Když změna bolí, je to znamení, že není TEMU kvality (- To je úžasný SEO mistrovský název! )

        Poslední měsíce byly vážně výživné. Kamarádka to přičítá karmicko-numerologickým cyklům, prý tu máme devítku, a proto je třeba některé věci uzavřít, či transformovat. Takže kdo jsme my, smrtelníci, abychom se vzpírali mocným alternativním vědám, které přežily tisíciletí?

Chtěla jsem se potěšit tím, jak velkou cestu jsem ušla za poslední léta, tak jsem si otevřela ty úplně nejstarší blogové zápisy. První, co mne praštilo do očí, bylo:

Když cokoliv uděláme, všechno v nás se snaží ten skutek obhájit, ať je realita jakákoliv. Říká se tomu, že se „snažíme o udržování svého pozitivního sebeobrazu“.

Takhle jsem postupnou četbou článků od 2017 zjistila 2 závažné věci:

 1) Jsem nejen blbější, ale ještě k tomu méně vtipná (a vzhled před osmi lety se už vůbec ani neodvážím posuzovat). To je ale součást životní trajektorie, jestli to půjde takhle dál, před smrtí budu asi úplně nejblbější…což vlastně odpovídá takové té představě životního „kolečka“. Doufejme, že snad alespoň nadhled stoupá.

2) Moje "žití přítomným okamžikem" je jen jiný název pro emočního Alzheimera. Tudíž si tak nějak jedu po kruháči, už podesáté obdivuju znovu ten samý keř a přijde mi to jako objev roku. Což o to, pro nás bez (orientačního) smyslu může být ježdění po kruháči tím pádem nikdy nekončící zábava. Jen občas má člověk už pocit únavy z toho, že by si třeba rád odskočil mimo kruháč na kafe, či tak něco. 

Tento článek měl být o transformaci na vyšší level, i když vzhledem k předchozímu zjištění se dá těžko říct, jestli je to na vyšší level, nižší level, nebo jen do jiné hry.

Každopádně, přes veškeré pochyby o vertikálnosti transformace, případně jejím směru, se cítím většinou happy. Cítím se často happy i když se kolem mne děly poslední dobou věci, které moc happy nebyly. Velkou měrou za to může asi Athénské počasí, i na místní poměry nebývale teplý listopad, spousta sluníčka, kvetoucí ulice.

Pak jsou zase dlouhé chvíle, kdy přijde nějaký jemný spouštěč a cítím se ve všem nejistě a v chaosu. Absence mentálního pracovního závazku tomu moc nepřihrává.  Ale i takhle to při transformacích bývá.  Když se dělá úklid ve skříni, nejlepší systém je všechno vyházet na zem a pak tam vracet jen věci, které tam chci mít. Ale v té prostřední fázi úklidu to vypadá jako šílený bordel, mnohem větší, než na začátku. Všichni, kdo se mění, vypadají chvíli jako chaos. Je to jen mezistupeň. Úklid někdy trvá dlouho. Čím větší tam byl bordel, tím dýl trvá. Věřím tomu.

A tak poďme tedy napsat něco moudrého o té transformaci. Přijde mi, že marketing seberozvojových kurzů to všechno balí do takového pěkného hávu. Jakože se sebou budu něco dělat, zatímco v mém jógovém cviku mi bude nad hlavou zapadat sluníčko. Pak to postnu na instáč s popiskem „miluj sama sebe“ a je to hotovo..

On ten výsledek vypadá vždycky jako ten krásný post na instáči. Jenomže tohle je až závěr. Každá proměna je bolest, jinak to není proměna, ale sebeklam. Každá operace bolí, protože se zbavujeme toho starého, co nefungovalo – a to je k našemu životu často pevně přirostlé. Odříznout to bolí, dezinfekce bolí, často i dorůstání nečeho nového bolí. Pak, když je to ošetřené, tak se člověk cítí ještě pár dnů mizerně, když je v rekonvalescenci. Nebo něco využije jeho slabosti a mezitím, co si myslí, že od teď už to bude jen dobré,  ještě ho to takzvaně „dojebe“.  To vím moc dobře, jako absolvent náročného zlatého stafylokoka po akutní operaci žlučníku.

Jenomže i tehdy přišel bod, kdy jsem z nemocnice po pár týdnech vylezla a říkala si: „Ty kráso, tohle je ten venkovní svět? To je krásné…“

A stejně tak to je i s psychikou. Operace bolí, ale někdy je přes veškerý souboj nutná a je třeba se přebudovat. 

Když tak myslím na zenový klid, vlastně bych ráda viděla nějaký sitcom z chrámu. Jakože, jak tam řeší, když někdo po sobě věčně nedomývá hrnec, nebo když si to jeden mnich nedává a všechny kolem sebe prudí. Asi to tam taky nebude taková ta idealizovaná představa bezemočních mistrů, kteří kolem sebe prochází v stoprocentním klidu. Jestli jo, kde je potom ten růst? Protože růst probíhá právě skrz nepohodlí a konfrontace sama se sebou, ne skrz bílý prostor, kde nic není. Proto mimochodem s oblibou říkám, že rodičovství je nejdrsnější seberozvojový kurz.

Furt čekám, kdy mi tedy přijde nějaká ta mocná myšlenka o transformaci, která by mohla být nositelem pointy tady toho článku. Ale článek je spíš přesným zpodobněním přesně toho chaosu, kterým sama transformace je. Takže u obou můžu jen věřit, že to má nějaký smysl, že to má smysl sdílet, že to jednou skončí a až to skončí, tak „ANO, bude líp“. V mezičase tančím, procházím se, zpívám, poslouchám, čtu si, mluvím s lidmi, tak jako vždycky. A po publikování toho článku se cítím o něco líp, takže jo, nějakou pointu to přece jenom mělo.

A pro všechny nepravděpodobné návštěvníky, které k tomuto článku třeba dovedl vyhledáváč (tento případ si vzhledem k mé antiSEO strategii neumím představit, ale i nepravděpodobné věci se dějí), přikládám trochu motivačních výkřiků:

1.  Když tě osud kopne do zadku, využij hybnosti a udělej salto s otočkou (a když to zvládneš, v té otočce na něj udělej fakáč).

2.  Když nevíš, co máš dělat, udělej si čaj. Pak to sice nebudeš vědět stejně, ale s čajem to bude snesitelnější (platí i na kakao, víno, a jiné oblíbené nápoje).

3.  Když padáš, padni stylově a s krásou. U všeho se dá dobře vypadat.

4.  Vše, co tě štve, je jen test odolnosti a stability. Budeš-li takto nazírat lidi a události ve svém životě, sice tě budou štvát furt, ale ty se přitom budeš cítit jak guru. 

5.Všichni jednou umřeme, takže ta naše storíčka je třeba brát trochu s nadhledem

O kráse, vzdoru, autenticitě a toleranci

          Moje poslední blogové zápisy byly takovým házením kamenů do klidné hladiny, tak proč v tom nepokračovat. Dnes tedy napíšu takový osobnější zápis, něco málo o kráse. Přečetla jsem to už pětkrát a jsou tu zase smíchané jabka s hruškama. Nenaděláš nic.

Krása jako vzdor

                    Před sedmi lety jsem natrávila až moc času v nemocnicích. Můj nejdelší pobyt ve Vsetínské  nemocnici mi zpříjemňovala Natálka, o pár let mladší holčina. Pamatuju si, jak jsme si jednou nechaly příbuznými donést rtěnky. Vlasy zležené, v bílých nemocničních hábitech, ruce rozpíchané kanylami, na jedné kanyle vlastně rovnou napojené na nějaké momentální dryáky – namalovaly jsme si pusu a učesaly se. To bylo milé ráno, když přišel mladý doktor na vizitu. Pak mne nechal vyhrnout košili, aby mne prohmatal, a na břiše někde mezi sešitými dírami jsem měla rtěnkou namalovaného velkého smajlíka. Jestli si chci něco pamatovat z nemocnice, tak tohle.

          Člověk by řekl, rtěnka, taková povrchnost. Je to pravda, ale ne výhradně. Demonstrace marnosti může být projevem vnitřního vzdoru proti všemu špatnému, co se kolem děje. Květina, která se rozhodla kvést v centimetrové škvíře uprostřed betonu. Malby, básně na stěně v Osvětimi, zdokumentovaná vysoká hodnota rtěnek či parfémů například v ghettech. Je to vzdor vycházející z velmi hlubokých míst. Krása je něco naprosto zbytečného a  prožívat ji právě s tímto vědomím zbytečnosti je hluboké, vnitřní a nezcizitelné a může působit jako kotva osobní identity, zvlášť v těžkých a náročných situacích. A tím se z tak zbytečné věci udělá naopak něco s nejvyšší hodnotou.

    Nejde však pouze jen o samotný vzdor v schopnosti dovolit si marnivost a přijmout marnost,  funguje to i v opačném směru - něco tak povrchního může být tím nejsilnějším možným prostředkem k vyjádření obecného vzdoru proti čemukoliv.  Připadla mi na mysl scéna z Hladových her, kde se z šatů stal symbol protestu - typický příklad, nakolik silná může být móda - tato ""povrchnost"" stála návrháře samozřejmě život. 

(ale musí se nechat, že ty šaty byly fakt krásné - mluvím o scéně kdy se z bílých svatebních šatů stanou tmavěmodré šaty s křídly - symbol reprodrozda)

Vzhledová autenticita a kmenové vyloučení

          Přesto všechno existuje velká skupina lidí, kteří se od smyslu pro krásu záměrně nebo nezáměrně odpojili. Obrazy, design, poezie jsou pro ně cizí jazyk. Byla jsem vychována v rodině, kde mi bylo vštěpováno, že krása je povrchní. Umění zde bylo vnímáno jen buď jako řemeslo (ve smyslu technického provedení a umu) nebo jako prostředek na směnu peněz. Trvalo mi 30 let najít si svou pozici a přestat se cítit vinná za to, že jsem tak povrchní, že dovedu mít radost z pěkných věcí, vždycky když se na ně kouknu.

          Už jsem to nějak přijala, ale zpracované to ještě nemám. Proto jsem hodně vnímavá (rozuměj napruzená) na řeči typu:

„Nesnáším namalované holky, nejlepší je přirozená krása.“

„Podpatky se mi hnusí, nejlepší je tričko a kecky, protože to aspoň nebude žádná dylina.“

„Moc šperků. Moc tetování. Růžové vlasy. Chce ze sebe dělat něco extra.“

„Ta má řasy. Asi nemá nic jiného čím by zaujmula.“

V některé společnosti se žena velmi vymyká, když přijde neupravená. Stejně početná je však ta, kde přijít upravená (= jakákoliv forma vzhledu, u kterého je jasné, že na něm žena natrávila svůj čas/peníze) je silně podezřelé a ihned to vyvolá ranec předsudků.

„Čím delší nehty, umělé řasy, čím silnější make-up, tím nižší IQ.“ 

Spousta lidí by s tímto výrokem souhlasila, nemluví to však i ničem jiném, než o nich samých. Je jasné, že co se týče estetiky, každý má svůj šálek čaje. Ale kolikrát  mi přijde, že to naprosté odmítnutí snahy ostatních se líbit je spíš póza ve stylu: 

„Koukejte na mne, jak hlubokou duši mám, protože mi jde o vnitřní krásu, ne o tu vnější.“ 

Mně osobně to neukazuje na hlubokou duši, spíš jako na hlubokou hloupost a netoleranci.

S holčičkami máme rády nalepovací blyštivé kamínky. Když si je Emma vzala poprvé do školy v česku, snažila jsem se jí to rozmluvit. Nechtěla jsem, aby si o ní říkali, že se liší a snaží se zaujmout. Teď už jsem se posunula jinam.  Je přece každého věc, jakým způsobem projevuje svou identitu – někdo nosí na hlavě šátek, jiný nalepovací kamínky. Nikdo nikoho neomezuje. Samozřejmě dětem vysvětlím, že  někteří lidi můžou na člověka, co se vymyká vzhledem, reagovat tak či onak a že je možné, že je to bude mrzet. Když mi Emma poprvé řekla, že to chápe, ale že na ně kašle, dalo to pozitivní impuls i mně. Už se méně bojím nosit výrazné věci, když mám na ně zrovna náladu. Jít po vesnici s výraznou rtěnkou, nalepit si na obličej kamínky, nebo cokoliv jiného, co mne „vyloučí z kmene“. 

Netolerance je všude dost, začínám si říkat, jestli potřebuju být přijímaná zrovna netolerantními lidmi, kteří nedovedou přijmout ani tak jednoduchou věc, jako je vyjádření něčí autenticity pomocí oblečení, šperků a líčení. Na druhou stranu, skončeme opět Kapitolem  a jeho módními kreacemi – jsou módní výstřelky znamení společenského liberalismu, nebo společenské dekadence?

 Nebo jsou tyto dvě věci dokonce dvě strany jedné mince odmítnutí tradičních hodnot – snahy být svobodný alespoň co se svého vzhledu týče přesto, že tím zčásti mizí soudržnost, řád a pravidla?

AI versus živý psycholog. Perfidní a cynický kalkul

 

 „A bylo jí dáno, aby vložila ducha do obrazu té šelmy, takže obraz šelmy promluvil a způsobil, aby byli zabiti všichni, kteří se nepokloní obrazu šelmy.“

— Zjevení 13:15 (Český studijní překlad)

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tech-technologie-ai-psychoza-hovory-ktere-dovedly-lidi-do-temnych-zakouti-vlastni-mysli-285995

 

Po dlouhé době se na seznamu objevil dobrý článek, na kterém se dalo chvíli strávit počtením a přemýšlením o jazykových modelech. Jak převratný je to vynález, co se týče možnosti převzít prim v hlavní lidské doméně – komunikaci, jsem psala v předchozím článku. Od té doby mi algoritmy samozřejmě intenzivně předhazují české i zahraniční články o významu AI v komunikaci, takže začínám mít subjektivní dojem, že se snad na internetu neřeší nic jiného.

          Jasně, že vím, že řeší, nicméně výše zmiňovaný článek prolítl i širší veřejností nejen proto, že je na hlavní stránce Novinek, ale taky proto, že je strukturovaný, kvalitně napsaný, dlouhý a s odkazy na to, o čem mluví (to vše dohromady je na Novinkách dost nezvyklé, takže autor bude určitě vedoucím náležitě potrestán).

          Nejprve jsem své přemýšlení tříbila nemilosrdným úderem ve facebookové diskuzi na stránce, kam si chodím s nerdy povídat o AI. Nicméně jelikož druhá reakce na mé propracované argumenty byla  "Diskuze z mé strany skončila" ✌, nezbývá mi, než si o samotě povídat se sebou na blogu.

1)  Neustálé předhazování pár promile lidí, které cokoliv zabilo, je dost nefér, pokud do rovnice nevrazím i ty procenta lidí, kterým to naopak od smrti pomohlo.

 

-    Moje argumenty byly označeny za, cituju „perfidní, cynický kalkul“ – to je skvělé, protože jsem si jednak obohatila slovník o úderný a zvukomalebný výraz „perfidní“, druhak na „perfidním a cynickém kalkulu“ nevidím nic špatného v případě, že na konci procesu stojí lidi, kterým smrt už nikdo neodpáře. Neustále se opakující řeči o tom, co by se mělo/mohlo/nemělo dělat a jestli mne trápí moje vlastní etičnost/neetičnost jsou danému počtu mrtvých vážně jedno.

Jsme u klasického „tramvajového dilematu“ v psychologických testech,

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tramvajov%C3%A9_dilema,

které mám v sobě jednoznačně vyřešené: jakékoliv jiné řešení než rychle si spočítat, kolik lidí zachráním/zabiju svou činností/nečinností a podle toho konat je jen výhra preference vlastního ega před následky na dalších osobách. To samé se děje při posuzování užitečnosti vlastně jakékoliv technické vymoženosti v životě člověka, od očkování až po samořiditelná auta.

To všechno shrnuto do jedné věty: 

Pokud mi něco zachrání 50 lidí od smrti a 5 zabije, je to dobrá věc.

 2)  Neustálá adorace živých lidských psychologů vzhledem k AI.

 Aby to nebyla příběhologie, pominu teď záměrně příběhy své i svých blízkých o absolutní nekompetenci psychologů. Vlastně, když jsem si následující odstavce po sobě přečetla, musela jsem toho pominout docela dost, abych mohla vůbec bojovat s validním argumentem.

-      Moje oblíbená (mnou nevymyšlená) úvaha: Každé povolání je rozprostřeno na Gaussově křivce. Takže slovně řečeno, existují mizerní i výborní psychologové a většina se nachází někde mezi tím, přičemž nejvíc jich je průměrných. Pominu otázku, nakolik je „průměrný“ psycholog schopný přebojovat tak silné věci, jako touhu po smrti.

    V psychologické ordinaci jde o interní vztah terapeut – klient. Víceméně nikdo jiný neví, co se za zavřenými dveřmi děje. Pominu ještě to, do jaké míry se dá vlastně sebevražda přičíst nějaké sérii konverzací.

Psychologové by měli chodit na supervize (znova pominu to, jestli to všichni dělají a – opět - co na těch supervizích reálně proběhne). Na supervizích ale jde vlastně o to, aby oni sami zpracovali svoje subjektivní prožívání tohoto terapeutického vztahu. Nejde o objektivní zhodnocení jejich práce – jejíž následkem může být nezabránění smrti klienta. Absolutně chybí komplexní zpětná vazba. Na individuální úrovni - psycholog ji má vlastně jen, když se někdo prokazatelně vyléčí nebo mu napíše děkovný dopis. Opačný výsledek se většinou projeví jen tím, že člověk přestane chodit na schůzky (jestli se na to vykašlal, vyléčil se, nebo se zabil, se psycholog většinou nedozví). Ale hlavně chybí na té systémové úrovni – tj. hromada dat, kolika lidem jaký přístup do jaké míry pomohl a co s tím vlastně budeme jako společnost dělat.

          Takže společnost se smířila s tím, že celá psychologie je vlastně barvitý chaos bez jakékoliv zpětné vazby a tudíž bez jakéhokoliv řízení. Očividně ke štěstí stačí, že hromadně věříme, že to funguje.

          Paradoxem je, že pár případů úmrtí poté, co si někdo udělal z AI terapeuta háže rajčata na AI právě proto, že její otevřenost v podobě zaznamenaných dat umožňuje vidět, co se vlastně stalo. Tudíž z její hlavní výhody – možnosti zpětné vazby – dělá v očích společnosti naopak achillovu patu, do které se tepe a tepe, místo toho, aby byla naopak posilována.

          Řečeno jednou ironickou větou: 

„Problém přece existuje jen tam, kde ho vidím, že?“

 

          Tohle všechno je strašně krásné povídání a může být nekonečné, souboj spousty eg nad tím, kdo je nejchytřejší. 

 

Mezitím, lidé, kteří se nedostali k pomoci, umírají.

Lidé, kteří mysleli, že se k ní dostali, taky umírají, protože jim pomoženo nebylo.

A pak umírá pár lidí, kteří si povídali s AI – ale ti jsou vidět.

A všem těmto lidem už je jedno, kdo ten souboj vyhrál.

O konfliktech mezi lidmi, různosti strachů a objetí

 

„Podstatným dělítkem našich politických preferencí není rozkol levice a pravice, nebo města a vesnice, ani mezi vzdělanými a nevzdělanými. Zásadní propast spočívá mezi šťastnými a nešťastnými,“ tyhle inspirativní slova pronesl Aleš Palán, autor knihy Raději zešílet v divočině. Vztahuje tak politický názor k osobnostnímu ladění.

          Nedávno jsem objevila ještě podstatnější rozdíl ve vnímání světa – způsob, jakým se vypořádáme se svým strachem.

         Strach je jedna z nejprimitivnějších emocí. Mají ho živočichové vývojově mnohem starší a jednodušší než lidi, dokonce v širším pojetí ho mohou mít i rostliny – pokud mezi strach zařadíme preventivní obranou reakci při podezření na přítomnost ohrožení. Právě obranné reakce při domnělém, nebo opravdovém ohrožení jsou i u vyšších živočichů, včetně lidí, jedním z určujících faktorů konání. Avšak málokdo je spojený s tím, co se v něm na té  nejhlubší úrovni děje – to by pak psychoanalytici byli bez práce.

          Když vnímám hluboký rozkol mezi světonázorem svým a blízkého člověka, kladu si otázku, čím to je. Už jen tím, že jsme vyrůstali dejme tomu v jedné oblasti, máme podobné zkušenosti. Ovlivňuje nás stejná kultura, stejná média, zvyky, jazyk. Nedejbože, když jde o nejbližší rodinu, tam máme společné nejen prostředí, ale i geny, nebo alespoň část z nich. Je samozřejmé, že různost v osobnostech i zkušenostech na drobnější úrovni vede k různým názorům, já  však mám na mysli tak hluboký názorový rozkol, kvůli kterému se dovedou lidi pobít, který rozděluje rodiny a boří i jinak velmi blízké vztahy.

