Smutný zápis o pláči a zármutku
Když jsem se to ráno na internetu dozvěděla, co se stalo,
hned mi vytryskly slzy. Každý z nás prožil v životě nějaké ztráty, se
kterými se časem počítá – pes, babička, děda..ale o to víc člověka dovedou
semlít ty tragédie, které ho zastihnou náhle – smrt dítěte, sestry, manžela..
Blízká kamarádka prožila právě takovou ztrátu. Hned jsem ji
volala. Brečely jsme obě dvě. A já ještě občas do druhého dne.
Včera jsme si po týdnu volaly a v podnapilém stavu mi
řekla, že můj ranní hovor ji dost rozsekal. Že měla v tu chvíli pocit, že
by mne měla utěšovat.
To mne natolik dostalo, že jsem nad tím přemýšlela celý večer
a motivovalo mne to napsat tento příspěvek. Ji potkala tragédie, která se při
troše štěstí člověku stane jednou, dvakrát za život, a ona měla den po té
události pocit, že má utěšit někoho, kdo nad touto tragédií brečí.
Musím říci, že hlava mi to nebere a přemýšlím o smutku jako
takovém. Včera se stala totiž ještě jedna věc – pohádali jsme se s manželem,
nic vážného, taková ta běžná manželská hádka. Chtěla jsem si na internetu
přečíst nějaké příběhy, ať se odreaguju, ale bohužel jsem narazila zrovna na
příběhy o úmrtí dětí před porodem. Jelikož jsem těhotná a hormony mám na
houpačce, a do toho ještě ta hádka, semlelo mne to dost a brečela jsem jak
želva.
Manžel rozsvítil, dělal blbiny a pouštěl mi veselé písničky.
Chtěl mne rozveselit.
Z toho soudím, že jsou dva typy lidí. Anebo jsem opět
letadlo mezi hromadou bláznů.
Já když jsem smutná, potřebuju si to odžít. Potřebuju se
zavřít do tmy – SAMA – s nikým nevolat, pobrečet si pořádně, probrat staré
fotky.. Nepřijímám telefony, a co rozhodně nechci je, aby se mne někdo snažil
utěšovat. Nebo mne rozveselit, to je tak na ránu pěstí. Za pár hodin (dle
situace) mám odžito a funguju dál. Pokud chce pro mne někdo v tu chvíli
něco udělat, tak ať mi donese teplý čaj a drží všechny lidi ode mne dál.
Potřebu kontaktu mám až dlouho po této první fázi.
Samozřejmě podle sebe soudím tebe, takže když švagrová byla
po těžkém rozchodu, měla jsme za to, že to poslední co chce, je jít s námi
do zoo. A pak jsem se divila, že šla ráda a ještě se vyjádřila, že něco
takového potřebovala a že ji to udělalo dobře. To je ta druhá skupina lidí.
Teď jen hádám – mám pocit, že tito lidi se smutkem bojují.
Nechtějí být smutní, chtějí to potlačit. Nesnáší, když je smutný někdo blízký
(proto to utěšování a rozveselování). Možná
si myslí, že smutek je něco, co do života nepatří? Možná jim v dětství často
říkali: „Nebreč“? Možná mají pocit, že nejsou tak tvrdí, jak by měli být?
Nevím, neumím se do toho vcítit.
To vede k docela velkým nedorozuměním, co se týká
vztahů, kontaktů a naplněných očekávání v případě, že se něco přihodí.
Neumím se vžít do přístupu a pocitů „těch druhých“ a proto zřejmě nekonám to,
co by potřebovali zase oni.
Pro mne je smutek naopak něco, co do života patří. Stejně
jako smrt, neúspěchy a ztráta, se kterými se pojí. Nechci teď být
pochopená tak, že se těm situacím nesnažím vyhnout, nebo je vyhledávám. Ale
prostě když přijdou, hořkosti vypiju plný kalich.. Se smutkem je život barevný. Bez tmy světlo
nevynikne. Život má podle mojí filosofie smysl žít pouze naplno – naplno prožívat
jak radost, krásu, veselost, tak zlost a smutek. Snažím se to učit i moje děti.
Když malá pro něco brečí, neříkám jí: „Nebreč.“ Naopak jí říkám: “Pobreč si“.
Pokud máte chvíli času a dočetli jste to až sem, docela by
mne zajímalo, jak to máte vy.
Žádné komentáře:
Okomentovat