Prožít smutek

Smutný zápis o pláči a zármutku

 

Když jsem se to ráno na internetu dozvěděla, co se stalo, hned mi vytryskly slzy. Každý z nás prožil v životě nějaké ztráty, se kterými se časem počítá – pes, babička, děda..ale o to víc člověka dovedou semlít ty tragédie, které ho zastihnou náhle – smrt dítěte, sestry, manžela..

Blízká kamarádka prožila právě takovou ztrátu. Hned jsem ji volala. Brečely jsme obě dvě. A já ještě občas do druhého dne.

Včera jsme si po týdnu volaly a v podnapilém stavu mi řekla, že můj ranní hovor ji dost rozsekal. Že měla v tu chvíli pocit, že by mne měla utěšovat.

To mne natolik dostalo, že jsem nad tím přemýšlela celý večer a motivovalo mne to napsat tento příspěvek. Ji potkala tragédie, která se při troše štěstí člověku stane jednou, dvakrát za život, a ona měla den po té události pocit, že má utěšit někoho, kdo nad touto tragédií brečí. 

Musím říci, že hlava mi to nebere a přemýšlím o smutku jako takovém. Včera se stala totiž ještě jedna věc – pohádali jsme se s manželem, nic vážného, taková ta běžná manželská hádka. Chtěla jsem si na internetu přečíst nějaké příběhy, ať se odreaguju, ale bohužel jsem narazila zrovna na příběhy o úmrtí dětí před porodem. Jelikož jsem těhotná a hormony mám na houpačce, a do toho ještě ta hádka, semlelo mne to dost a brečela jsem jak želva.

Manžel rozsvítil, dělal blbiny a pouštěl mi veselé písničky. Chtěl mne rozveselit.

Z toho soudím, že jsou dva typy lidí. Anebo jsem opět letadlo mezi hromadou bláznů.

Já když jsem smutná, potřebuju si to odžít. Potřebuju se zavřít do tmy – SAMA – s nikým nevolat, pobrečet si pořádně, probrat staré fotky.. Nepřijímám telefony, a co rozhodně nechci je, aby se mne někdo snažil utěšovat. Nebo mne rozveselit, to je tak na ránu pěstí. Za pár hodin (dle situace) mám odžito a funguju dál. Pokud chce pro mne někdo v tu chvíli něco udělat, tak ať mi donese teplý čaj a drží všechny lidi ode mne dál. Potřebu kontaktu mám až dlouho po této první fázi.

Samozřejmě podle sebe soudím tebe, takže když švagrová byla po těžkém rozchodu, měla jsme za to, že to poslední co chce, je jít s námi do zoo. A pak jsem se divila, že šla ráda a ještě se vyjádřila, že něco takového potřebovala a že ji to udělalo dobře. To je ta druhá skupina lidí.

Teď jen hádám – mám pocit, že tito lidi se smutkem bojují. Nechtějí být smutní, chtějí to potlačit. Nesnáší, když je smutný někdo blízký (proto to utěšování a rozveselování).  Možná si myslí, že smutek je něco, co do života nepatří? Možná jim v dětství často říkali: „Nebreč“? Možná mají pocit, že nejsou tak tvrdí, jak by měli být? Nevím, neumím se do toho vcítit.

To vede k docela velkým nedorozuměním, co se týká vztahů, kontaktů a naplněných očekávání v případě, že se něco přihodí. Neumím se vžít do přístupu a pocitů „těch druhých“ a proto zřejmě nekonám to, co by potřebovali zase oni.

Pro mne je smutek naopak něco, co do života patří. Stejně jako smrt, neúspěchy a ztráta, se kterými se pojí. Nechci teď být pochopená tak, že se těm situacím nesnažím vyhnout, nebo je vyhledávám. Ale prostě když přijdou, hořkosti vypiju plný kalich..  Se smutkem je život barevný. Bez tmy světlo nevynikne. Život má podle mojí filosofie smysl žít pouze naplno – naplno prožívat jak radost, krásu, veselost, tak zlost a smutek. Snažím se to učit i moje děti. Když malá pro něco brečí, neříkám jí: „Nebreč.“ Naopak jí říkám: “Pobreč si“. 

Pokud máte chvíli času a dočetli jste to až sem, docela by mne zajímalo, jak to máte vy.

Díky bohu za petardy

Díky bohu za petardy

Přelom roku, třičtvrtě na dvanáct. Budím se a půl hodiny mnou cloumá vztek a nenávist k celému světu. Asi jako vždy, když mne něco probudí dvě  hodiny po usnutí. A to něco jsou tentokrát ještě navíc pitomé petardy.

Vlastně vůbec nechápu, kdo je pouští, když jediné, co na facebooku poslední týden čtu, jsou příspěvky o nesmyslnosti a zhovadilosti této silvestrovské zábavy, které by se daly shrnout do (taktéž facebookového) motta

 „Kolikrát jsi retard, tolik bouchneš petard.“

Tedy, facebook každému ukazuje to, co již souzní s jeho světonázorem, takže není divu. Tak ale nějak potom nevím, jestli má smysl nosit tu dříví do lesa a psát o tom, jaká kravina je dělat v noci rachot a strašit tím zvířata a malé děcka a štvát tím ty, co spí. Jako správný pomstychtivý asociál mám chuť prvního ledna v šest ráno pochodovat po venku s činely, abych oslavila první ráno nového roku. 

Aby bylo jasno, centrální ohňostroje beru na milost. Často jsou pěkné a trvají tak deset minut, navíc jde o komunitní setkání na návsi, takže pro mě za mě..ale takové to, že si někdo koupí rachejtli a zapálí ji před svým (nebo v horším případě před mým) barákem, to je mimo mé chápání, a proto...

radši napíšu takovou druhou stránku věci. Bouchání rachejtlí, všechen ten hluk a světla ve mně evokují představu války a výbuchů. Myslím, že „vyhodit něco do vzduchu“ tímto stylem spoustě lidí trochu vyprázdní jejich přirozenou agresivitu. Když se divám na fotky ze silvestrů, na kterých jsou totálně rozjetí lidi řádící jak utržení ze řetězu, mám zase představu šíleného davu, který v davové euforii ztratil rozum a morálku.

Ve skutečnosti je krásné, že toto vše se děje v pozitivním duchu oslavy a všechnu střelbu i bezhlavost provází pozitivní emoce.

Že jsou to dementi, ti co se musí takto jednou za rok uvolnit? Že to nechápete, co z toho kdo má, že nakoupí za stovky (tisíce) pyrotechniku a pak to bouchá do vzduchu? Já taky ne. Ale díky bohu za petardy. Možná kdyby nebyly, tak by bylo víc nepokojů, vandalství, blbců jezdících po silnici jak magoři.

Musíme to prostě jednou za rok přežít.

_______________________________________

Mimochodem, nějak jsem nedohledala, jestli není na silvestra nějaká celostátní výjimka, ale nemohla bych celou noc otravovat policii kvůli Rušení nočního klidu? :-) Minimálně bych je asi pobavila.

Předvánoční čas, dočkali jsme zas

Tento článek je stejně vtipný jako naše předvánoce. Bohužel není příliš nadsazen.

Pojímáme Vánoce tak trochu americky, tudíž tu budeme mít širokou rodinu na více dní. Jejich příjezd bude již 24. Dopoledne. To znamená spoustu jídla a taky by mohl proběhnout nějaký ten úklid, že ano?

Ráno 23.12 řeším těžké dilema. Uklidím-li dnes, zítra to nepujde vůbec poznat. Nechám – li si to na zítra, tak nebudu stíhat, protože ráno už je třeba připravovat jiné věci. Řeším to tedy šalamounsky. Perfektně jsem uklidila obývák a vyfotila ho. Fotku budu zítra ukazovat hostům, že takto jsem to pro ně krásně nachystala. Taky se chápu vysavače a ďábelsky luxuju celý dům (včetně hraček a dětí..ne kecám, ty vysavač nepozřel). Koupelnu a kuchyň nechávám prozíravě na zítra dopoledne. Velmi prozíravě (viz ilustrační foto z odpolední vycházky).

Bohužel, mohla jsem si ušetřit asi i ten lux. Manžel dovezl z pily desku velkou jako do zasedačky, jakože stůl. Po menší diskuzi, že jsem chtěla stůl pro osm lidí, ne pro osmnáct, se chápe přímočarky a přímo ve vyluxované kuchyni desku krátí..

Alespoň tu máme  tu vánoční vůni dřeva, jen doufám, že žádný z hostů nechytne astmatický záchvat.

Na dnešní den má manžel jen jediný úkol. Přípravu bramborového salátu. Dělá ho podle hodně starého rodinného receptu, kde je se vším strašná drbačka. Například brambory se vaří ve slupce a pak růčo za horka loupou. Jsem ráda, že mi to vždy řeší oběd (jsou brambory na loupačku s máslem a solí). O salátu ještě bude řeč.

Letos manžel dělá salát jen ze sedmi kilo brambor..cože? Z tak málo? Docela se tomu divím, některé roky to bylo i deset..Loupe první dva hrnce brambor a přitom nadává, že je mu špatně a bolí ho hlava. 

Je odpoledne a já beru dětičky na procházku. Emička si rozedřela ruce o rákos, takže brečí s krvavými dlaněmi, že si je musí doma umýt. Mezitím co jí otevírám vrátka, se Daneček za námi vydal přes kaluže a zapadl po kolena do bláta, tak se snaží za pomocí deštníčku, který si vzal sebou, dostat ven. To však vede jen k dalšímu pádu..letím pro něj, v myšlenkách rčení „Moc dětí, málo rukou“.

Boty i kombinézka vypadají tak, že se je snažím nejdřív drhnout venku..pak se rozhoduju, že je dočistím doma. Ještě že je koupelna furt v prasáckém stavu.

Dojdu domů, manželovi, který je na umření, strkám pod paží teploměr a zjišťuju, že má 39,5 horečku. O vážnosti celé situaci svědčí to, že na mně přenechal výrobu bramborového salátu. Prosím, ti, co znají jeho vztah k celé věci, ještě neposílejte kondolence, možná se z toho dostane. Ti co ne, trochu to osvětlím: Za deset let co jsme spolu jsem na připravovaný salát (či jeho ingredience) nesměla ani šáhnout, protože vše musí být dokonalé podle postupu – 2395 gramů mrkve, 168 kuliček hrášku, a tak dále. Starodávný recept vařila ještě babička Přemysla Otakara druhého. Manželovi se každý rok směju, že celý den vyrábí salát. Dnes mi smích došel. Ale před pěti lety jsem před starostkou a svědky slíbila „V dobrém i zlém“, takže vím, co mne čeká.

Dnes je to celé na mně. Slibuju manželovi, že to budu dělat podle svého nejlepšího svědomí, vrážím mu do pusy dva paraleny a posílám ho do ložnice.

Takže..uvařit čtyři kila zeleniny ve slupce předepsaný čas a potom dvě hodiny slupku nesmyslně loupat…pojímám to po svém, oloupu syrovou zeleninu a hážu ji do hrnce. Bude se vařit tak dlouho, jak dlouho budu uspávat děti. Nicméně děti zrovna dnes nechtějí usnout, takže po hodině s myšlenkami na zeleninový vývar letím do kuchyně. Super, zelenina je „Tak akorát“ podle mého vkusu –natolik rozměklá, že většina projde přes sítko a já se s ní nemusím krájet.

Nad množstvím toho, co vše ještě musím pokrájet a uvařit mne berou mory. Dnes jsme už nevařila, takže tu není nic kromě všeho toho, co je až na „Vánoce“. Z hladu je mi blbě.  Všimne si někdo, když sežeru všechny perníčky? Sakra…to nemůžu těm děckám udělat. Ale nikdo si nevšimne, když z lednice zmizí Fuet (Ďábelský úsměv). Plánovala jsem ho sice jako pohoštění, ale prozíravě jsem koupila dva.

Jediné, co mně fakt děsně mrzí je, že letos ze zdravotních důvodů nemůžu alkohol. Protože zatímco si zpívám do rytmu Rolniček „Celere,celere já tě nesnáším“, mé myšlenky jsou plně u vánočního punče..

Vajíčka, kapie, okurky, šunka….v polospánku dodělávám salát, píšu poslední dva odstavce tohoto blogu a jdu odpadnout.

Příští rok bude rýže!

(Foto salátu těsně před dokončením. Ať nekecám, když sečtu hmotnost ingrediencí , je ho kolem patnácti kilo.)

Jak přestěhovat rodinu aneb "Lepší vyhořet"

8.12.19

Myslela jsem si, že tento zápis udělám dřív, ale kolem mne byl takový frmol, že jsem to nějak nezvládla. Proto jsem polovinu věcí, co jsem chtěla zaznamenat, už zapomněla. (Vidím že publikuji ještě o 14 dnů později než jsem udělala zápis. To je teda rychlost.)

Každopádně, udělala jsem ilustrační foto, které mluví za vše.

K stěhování mám pár „tipů“.

Jak přestěhovat rodinu

-Nikdy nemáte dostatek lepící pásky. Opravdu ne.

 

-Pokud si myslíte, že máte dostatek krabic, mýlíte se. Budete jich potřebovat dvakrát tolik.

 

- Balte s předstihem. Moje zářijové krabice byly pěkně roztříděné a popsané. Moje krabice během posledních dnů balení nesly nápisy „Mix skříň“, „Mix botník“, „Směska“ a podobně. Pokud váš botník obsahuje pouze boty, asi nechápete, na co narážím. Náš botník totiž obsahuje boty, hračky, umělé kytky, vařečku, poštovní známky, prostě všechno, co děti důmyslně roztahaly a bez systému uschovaly do botníku. 

 

- Kde jsi dala věc xzy? Eeeee…někde v nějaké krabici (ukazuju na změť dvaceti krabic). Ještě že jde vše dokoupit. Musím se pochválit, že tak na 85 procent věcí, které budeme potřebovat při balení, jsem pomyslela a udržovala je na parapetu, některé mi ale přece jen unikly. Budete potřebovat kromě izolepy a nůžek také provázky, gumičky, všelijaké pytlíky, papíry, propisky, lepidlo..pokud mezitím potřebujete nějak fungovat, tak je potřeba si naplánovat co potřebujete na další dny. Manžel potřeboval nějakou věc do práce a já mu ji sbalila do krabice. Naštěstí ji ještě našel, nevěděl ale, že nechá-li ji v poličce, sbalím mu ji za 3 dny v další vlně úklidu znova a už nenávratně. Když jsme přijeli do nového domu, bohužel jsme nedostali předávací protokol - vezl se v dodávce pryč. Doteď nemáme klíče od schránky, protože byly k něčemu přibaleny. Tolik k ilustračním situacícm.

 

- Pokud balíte, odfiltrujte děti. Zatímco totiž nosíte věci do krabic, oni je z nich vyndávají, protože to, co se vytahuje jednou za čas, je samozřejmě extrémně zajímavé. Když máte dvě děti, jste v nevýhodě a musíte být sakra rychlí v zapečetění zabalené krabice.

 

-Samotné stěhování trvá dvakrát déle než vámi odhadovaný čas. Nošení a vynášení krabic trvá fakt extrémně dlouho.

 

-a naplánujte si pak masáž, protože vám to oddělá pravděpodobně záda, jako manželovi

 

-A taky si nechte doma jeden hrnec, jeden hrnek a lžičky pro účastníky stěhování. Plánovala jsem si, že si na jídlo zajdu, ale nebyl čas. Instantní těstoviny a dva litry koly na povzbuzení mi zachránily život. 

 

Shrnuto a podtrženo, byly to fakt hooodně velké stresy. Měli jsme docela nezvyklou situaci kdy jsme v jeden večer přebírali barák a druhý den ráno předávali byt. Proto to bylo třeba nějak zkoordinovat a naváželi jsme do domu věci o pár dnů dříve s dovolením jeho tehdejších obyvatel, zatímco já šúrovala náš stařičký byt a spala s dětmi u tchýně. Proto ty časové tlaky.

Jsem velký optimista, tak mne ta náročnost stěhování trochu zaskočila. Neuměla jsem si představit, jak náročné to je. Po přestěhování jsem si myslela, že budu celý advent vybalovat krabice. Jelikož ale máme velkou půdu a hlavně polovina krabic je manželových a naházel si je do "pracovny" = bordelmístnosti/tělocvičny, tak za týden bylo víceméně hotovo.