Bára aneb Cesta tam a zase zpátky

 Prolog

    Má předchozí  bydliště příliš vzrušujících situací, co se týče cestování, neposkytovalo. Není tedy divu, že z delšího cestování jsem nervózní. Může za to dosavadní zkušenost, že cca 20 % spojů mi v životě ujelo. Bohužel mám v hlavě nějaký deficit na časy odjezdů. Běžně se mi stává následující situace: Autobus jede 13:23, na místě budu 13:45 a cesta mi trvá 8 minut. V průběhu času mi tato informace udělá v hlavě kotrmelec a já vycházím 13:20 na autobus, co v mé hlavě odjíždí 13:28. A nebo stojím 13:30 doma nad poznámkou s odjezdem a v hlavě mi běží (***). 

    Další příčinou nezdarů je nezkušenost se zpožděním a tzv. časová optimalizace na přestupu. Heslo "To bude v pohodě" ne vždy vyjde. Není tedy divu, že před cestou na sever 4mi dopravními prostředky se 4mi přestupy jsem se v noci co dvě hodiny budila ze scénářů:

 1)Ujel mi bus na letiště 2)Ujel mi bus na letiště a Bolt na který jsem naskočila měl nehodu 3)Jsem ve Vídni úplně ztracená a hledám nástupiště Student Agency4)Stojím ve Vizovicích a nechápu, co tam dělám, když mám být v Brně.

    Bohužel pár z těch scénářů nebylo úplně nereálných. Proto jsem si stále opakovala ranní mantru "Musíš vyjít o 3/4, musíš vyjít o 3/4, zatímco jsem od půl vytírala divoce podlahu. Tento záchvat uklízivosti má před cestováním spousta lidí, nejde o nic jiného než o snahu mít aspoň nějaké věci pod kontrolou :-) 

Kapitola I. Autobus

    Hurá. Autobus na letiště jsem stihla bez problémů. :-D

Kapitola II. Letadlo

Kapitola III.Autobus Student Agency

Jedno z mých životních hesel nejen na cesty:

 Měj vždy připravený  perfektní plán, který nebudeš vůbec dodržovat

    Menší dobrodružství začalo na Vídeňském letišti. Marně jsem se snažila pochopit svoje předtýdnové já, které s úvahou "hodina na přestup bude i se zpožděním stačit" mi nechalo na přestup 2 hodiny. Jelikož jsme doletěli na čas, ještě v letišti jsem googlila cokoliv na Brno. Student Agency odjížděl za 20 minut. Při následném běhu po letišti za nápisem Ausgang jsem hodně nadávala na architekta, kteréhož nápad byl postavit Vídeňské letiště do půlkruhu. Naštěstí měl autobus 10 minut zpoždění, tak se mi povedlo i vklídečku koupit jízdenku a zrušit jízdenku na další spoj (se zaměstnáním asistenta na lince asi na 10 minut - sorry Student agency, není to úplně dummyproof).

Kapitola IV. Brno a jeho tramvaje

Kapitola V. Auto

Pokyn zněl jasně: "Buď v 6:00 na benzince. co je od tebe 100 m." 

Myslela jsem si, že mi stačí natočit si budík na 5:55. Jenomže v 6:03 mi došla ještě při hledání kabátu hrozivě vypadající SMS: "V 6:06 odjíždím. Modrá dvojková oktávka".

Vyběhla jsem tudíž s věcma halabala naházenýma pod paží z bytu. Přímo přede mnou křižovatka, červená na semaforu, prázdné cesty a najednou na semaforu zastavila modrá oktávka. Má bystrá úvaha tudíž byla jasná.

Otevřela jsem dveře spolujezdce a začala se ládovat dovnitř. Na sedadle řidiče však nebyl můj plánovaný společník, ale cizinec (doslova, protože začal máchat rukama a říkat "no, no"). Tak jsem se mu omluvila, přestala se tam ládovat a dveře zavřela. Moje ADHD zkušenosti mi však šeptaly: "Hej, nevypadl ti tam při tom ládování mobil? Kde ho máš?" Tak jsme řidiči zas otevřela a začala koukat, jestli tam někde neleží mezi dveřmi a sedadlem. Řidič pokračoval ve svém "no, no" a nějaké řeči, která byla v překladu asi "žádnou šlapku jsem si neobjednal", tudíž jsem se mu omluvila podruhé a zase zavřela. Mobil jsem nakonec jen držela v druhé ruce pod bundami, takže všechno bylo v pořádu. 

