Když si mohu vybrat, ráda s dětmi delší
trasy jezdím vlakem. I v pátek dopoledne jsme tedy spěchali na Valašský
expres, který nás měl dovézt na Vsetín. Neduhy začaly již před odjezdem, kdy
jsem nepohlídala čas a donutila posléze manžela jet na Evropské ulici v
„prasopruhu“. Snad to byl pro něj osvětlující zážitek, do té chvíle jen na
všechny v buspruhu nadával, takže si konečně vyzkoušel, jaké je to být ve
skupině, na kterou je nadáváno. Dále jsem při přestupu na Muzeu zjistila, že
Metro C ten den neexistuje. Šikovný mladík nám ozřejmil, že na Hlavním nádraží
jsme pěšky za 5 minut – což je pro matku s třemi malými dětmi a dvěma
velkými kufry leda tak čas, za který se konečně dostanou na povrch ze stanice.
Nahoře nad Muzeem byla celá křižovatka rozkopaná a neprůchozí, další zdržení.
Ale nakonec jsme vlak
stihli. Hurá. Těšíme se všichni, že zavřu oči nad ceníkem a dáme si poprvé v životě pořádný oběd
v jídelňáku.
Pár
kilometrů před Kolínem najednou zastavení a průvodčí obchází cestující se
slovy, že nefunguje elektřina a bude to na dýl.
Ano, to byl počátek
pátečního severostředočeského „blackoutu“, který se v našich podmínkách
vyvinul v nácvik konce světa.
Najednou se nacházíte
s dalšími lidmi v uzavřeném a průvodčími stráženém prostoru s omezeným množstvím
tekutin, jídla, míst na čůrání a hlavně informací. Jelikož postapo je asi můj
nejoblíbenější žánr literatury, jsem ve střehu. Nejsem žádný prepper,
z toho co jsem přečetla, mám stejně dojem, že 90 % přežití je o náhodě,
takže zbylých 10 % mi přijde zanedbatelných. Jenže kouzlo té náhody je mnohdy v tom, s kým se zrovna ve chvíli krize ocitnete na jednom místě. Internet nám nefunguje. Dostávám se
k lepším informacích díky hovoru s Marťou a situaci vyhodnocuju tak,
že může být někde v rozmezí „o nic nejde a hodinu si postojíme“ až po
„začátek třetí světové a konec civilizace“. Lidi začínají brousit směrem
k baru. Předběžná opatrnost mne nutí doufat v možnost 1, ale počítat
s možností 2, takže se nastavuji na „apokalyptický modus operandi“. SAS
příručka přežití, to je ta pracholapka, co má manžel na polici, že? Takže vám
popíšu jen můj osobní přístup, naprosto intuitivní a jediným faktem nepodložený.
Co je při krizi nejdůležitější
- rychlost a adaptace. V první fázi paniky vyhrají ti, co neváhali. Velmi
častá reakce mozku na situaci velkého kalibru, se kterou se ještě nesetkal, je
popření a bagatelizace. Zkráceně řečeno, dřív, než si někteří lidi uvědomí, že
se děje něco, co by je mělo rozhýbat, tak už je po všem. Neříkám, že jsem se zvedla jako první, i mně
to chvíli trvalo, ale byla jsem dejme tomu mezi první pětinou, co šla do bistra.
Tam jsem nakoupila jídlo na den. S tím, že máme ještě něco navíc. Šlo
mimochodem o poslední tři sendviče, které v bistru byly. Dále jsem
dokoupila pití, i když do konce dne jsme ho měli dostatek.
Mít něco navíc se
vyplatí. Dá se to v první fázi krize využít jako platidlo za sociální
status – jednoduše řečeno si zavážete lidi, kteří chcípají žízní a vy jim tu
flašku vody dáte. Čímž se dostávám k tomu hlavnímu – aby si člověk
vybudoval jakýkoliv sociální status, je dobré zdržovat se tam, kde proudí lidi.
Tudíž zůstávám v bistru u baru a s dvěma vytipovanými týpky si hned
potykám a zavedu nějaký blackoutový smalltalk. Dále jsem přátelská ke všem
okolo a nenásilně se snažím buď se na další info pozeptat, nebo když se to
hodí, další info podat. Volám Marťovi. Dozvídám se, že se zavírá i letiště a
tudíž se děje něco většího. To může stále znamenat cokoliv. Tvářím se při
hovoru strašně důležitě a tvrďácky zároveň a tuto informaci podávám i do
bližšího okolí, které se na mne obrací se žádostí o informace. Cítím, že hraním
si na více informovanou získávám jakousi sociální výhodu v případě nouze, jelikož
se ke mně obrací už i náhodně příchozí lidé s žádostí o nějaké bližší
informace. To je dobrý. Mohla bych si vlastně i něco uvěřitelného vymyslet,
v případě planého poplachu to bude pak jedno a v případě neplaného mi
to jen přilepší na autoritě.
Děti mi do toho hážou
vidle a odvolávají mne do kupé. Tam se mi však podaří alespoň spřátelit se
s lidmi z vedlejšího kupé, vyměňujeme si navzájem informace. Vlak
otevírá dveře do kolejiště, jelikož personál nevydržel psychický tlak směrem od
kuřáků. Jak to proběhlo, nevím, slyšela jsem jen začátek - že dveře se ve volném kolejišti prostě otevírat nebudou a tečka. Otevřených dveří využívají někteří mladší občané, kteří se vydávají
pěšky do Kolína. Vracím se do bistra. Mezitím se změnilo osazenstvo. Pivo teče
proudem, panáky nestíhám počítat. V duchu si říkám, jak asi bude vypadat
za půlhodiny ten nesplachovatelný záchod (->a taky, že to tak dopadlo). Beru
mobil, píšu Marťovi, že v případě velké nouze bude náš potenciální meeting
point vždycky za západu slunce před hlavním vchodem nádraží v Kolíně. Beru
dětem mobily a vypínám, na svém nastavuju nejtvrdší battery saver.
Elektřina naskakuje.
Vlak se rozjíždí. Záchod se splachuje.
Na mně v tu
chvíli skáče šílená únava, teprve teď si uvědomuju, že za poslední hodinu a půl
jsem udělala milion myšlenkových operací. Je dobře, že konec světa zase nevyšel, nicméně
konečně jsem zažila po dlouhé době chvíli, která mne nutila trochu přemýšlet.
Bylo to příjemně vybíjející. Jdu si pro extra
silné kafe, nebo usnu.
A později na baru
vlastně chtěnechtě těžím vybudovaný sociální status, jelikož až na Vsetín mám vše
zadarmo. Vivat blackout.
Žádné komentáře:
Okomentovat