Zpověď ze světa ADHD 2 – Ponor do hloubky

     Jako úvod by asi postačilo, kdybyste proklikli na článek ADHD část 1. Kdo je líný zaneprázdněný, tak tento článek je pokračováním popisování ADHD světa. Snažila jsem se za pomocí AI a ponoru do ADHD skupin odfiltrovat to, co je můj osobnostní rys od toho, co sdílí vice ADHD mozků, ale tak jasně, každá jsme trochu jiná (to není překlep, dovolím si hypotetické sdílení zúžit na ženy, protože u mužů jsou projevy ADHD často odlišné). V tomto článku už bude náročnější oddělit jednotlivé symptomy, jelikož se dost prolínají, reagují na sebe a společně vytváří typická ADHD komba.  Takže i když se budu snažit o strukturu, odpusťte i trochu chaosu.

ADHD životní cesta. Stíny i slunce.

ADHD ženy vypadají na povrchu často velmi výkonně, organizovaně a “vyklidněně”. Kolikrát jsem slyšela toto hodnocení mne od ostatních lidí. Kroucení a poklepávání nohama, případně nekonečné chození kolem stolu zná jen má nejbližší rodina z dob dospívání. I nynější vnitřní realita je však na hony vzdálená stavu “klid”, přesto, že na spoustě věcech jsem už zapracovala.

1)   Absolutní panika ze stresu

Normální člověk: Je OK s určitou mírou stresu. Často se při krátkodobém stresu zvyšuje jeho výkon.

Já: Nesnáším psychický stres. Hlavně časomíry a zdánlivý chaos mne hází do paniky (některé ADHD ženy to popisují až jako mentální paralýzu). Maturita – o svaťáku jsem se už nic neučila, všechno jsem už uměla. Zkoušky na VŠ –jedničkový výkon a pověst “té co, je o úroveň jinde”. Bez radosti z výsledků a zároveň neschopnosti polevit.

2)   Mistryně kompenzačních mechanismů 

Normální člověk: Seznamy a sebeorganizace jako pomůcka na cestě k cílům. Zdravé sebepojetí.

Já: Sebeorganizace jako vnitřní nutnost maskování se za “dostačující”. Potřeba vybudování funkčních kompenzací pro pocit dostatečnosti vede obecně u ADHD žen k tomu, že brzy získají hodnocení “velmi schopná” - což jen posiluje vnitřní perfekcionismus, taktéž jeden z rysů ADHD u žen. Fungujeme, jen když “zvládáme”. A abychom všechno zvládaly, je nutné vyvinout enormní úsilí v sebeorganizaci, která následně vede k vysoké produktivitě. Pocit nedostatečnosti však zůstává a tvrdě se nám vrací v každé zapomenuté peněžence.

3)   Emoční LSD

Normální člověk: Nepluje na divokém moři emocí. Nepřijde mu každá jeho emoce/myšlenka jako "To musím okamžitě sdílet!"

Já: Emoční hypersenzitivita spojená s dysregulací i impulzivitou - Další vyčerpávající životní ADHD průser, na kterém je nutné s námahou pracovat. U mnohých vede k rozbitým vztahům. ADHD je jako být na emočním LSD – všechno je intenzivnější. A hlavně nástup je šíleně rychlý. Normální lidi tuto rychlost a intenzitu nestíhají, tudíž se se mnou často minou. Typický je také oversharing a nemožnost se nad svými emocemi trochu pozastavit, zklidnit a ihned nereagovat akcí. Protože emoce=naléhavost, naléhavost=akce.

4)   Stud

Normální člověk: Chybu vyhodnocuje jako “Ups, stalo se”

Já: Silný pocit studu při sebemenší banalitě, kterou nezvládnu. A že jich je. Přes veškerou snahu i dnes zapomínám důležité předměty. Když mají činnosti strukturu, už jsem se je naučila dělat vědomě – tj. přijdu domů a vložím klíče do kapsáře. Jakmile je ale struktura čímkoliv narušená (např. mám v ruce spoustu tašek, které nesu do kuchyně, nebo je se mnou návštěva), tak jsem v prdeli. Když u nás byla na návštěvě tchýně, po půl hodině hledání peněženky jsem ji našla v šuplíku s ponožkami. Porušení vnejšího řádu kromě roztržitosti hodně zvyšuje i emoční dysregulaci a já mám pak pocit naprosté ztráty kontroly. 

Pocit studu a vlastní nedostatečnosti silně provází ADHD ženy celý život. Nedávno jsem dokonce v knihkupectví viděla knížku, která se dle názvu zabývala jen tím, jak pomoci blízkému člověku s ADHD tyto pocity překonat. Společně s výše zmíněným vnitřním perfekcionismem a mozkem co furt vede monology/dialogy máme silně rozvinutou vnitřní kritiku - a jsme na sebe mnohem přísnější, než na kohokoliv jiného. 

5)   15 řemesel a 5x bída

Normální člověk: Věnuje se pár věcem, věci dokončuje a umí u nich zůstat i ve chvíli, kdy ho naplňují méně, protože směřuje k cíli

Já: Životní roztržitost se nepočítá jen na desítky zapomenutých věcí, ale také na koníčky a životní směr. Moji přátelé mile říkají, že mám “faze”. Já je prožívám velmi intenzivně a v tu chvíli jako jediný správný smysl mého života. Až na to, že trvají v řádech měsíců, takže se v ničem nedostanu nikam. Takže mám diplom z Biologie a přitom ucházející znalosti psychologie. Bohaté zkušenosti s prací s dětmi. Absolvovala jsem pár měsíců i na dvojkombinaci Pedagogika/angličtina na PedF. Mám kurz Základní krizové intervence.  Mám maturitu z výtvarky. Umím trochu na kytaru, trochu na klavír, trochu na flétnu, trochu zpívat, trochu tančit, trochu akvarel, trochu olejomalbu, trochu psát. Zajímá mne jak umění a historie, tak technika, prachy a trh práce.  Minimálně jednou ročně mám IT záchvat.  Tolerance k nudě? Téměř nulová.

Fáze přichází a odchází, některé věci se nemění. Čaj a sušenky dočasně spraví jakoukoliv situaci. 

A co teď tedy s tím vším:

Jsou nás 3 %, ale prý jsme poddiagnostikované, tak to bude odhadem kolem 7 %. A dokonce se při běžném kontaktu umíme právě kvůli výše zmíněnému skvěle maskovat. Jestli jste však někoho blízkého v mém popisu poznali, jsou zásadní způsoby, jak nám mimozemšťankám ulehčit život a myslím, že teď opravdu můžu mluvit za všechny ADHD ženy. Jeden souvisí s druhým a všechny dohromady spojuje

Boj proti chaosu

1)Buďte v klidu i při našem neklidu. Potřebujeme vedle sebe cítit ne další chaos, ale vnitřní kontrolu a stabilitu.

2) Dopřejte nám strukturu. Neměňte razantně věci ze dne na den, z hodiny na hodinu. Před změnou postoje trochu “připravte půdu”

3) Buďte si vědomi vlastních hranic, které komunikujete zřetelně. Nesmí být průchozí a posuvné dle rozpoložení. Buďte konzistentní.

4) Nereagujte akcí na každou naši emoci, i když nám v tu chvíli přijde zásadní. Nepodporujte v nás chaos, ale dopřejte všemu čas se usadit (i když nám se to jeví jako neměnná pravda a jsme v tu chvíli přesvědčené o její trvalosti). Nechte to spíš “proplout” – často stačí jen trochu času. ADHD žádá brzdu, ne spojku-plyn.

5) Nedávejte nám najevo, že náš stud/vnitřní pefekcionismus je špatný. To je jako říkat člověku s depresí, že svět je krásný. Vede to jen k tomu, že se stydíme i za to, že se stydíme. Pomáhá opravdová pomoc “Můžu ti nějak pomoci při hledání klíčů?” a nebo se ani neptat a rovnou konat.

6) Dopřejte nám naše seznamy a plány – to je jedno, že v realitě často nefungují. S pojistkou mapy v ruce s odvahou půjdeme i nečekanými odbočkami na životních túrách. Plán tu není proto, aby se dodržel, ale aby snížil úzkost.

7) Buďte praktičtí. Mne vždycky spadne kámen ze srdce, když můžu plánování, potažmo kontrolu nad situací, přesunout na člověka, kterému věřím. Přesto, že vím, že zvládnu řídit auto v chaosu, cestovat letadlem i mezistátními vlaky.