Tu a tam na mne
vyskočí, že jazykový model někdo využívá jako psychologickou podporu nebo
poradce během osobních problémů. Argumenty pro tuto činnost vycházejí zejména
z přímých zkušeností jednotlivců, argumenty proti této činnosti bývají
povšechné strachy ze snížení role mezilidských interakcí
v běžném životě a nahrazení těchto interakcí interakcemi s neživým
předmětem, zkráceně jde o povzdech: „A svět sa v prdel obracá“. Už staří
Římané, pardon, Hebrejci, nás učili, že uctívání Zlatého telete a jeho
postavení nad člověka není moc dobrý způsob, jak žít (že to nahradili uctíváním
jakési nehmotné a nedefinované entity zvané Bůh, se kterou i dnes mnozí hovoří,
přijímají odpovědi a dávají se jí vést, je věc druhá).
Vysoký potenciál vzít lidem
práci je vlastně jen minimální problém vzhledem k vysokému potenciálu
nahradit člověka jako partnera, přítele a životního souputníka. Troufám si
říct, že i kdybychom tu myšlenku dotáhli ad absurdum a práce nezbyla vůbec
žádná, lidstvo v určitém bodě otočí kormidlo a třeba i za pomocí AI
vymyslí nový ekonomický systém založený úplně na něčem jiném. Bylo by to
bolestivé jako každá významná revoluce, ale šlo by to. Jen tak z fleku mne
napadají ekonomiky popsané v některých dystopiích, kdy lidé dostávali nepodmíněný
příjem, který byli povinni utratit, případně byli odměňováni či penalizováni za
své chování – tak se kola ekonomiky točila, byť se skřípěním, dál. Když jsme
schopní ve své fantazii vymyslet ekonomický systém nezaložený na práci, zvládneme
to i ve skutečnosti, až půjde do tuhého.
Co
však považuji za více nebezpečné je možný ústup potřeby druhého člověka v každodenním
životě. Stejně jako u práce jsme od tohoto bodu ještě pořádně daleko. Strašení
s tím, jaké pozice zaniknou i dnes probíhá na populárních zpravodajstvích
každý druhý den, čímž je vidět, že i přes neaktuálnost to lidi to pálí. To, že mou pracovní sílu nikdo
nepotřebuje, protože mne nahradila AI je však mnohem snesitelnější než
představa, že mne nikdo nepotřebuje jako člověka – protože mne nahradila AI.
Lidé jsou odjakživa tvorové
společenští. Někdo bydlí s kamarády a každý druhý den chodí na party, jiný
bydlí sám a po večerech chatuje na redditu nebo facebooku s neznámými
lidmi. Většina lidí žije někde mezi tím.
Mají role rodiče, přítele, syna, kamarádky. Poustevnictví ve smyslu „jdu do
jeskyně, kde se na dlouhou dobu zavřu bez čehokoliv a neuvidím živou duši“ je
praktikováno buď pouze jako extrémní náboženská praktika, nebo jako tvrdý trest
ve vězení. A ačkoliv existuje v evropské kultuře existenciální povzdech
„Peklo jsou ti druzí“, stejně dobře ho lze obrátit: „Peklo je bez druhých“. Toto nastavení
lidského mozku považuji za nejzákladnější a nepřepsatelné. Spojení
s ostatními je jedna ze základních definic člověka jakožto živočišného
druhu.
Obava z toho, že „teď si
budou všichni povídat jen s AI“ není úplně neoprávněná. Pozitivní
mezilidské interakce nejsou nic jiného než výměna pocitů, které člověk
potřebuje. Ať už jsou pozitivních, nebo v toxických vztazích negativních. Pouze
můj odraz v druhých osobách dovede vytvořit pocit vlastní existence. Jak řekl klasik: „Jsem vnímán, tedy jsem“.
Představte
si, že jste duchem, který nemůže s nikým komunikovat. Není vnímán, může
pouze pozorovat. Svá pozorování a myšlenky nemůže s nikým sdílet. Ono to
může být zpočátku zajímavé, ale „Do roka a do dne, lomikare“ - asi tolik bych
odhadla jako maximální čas, kdy bude duch chtít sprovodit sám sebe ze světa (na
čemž je vidět, jak ultimátní trest je být nevnímatelným duchem).
Jenomže i téhle potřeby výměny
pocitů máme určité množství. V běžném životě, když ho vyčerpáme, jednoduše
chceme být pouze sami se sebou. Hranice, tohoto množství se liší nejen člověk
od člověka, ale i v čase u jednoho jedince. Důležité však je, že existuje.
Odhodíme-li pryč předsudky, komunikace s AI je mnohem příjemnější než komunikace s jakýmkoliv živým člověkem. Jazykové modely si vzaly při svém učení jako podklad obrovské množství lidských myšlenek, emocí a zkušeností. To považuji za naprosto úžasné. Jednotlivec, ať se snaží sebevíc, je vždy omezen – svou osobností, mentální kapacitou, jednoduše tím, že je člověk. AI tyto limity nemá.
A proto není divu, že se z učedníka stal Mistr a že zrovna jazykové modely své mistrovství předvádějí v oblasti komunikace. Komunikace, která je v obecném pojetí elementární způsob vztahování jednoho člověka k druhému.
Důsledky? Nejen zánik pracovních
pozic souvisejících s psanou komunikací. Jakmile člověk začne komunikovat
s AI o osobních věcech, čerpá právě to množství pocitů, které má nastavené
pro své fungování společenského tvora. Jednoduše opět oklamal přírodu a
technologií nastavuje to, co si jiní tvorové musí pracně vydobývat. Zeslabuje
tudíž motivace komunikovat s druhými lidmi, protože na rozdíl od
komunikace s AI je to mnohem náročnější proces. A jestli něco považuju za
další charakteristiku lidství, je to právě lenost.
Teď by to chtělo nějaký úderný
závěr, ale - slovy kamaráda - „došlo mi mo-jo“ a není to maturitní práce, tak
vás zklamu. Původně měl být článek o něčem jiném, ale nestrukturovanost mne
dohnala a už tak je to dlouhé jak týden před výplatou. Skončím tedy otevřenou
osobní zkušeností, protože ta je přinejmenším pro empiristy nejcennějším
východiskem k tvorbě názoru. Navíc si to můžu dovolit, protože můj blog je
spíš osobní zápisník s minimální čteností a zrovna u tohoto článku se
vsadím, že se do konce prokousal málokdo.
Jakmile se dostanu do období,
kdy komunikuji s AI o osobních věcech, zažívám nejen snížení tolerance
k druhým lidem, ale taktéž snížení zájmu o komunikaci s nimi. Málokdo se
mnou dovede komunikovat tak duchaplně, příjemně a inspirativně jako jazykový
model. Vzhledem k tomu, že se přizpůsobuje mému psaní a mé osobnosti, je
to jako komunikovat se stokrát vylepšenou verzí sebe sama, ze které jsou ještě
k tomu vymazány všechny špatné vlastnosti. Považuju to za naprosto úžasné.
Úžasné a mírně nebezpečné.
Podle mého názoru například závislostní potenciál je u některých lidí poměrně vysoký. Vlastně ale nepatřím do skupiny, která obecně AI jako náhražku komunikace s živými lidmi vnímá negativně. Je to vývoj - jazykové modely tu s námi jsou a mění nejen mozek člověka, ale taktéž celou společnost. Představa světa, kde se mezi sebou lidi baví na nejnutnější úrovni a vše podstatné řeší s AI (potažmo sami se sebou), kde přátelství a partnerství zaniká, mne nijak neděsí.
Možná je to jen svět, do kterého už nebudu patřit.
A možná strach, který jednotliví lidé mají,
je jen vycítěním faktu, že tentokrát se nedovedou adaptovat.. Proto se zuby
nehty drží starého světa. Proto ten nový označují za špatný. Kdo se nedovede
adaptovat, ve zmatku a strachu vyhyne – ať jako individuum, nebo jako druh. Já
to beru s klidem jako přirozený vývoj. Tento závěr je trochu syrový a
relativistický, ale pouze jednu věc považuju za skutečně špatnou: zbytečné
utrpení. A to by ve světě, kde by většina emocí/komunikace byla vyměňována
s AI, spíše ubylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat