Můj blog prochází tak trochu existenciální krizí, jelikož doteď sloužil jako před vyhledávači záměrně poloskrývaný zápisník všeho možného, který četli mí přátelé a známí při prokliku přes facebook a pár náhodných kolemjdoucích. Nicméně moje psychologická hranice zdánlivého soukromí (30) nejenom že byla u většiny článků prolomena, ale jeden článek dokonce oslavil 100 a jiné se k němu blíží.
To mne vedlo k zamyšlení, jestli by kromě
mých doslova náhodných úvah a tvorby neměl sloužit i k něčemu pořádnějšímu,
smysluplnějšímu, prostě – jestli by neměl náhodou i něco organizovaněji
přinášet a někam směrovat.
Bohužel jsem došla k tomu, že na to
kašlu. Nicméně, jestli blog nějaký jasný směr má, tak ukazovat mne takovou,
jaká jsem. V dnešním online světě a hlavně ve světě sociálních sítí jsem i já
nabyla dojmu, že 1) Všichni jsou úžasní. Krásní, štíhlí, elegantní,
disciplinovaní, vyrovnaní, vzdělaní a inteligentní 2) Všem všechno skvělě jde a
kdyby jim to nešlo, tak jim to půjde zítra, protože platí bod 1) a 3) Všichni
všechno umí – krásně zpívají, tančí, malují, cvičí, hrají na klavír. Takže
jestli já budu něco přinášet, tak protipól. Ne, že bych to dělala naschvál,
prostě se mi to děje nějak samo. A tak zde máte sestřih videa, které původně
mělo být: “Výměna strun na kytaře” a stalo se z něj “Jak doopravdy bez filtru
vypadá amatérská výměna strun na kytaře”. Výměna, která na youtube trvala 10 minut, mně
trvala přes 1 hodinu. Dalších 9 hodin jsem stříhala toto hodinové video do smysluplného
celku v programu, ve kterém mi to vůbec nešlo. Naštěstí smyslem této činnosti
nebylo získat 100k followerů, ale pobavit se a zabavit se.
První video je ilustrace 1,5 minut dlouhá.
Druhé je delší 15 minut dlouhá verze pro hudební masochisty
Žádné komentáře:
Okomentovat