Mí rodiče si mysleli, že když šestileté dítě tráví hodiny u karaoke anebo zničehonic přijde, že se naučilo na flétnu a vystřihne jim znělku z Titaniku, tak jsou to takové normální projevy. Na hudebku mne tudíž nikdy nezapsali. Ale z nějakého mně záhadného důvodu se jim v hlavě urodilo, že přede mnou leží taneční dráha
Přijímačky na ZUŠku. Prosvětlený sál s
baletními tyčemi. Lektor mi povídá: “Tak, a teď se lehce rozběhni po koberci a
skoč mi do rukou.” A to přesně byl moment, kdy nezačala má taneční dráha.
Říká ti něco All Style Unit? Jsi
Vsetíňák. Na univerzitách bývají elitní spolky s řeckými názvy. Takže ASU byla
pro vsetínské holky něco jako Sigma-chí. Výběrové hiphopové taneční uskupení,
kolem kterého se točili ti nejpěknější kluci. Ale přesto, že jsem se dokopala
na první metu, což byla začátečnická skupina, po pár promeškaných lekcích jsem
se už v choreografii nechytla. Takže ani tam má taneční dráha nezačala.
Má taneční dráha začala v obýváku. U
VHS s názvem “Orientální tance pro začátečníky”. U Dancepadu – pro později
narozené – podložka připojená k počítači, na kterou se šlapalo do rytmu
písniček. Začala dříve, než začal stud a zdravá sebereflexe, takže až do
patnácti jsem měla dokonce pár “vystoupení” na rodinných oslavách, nebo
školních slavnostech. Nicméně s rozvojem studu se taneční dráha přesunula do
sportu – a tak latentně přežívala v pár letech dance-aerobiku.
Víceméně náhodně jsem se zapsala
minulý rok na lekce Břišních tanců a Baletu.Vlastně mi bylo jedno, co budu
dělat za sport a tohle bylo blízko a bylo to dopoledne. Jak mění můj život popíšu
v následujích odstavcích – zde chci jen zdůraznit, že někdy se vyplatí být “Yes
man” a říct “YES” i věcem, které v tobě spíš vzbuzují “REALLY?”.
Jsem totiž úplně nadšená. Tanec ve mně
vzbudil život a motivaci. Chodím třikrát týdně. Nikdy mne nebavilo posilování –
ale teď doma i posiluju. Nejen proto, že chci líp vypadat, ale hlavně proto,
abych byla stabilní v postojích v choreografii. Tanec mne nutí na sobě pracovat
– choreografie si opakuji i doma. V minulých článcích jsem psala o neustálém
vnitřním monologu. Ten se vypne vždy, když si stoupnu do tanečního postoje.
Protože hlava najednou musí makat na něčem reálném – dělám pohyb z ramen, nebo
z loktů? V jaké pozici mám paže vůči sobě? Co mám udělat za krok? A nestíhá už
nic jiného. A ačkoliv vnitřní kritik se po tanci probudí a je jako vždy tvrdý
ke všem mým snahám - Během lekce mlčí. A
to, jak se cítím po tanci? Není to ani tak o dopaminu vyplaveném sportem.
Nejedeme tam vysoké tepovky, hodně se učíme postoje, kroky do choreografií.
Přesto se cítím ukotvená sama v sobě, sebevědomá, nabitá.
Minulý rok
byl pro mne výživný, co se týče seberozvoje. Jedna z nejdůležitějších pravd,
kterou jsem si osvojila, je: Vnímej tělesné signály a co ti říkají. Napětí.
Únavu. Energii. Touhu. Odpor. Naslouchej svému tělu a buď k němu vědomě
laskavý/laskavá. Dělej věci, co mu dělají dobře, nedělej věci, co mu nedělají
dobře. Bez toho, co si o tom myslí “hlava”. Jenže já jsem až do minulého roku
neuměla svému tělu naslouchat. Veškerou komunikaci se sebou mi hatila neustálá
analýza a “bzučení” v hlavě. Zlepšit situaci mi kromě událostí v osobním životě
pomohl právě tanec. Dostal mne do kontaktu sama se sebou – což mi pomohlo alespoň
začít vnímat svoje hranice v mezilidském kontaktu. Tanec, to je jedna z cest k bytí "Teď a tady".
Tohle není určitě můj poslední článek o tanci. Zvláště o baletu, který mne poslední dobou docela pohltil. O tom zase někdy příště :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat