Je antalova_astrolog podvod – scam? Zkušenost, názor, recenze

 

Pro mé přátele, kteří se sem náhodou dostali: Ano, vím že roky ode mne posloucháte, že  astrologie je ezopíčovina nesmysl. Ne, nezměnila jsem se – jen někdy v turbulentních dobách ve slabé chvíli očividně i skeptický člověk může změknout a sáhne po zázračném vedení a vědění. Ironie, vím. Smát se nemusíte, zvládla jsem to už za vás.

__________________________________________________________________

Tento článek vznikl, protože jsem sama hledala recenze na instagramový profil antalova_astrolog a nenašla jsem nic.  A zrovna tento článek bych chtěla číst.

          Příběh “long story short”: Výjimečně vlezu na Instagram, takže je to pro mne stále trochu terra incognita. Skákala tam na mne nějaká antalova_astrolog. Na první pohled velmi pěkný a důvěryhodný profil se 48,8 tis. sledujících. Profil opravdu vypiplaný, podle mne. Časté a konzistentní příspěvky, sekce, grafiky, videa. Nad screenshoty konverzací, ve kterých se dějí zázraky už skeptikovi sice trochu cukne v obočí, stejně jako nad "kandidád věd psychologie" ale OK, esoterika není můj obor. 

Důvěryhodný profil antalova_astrolog byl na začátku komunikace poměrně v pohodě. Jediné, co mne zarazilo bylo, že v první větě se mne ptala, z které země jsem. To není samozřejmě běžná otázka češky z Prahy, když jí píše češka. Vzhledem k moji situaci a neznalosti instagramu jsem si však řekla, třeba je někde na mém profilu vidět, že nebydlím v česku. A nebo se jí to sneslo nějak do hlavy. Esoterice rozumím ještě méně než istagramu. Takže jsem jí popsala, kdo jsem a nechala ji navrhnout vhodný typ rozboru. Reakce byly poměrně rychlé a lidské a vzbuzovaly důvěru (necítila jsem žádný extra tlak, bylo mi popsáno, jak co bude probíhat). Důvěryhodnost začala klesat při nabídce platby. Zbytek nabízených “důkazů”? Nic, co by se nedalo vytvořit za pár minut.

Dole posílám screenshoty, které mluví samy za sebe. Vyšedila jsem jen pro mne citlivé info. Samozřejmě “je nenulová pravděpodobnost”, ale obrázek o tom, jestli je antalova_astrolog podvod si z něj asi uděláte. Rozhovor o způsobech platby už byla jen moje snaha pobavit se sofistikovaným sarkasmem a když  mne to přestalo bavit, tak jsem se ještě snažila promluvit milému profilu antalova_astrolog do duše.

Konec konverzace. Výsledek? Cítím malinko povznesení. Více ostudy. A trochu dobrého skutku -> pokud si to přečetl alespoň jeden člověk a zamyslel se chvíli nad tím, jestli chce nebo nechce poslat svých pár peněz na tento profil, pak hurá.

Malé vlakové dobrodružství

 

Když si mohu vybrat, ráda s dětmi delší trasy jezdím vlakem. I v pátek dopoledne jsme tedy spěchali na Valašský expres, který nás měl dovézt na Vsetín. Neduhy začaly již před odjezdem, kdy jsem nepohlídala čas a donutila posléze manžela jet na Evropské ulici v „prasopruhu“. Snad to byl pro něj osvětlující zážitek, do té chvíle jen na všechny v buspruhu nadával, takže si konečně vyzkoušel, jaké je to být ve skupině, na kterou je nadáváno. Dále jsem při přestupu na Muzeu zjistila, že Metro C ten den neexistuje. Šikovný mladík nám ozřejmil, že na Hlavním nádraží jsme pěšky za 5 minut – což je pro matku s třemi malými dětmi a dvěma velkými kufry leda tak čas, za který se konečně dostanou na povrch ze stanice. Nahoře nad Muzeem byla celá křižovatka rozkopaná a neprůchozí, další zdržení.

Ale nakonec jsme vlak stihli. Hurá. Těšíme se všichni, že zavřu oči nad ceníkem a  dáme si poprvé v životě pořádný oběd v jídelňáku.

                Pár kilometrů před Kolínem najednou zastavení a průvodčí obchází cestující se slovy, že nefunguje elektřina a bude to na dýl.

Ano, to byl počátek pátečního severostředočeského „blackoutu“, který se v našich podmínkách vyvinul v nácvik konce světa.

Najednou se nacházíte s dalšími lidmi v uzavřeném a průvodčími stráženém prostoru s omezeným množstvím tekutin, jídla, míst na čůrání a hlavně informací. Jelikož postapo je asi můj nejoblíbenější žánr literatury, jsem ve střehu. Nejsem žádný prepper, z toho co jsem přečetla, mám stejně dojem, že 90 % přežití je o náhodě, takže zbylých 10 % mi přijde zanedbatelných. Jenže kouzlo té náhody je mnohdy v tom, s kým se zrovna ve chvíli krize ocitnete na jednom místě.  Internet nám nefunguje. Dostávám se k lepším informacích díky hovoru s Marťou a situaci vyhodnocuju tak, že může být někde v rozmezí „o nic nejde a hodinu si postojíme“ až po „začátek třetí světové a konec civilizace“. Lidi začínají brousit směrem k baru. Předběžná opatrnost mne nutí doufat v možnost 1, ale počítat s možností 2, takže se nastavuji na „apokalyptický modus operandi“. SAS příručka přežití, to je ta pracholapka, co má manžel na polici, že? Takže vám popíšu jen můj osobní přístup, naprosto intuitivní a jediným faktem nepodložený.

Co je při krizi nejdůležitější - rychlost a adaptace. V první fázi paniky vyhrají ti, co neváhali. Velmi častá reakce mozku na situaci velkého kalibru, se kterou se ještě nesetkal, je popření a bagatelizace. Zkráceně řečeno, dřív, než si někteří lidi uvědomí, že se děje něco, co by je mělo rozhýbat, tak už je po všem.  Neříkám, že jsem se zvedla jako první, i mně to chvíli trvalo, ale byla jsem dejme tomu mezi první pětinou, co šla do bistra. Tam jsem nakoupila jídlo na den. S tím, že máme ještě něco navíc. Šlo mimochodem o poslední tři sendviče, které v bistru byly. Dále jsem dokoupila pití, i když do konce dne jsme ho měli dostatek.

Mít něco navíc se vyplatí. Dá se to v první fázi krize využít jako platidlo za sociální status – jednoduše řečeno si zavážete lidi, kteří chcípají žízní a vy jim tu flašku vody dáte. Čímž se dostávám k tomu hlavnímu – aby si člověk vybudoval jakýkoliv sociální status, je dobré zdržovat se tam, kde proudí lidi. Tudíž zůstávám v bistru u baru a s dvěma vytipovanými týpky si hned potykám a zavedu nějaký blackoutový smalltalk. Dále jsem přátelská ke všem okolo a nenásilně se snažím buď se na další info pozeptat, nebo když se to hodí, další info podat. Volám Marťovi. Dozvídám se, že se zavírá i letiště a tudíž se děje něco většího. To může stále znamenat cokoliv. Tvářím se při hovoru strašně důležitě a tvrďácky zároveň a tuto informaci podávám i do bližšího okolí, které se na mne obrací se žádostí o informace. Cítím, že hraním si na více informovanou získávám jakousi sociální výhodu v případě nouze, jelikož se ke mně obrací už i náhodně příchozí lidé s žádostí o nějaké bližší informace. To je dobrý. Mohla bych si vlastně i něco uvěřitelného vymyslet, v případě planého poplachu to bude pak jedno a v případě neplaného mi to jen přilepší na autoritě.

Děti mi do toho hážou vidle a odvolávají mne do kupé. Tam se mi však podaří alespoň spřátelit se s lidmi z vedlejšího kupé, vyměňujeme si navzájem informace. Vlak otevírá dveře do kolejiště, jelikož personál nevydržel psychický tlak směrem od kuřáků. Jak to proběhlo, nevím, slyšela jsem jen začátek - že dveře se ve volném kolejišti prostě otevírat nebudou a tečka.  Otevřených dveří využívají někteří mladší občané, kteří se vydávají pěšky do Kolína. Vracím se do bistra. Mezitím se změnilo osazenstvo. Pivo teče proudem, panáky nestíhám počítat. V duchu si říkám, jak asi bude vypadat za půlhodiny ten nesplachovatelný záchod (->a taky, že to tak dopadlo). Beru mobil, píšu Marťovi, že v případě velké nouze bude náš potenciální meeting point vždycky za západu slunce před hlavním vchodem nádraží v Kolíně. Beru dětem mobily a vypínám, na svém nastavuju nejtvrdší battery saver.

Elektřina naskakuje. Vlak se rozjíždí. Záchod se splachuje.

Na mně v tu chvíli skáče šílená únava, teprve teď si uvědomuju, že za poslední hodinu a půl jsem udělala milion myšlenkových operací.  Je dobře, že konec světa zase nevyšel, nicméně konečně jsem zažila po dlouhé době chvíli, která mne nutila trochu přemýšlet. Bylo to příjemně vybíjející.  Jdu si pro extra silné kafe, nebo usnu.

A později na baru vlastně chtěnechtě těžím vybudovaný sociální status, jelikož až na Vsetín mám vše zadarmo. Vivat blackout.

Před stěhováním

 

Ještě jednou zrecykluju své myšlenkové pochody před pěti lety a zapíšu si zde, co mi bude a nebude chybět a na co se těším v novém bydlišti. Pamatuju si totiž, že pro mne bylo legrační se k tomu zpětně vracet a zjišťovat, co sedí a co naopak bylo totálně mimo.

-          - Naše česká rozmanitá příroda, hlavně živé listnaté lesy se skalkami a divokými potoky

-          - Čeština všude kolem a její květnatost

-          - Velká zahrada, zašitá za domem, respektive možnost kdykoliv vylézt a v klidu si přečíst kousek knížky v zeleni

-          - Odkladiště dětí, které mohly kdykoliv lítat kolem domu bez nějakého složitého vypravování ven

-          - Ovoce ze zahrady

-          - Bezpečné prostředí, kde se člověk nebál děti pustit samotné

-          - Super sousedka, se kterou si sedneš v pantoflích na víno, nebo se sejdete před barákem a děti si společně hrajou

-          - Praha – pěkné město s malebnými uličkami

-          - Malé Česko se svou skvělou sítí hromadné dopravy – relativně rychle se dostaneš všude bez chaosu

-          - Kamarádi a moje schůzky s nimi

-          - Moje práce (bude mi moc chybět) a mí milí kolegáčci

-          - To, že jsem „no-name“, můžu si dělat, co chci a nemusím řešit, co si o tom kdo řekne

 

-          - Naše obec a její zastupitelstvo

-          - České nadávání, mračení, závist, maloměšťáctví a negativismus

-          - Uzavření a nedůvěřiví lidé (to je ale spíš specifikum středočeského kraje než celé ČR)

-          - Česká politika – v zahraničí bude určitě stejný bizár, ale nebudu mít jazykové schopnosti na to, abych to vnímala :-D

-          - Dlouhá zima bez sněhu a celkově ponuré období zhruba od půlky října do konce března, chladná vlhkost co zalézá pod kůži, lidi zabalení do kabátů

 

-         - Moře, jak plavání, tak procházky kolem něj a celkově inspirace

-         - Historické město, opět pro procházky a inspiraci

-          - Teplo celý rok, kvetoucí ulice

-          - Poznávání nových míst a nových lidí

-          - Spousta volného času a tedy jedinečná šance se věnovat aktivitám, co nenesou žádný užitek kromě osobního potěšení

-          - Možnost a nutnost konečně se zlepšit v angličtině (což je už asi deset let moje každoroční nenaplněné předsevzetí)

-          - Učení nového jazyka s odlišným písmem a celkově poznávání cizí kultury doslova od základu

-          - Vtipné situace a historky, které vyplynou z předchozího bodu

 -        - Výzvy a vystoupení z komfortní zóny obecně

 

Jak tak na to koukám, vlastně těch věcí, co mi budou chybět, je spousta. Nicméně je třeba říct, že ne všechny mají stejnou váhu, některé se vzájemně zastoupí, nebo doplní…jisté je jen to, že ač je v tomto „pros and cons“ větší odstavec těch věcí, o které přijdu, než těch, které získám, cestovatelské puzení prostě nezaškrtíš. Táhne tě pryč, i když je to naprosto iracionální. Tak jsem sama zvědavá, co na tento článek řeknu za půl roku.

Tetris 3D aneb Lepší vyhořet vol.II. pro srozumitelné SEO "Balení do zahraničí", no

               Mám teď záměr se trochu více vrátit k blogu. Procházím si své staré blogové zápisy a objevuji ten, co jsem psala před pěti lety. Jmenuje se „lepší vyhořet“ a dávám si tam tipy, co dělat a nedělat při balení. Článek zakončuji tím, že už se nikdy balit nebudu, takže jsou to tipy pro ostatní. Bohužel, když si ho nyní čtu, zjišťuji, že věci, co jsem tam psala, že si mám nechat prakticky vytažené a sbalit až do poslední krabice, jsem samozřejmě sbalila do jedné z prvních krabic.

                Snažím se balit „logicky“, nicméně jediná logická krabice je nejspíše koupelna. Zbytek krabic je směska všeho možného. Řád věcí je ukryt v praktičnosti. Je totiž třeba hlavně zaplnit prostor krabice, tudíž zahrát si Tetris 3D. Dále je třeba nepřebouchat to na váhu, protože za prvé se s tím nikdo nebude chtít tahat, za druhé mám takové tušení, že na spodní straně šetřím s izolepou víc než je žádoucí a „moudré něco“ mi našeptává, že by to mohlo vést k blbé situaci. Za třetí, věci křehké je třeba obalit věcmi měkkými, tudíž se dostávám ke klasické kombinaci Talíře+deka nebo Křehké sklo+plyšáci.

Moje pozorování je stejné jako před léty - organizovanost krabic v čase prudce klesá.

               Evidovaná chyba je lepit hned vršky krabic izolepou. Mám ráda věci kompletní, tudíž to slavnostně dělám u prvních pár krabic, kde jsem krásně naskládala povlečení a část hraček. Pak přichází G., že někde v té největší krabici se nachází životně důležitý růžový jednorožec. Dobře, odlepuji. Vyhazuji celý obsah krabice zase na postel. Zachraňuji jednorožce. Cpu do ní zpátky halabala dříve naskládané povlečení. Balící Tetris má oproti klasickému výhodu v tom, že některé věci se dají zmáčknout, na krabici se dá sednout, a pak teprve se použije izolepa. Je-li kvalitnější, tlak udrží. A když tak stříbrnou páskou se spravují i letadla, ne?

                Děti už jsou sice starší, než před pěti lety, ale i tak je třeba hlídat krabice pracovníky zvýšené ostrahy. Zrovna dnes si totiž začali „hrát na balení“. Sebrali si kufry, brali náhodné věci – některé z otevřených krabic, některé ještě nesbalené, balili je do kufrů a tahali je po venku. Na mé lamentace, že to je fakt hodně špatný nápad, nebral nikdo zřetel.