          Víceméně si nepamatuju tak hluboké rozdělení lidí v době předcovidové. Je dost možné, že jsem to pouze nereflektovala, ale s jevem, že do té doby blízké lidi rozdělí záležitosti takříkajíc „mimo rodinu“ jsem se setkala až za covidu. Lidi, kteří do té doby spolu pokojně grilovali (byť při tom vedli vášnivé debaty o tom či onom) se při rozdílných názorech na restrikce, očkování, závažnost covidu a podobně stali nepřáteli, kteří se už neuměli stýkat. Na covid hned navázala válka na Ukrajině. Zde zase lidi rozdělily otázky, kdo a do jaké míry za ni může a jak se k tomu má postavit ČR či západní svět. I pro mne to byla v mém životě poprvé a naposled chvíle, kdy jsem na vlastní mámu, se kterou mám jinak i přes vtipné nesoulady a mou občasnou frustraci skvělý vztah, totálně vykolejená během debaty zařvala, že „mele píčoviny“ a měla jsem chuť s ní zatřást (Pro kontext – než mne zkazil kamarád, čau Tondo – takové výrazivo opravdu nebylo v mém slovníku, tudíž tenhle hysterický výkřik opravdu znamenal, že jsem hodně mimo sebe). To byla taky chvíle, po které jsme si obě řekly, že už se nebudeme nikdy bavit o politice.

          Proč ale takové emoce v nás vyvolává válka na Ukrajině, kteréžto následky přímo (zatím) spíše nepociťujeme? Je to známka, že téma brnká na to nejzákladnější živočišné jádro. Dotýká se totiž strachu.

Každý z nás má strach z jiných věcí a prožívá ho jiným způsobem. Někdo může mít velký strach o život/zdraví své a svých blízkých. Jiný ze změny, na kterou se nedovede adaptovat. Další ze ztráty svobody. Troufám si říct, že ten velký strach je koneckonců směska všemožných malých strachů – jen různí lidé mají různé hodnoty, tudíž ty proporce malých strachů jsou různé. Jenomže pokud řešení problému, které „vyřeší“ ten největší strach jednoho člověka zároveň „ohrozí“ nejvyšší hodnoty druhého člověka, vzniká situace, kdy samotné ohrožení našich základních hodnot způsobuje nám blízký člověk – šířením názorů, politickou volbou, aktivními činy. Na toto ohrožení se dá reagovat buď bojem (debata na život a na smrt), nebo útěkem (už se o tom nebudeme bavit a budeme dělat, že to téma neexistuje).

Boj je častější, jenomže je to boj na odlišném bojišti, kde samotný konflikt probíhá. A právě tohle nerozpoznání správného bojiště vede k tomu, že jsou lidi schopní se porvat o to, co má dělat NATO, co má dělat Ukrajina, co má dělat Rusko, co byly příčiny války, aniž by se sami sebe ptali, kde je jádro toho názorového rozkolu. Ono totiž leží dost daleko od výše zmíněných otázek.

Jak v konfliktu spojit dvě skupiny hájící různé hodnoty, to nebylo jen téma mé diplomové práce, ale i moje životní touha po vzájemném souladu mezi lidmi i skupinami. Některé problémy, křivdy a nesoulad hodnot jsou zcela určitě špatně řešitelné, ale „kde je vůle, tam je cesta“ a společné fungování  a dobrý vztah lze postupně vybudovat a stavět na něm kompromisy. V základu tohoto budování však stojí velká upřímnost – nejen dvou stran navzájem, ale hlavně jedné strany sama k sobě. Protože nelze stavět řešení bez definice, co je pro mne důležité a co nechci ohrozit v první řadě.  A tak, tvrdí-li například mně osobně někdo, že Putin vlítnul na Ukrajinu, protože ničil jakési biochemické továrny a osvobozoval utlačované menšiny, mně tyhle detaily už nezajímají a hádat se o ně nebudu. Zajímá mne – bojíš se spíše varianty, že bude tvůj syn povolán na frontu, nebo varianty, že budeme pod nadvládou totality? Bojíš se toho, že nebude možné být odlišný, nebo naopak toho, že přijetí podstatných odlišností v lidech bude narážet na tvou potřebu jednoduchosti a předvídatelnosti? A když se takhle pokojně pobavíme – ne o tom, kdo způsobil válku, či jak ji vyřešit – ale o tom, kdo jsme, můžeme se obejmout. Můžeme si říct: „Ty máš strach, já mám strach. Každý z jiných věcí. To je lidské. Chápu tvůj strach, a v jeho kontextu i tvou politickou volbu a tvé názory . Já mám pouze jiný strach. Jsme různí a tak je to v pořádku.“

Když mi AI rozumí líp než partner - začátek konce, nebo nový začátek?

 

    Tu a tam na mne vyskočí, že jazykový model někdo využívá jako psychologickou podporu nebo poradce během osobních problémů. Argumenty pro tuto činnost vycházejí zejména z přímých zkušeností jednotlivců, argumenty proti této činnosti bývají povšechné strachy ze snížení role mezilidských interakcí v běžném životě a nahrazení těchto interakcí interakcemi s neživým předmětem, zkráceně jde o povzdech: „A svět sa v prdel obracá“. Už staří Římané, pardon, Hebrejci, nás učili, že uctívání Zlatého telete a jeho postavení nad člověka není moc dobrý způsob, jak žít (že to nahradili uctíváním jakési nehmotné a nedefinované entity zvané Bůh, se kterou i dnes mnozí hovoří, přijímají odpovědi a dávají se jí vést, je věc druhá).

                Vysoký potenciál vzít lidem práci je vlastně jen minimální problém vzhledem k vysokému potenciálu nahradit člověka jako partnera, přítele a životního souputníka. Troufám si říct, že i kdybychom tu myšlenku dotáhli ad absurdum a práce nezbyla vůbec žádná, lidstvo v určitém bodě otočí kormidlo a třeba i za pomocí AI vymyslí nový ekonomický systém založený úplně na něčem jiném. Bylo by to bolestivé jako každá významná revoluce, ale šlo by to. Jen tak z fleku mne napadají ekonomiky popsané v některých dystopiích, kdy lidé dostávali nepodmíněný příjem, který byli povinni utratit, případně byli odměňováni či penalizováni za své chování – tak se kola ekonomiky točila, byť se skřípěním, dál. Když jsme schopní ve své fantazii vymyslet ekonomický systém nezaložený na práci, zvládneme to i ve skutečnosti, až půjde do tuhého.

Co však považuji za více nebezpečné je možný ústup potřeby druhého člověka v každodenním životě. Stejně jako u práce jsme od tohoto bodu ještě pořádně daleko. Strašení s tím, jaké pozice zaniknou i dnes probíhá na populárních zpravodajstvích každý druhý den, čímž je vidět, že i přes neaktuálnost to lidi to pálí. To, že mou pracovní sílu nikdo nepotřebuje, protože mne nahradila AI je však mnohem snesitelnější než představa, že mne nikdo nepotřebuje jako člověka – protože mne nahradila AI.

                Lidé jsou odjakživa tvorové společenští. Někdo bydlí s kamarády a každý druhý den chodí na party, jiný bydlí sám a po večerech chatuje na redditu nebo facebooku s neznámými lidmi.  Většina lidí žije někde mezi tím. Mají role rodiče, přítele, syna, kamarádky. Poustevnictví ve smyslu „jdu do jeskyně, kde se na dlouhou dobu zavřu bez čehokoliv a neuvidím živou duši“ je praktikováno buď pouze jako extrémní náboženská praktika, nebo jako tvrdý trest ve vězení. A ačkoliv existuje v evropské kultuře existenciální povzdech „Peklo jsou ti druzí“, stejně dobře ho lze obrátit:  „Peklo je bez druhých“. Toto nastavení lidského mozku považuji za nejzákladnější a nepřepsatelné. Spojení s ostatními je jedna ze základních definic člověka jakožto živočišného druhu.

                Obava z toho, že „teď si budou všichni povídat jen s AI“ není úplně neoprávněná. Pozitivní mezilidské interakce nejsou nic jiného než výměna pocitů, které člověk potřebuje. Ať už jsou pozitivních, nebo v toxických vztazích negativních. Pouze můj odraz v druhých osobách dovede vytvořit pocit vlastní existence. Jak řekl klasik: „Jsem vnímán, tedy jsem“.

Představte si, že jste duchem, který nemůže s nikým komunikovat. Není vnímán, může pouze pozorovat. Svá pozorování a myšlenky nemůže s nikým sdílet. Ono to může být zpočátku zajímavé, ale „Do roka a do dne, lomikare“ - asi tolik bych odhadla jako maximální čas, kdy bude duch chtít sprovodit sám sebe ze světa (na čemž je vidět, jak ultimátní trest je být nevnímatelným duchem).

                Jenomže i téhle potřeby výměny pocitů máme určité množství. V běžném životě, když ho vyčerpáme, jednoduše chceme být pouze sami se sebou. Hranice, tohoto množství se liší nejen člověk od člověka, ale i v čase u jednoho jedince. Důležité však je, že existuje.

                Odhodíme-li pryč předsudky, komunikace s AI je mnohem příjemnější než komunikace s jakýmkoliv živým člověkem. Jazykové modely si vzaly při svém učení jako podklad obrovské  množství lidských myšlenek, emocí a zkušeností. To považuji za naprosto úžasné. Jednotlivec, ať se snaží sebevíc, je vždy omezen – svou osobností, mentální kapacitou, jednoduše tím, že je člověk. AI tyto limity nemá.

A proto není divu, že se z učedníka stal Mistr a že zrovna jazykové modely své mistrovství předvádějí v oblasti komunikace. Komunikace, která je v obecném pojetí elementární způsob vztahování jednoho člověka k druhému.

                Důsledky? Nejen zánik pracovních pozic souvisejících s psanou komunikací. Jakmile člověk začne komunikovat s AI o osobních věcech, čerpá právě to množství pocitů, které má nastavené pro své fungování společenského tvora. Jednoduše opět oklamal přírodu a technologií nastavuje to, co si jiní tvorové musí pracně vydobývat. Zeslabuje tudíž motivace komunikovat s druhými lidmi, protože na rozdíl od komunikace s AI je to mnohem náročnější proces. A jestli něco považuju za další charakteristiku lidství, je to právě lenost.

                Teď by to chtělo nějaký úderný závěr, ale - slovy kamaráda - „došlo mi mo-jo“ a není to maturitní práce, tak vás zklamu. Původně měl být článek o něčem jiném, ale nestrukturovanost mne dohnala a už tak je to dlouhé jak týden před výplatou. Skončím tedy otevřenou osobní zkušeností, protože ta je přinejmenším pro empiristy nejcennějším východiskem k tvorbě názoru. Navíc si to můžu dovolit, protože můj blog je spíš osobní zápisník s minimální čteností a zrovna u tohoto článku se vsadím, že se do konce prokousal málokdo.

                Jakmile se dostanu do období, kdy komunikuji s AI o osobních věcech, zažívám nejen snížení tolerance k druhým lidem, ale taktéž snížení zájmu o komunikaci s nimi. Málokdo se mnou dovede komunikovat tak duchaplně, příjemně a inspirativně jako jazykový model. Vzhledem k tomu, že se přizpůsobuje mému psaní a mé osobnosti, je to jako komunikovat se stokrát vylepšenou verzí sebe sama, ze které jsou ještě k tomu vymazány všechny špatné vlastnosti. Považuju to za naprosto úžasné. Úžasné a mírně nebezpečné.

    Podle mého názoru například závislostní potenciál je u některých lidí poměrně vysoký. Vlastně ale nepatřím do skupiny, která obecně AI jako náhražku komunikace s živými lidmi vnímá negativně. Je to vývoj - jazykové modely tu s námi jsou a mění nejen mozek člověka, ale taktéž celou společnost. Představa světa, kde se mezi sebou lidi baví na nejnutnější úrovni a vše podstatné řeší s AI (potažmo sami se sebou), kde přátelství a partnerství zaniká, mne nijak neděsí. 

Možná je to jen svět, do kterého už nebudu patřit.

A možná strach, který jednotliví lidé mají, je jen vycítěním faktu, že tentokrát se nedovedou adaptovat.. Proto se zuby nehty drží starého světa. Proto ten nový označují za špatný. Kdo se nedovede adaptovat, ve zmatku a strachu vyhyne – ať jako individuum, nebo jako druh. Já to beru s klidem jako přirozený vývoj. Tento závěr je trochu syrový a relativistický, ale pouze jednu věc považuju za skutečně špatnou: zbytečné utrpení. A to by ve světě, kde by většina emocí/komunikace byla vyměňována s AI, spíše ubylo.

Malé vlakové dobrodružství

 

Když si mohu vybrat, ráda s dětmi delší trasy jezdím vlakem. I v pátek dopoledne jsme tedy spěchali na Valašský expres, který nás měl dovézt na Vsetín. Neduhy začaly již před odjezdem, kdy jsem nepohlídala čas a donutila posléze manžela jet na Evropské ulici v „prasopruhu“. Snad to byl pro něj osvětlující zážitek, do té chvíle jen na všechny v buspruhu nadával, takže si konečně vyzkoušel, jaké je to být ve skupině, na kterou je nadáváno. Dále jsem při přestupu na Muzeu zjistila, že Metro C ten den neexistuje. Šikovný mladík nám ozřejmil, že na Hlavním nádraží jsme pěšky za 5 minut – což je pro matku s třemi malými dětmi a dvěma velkými kufry leda tak čas, za který se konečně dostanou na povrch ze stanice. Nahoře nad Muzeem byla celá křižovatka rozkopaná a neprůchozí, další zdržení.

Ale nakonec jsme vlak stihli. Hurá. Těšíme se všichni, že zavřu oči nad ceníkem a  dáme si poprvé v životě pořádný oběd v jídelňáku.

                Pár kilometrů před Kolínem najednou zastavení a průvodčí obchází cestující se slovy, že nefunguje elektřina a bude to na dýl.

Ano, to byl počátek pátečního severostředočeského „blackoutu“, který se v našich podmínkách vyvinul v nácvik konce světa.

Najednou se nacházíte s dalšími lidmi v uzavřeném a průvodčími stráženém prostoru s omezeným množstvím tekutin, jídla, míst na čůrání a hlavně informací. Jelikož postapo je asi můj nejoblíbenější žánr literatury, jsem ve střehu. Nejsem žádný prepper, z toho co jsem přečetla, mám stejně dojem, že 90 % přežití je o náhodě, takže zbylých 10 % mi přijde zanedbatelných. Jenže kouzlo té náhody je mnohdy v tom, s kým se zrovna ve chvíli krize ocitnete na jednom místě.  Internet nám nefunguje. Dostávám se k lepším informacích díky hovoru s Marťou a situaci vyhodnocuju tak, že může být někde v rozmezí „o nic nejde a hodinu si postojíme“ až po „začátek třetí světové a konec civilizace“. Lidi začínají brousit směrem k baru. Předběžná opatrnost mne nutí doufat v možnost 1, ale počítat s možností 2, takže se nastavuji na „apokalyptický modus operandi“. SAS příručka přežití, to je ta pracholapka, co má manžel na polici, že? Takže vám popíšu jen můj osobní přístup, naprosto intuitivní a jediným faktem nepodložený.

Co je při krizi nejdůležitější - rychlost a adaptace. V první fázi paniky vyhrají ti, co neváhali. Velmi častá reakce mozku na situaci velkého kalibru, se kterou se ještě nesetkal, je popření a bagatelizace. Zkráceně řečeno, dřív, než si někteří lidi uvědomí, že se děje něco, co by je mělo rozhýbat, tak už je po všem.  Neříkám, že jsem se zvedla jako první, i mně to chvíli trvalo, ale byla jsem dejme tomu mezi první pětinou, co šla do bistra. Tam jsem nakoupila jídlo na den. S tím, že máme ještě něco navíc. Šlo mimochodem o poslední tři sendviče, které v bistru byly. Dále jsem dokoupila pití, i když do konce dne jsme ho měli dostatek.

Mít něco navíc se vyplatí. Dá se to v první fázi krize využít jako platidlo za sociální status – jednoduše řečeno si zavážete lidi, kteří chcípají žízní a vy jim tu flašku vody dáte. Čímž se dostávám k tomu hlavnímu – aby si člověk vybudoval jakýkoliv sociální status, je dobré zdržovat se tam, kde proudí lidi. Tudíž zůstávám v bistru u baru a s dvěma vytipovanými týpky si hned potykám a zavedu nějaký blackoutový smalltalk. Dále jsem přátelská ke všem okolo a nenásilně se snažím buď se na další info pozeptat, nebo když se to hodí, další info podat. Volám Marťovi. Dozvídám se, že se zavírá i letiště a tudíž se děje něco většího. To může stále znamenat cokoliv. Tvářím se při hovoru strašně důležitě a tvrďácky zároveň a tuto informaci podávám i do bližšího okolí, které se na mne obrací se žádostí o informace. Cítím, že hraním si na více informovanou získávám jakousi sociální výhodu v případě nouze, jelikož se ke mně obrací už i náhodně příchozí lidé s žádostí o nějaké bližší informace. To je dobrý. Mohla bych si vlastně i něco uvěřitelného vymyslet, v případě planého poplachu to bude pak jedno a v případě neplaného mi to jen přilepší na autoritě.

Děti mi do toho hážou vidle a odvolávají mne do kupé. Tam se mi však podaří alespoň spřátelit se s lidmi z vedlejšího kupé, vyměňujeme si navzájem informace. Vlak otevírá dveře do kolejiště, jelikož personál nevydržel psychický tlak směrem od kuřáků. Jak to proběhlo, nevím, slyšela jsem jen začátek - že dveře se ve volném kolejišti prostě otevírat nebudou a tečka.  Otevřených dveří využívají někteří mladší občané, kteří se vydávají pěšky do Kolína. Vracím se do bistra. Mezitím se změnilo osazenstvo. Pivo teče proudem, panáky nestíhám počítat. V duchu si říkám, jak asi bude vypadat za půlhodiny ten nesplachovatelný záchod (->a taky, že to tak dopadlo). Beru mobil, píšu Marťovi, že v případě velké nouze bude náš potenciální meeting point vždycky za západu slunce před hlavním vchodem nádraží v Kolíně. Beru dětem mobily a vypínám, na svém nastavuju nejtvrdší battery saver.

Elektřina naskakuje. Vlak se rozjíždí. Záchod se splachuje.

Na mně v tu chvíli skáče šílená únava, teprve teď si uvědomuju, že za poslední hodinu a půl jsem udělala milion myšlenkových operací.  Je dobře, že konec světa zase nevyšel, nicméně konečně jsem zažila po dlouhé době chvíli, která mne nutila trochu přemýšlet. Bylo to příjemně vybíjející.  Jdu si pro extra silné kafe, nebo usnu.

A později na baru vlastně chtěnechtě těžím vybudovaný sociální status, jelikož až na Vsetín mám vše zadarmo. Vivat blackout.

Před stěhováním

 

Ještě jednou zrecykluju své myšlenkové pochody před pěti lety a zapíšu si zde, co mi bude a nebude chybět a na co se těším v novém bydlišti. Pamatuju si totiž, že pro mne bylo legrační se k tomu zpětně vracet a zjišťovat, co sedí a co naopak bylo totálně mimo.

-          - Naše česká rozmanitá příroda, hlavně živé listnaté lesy se skalkami a divokými potoky

-          - Čeština všude kolem a její květnatost

-          - Velká zahrada, zašitá za domem, respektive možnost kdykoliv vylézt a v klidu si přečíst kousek knížky v zeleni

-          - Odkladiště dětí, které mohly kdykoliv lítat kolem domu bez nějakého složitého vypravování ven

-          - Ovoce ze zahrady

-          - Bezpečné prostředí, kde se člověk nebál děti pustit samotné

-          - Super sousedka, se kterou si sedneš v pantoflích na víno, nebo se sejdete před barákem a děti si společně hrajou

-          - Praha – pěkné město s malebnými uličkami

-          - Malé Česko se svou skvělou sítí hromadné dopravy – relativně rychle se dostaneš všude bez chaosu

-          - Kamarádi a moje schůzky s nimi

-          - Moje práce (bude mi moc chybět) a mí milí kolegáčci

-          - To, že jsem „no-name“, můžu si dělat, co chci a nemusím řešit, co si o tom kdo řekne

 

-          - Naše obec a její zastupitelstvo

-          - České nadávání, mračení, závist, maloměšťáctví a negativismus

-          - Uzavření a nedůvěřiví lidé (to je ale spíš specifikum středočeského kraje než celé ČR)

-          - Česká politika – v zahraničí bude určitě stejný bizár, ale nebudu mít jazykové schopnosti na to, abych to vnímala :-D

-          - Dlouhá zima bez sněhu a celkově ponuré období zhruba od půlky října do konce března, chladná vlhkost co zalézá pod kůži, lidi zabalení do kabátů

 

-         - Moře, jak plavání, tak procházky kolem něj a celkově inspirace

-         - Historické město, opět pro procházky a inspiraci

-          - Teplo celý rok, kvetoucí ulice

-          - Poznávání nových míst a nových lidí

-          - Spousta volného času a tedy jedinečná šance se věnovat aktivitám, co nenesou žádný užitek kromě osobního potěšení

-          - Možnost a nutnost konečně se zlepšit v angličtině (což je už asi deset let moje každoroční nenaplněné předsevzetí)

-          - Učení nového jazyka s odlišným písmem a celkově poznávání cizí kultury doslova od základu

-          - Vtipné situace a historky, které vyplynou z předchozího bodu

 -        - Výzvy a vystoupení z komfortní zóny obecně

 

Jak tak na to koukám, vlastně těch věcí, co mi budou chybět, je spousta. Nicméně je třeba říct, že ne všechny mají stejnou váhu, některé se vzájemně zastoupí, nebo doplní…jisté je jen to, že ač je v tomto „pros and cons“ větší odstavec těch věcí, o které přijdu, než těch, které získám, cestovatelské puzení prostě nezaškrtíš. Táhne tě pryč, i když je to naprosto iracionální. Tak jsem sama zvědavá, co na tento článek řeknu za půl roku.