Jak přestěhovat rodinu aneb "Lepší vyhořet"

8.12.19

Myslela jsem si, že tento zápis udělám dřív, ale kolem mne byl takový frmol, že jsem to nějak nezvládla. Proto jsem polovinu věcí, co jsem chtěla zaznamenat, už zapomněla. (Vidím že publikuji ještě o 14 dnů později než jsem udělala zápis. To je teda rychlost.)

Každopádně, udělala jsem ilustrační foto, které mluví za vše.

K stěhování mám pár „tipů“.

Jak přestěhovat rodinu

-Nikdy nemáte dostatek lepící pásky. Opravdu ne.

 

-Pokud si myslíte, že máte dostatek krabic, mýlíte se. Budete jich potřebovat dvakrát tolik.

 

- Balte s předstihem. Moje zářijové krabice byly pěkně roztříděné a popsané. Moje krabice během posledních dnů balení nesly nápisy „Mix skříň“, „Mix botník“, „Směska“ a podobně. Pokud váš botník obsahuje pouze boty, asi nechápete, na co narážím. Náš botník totiž obsahuje boty, hračky, umělé kytky, vařečku, poštovní známky, prostě všechno, co děti důmyslně roztahaly a bez systému uschovaly do botníku. 

 

- Kde jsi dala věc xzy? Eeeee…někde v nějaké krabici (ukazuju na změť dvaceti krabic). Ještě že jde vše dokoupit. Musím se pochválit, že tak na 85 procent věcí, které budeme potřebovat při balení, jsem pomyslela a udržovala je na parapetu, některé mi ale přece jen unikly. Budete potřebovat kromě izolepy a nůžek také provázky, gumičky, všelijaké pytlíky, papíry, propisky, lepidlo..pokud mezitím potřebujete nějak fungovat, tak je potřeba si naplánovat co potřebujete na další dny. Manžel potřeboval nějakou věc do práce a já mu ji sbalila do krabice. Naštěstí ji ještě našel, nevěděl ale, že nechá-li ji v poličce, sbalím mu ji za 3 dny v další vlně úklidu znova a už nenávratně. Když jsme přijeli do nového domu, bohužel jsme nedostali předávací protokol - vezl se v dodávce pryč. Doteď nemáme klíče od schránky, protože byly k něčemu přibaleny. Tolik k ilustračním situacícm.

 

- Pokud balíte, odfiltrujte děti. Zatímco totiž nosíte věci do krabic, oni je z nich vyndávají, protože to, co se vytahuje jednou za čas, je samozřejmě extrémně zajímavé. Když máte dvě děti, jste v nevýhodě a musíte být sakra rychlí v zapečetění zabalené krabice.

 

-Samotné stěhování trvá dvakrát déle než vámi odhadovaný čas. Nošení a vynášení krabic trvá fakt extrémně dlouho.

 

-a naplánujte si pak masáž, protože vám to oddělá pravděpodobně záda, jako manželovi

 

-A taky si nechte doma jeden hrnec, jeden hrnek a lžičky pro účastníky stěhování. Plánovala jsem si, že si na jídlo zajdu, ale nebyl čas. Instantní těstoviny a dva litry koly na povzbuzení mi zachránily život. 

 

Shrnuto a podtrženo, byly to fakt hooodně velké stresy. Měli jsme docela nezvyklou situaci kdy jsme v jeden večer přebírali barák a druhý den ráno předávali byt. Proto to bylo třeba nějak zkoordinovat a naváželi jsme do domu věci o pár dnů dříve s dovolením jeho tehdejších obyvatel, zatímco já šúrovala náš stařičký byt a spala s dětmi u tchýně. Proto ty časové tlaky.

Jsem velký optimista, tak mne ta náročnost stěhování trochu zaskočila. Neuměla jsem si představit, jak náročné to je. Po přestěhování jsem si myslela, že budu celý advent vybalovat krabice. Jelikož ale máme velkou půdu a hlavně polovina krabic je manželových a naházel si je do "pracovny" = bordelmístnosti/tělocvičny, tak za týden bylo víceméně hotovo.

Stěhujeme se

Stěhujeme se

Z malého padesátimetrového průchozího bytu, se stěhujeme do třikrát většího domu s obrovskou zahradou. Takže v tomto ohledu je to opravdu radost. 

Ale jinak je to docela velký stres. Asi už jsem stará osoba, nemám tolik ráda velké změny. Nikdy jsem nebyla cestovatelský typ bez kořenů. Moje první stěhování do Prahy probíhalo vlastně v rámci postupného odloučení od rodičů a vůbec, absolutně vůbec se to nedá porovnat s nynějším stěhováním. Možná to bylo tím, že všechno probíhalo postupně, i to odlučování, jen člověk jezdil jednou za týden, pak jednou za měsíc a pak ještě méně často. Věci z pokoje jsem si tu převezla vlakem, tam poslala poštou, nábytek jsme tu dostali, tam koupili, takže náš byt je opravdu směska. Taky když jednomu přibudou děti, přibude mu taky spousta zařizování. Školka, doktoři, vyzjistit co a jak a adaptovat se…umím si představit, že bez dětí by to stěhování bylo polovičně stresové.

Už jenom co se týká věcí. Jak jsem minimalista, moje věci se (včetně oblečení) vejdou do čtyř středních krabic. Dětské tak odhadem do osmi a manželovy..zatím tipuju dvacet, ale možná že to bude víc. Ve vztahu musí být prostě jin a jang, jinak by to byla nuda.

Že se budeme stěhovat jsme věděli už v září. Ve své netrpělivosti jsem už tehdy sbalila pár krabic a teď jsem ráda. Protože sbalit celý byt je tak velký úkol, že se mi do něj teď najednou nechce. Měla jsem dost času na to, procítit celý proces a uvědomit si následující:

Co mi fakt nebude chybět:

-Metro. Uzavřený tubus plný lidí namačkaných na sebe jak sardinky. 

-Ruština. Slyšíš ji všude. Jdu kolem tabule s plakáty a z pěti jsou čtyři v azbuce. Tak jsme v česku nebo kde?

-Cizinci. Jít do centra = dát si klapky na uši a oči. Tím nemyslím slušné číňance, ale skupiny mladých připitých němců/britů

- Auta. Všude, naprosto všude.

- Hluk. Taktéž všude.

-Lidi. Všude. Kdo by to čekal, v hlavním městě? :-)

-Tím že jsou ti lidi všude, tak jeden ignoruje druhého. Samozřejmě, najdou se výjimky, ale jinak vím z první ruky dva hrozivé příběhy, kdy mladé holce bylo tak blbě, že si lehla na zem do metra, a lidi ji obcházeli a nikdo ji nepomohl. Pražská realita.

Co mi naopak bude chybět:

-        Velký výběr v institucích. Školka deset minut od bytu na každou světovou stranu. 

-          Doktoři, stejný případ. Když se vám nezdá názor v jedné nemocnici, hned vedle máte další. 

-          Některá konkrétní „turistická místa“. Staré město ráda nemám, ale Malá strana a okolí Petřína jsou krásné.

-          Hodně funguju na bazarech a funguju i v komunitě „všezaodvoz“. To je taková komunita uklízečů mně podobných :-) Na vesnici mi to skončí

A na co se neskutečně těším?

-          Příroda – stěhujeme se více méně do přírody. Na konec slepé ulice. Za barákem sad, před barákem začátek přírodního parku..to je kategorie ochrany, né veřejný park, poznámka pro neznalce :)…ježiš, já se těším!

-          Klid (teda kromě vesnických psů)

-          Vesnická komunita – v naší nové vesnici se dělá snad každý měsíc nějaká akce, přesto že tam je jen 1000 obyvatel. Jelikož jsem vyrůstala v něčem podobném, je to něco, co mi v Praze fakt chybělo.

Brzo zde určitě hodím další report, abych (si) zdokumentovala, jak takové mentální a fyzické stěhování probíhá. 

 

O superhrdinství, samotě a naplnění

Víte,většinou si připadám naprosto normálně.
Dříve jsem, jako každý přecitlivělý adolescent, milovala superhrdinské filmy (OK, přiznávám se, mám je ráda pořád), oblékala se do podivného oblečení, které mi přišlo strašně cool a hlavně si připadala výjimečná a nepochopená. To je součást přechodu z puberty do dospělosti, smířit se s obyčejností. S tím, že tu člověk vlastně nemá žádný speciální úkol (tedy tím myslím takový, který by ho vynesl do světových novin). Smířit se se zjištěním, že i můj život bude jaksi "normální" a předvídatelný - život obyčejného člověka. I mně to kolem osmnáctého roku došlo. Prolezla jsem skříně a nikde žádná Narnie. Dopis z Bradavic se někde zadrhl. Neštěklo po mně žádné speciální komando, ani tajné bratrstvo. Neprojevily se mé superschopnosti. Přijetí tohoto faktu všednosti bylo bolestné, na druhou stranu, mně všednost přinesla spoustu dobrého, lásku, štěstí i náplň života. Jakkoliv je všední, je svým způsobem úžasná. Alespoň pro dva lidičky jsem superhrdina.

Ale přesto..jsou dny, kdy jedu po eskalátorech dolů do metra. Jsem bez rodiny a nechávám se unášet vlastními myšlenkami. A najednou na mne padne tak silný pocit..jako by mě někdo hodil do vody. Pocit naprostého odcizení. Připadám si opravdu jako Marťan, který je první den na planetě Zemi, převlečený za člověka. Je to pocit izolace a samoty uprostřed davu. Pocit, že nerozumím ničemu a nepatřím mezi ostatní. Když o tom píšu, vzpomínám si, že o tom už mluvil pan Dubšík, můj učitel na výtvarku. Tehdy jsem moc nechápala o čem mluví, protože jsem velkoměsto navštěvovala jednou za uherský rok. Teď ho ale plně chápu. Hádám, že nejsem zdaleka jediná, kdo tak zvláštně prožívá tu chvíli, kdy jste v davu a míjíte jednoho člověka za druhým. Všichni jsou pro Vás naprostí cizinci. Pro člověka je ta situace tak krajně nepřirozená, že se s tím každý mozek musí po svém nějak vyrovnat.

Umím si opravdu představit, že pokud se nějaký člověk nezačlení do žádné skupiny, nemá milující rodinu, či super přátele a zůstává na toto sám, tak potom může začít dělat fakt strašné kraviny a vést svůj život od desíti k pěti.

Naštěstí drtivou většinu času nemám mentální prostor na to, babrat se v podivných pocitech, které mne přepadnou v davu. Když mám v jedné ruce kočár, v druhé dceru, v třetí odrážedlo a ve čtvrté motorku, mám fakt fyzický problém vyjít deset schodů, takže i mé myšlenky jsou směřovány jinam. A tím se mi asi na závěr i vyloupl smysl této úvahy. Když nemá hlava co dělat, analyzuje sama sebe až přespříliš. Je třeba udržet ji zaměstnanou, což děti zvládají na jedničku. A nemůžete-li si pořídit děti, pořiďte si alespoň medvídka mývala, nebo projekt tak velký, že vám zabere veškerou mentální kapacitu. Opravdu, myslím, že spousta "špatének" v životě může mít jako prvotní spouštěč nudu a životní (mentální) prázdno.

Sedm pravidel šťastného vztahu

Letos s manželem otevíráme další dekádu společného soužití. Možná je to z jednoho pohledu dost, z jiného málo. V kontextu mých vrstevníků je to ale spíš víc, než míň. Přečkali jsme spolu spoustu krizovek. 

Největší krizovky byly určitě během prvního těhotenství před pěti roky. Tolikrát jsem byla zavřená na záchodě a brečela…asi v osmém měsíci těhotenství jsem v jednu v noci zdrhla po hádce z domu. Manžel se vykašlal na svou hrdost a s odstupem běžel za mnou. Já jsem ho ale nechtěla ani vidět, tak jsem se mu schovala za garáže.  Když jsem ho pozorovala, jak mne marně hledá, bylo mi ho líto. Vylezla jsem a za chvíli bylo po hádce.

Takové „útěky“ já potřebuju, abych si provětrala hlavu. Už mu sama říkám, pokud se budeme hádat, vyhoď mne ze dveří. 

Pravidla Šťastného vztahu:

1.Tolerance – ten druhý je prostě jiný. Má své divné zlozvyky, divné názory…tolerance je opravdu základ každého vztahu. Další level je:

2. Smířit se s pár věcmi – otevřené/zavřené okno, topit/netopit, jdoucí počítač/vytahování všeho ze zásuvky, hromadění věcí/zbavování se věcí, šetření/utrácení to jsou základy běžných hádek.. Přišla výzva nejtěžší, a to smířit se s marností mého počínání v domácnosti, které mi ten druhý hatí.  A víte co? Jakmile první ustoupí, ten druhý taky ubere. Chce to jen udělat první krok.

3.Bojovat – Zdrhnout umí každý. Co přetrvá je vztah, o který se bojuje. Pokud oba chtějí vztah zachránit, chce to jen čas a bod tři, to i u vážnějších témat, než je topení. Takže vydrž prťka, vydrž.

4. Pojmenovávat věci pravými jmény – asi v posledních dvou letech jsem pomalu přišla na to, že některé hádky se vlastně v jádru týkají úplně něčeho jiného. Něčeho, co se třeba v hádkách stále opakuje jako takové podprahové téma, základní rozpor. Myslím, že to je asi spíš doménou žen, převádět takové nezpracované téma do hádek o prkotinách. Od jisté chvíle jsem si začala podrobněji analyzovat, co mi vlastně doopravdy vadí, co je to jádro konfliktu, a naše soužití se dost zklidnilo.

5.Společný projekt – pár určitě tmelí společný „projekt“, jako koupě domů, dítě, firma, cestovatelský blog..myslím, že bez nějakého takového sdíleného životního smyslu vztah po pár letech vyšumí.

6. Znát sám sebe a být připraven na krizovky – V životě ženy nastávají různé běsy. Menstruace, těhotenství, šestinedělí, životní změny a stresy…kdy jsme prostě emocionálně trochu nevyzpytatelné. Příčinou toho, že je všechno na h**no, není ten druhý, ale hormony. V určitých chvílích to chce mít na paměti a raději se držet od lidí co nejdál :)

7. Láska – dala jsem ji naposled, protože je to nejdůležitější. Kde je láska, z obou stran, teprve tam je smysluplný vztah. Pokud druhého milujeme, jsme schopní absolvovat všechny předcházející body. Pokud ne – je lepší odejít. 

Samozřejmě, mohla bych napsat další body, to by asi tento příspěvek byl o dost delší. Vybrala jsem jen ty podle mě nejdůležitější, od kterých se odvíjí zbytek. My jsme měli ve vztahu spoustu krizovek. Jsem cholerik, takže tichou domácnost manžel nezažil. Spíš jsem mlátila dveřmi, několikrát balila kufry… Odjezd mi většinou zhatily děti. Bylo mi líto je tu tak zanechat bez maminky. Většinou stačilo si jenom provětrat hlavu a bylo po hádce. Nejdelší naštvání mi vydrželo 4 hodiny. To už jsem byla naštvaná hodně.

Vidím to tak, že manžel je docela pohodář. To můj temperament většinou zapříčiní hádku. Nicméně dobrá zpráva na závěr: S délkou vztahu počet hádek klesá.

Medůza v Podolí a pravidla plaveckého provozu

Dnešním blogovým příspěvkem vás motivuju ke sportu. Sport je totiž nejen tělesně prospěšný, ale taky je to dost sranda. Já nejradši chodím do bazénu. Když se mi nechce, přemluvím tělo, že půjde jenom o saunu. Takový nekalý trik vždycky vyjde a většinou se pak donutím udělat i pár temp.

Chce to ale přijít v ten pravý čas. Ten čas určitě není mezi čtvrtou a šestou hodinou. V tomto intervalu se totiž v podolském bazéně nachází půlka Prahy. Tím se konečně vysvětluje, proč je tam tak velké procento asiatů. Doteď jsem si myslela, že chodí do sauny, aby si trochu připomněli své mateřské klima. Asi se jim ale stýská i po tom malém osobním prostoru. Podolský bazén mi fakt připomíná Čínu.

Plácám se ve vodě a myslím na Vsetín. Teď mne neberte špatně. Já vím, že srovnávat Vsetín a Prahu je trochu mimo. Vsetín, takové pokrokové město a Praha, ta změť a ten chaos. Ale přece jen: Na Vsetíně to mají plavci jednoduché. Každý plavec si při vstupu do bazénu přečte, že má plavat proti směru hodinových ručiček, zařídí se tak, a celý systém krásně funguje. Pokud se najde přece jen nějaký negramota, některý z místních plavců ho dřív nebo později usměrní. Tak je možné, že i v malém bazénu a relativně velkém počtu lidí si člověk zaplave.

Do Prahy však tento systém bohužel ještě nedošel. Znamená to, že když plavu, tak se lidi nachází všude, opravdu všude. Plavou vlevo, vpravo, vpředu, vzadu…spousta místa je i o metr níž, tudíž sem tam někdo podplave i pode mnou. Ještě že neumím plavat znak, možná bych zjistila, že to někteří berou i vrchem.

Naštěstí zde funguje jednoduché nepsané pravidlo. Kraul má přednost před prsama a prsa před stylem „paní radová“ – tj plavání bez potopeného čumáku. Jak je v Praze zvykem, toto pravidlo se ustálilo čistě z pozice síly –  kraulista nevidí před sebe, tudíž vás převálcuje, a prsař vidí před sebe míň než paní radová a většinou plave rychleji. Většinou se nacházím v první a druhé kategorii, tak si i trochu zaplavu.

Teď jsem se i dost pobavila, protože v tomto CHAOSu se nějaká stará babička rozhodla zahrát si na medúzu. Vyplácnutá uprostřed bazénu pomalu driftovala na místě a zkoušela, jestli udělá ve vodě provaz. Jak může mít taková babička tak dlouhé končetiny? Jelikož pruh pro veřejnost má osm metrů na šířku, sledujíce proudy lidí protékající kolem ní mi opravdu připomínala nějakou potvornou žahavku.

Tím můj popis optických vjemů končí. Nasadila jsem si totiž plavecké brýle. Plavání je můj oblíbený sport, ale  výrazy „zbytečnost“+“nemámčas“ vedou k tomu, že mám naprosto předpotopní vybavení. Nové plavky mi například kupuje vždy máma ve chvíli, kdy sezná, že ty staré už na mně strašně visí. Jednou to nestihla a při lekci plavání na výšce se mi roztrhly najednou samy od krku až po zadek. Spolužáci nechápali, proč lezu z vody, držím se za záda a k tomu se děsně směju. Mé brýle jsou z roku raz dva tři. Když mají dobrou náladu a pořádně je utáhnu, tak těsní. Uplavu s nimi ale maximálně kilometr, protože potom už je mám tak zaryté do očí, že hrozí, že je budu muset oddělávat nějakým dlátkem. Co se týká zamlžení, dostávají deset bodů z desíti. Mlží se úspěšně a plně v jakémkoliv prostředí. Myslím, že se  s nimi zkusím přihlásit na paralympiádu, až je rozhodčí uvidí, určitě mne kvalifikuje.

Když konečně zaplavu „kilák v mlze“, dovolím si jít do sauny. Na to se vždycky těším nejvíc. A po sauně dávám ledovou sprchu. V Podolí je pět ledových sprch, ale jenom jedna je tak studená, že když do ní dáte kostku ledu, za milisekundu se vypaří. Ještě k tomu dost prudce tryská. Nevím proč, ale umístili ji hned vedle teplých sprch. Sprchy jsou dost blízko u sebe, tak hned vím, co se stane. A taky že ano. Jakmile ji na sebe pouštím, paní vedle mne se šíleným výkřikem vyskočí a běží ze své sprchy pryč. Tvářím se nevinně.

Někde jsem četla, že hodinu po sportu může člověk sníst, co chce a nejde mu to na bůček. S touto výmluvou navštěvuju bufet. S kouskem švestkového koláče v ruce (a puse), absolutně uvolněná a plná života, kráčím volným krokem domů. Jestli tohle není dokonalé štěstí, tak pak už nevím.