Poslední měsíce byly vážně výživné.
Kamarádka to přičítá karmicko-numerologickým cyklům, prý tu máme devítku, a proto je třeba
některé věci uzavřít, či transformovat. Takže kdo jsme my, smrtelníci, abychom
se vzpírali mocným alternativním vědám, které přežily tisíciletí?
Chtěla jsem se
potěšit tím, jak velkou cestu jsem ušla za poslední léta, tak jsem si otevřela
ty úplně nejstarší blogové zápisy. První, co mne praštilo do očí, bylo:
Když
cokoliv uděláme, všechno v nás se snaží ten skutek obhájit, ať je realita
jakákoliv. Říká se tomu, že se „snažíme o udržování svého pozitivního
sebeobrazu“.
Takhle jsem postupnou četbou článků od 2017 zjistila 2 závažné věci:
1) Jsem nejen blbější, ale ještě k tomu méně vtipná (a vzhled před osmi lety se už vůbec ani neodvážím posuzovat). To je ale součást životní trajektorie, jestli to půjde takhle dál, před smrtí budu asi úplně nejblbější…což vlastně odpovídá takové té představě životního „kolečka“. Doufejme, že snad alespoň nadhled stoupá.
2) Moje "žití přítomným okamžikem" je jen jiný název pro emočního Alzheimera. Tudíž si tak nějak jedu po kruháči, už podesáté obdivuju znovu ten samý keř a přijde mi to jako objev roku. Což o to, pro nás bez (orientačního) smyslu může být ježdění po kruháči tím pádem nikdy nekončící zábava. Jen občas má člověk už pocit únavy z toho, že by si třeba rád odskočil mimo kruháč na kafe, či tak něco.
Tento článek měl být
o transformaci na vyšší level, i když vzhledem k předchozímu zjištění se
dá těžko říct, jestli je to na vyšší level, nižší level, nebo jen do jiné hry.
Každopádně, přes
veškeré pochyby o vertikálnosti transformace, případně jejím směru, se cítím většinou happy. Cítím se často happy i když se kolem mne děly poslední dobou věci, které moc
happy nebyly. Velkou měrou za to může asi Athénské počasí, i na místní poměry
nebývale teplý listopad, spousta sluníčka, kvetoucí ulice.
Pak jsou zase dlouhé chvíle,
kdy přijde nějaký jemný spouštěč a cítím se ve všem nejistě a v chaosu. Absence mentálního pracovního závazku tomu moc nepřihrává. Ale i takhle to
při transformacích bývá. Když se dělá
úklid ve skříni, nejlepší systém je všechno vyházet na zem a pak tam vracet jen
věci, které tam chci mít. Ale v té prostřední fázi úklidu to vypadá jako
šílený bordel, mnohem větší, než na začátku. Všichni, kdo se mění, vypadají
chvíli jako chaos. Je to jen mezistupeň. Úklid někdy trvá dlouho. Čím větší tam
byl bordel, tím dýl trvá. Věřím tomu.
A tak poďme tedy napsat něco moudrého o té transformaci. Přijde mi, že marketing seberozvojových
kurzů to všechno balí do takového pěkného hávu. Jakože se sebou budu něco
dělat, zatímco v mém jógovém cviku mi bude nad hlavou zapadat sluníčko.
Pak to postnu na instáč s popiskem „miluj sama sebe“ a je to hotovo..
On ten výsledek vypadá vždycky jako ten krásný post na instáči. Jenomže tohle je až závěr. Každá proměna je bolest, jinak to není proměna, ale sebeklam. Každá operace bolí, protože se zbavujeme toho starého, co nefungovalo – a to je k našemu životu často pevně přirostlé. Odříznout to bolí, dezinfekce bolí, často i dorůstání nečeho nového bolí. Pak, když je to ošetřené, tak se člověk cítí ještě pár dnů mizerně, když je v rekonvalescenci. Nebo něco využije jeho slabosti a mezitím, co si myslí, že od teď už to bude jen dobré, ještě ho to takzvaně „dojebe“. To vím moc dobře, jako absolvent náročného zlatého stafylokoka po akutní operaci žlučníku.
Jenomže i tehdy
přišel bod, kdy jsem z nemocnice po pár týdnech vylezla a říkala si: „Ty
kráso, tohle je ten venkovní svět? To je krásné…“
A stejně tak to je i
s psychikou. Operace bolí, ale někdy je přes veškerý souboj nutná a je
třeba se přebudovat.
Když tak myslím na zenový klid, vlastně bych ráda viděla nějaký sitcom z chrámu.
Jakože, jak tam řeší, když někdo po sobě věčně nedomývá hrnec, nebo když
si to jeden mnich nedává a všechny kolem sebe prudí. Asi to tam taky nebude taková ta
idealizovaná představa bezemočních mistrů, kteří kolem sebe prochází v stoprocentním
klidu. Jestli jo, kde je potom ten růst? Protože růst probíhá právě skrz
nepohodlí a konfrontace sama se sebou, ne skrz bílý prostor, kde nic není. Proto mimochodem s oblibou říkám, že rodičovství je nejdrsnější seberozvojový kurz.
Furt čekám, kdy mi
tedy přijde nějaká ta mocná myšlenka o transformaci, která by mohla být
nositelem pointy tady toho článku. Ale článek je spíš přesným zpodobněním přesně
toho chaosu, kterým sama transformace je. Takže u obou můžu jen věřit, že to má
nějaký smysl, že to má smysl sdílet, že to jednou skončí a až to skončí, tak „ANO,
bude líp“. V mezičase tančím, procházím se, zpívám, poslouchám, čtu si, mluvím s lidmi, tak jako vždycky. A po publikování toho článku se cítím o něco líp, takže jo, nějakou pointu to přece jenom mělo.
A pro všechny
nepravděpodobné návštěvníky, které k tomuto článku třeba dovedl vyhledáváč
(tento případ si vzhledem k mé antiSEO strategii neumím představit, ale i
nepravděpodobné věci se dějí), přikládám trochu motivačních výkřiků:
1. Když tě osud kopne do zadku, využij hybnosti a udělej salto s otočkou
(a když to zvládneš, v té otočce na něj udělej fakáč).
2. Když nevíš, co máš dělat, udělej si čaj. Pak to sice nebudeš vědět
stejně, ale s čajem to bude snesitelnější (platí i na kakao, víno, a jiné oblíbené nápoje).
3. Když padáš, padni stylově a s krásou. U všeho se dá dobře vypadat.
4. Vše, co tě štve, je jen test odolnosti a stability. Budeš-li takto nazírat lidi a události ve svém životě, sice tě budou štvát furt, ale ty se přitom budeš cítit jak guru.
5.Všichni jednou umřeme, takže ta naše storíčka je třeba brát trochu s nadhledem
Žádné komentáře:
Okomentovat