Dnešním blogovým příspěvkem vás motivuju ke sportu. Sport je
totiž nejen tělesně prospěšný, ale taky je to dost sranda. Já nejradši chodím
do bazénu. Když se mi nechce, přemluvím tělo, že půjde jenom o saunu. Takový
nekalý trik vždycky vyjde a většinou se pak donutím udělat i pár temp.
Chce to ale přijít v ten pravý čas. Ten čas určitě není
mezi čtvrtou a šestou hodinou. V tomto intervalu se totiž v podolském
bazéně nachází půlka Prahy. Tím se konečně vysvětluje, proč je tam tak velké
procento asiatů. Doteď jsem si myslela, že chodí do sauny, aby si trochu připomněli
své mateřské klima. Asi se jim ale stýská i po tom malém osobním prostoru.
Podolský bazén mi fakt připomíná Čínu.
Plácám se ve vodě a myslím na Vsetín. Teď mne neberte špatně.
Já vím, že srovnávat Vsetín a Prahu je trochu mimo. Vsetín, takové pokrokové
město a Praha, ta změť a ten chaos. Ale přece jen: Na Vsetíně to mají plavci
jednoduché. Každý plavec si při vstupu do bazénu přečte, že má plavat proti
směru hodinových ručiček, zařídí se tak, a celý systém krásně funguje. Pokud se
najde přece jen nějaký negramota, některý z místních plavců ho dřív nebo později
usměrní. Tak je možné, že i v malém bazénu a relativně velkém počtu lidí
si člověk zaplave.
Do Prahy však tento systém bohužel ještě nedošel. Znamená to,
že když plavu, tak se lidi nachází všude, opravdu všude. Plavou vlevo, vpravo,
vpředu, vzadu…spousta místa je i o metr níž, tudíž sem tam někdo podplave i
pode mnou. Ještě že neumím plavat znak, možná bych zjistila, že to někteří
berou i vrchem.
Naštěstí zde funguje jednoduché nepsané pravidlo. Kraul má
přednost před prsama a prsa před stylem „paní radová“ – tj plavání bez potopeného
čumáku. Jak je v Praze zvykem, toto pravidlo se ustálilo čistě z pozice
síly – kraulista nevidí před sebe, tudíž
vás převálcuje, a prsař vidí před sebe míň než paní radová a většinou plave
rychleji. Většinou se nacházím v první a druhé kategorii, tak si i trochu
zaplavu.
Teď jsem se i dost pobavila, protože v tomto CHAOSu se
nějaká stará babička rozhodla zahrát si na medúzu. Vyplácnutá uprostřed bazénu
pomalu driftovala na místě a zkoušela, jestli udělá ve vodě provaz. Jak může
mít taková babička tak dlouhé končetiny? Jelikož pruh pro veřejnost má osm
metrů na šířku, sledujíce proudy lidí protékající kolem ní mi opravdu
připomínala nějakou potvornou žahavku.
Tím můj popis optických vjemů končí. Nasadila jsem si totiž
plavecké brýle. Plavání je můj oblíbený sport, ale výrazy „zbytečnost“+“nemámčas“ vedou k tomu,
že mám naprosto předpotopní vybavení. Nové plavky mi například kupuje vždy máma
ve chvíli, kdy sezná, že ty staré už na mně strašně visí. Jednou to nestihla a
při lekci plavání na výšce se mi roztrhly najednou samy od krku až po zadek.
Spolužáci nechápali, proč lezu z vody, držím se za záda a k tomu se děsně
směju. Mé brýle jsou z roku raz dva tři. Když mají dobrou náladu a pořádně
je utáhnu, tak těsní. Uplavu s nimi ale maximálně kilometr, protože potom
už je mám tak zaryté do očí, že hrozí, že je budu muset oddělávat nějakým
dlátkem. Co se týká zamlžení, dostávají deset bodů z desíti. Mlží se
úspěšně a plně v jakémkoliv prostředí. Myslím, že se s nimi zkusím přihlásit na paralympiádu,
až je rozhodčí uvidí, určitě mne kvalifikuje.
Když konečně zaplavu „kilák v mlze“, dovolím si jít do
sauny. Na to se vždycky těším nejvíc. A po sauně dávám ledovou sprchu. V Podolí
je pět ledových sprch, ale jenom jedna je tak studená, že když do ní dáte
kostku ledu, za milisekundu se vypaří. Ještě k tomu dost prudce tryská. Nevím
proč, ale umístili ji hned vedle teplých sprch. Sprchy jsou dost blízko u sebe,
tak hned vím, co se stane. A taky že ano. Jakmile ji na sebe pouštím, paní
vedle mne se šíleným výkřikem vyskočí a běží ze své sprchy pryč. Tvářím se
nevinně.
Někde jsem četla, že hodinu po sportu může člověk sníst, co
chce a nejde mu to na bůček. S touto výmluvou navštěvuju bufet. S kouskem
švestkového koláče v ruce (a puse), absolutně uvolněná a plná života,
kráčím volným krokem domů. Jestli tohle není dokonalé štěstí, tak pak už nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat