To byly dvě události minulého týdne a
já vás tímto vítám v ADHD světě z mého subjektivního a zaujatého pohledu. Toto
není článek o ADHD světě, ale z ADHD světa.
“Každý druhý má dnes ADHD” – tento výrok je myšlen jako
tvrzení, že za ADHD nálepkou se schová ospravedlnění všelijakých nevhodných
návyků. Nesouhlasím s ním, pro mne je ADHD nálepka objevení společné odlišnosti
v lidech, kteří se mohou sloučit do jedné skupiny odlišné od normálu. A zároveň
je to užitečné, protože my ADHD ženy si myslím velmi rozumíme, chápeme se – a
zároveň všelijaké podpůrné skupiny, rady a sdílené kompenzační mechanismy nám
pomáhají žít a hlavně fungovat v normální společnosti.
Lemplovství, nezodpovědnost, neschopnost plánování,
lenost, roztržitost, neorganizovanost, zapomínání, neschopnost regulovat emoce.
Takhle se dá v negativních rysech popsat ADHD z pohledu běžných lidí.
To jsou však jen příznaky, ne příčiny těžkostí. Příčinou je takzvaná “porucha
exekutivních funkcí” – náš mozek opravdu funguje jinak.
Osvěta – jak vypadá ADHD u žen
:
1)
Intrusive default mode
Normální
člověk: “Relaxační činnosti” typu běh, plavání, procházka – mozek se zrelaxuje
a vypne.
Já: “Relaxační činnosti” - Mozek mi jede na 150 % a na šesti kanálech. Jakmile svoji hlavu nazaměstnám jedním náročným úkolem, mozek mi udělá něco jako výbuch a já se nacházím v totálním a hodně nepříjemném chaosu nesouvisejících obrazů, představ a úvah. Bez cíle, bez nějaké návaznosti, bez ladu a skladu mi skáčou nepříjemně do hlavy. To je ale možná ještě lepší případ, než splašené vnitřní monology (případně dialogy s existujícími osobami) – a ty dialogy ještě k tomu běží pořád dokolečka, bez nějakého cíle. Jen kvůli tomu jsem přestala s činností zastupitelky – konfliktní situace pro mne nekončily zavřením dvěří na obci, ale v mé hlavě trvaly dlouhé dny a noci. Nekonečné vymýšlení co se mělo říct, co se neřeklo, co se nemělo říct, v tisících variantách a ve fyzickém stresu. Nedejbože, když se tím vzbudím uprostřed noci, to už se nemusím pokoušet usnout, protože to nemá cenu.
2)
Zvýšená kognitivní zátěž -> chronická vyčerpanost
Normální
člověk: Spoustu procesů jede na “autopilota”. Nepřemýšlí o každém kroku.
Neřeší, kam dává/dal klíče. Když je přetížený, pomohou mu relaxační činnosti
výše zmíněné.
Já: Ačkoliv
působím navenek vyklidněně, ve skutečnosti jsem vážně unavená. Moje energie se v
současné době vyčerpá už tak kolem druhé, třetí hodiny odpolední. Spím 9 hodin denně a když to jde, tak ještě půl hodiny odpoledne. Když
to nejde, potřebuju hooodně silné kafe. Zde je třeba zdůraznit ADHD paradox –
Jediné okamžiky, kdy si opravdu odpočinu, je intenzivní focus při duševní práci
(v mojí současné nepracovní situaci například toto psaní, nebo učení se něčeho,
co mne zajímá) – proto je spousta ADHD workoholiček. Je to pro nás jedna z mála
cest, jak vypnout vnitřní chaos. Další odpočinková činnost je pro mne komunikace
jeden na jednoho, ideálně s extrovertem, kdy se soustředím plně na to, co říká a
nemusím moc mluvit.
Opravdové ADHD peklo jsou právě “odpočinkové činnosti”, jak jsem psala v předchozím odstavci. Taktéž uklízení, jednoduché manuální práce, prostě cokoliv, kdy mozek netlačíte do výkonu, ale necháváte ho na volnoběh.
3)
Zvýšená potřeba struktury
Normální člověk:
Je OK s určitou mírou chaosu. Umí dát věcem volný průběh.
Já: Další
ADHD paradox: Nesnáším fyzicky chaos a nepořádek – a přitom ho roztržitostí kolem
sebe docela silně vytvářím, takže byste řekli při prvním pohledu opak.
Nedokončování mikročinností – věci se hromadí a nejsou na svých místech -> nepořádek. Neumím udržet pořádek v ničem a mám ve věcech bordel kreativní chaos.
Už dávno jsem odmítla chodit na dětské poutě – ten chaos co se týče podnětů jsem prostě “nedávala”. Vizuální chaos se dá ještě pro mne nějak zvládnout, ale horší jsou pro mne různé zvukové stopy. Dětí už moc dobře ví, že nejjistější způsob, jak mne utýrat, je pustit dvě různé písničky na různých zařízeních.
Chaos nesnáším ale i psychicky – vždycky mám to, čemu nadneseně říkám Pečlivě připravený plán. Zajímavé je, že jde o ten plán, ne o realitu,
takže když se to pak celé děje úplně jinak, je mi to už jedno. Pokud nemám
přesnou představu, co se bude dít, tak jen proto, že mám člověka, kterému
svěřím kontrolu – a když to udělám, tak to udělám plně a nevím pak doslova nic.
Doteď je mi vyčítáno, že jsem nevěděla nic o své svatbě a složení jídelníčku
jsem se dozvěděla až v ten daný den.
To je konec první části, jinak by to bylo strašně dlouhé. Na druhou část proklikněte zde. Fotky nejsou náhodné - jsou to fotky z dnešního dne, kdy u moře strašně foukalo, byly obří vlny, krásné světlo, a tak to tam bylo celé pěkné a já je chci posdílet. Nekonzistenci s tématem nějak přežijte :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat