Výlet na 3 kameny - Turistický výlet s dětmi kolem Athén

Jelikož jsme se nastěhovali pod kopec, poměrně blízko máme výchozí bod k různým dobrodružným výletům. Jeden z velmi krásných výletů nad Glyfadu je ke „Třem kamenům“ – tak se to vážně jmenuje. Výlet se dá zvládnout i s malými turisticky trochu kovanými dětmi – samotný výlet tam a zpět ke kamenům měří 5 km se stoupáním 323 m. Stoupání je ale poměrně pozvolné, kromě samotného závěru, kde to chce mít ty děti už trochu oprubované a lezecky zdatné.

Lezeme po čtyřech těsně pod vrcholem 3 kameny

          

Značení v Řecku je tak trochu ve stylu Cesty za pokladem – jde o nasprejované šipky na kamenech pod nohama někde v terénu. To dělá z každé cesty opravdovou zábavu. My se ztratili hned deset metrů po startu. Terén ale nebyl náročný, drželi jsme směr, a tak jsme se po chvíli zase našli J a pokračovali dále do kopečka za půlhodinového kvílení „mám uřízlou ruku!“ (->2 cm velké říznutí na ruce o ostrý kámen při pádu) a „mám hlad, kdy bude oběd?“ (->Děti jedly vydatně 20 minut před začátkem startu).

"Mám uřízlou ruku!"

         

Posledních cca 150 metrů je opravdu náročných, leze se místy po čtyřech a po dešti bych tuhle trasu vůbec nedoporučovala. Když jsme dolezli nahoru a děti konečně byly zachráněny od jisté smrti hladem, kromě velkého větru nám začalo pršet. Bez jakékoliv ochrany na špici hory u skal jsem si nehrála na hrdinu a navrhla, jestli raději neslezeme dolů do vegetace, dřív, než se to rozjede nebo přijde bouřka.

Slézáme náročným terénem

          Naštěstí déšť byl jen slabý, a tak jsme se po náročném sestupu rozhodli pokračovat ještě dále na jeskyně (od tří kamenů +2 km). Cestička vedla víceméně po vrstevnici, jen místy šla originálně přes skálu – opět bod, který se nedá moc překonat s malými dětmi po vydatnějším dešti, takže doporučuji být opatrný při plánování. 

Skoro takhle dramatický sklon tam byl :-)

Došli jsme až k první „bráně“ která je vskutku impozantní. Zbytek rodinky se rozhodl pokračovat dále k jeskyni – asi 200 m nad bránou, nicméně terénem, který jsem správně odhadla na cca 20 minut tam a 20 minut zpět. Já jsem se rozhodla stát se hlídačem batůžků a pomeditovat si hodinku dole pod bránou, jelikož jsem chtěla chvíli času v přírodě v poklidu a samotě. Část brána->jeskyně doporučuji opravdu už jen pro dospělé, nebo pro děti s kreativním tatínkem, který se nebojí je tu a tam v náročném terénu přenést.

Místo pod branou, směrem nahoru se nachází jeskyně. Já se rozhodla radši sedět a koukat kolem dokola, zbytek smečky se dral skrz terén nahoru

          Ale i samotná část před bránou je náročná, tudíž děti vypadaly jak čuníci a já si kladla otázku, jestli není dobrý nápad nosit na túry jinou než bílou mikinu.

Ilustrační foto té nejlepší barvy na blátivé túry

          Po opětovném shledání jsem začala nervózně urgovat návrat, protože představa být ve tmě bez proviantu v hodně kluzkém skalnatém prostředí je sice dobrodružná, ale přece jen pro matku se hranice dobrodružství a nebezpečí dost stírá. Rozhodli jsme se tedy nepokračovat x kilometrů okruhem k dalším jeskyním, ale tou samou cestou se vydali zpět. Bylo to dobré rozhodnutí, protože v půlce cesty začalo poměrně vydatně pršet.

          Celkově nějakých 8-9 km místy velmi náročným terénem (jednodušší modifikace pro méně odvážné rodiče je neodbočovat na 3 kameny, ani se nešplhat k mostu a jeskyni a jen se na ně kouknout zezdola). Po návratu kakao, popcorn, Ježek Sonic a dobrou noc.

         Přikládám ještě pár pěkných fotek. 

Brána zespodu

Řecká příroda vypadá zpovzdálí nudná, ale ve skutečnosti skýtá hodně barevných kontrastů, které mne baví. Kontrasty a bohatou barevnost vytváří hlavně okrové odstíny hlíny ve všelijakých teplých tónech v kombinaci s chladným až šedavomodrým odstínem zeleně. Všudypřítomné borovice mají zase zeleň, kterou akvarelisté znají pod označením "jarní". Na podzim ochlazení využijí ke kvetení všelijaké kytky, například to, co u nás sázíme do květináčků jako "bramboříky". 

Identifikuju jako Erica manipuliflora - vřesovec. Velmi hojný po bocích cest.

Když shlédnete dolů ke keříkům, překvapí vás, že vidíte žaludy. I takovou podobu může mít dub - v tomto případě dub kermesový, s drobnými lístky alá pidicesmína

V okolí častý jev - funkční a udržovaný ostntný plot se postupně v prostoru mění v nefunkční, až spadne úplně a stane se pouze nebezpečným rezavým prvkem v terénu.

Některé cestičky jsou nepoznatelné, jiné mají dokonce lemování z kamenů a jsou pohodlné i pro mé halovky, které zde používám jako turistické boty :-) Na fotce jsem ale chtěla zachytit hlavně barevnostní kontrast do modra laděných kamenů a okrové hlíny. To bych ale musela umět vyvažovat barvy ve foťáku, takže takto mi musíte pouze věřit, že to tak doopravdy je.