Tak často píšu na tomto blogu
psychologické a filosofické bláboly, že jste všichni zapomněli, že jsem
(především) biolog se zaměřením na ekologii, že? J Je načase vám to připomenout a seznámit vás s
pro mne nejvíc facinujícím tvorem, kterého jsem tu potkala – housenkou bourovčíka piniového (Thaumetopoea pityocampa), neboli Procesionáře. Údajně se vyskytuje i v ČR, jen já ho tam
nikdy neviděla. Kdežto v Athénách se mezi lednem a březnem (podle počasí) objevuje na každém kroku.
Video, když jsem ho viděla poprvé:
Tyhle zajímavé housenky nejsou moc lidu ani
zvířatomilné. Jejich chloupky obsahují silně dráždivý thaumetopoein.
Průšvih je, že je dráždivý natolik, že na housenku nemusíte ani šahat. Stačí ji
třeba s foťákem pozorovat v blízkosti, zvedne se vítr, chloupek
vyletí, dopadne na kůži a způsobí alergickou reakci. Teda prý. Já to nezažila,
protože dřív mne všichni stihli tak vyděsit jejich šílenou jedovatostí, že jsem
si i na tohle dělala pozor.
Jejich „psychologie“ je vskutku fascinující a
ukazuje na to, jak jednoduchý a blbuvzdorný neměnný algoritmus může být
naprostou spásou druhu (- na jaře je jich vidět vážně kotel) a zároveň totálně
zhoubným pro konkrétní jedince. Algoritmus je následující.
1.
Pokud cítíš feromonovou stopu, lez za ní
2. Když necítíš feromonovou stopu, lez dopředu
(dokud nenastane 1)
Feromonová stopa je hedvábné vlákno s feromony.
 |
| Housenky se spletly a začínají se zacyklovat |
Tímto způsobem se na začátku „náhodně“ utvoří
leader, jednoduše ten, který vylezl z hnízda jako první, a za ním se
přidávají další kamarádi. Proč to dělají, když na sebe takto upozorní
potenciální predátory? No, právě proto. Jsou tak toxické, že je chce žrát jen
málokdo (kukačka, některé sýkory). Na zbytek predátorů má tato linie dost jasný
efekt: Psychologický: na jednu toxickou
housenku si třeba troufneš, když je jich ale několik desítek za sebou, tak zdrhá i moje
desetiletá dcera o velikosti 140 cm. Jednak vypadají hrozivě a podivně (alá
had), za druhé je to obří koncentrace toxinů na malé ploše. A za třetí jejich
nejzranitelnější místa jsou hlava a zadeček, a ony si obojí schovají do svého kámoše,
takže světu je vystavěná jen ta nejtoxičtější část, boky.
Tohle celé je fascinující, ale co dovedu pozorovat ještě déle je, když nastane „chyba“, první housenka třeba kvůli terénu hodně zatočí a narazí na feromonovou stopu ze své řady. Jelikož ty feromony totiž vylučuje každá housenka v řadě, za posledním už to není stopa, ale dálnice. Pokud první housenka ucítí feromony, hned aplikuje pravidlo 1. Jak to dopadne? Dvěma způsoby. Ten první je, že housenky takto utvoří kruh, který neustále pochoduje až do úplného vyčerpání. Ten druhý (častěji viditelný) je, že se první housenka napojí někde doprostřed a nastane taková prostorová chyba, že se z nich stane na konci chumel až kopeček mrtvých vyčerpaných housenek. Je to vskutku děsivé, ta osudovost a fatalita neměnného pravidla.
S tím, co víte o jejich toxicitě, jsou
taky děsivá jejich hnízda na borovicích. Vidíte je všude a připomínají takové
ty obří pavoučí kokony. Takže když jsme šli po cestičce nízkým borovým lesem, i
já jsem měla „psycho“, ať se náhodou o nějaké hnízdo neometu.
 |
| V tomhle podivném úlu med nehledejte |
