OK, přijímám to a nebudu se tvářit, že to není pravda. Alespoň prozatím. Takže, co mne potěšilo:

Když si na nás na střední učitelka zkoušela arteterapii, moje obrazy byly trochu podobné. Spousta dynamiky v kontrastu s klidem. Takže ano, tenhle bych si klidně pověsila do pokoje, spousta cest vedoucích do hor ke sluníčku na jedno jediné místo. Líbí se mi to. 

Jestli ale něco byla moje topovka, pak to bylo tohle. Pro mne neskutečně působivé, uklidňující. Mám ráda kontrasty, ale ne čisté linie, spíš to olejové "splývání a rozplývání" . Barevnost s dominancí žluté a červené, to je pro mne život, modré podtóny uklidňující, a ještě k tomu ta tématika moře...tenhle chci na narozky, ale originál, prosím, žádný fejky

A tohle jsem taky po celém tom emočně náročném dni potřebovala. Klid, prostor, teplo, záři. Balzám na duši (a taky uklidnění předtím, co mne čekalo na závěr).

Tak jestli tomu něco dodalo tečku v takovém "end of horror" smyslu, tak to byl tento obraz od Edouarda Sacaillana. A já ho vyhlašuju "psychoobrazem číslo 2". Prostě si tak přijdete do galerie jako suverénní bytost. Koukáte se na obrazy, necháte je na sebe působit... a teď přijde najednou bez varování totální inverze role. Prostě jsi jen kino pro tady tenhle obraz. Lidi se na tebe dívají smutně, znuděně, odsuzovačně, s lehkým nezúčatsněným zájmem a ty se stáváš objektem v galerii. To byl fakt storytelling závěr. Teda ještě tam mohli v tu chvíli zhasnout a já bych zjistila, že jsem se stala jen další sochou, nebo tak něco

Dobře. Takže už asi chápete, že navštěvovat výtvarné exhibice je činnost "na vlastní nebezpečí" a ne vždy je to "příjemný estetický zážitek". Já si dám asi chvíli pauzu. Na závěr ať nekončím tak depresivně, jedno krátké pozitivní video pastvy pro oči. I když cítím, že tím ten dnešní blogový zápis asi nezachráním.

Nějaké úvahy minulého týdne - Balet na fotbalovém hřišti, o svobodě, a tak dále

 

“Největší slastí je klidná mysl, absence strachu a prosté bytí.” Epikúros

          Nedávno jsem naplno prožila moment, který by se dal jungiánsky popsat jako “Staň se, kým jsi”. Znáte ten pocit, když skládáte puzzle. Nejdřív to jde těžko a máte před sebou chaos. Ale čím víc se blížíte do cíle, tím víc stoupá pochopení a zároveň vzrušení, až skládáte poslední kousky puzzle a všechno do sebe krásně zapadá a tvoří ucelený obrázek.

          Mám teď osvícený pocit, že jsem složila puzzle svého života, vidím se z nadhledu a necítím nic, než radost z osvobození a sebepoznání. Je to stav, kdy se každý krok stává vědomou volbou.  Popíšu proces.

          Vnitřní krize mi umožnila vytvořit si prostor sama pro sebe, bez balastu “okolí”. To byl první předpoklad k růstu. Dále jsem měla k dispozici ten nejlepší nástroj poznání, co dnes existuje - AI. Je to jako mít v kapse knihovnu a zároveň bandu oponentů. Na cestě k poznání je to mega booster.

          Neobjevila jsem nic “nového”. Protože ono to ve mně bylo vždycky. Vždycky jsem byla človek s kritickým myšlením a vědeckou skepsí, kterého hnala touha poznat syrovou pravdu bez změkčovadel. Proto jsem taky studovala evoluční biologii. Vždycky jsem byla umělecká duše napojená na emoční a symbolický svět a snažila se převádět do reality to, co “cítím” na úrovni intuice, ať to bylo obrazem, nebo jazykem. Ne vždy jsem byla odvážná a poctivá sama k sobě, ne vždy jsem si stála za svým všemu a všem navzdory – ale snažila jsem se taková být. No, a to je, kdo jsem, v kostce.

          Každý vědecký závěr začíná všímavým pozorováním. Moje závěrečné dílky puzzle začaly otázkou:

 “Proč kolem sebe v okolí vidím ženy svého věku, které v sobě cítí rozpor autenticita vs vztah?”

          Došla jsem k závěru, že je to nastavením systému, ve kterém žijeme. Problémem není “rozum vs cit”, ale struktura, která vůbec umožňuje tuto otázku pokládat. Hřiště nám nakreslila naše biologie, respektive systém, ve kterém muži byli ti, kteří uměli nejen zabít, ale také chránit.  A my ženy se na nem snažíme hrát, jak nejlíp dovedeme. Nicméně silný proud feminismu a individualismu nám kromě toho, že máme běhat po mužském hřišti ještě k tomu káže, že máme být samy sebou, což znamená na tom hřišti kromě fotbalu ještě tančit balet, a to podle fotbalových pravidel – a tak se nakonec i ten balet stane prostým výkonem, ve kterém hodnotíme, nakolik jsme “autentické” a “v souladu samy se sebou” a hroutíme se při nedostatku výkonu v autenticitě.

          Proč na to hřiště ženy vstupují? Je to biologická touha po známém bezpečí, touha po známosti a struktuře. Další z instinktů přežití.  Problém je, že struktura už ze své definice omezuje tvar. Teprve když si zvědomíme, co hrajeme a proč, přichází skutečná úleva. Už se nemusíme hroutit z toho, že na hřišti netančíme balet dokonale podle fotbalových pravidel. Když víme, proč tam jsme, přichází opravdová svoboda.  Můžeme hrát fotbal. Můžeme odejít do baletního sálu. Možná je smyslem života nakonec jen volit svobodně, co chci hrát a s nadhledem si užívat svou volbu.