                Celou situaci taky nevylepšuje následující věc: Týdny před odletem jsem naplánovala události tak, že budeme pendlovat do různých prostředí, kde potřebujeme různé věci. To znamená – 28. probíhá na zahradě asi největší oslava, kterou jsem kdy pořádala. Pak mám doslova 5 dnů (kdy zároveň chodím do práce) na to, abych dobalila dům. Musím udělat více mentálních hromádek, jelikož část věcí se veze do destinace a část se veze na Valašsko. A na Valašsko se veze proto, že mne kámoš ukecal (a nedalo mu to moc práce), že jedem na tábor do týpí u potůčku. Ale je třeba udržet v hlavě, že z Valašska se vracím na 5 dnů zase zpět na Kladno, protože jsem výpověď dala až nejpozději, co to šlo (zde by se asi hodilo vložit fotku manžela, jak se mlátí do hlavy a posté mi říká, že to nemám dělat). A taky je třeba držet v hlavě, že to, co nutně potřebujeme s dětma na Valašsku a zároveň budeme nutně potřebovat v destinaci, se musí vlézt do jednoho velkého a jednoho malého kufru, protože více kufrů by bylo dost nepohodlné se třemi dětmi na letišti řešit.

Takže vlastně zde mám tyto krabicové „stanoviště“:

1.       Veze se na Valašsko a už to tam zůstane

2.       Veze se na Valašsko a pak v kufrech letí do destinace

3.       Veze se pouze do destinace pozemní cestou

4.       Veze se s manželem autem pozemní cestou, protože je to moc cenné pro přepravní službu – do této kategorie jsem zatím umístila pouze kytaru

5.       Veze se pro kolegy /do družiny/rozdám náhodným kolemjdoucím

 

 Když poté nacházím různé kombinace věcí předchozích kategorií díky dětské hře „na balení“ zapomenuté na zahradě, je třeba to brát jako zvýšení levelu této balící hry.

„A v úterý odvezou ty krabice, ale je možné, že se nevejdou všechny, protože dodávka veze i pro další lidi“ povídá mi manžel.

„Jejda, já v úterý jdu zrovna do práce,“ tvářím se nevinně. Nastává (asi posté) lamentace, jak může být někdo tak nezodpovědný a nevzít si dovolenou na balení a ještě k tomu pořádat párty a pak jet na tábor.

„No a je ti jasné, že něco nemusí odvézt? Jak poznám, které krabice jsou nejdůležitější?“

„Prosím tě, vždyť je to vlastně jedno.“

Mně ke spokojenosti koneckonců stačí batoh a kytara.  

P. S. – Tohle dopisuji těsně před publikací. Balení graduje 1.7

1) Marťa převezl část věcí na Valašsko, bohužel tam musel neplánovaně nechat i Oktávku. No jo, my jsme se mu smáli, že do destinace to nemá šanci dojet a ať cestu streamuje online, ale nikdo nečekal, že to nedojede ani za hranice republiky.

2) D. šel kolem prosklených dveří na terasu a neměl nic lepšího na práci, než je vybít dřevěnou tyčí

3) Mám vytvořený kompenzační mechanismus své neorganizovanosti a ten mne jako vždy donutil dělat věci včas v předstihu a pohodičce, abych se vyhnula stresu. Jen si musím dávat klapky na oči, když jdu kolem Marťových prostor, protože tomu jeho způsob (ne)balení  je mi stále záhadou. Ale prý se to stihne, tak mu fandím.

 

Novoroční předsevzetí - a hlavně hodně lásky

 

Každý konec roku mám tradici - bilancuji, co se povedlo a nepovedlo a dávám si předsevzetí na další rok. Letos, když jsem v noci za volantem vejrala jako vejr na cestu a říkala si „Konečně se naučím řídit“, zjistila jsem, že toto předsevzetí si dávám snad už čtvrtým rokem. Nicméně chceš-li skončit mezi hvězdami, miř na měsíc. Takže ačkoliv ještě nejsem stoprocentní řidič, už je to za ty tři roky o dost lepší  :-)

            Z důvodu, že jsem byla vždy pilný haluzák, se mi doteď dařilo vše, co jsem si přála. To má ale i svou negativní stránku - neúspěch mne natolik děsil, že jsem si dávala jen ty předsevzetí a přání, která je v mých silách splnit. Letos se mi povedlo se od strachu z neúspěchu osvobodit. Na rozdíl od minulých let, kdy se jediná má předsevzetí redukovaly na „Nezbláznit se s dětí“ a „Aspoň hodinu týdně cvičit“ jdu do toho letos ve velkém stylu.

            Protože ono je fakt nakonec jedno, jestli se mi ta předsevzetí a přání do dalšího roku naplní. Cesta je v tomto případě cíl. Třeba nebudu umět anglicky jako Bill Gates ani řídit jako Niki Lauda, ale pravdou je, že snaha se v tomto případě opravdu cení.

            Asi vás tu nebudu zatěžovat všemi přáními a předsevzetími, co jsem si na letošek vymyslela. Spousta z nich se však týká mého chování. Letos jsem dostala čočku a nahlídla na sebe zvnějšku, zas tak pěkný obrázek, jaký si o sobě maluju, to nebyl. To je ale vynikající zpráva! Proč? Protože je zde velký prostor ke zlepšení :-)

Do nového roku všem přeji Lásku. Lásku k sobě, k bližnímu i k okolí. Z toho vychází totiž spousta dalších dobrých věcí.

Mystický facebook

 

Nalít si  sklenku, zapálit svíčku a otevřít nekonečný wordovský soubor „kecy“. Tyto tři úkony by měly zapříčinit nějaký hluboký či mělký výlev myšlenek.

Tedy, to je divný úvod. To bude asi tím vínem, jelikož nejsem fakt zvyklá pít  a sama si sklenku nenalévám už vůbec. Manžel mne však opustil do hajan, nemám se s kým spojit, a tak se snažím spojit alespoň se svými čtenáři.

Dnes chci psát o…facebookových přátelích. Někteří lidi na facebook nadávají, jak tam má člověk spoustu imaginárních přátel, jak se všichni chlubí nesmysly, které by se v neinternetové verzi styděli ukázat. Asi je spousta z toho pravda, ale dnes jsem objevila i jeho takovou dá se říci mystickou stránku.

Projížděla jsem si svých 211 přátel. Asi u čtvrtiny vůbec nevím, o koho jde (předpokládám, že z té čtvrtiny bude ale i pár holek, co si změnilo po svatbě příjmení), ale zbytek lidí znám. Číst si ta jména je pro mne hypnotická procházka minulostí. Mám v přátelích dávné kamarády, které jsem neviděla už patnáct let a nevím o nich zhola nic. Mám tam i expartnery blízkých přátel, kteří už dávno mají nové vztahy. Mám tam vystavovatele, zákazníky, co mají nějaký můj obraz…Každé to jméno ve mně něco vyvolává. Nejčastěji vzpomínku na nějaké období, spojenou s emocemi. Rozklikla jsem profily bývalých spolužáků. Někteří děsně zestárli, některé bych nepoznala už vůbec. Spousta mých přátel či „přátel“ na facebooku není vůbec aktivní, ale naštěstí je profláknou jejich přátelé, kteří je označují na fotkách.

Prohlížet si profily lidí, které jsem neviděla už i více než deset let, je pro mne jako hypnotická procházka minulostí. Vzbuzuje ve mne touhu, uspořádat s těmi lidmi nějaké setkání a přenést se v čase ještě intenzivněji.

Takhle jsem se v srpnu sešla s bývalou spolužačkou ze základky. Na Vsetín už moc nejezdím, ale když to vyšlo, snažila jsem se zorganizovat setkání pár holek. Sešly jsme se sice jen dvě, ale víte co?

Bylo to děsně super. Zajímavé je, že s Bárou alias Žižinou jsme se na základce nějak extra nebavily. Přitom, po těch letech, musím říci, že bych s ní klidně chodila na kafe pravidelně. Je zázračné, jak čas rozmaže některé věci.

A teď teda ta mystika, o které mluvím. Facebook je něco jako „vyvolávač minulosti“. Nikdy nebylo tak lehké zavolat někoho, koho jste deset let neviděli, zpět do svého života. Není to zázrak? Mít takovou spoustu potenciálních vztahů - uloženou ve svém profilu? Mít tímto způsobem stále živou linku všech životních kapitol, i těch, které jsou dávno uzavřené?