Bylo  6:06 a já doběhla na benzinku. Přijela tentokrát ta pravá oktávka. Jenže jsem zistila, že mi někde po cestě vypadl šátek. Ani okamžitý návrat a proběhnutí celé 100m dlouhé cesty tuto situaci nespravilo, tak nakonec nevím, jestli si ho cizinec přece jen neodvezl jako památku na tuto situaci.

Cesta autem probíhala bez závad (jestli to nebude tím, že jsme byla jen spolujezdec).

Kapitola VI. Vlaky

Po víkendu mne čekala cesta zpět. V tu chvíli jsem se považovala již za zkušeného cestovatele. Nebudila jsem se co dvě hodiny - ono to totiž nejde, když jdete spát ve 2:30 a v 5:30 vstáváte na vlak. Budila jsem se tudíž co hodinu - ale ani ne tak nervozitou z cesty, jako přemírou kofeinu, taurinu a dalších životních upravovadel. Mé prostředky na cestu zpět byly pro změnu auto, vlak, vlak, vlak a letadlo.Jízda autem proběhla bez zádrhelů. Dokonce jsme byli na zastávce o 15 minut dřív. To potěší, když se na tabuli objeví zpoždění 20 minut. Jelikož jsem měla na přestup 21 minut, začalo to být napínavé jako můj močový měchýř. Zpoždění nabíhalo, kdežto navazující spoj byl hlášen bez zpoždění. Rozhodnutí jízdenku zrušit tudíž bylo strategické – na rozdíl od toho, zvolit Arrivu jako prvního dopravce toho dne. Kromě nefunkčního záchodu vlakem probíhala průvodčí s otázkou – "Nejedete někdo  náhodou do zastávky Pardubice město (pozn. plánovaná konečná po Pardubice hl. n.)? Protože máme zpoždění, už tam zajíždět nebudeme." No my tam nejeli, my jsme byli v pohodě. Na rozdíl od těch lidí, co možná čekali na zastávce Pardubice město a chtěli se dostat směrem na Dvůr králové. Co se však dá říci, že fíra na to šlapal jakoby měl v noze křeč a stáhli jsme zpoždění o 3 minuty – čímž se očividně v nějakém vlakovém Matrixu stalo, že navazující spoj z druhé strany měl zpoždění o 10 minut a já tak mohla znovu kupovat jízdenku, kterou jsem před 20 minutami zrušila, jen o stovku dráž. Nezlobte se na mne, ale tato situace už vyžadovala čaj. Holky vedle mne si ho daly hned a voněly s ním po celém kupé, já se rozhodla, že si ještě na hoďku schrupnu. Další blbé rozhodnutí toho dne, protože za tu hodinu se stalo ve vesmíru NĚCO.

Kapitola VII. Letadlo

 Cesta letadlem proběhla bez problémů. Vypíchla bych jen jeden okamžik. Lůďa mi nabalila na cestu švestkový koláč z máslového těsta. Vezl se se mnou Brno-Dvůr-Dvůr-Vídeň naňahnaný v alobalu v "to se tam nějak nacpe" prostoru.  Věděla jsem, jak bude vypadat jeho struktura, tak jsme si říkala, že ho sním radši na letišti než v letadle. Ano, struktura byla velmi rozvolněná a já ho vyjídala konečky prstů na sedačkách z alobalu jak neantrtálec . Ani absolvování kurzu gastroetikety mi tentokrát nepomohlo. Doslova 1 metr přede mnou zastavila pracovnice úklidu se svým vozíčkem, vytáhla koště a zatímco jsem jedla ten koláč, tak začala kolem mě i pod mýma nohama zametat. Díky paní, já chápu, co jste tím chtěla říci.

 

Takže YES. Už jsem zkušený cestovatel. Ještě že tak, protože co jsem si na sebe vymyslela v půlce prosince, to už je pět mil za hranicemi mé komfortní zóny. Vlastně se už teď budím nervozitou a hledám si důvody, proč to neabsolvovat, tak uvidíme, jestli se k tomu vůbec dokopu.