Sháním práci

Stojím na ulici a krásný barevný den končícího léta ostře kontrastuje s mou listopadovou náladou. Letos na mne listopad přišel už v září. Některé dny jsou bezdůvodně úplně na nic. Jednou za dva měsíce popadne splín i mně a naprosto bezdůvodně mám den černých myšlenek. Tak jako před týdnem.

Malý sice nemá ještě ani rok a půl, ale už si sháním zaměstnání na částečný úvazek. Jsem už čtvrtým rokem na rodičovské a opravdu cítím, že něco potřebuju. Kupujeme dům a finančně krvácíme, tak i nějaké ty peníze navíc by se hodily. Předminulý rok jsem prodávala dost obrazy, pak jsem na rok přerušila činnost. Nevím, jestli se změnilo klima a trendy, ale tento rok, ač kvalita šla nahoru, prodám jen sem tam něco a tedy je nejvyšší čas najít si „pořádnou práci“.

Nicméně – rodičovská dovolená = v pracovním životě díra. Jelikož jsem upřednostnila rodinu před prací, nejsem žádný superzkušený zaměstnanec. Navíc, už bych se úplně nechtěla vracet do pedagogiky. Taky se bojím, že se budou zaměstnavatelé ptát co a jak s hlídáním. Oni sice ze zákona nesmí, je ale logické, že právě toto je zajímá nejvíc. Jelikož jesličky si budu logicky shánět, až nějakou práci chytím, je to pat.

Napsala jsem na dvě práce, které mne zaujaly a nehledali tam raketového inžernýra s dvaceti lety zkušeností a osmi jazyky. Neodpověděli mi ani z jedné. Cítím, jak mne mé mateřství dohání. Červený diplom můžu ukazovat tak svým zákazníkům v Lidlu (a to bych ještě skončila dobře, Lidl mi přijde fajn. Ale takové Tesco či Kaufland mne vážně děsí).

Jdu s dětmi na hřiště, zahloubená sama do sebe. Je tam asi pět rodičů. Jedna z maminek vytahuje bublifuk. Polovina dětí na hřišti se přidává k chytání bublin. Když vidím, jak jásají a skáčou za bublinami, jak se nachází ve svém vlastním světě, smějí se a z celých bytostí jim tryská upřímná radost, cítím, že v životě mi něco těžce uniká. 

Přesto ten jejich smích rozpouští mé pochybnosti o sobě samé a začínám se také usmívat. Rodičovská dovolená je opravdu krásná v tom, že jsme my rodiče na chvíli opět přizváni do světa, který jsme už nenávratně ztratili.
*

Edit „po uzávěrce“ – Nakonec mi napsali z AOPK, že mne zvou na pohovor. Úřady prostě fungují pomaleji. Takže zítra je můj den. Tchýně říká, že ve státní správě jsou pohovory jen na oko, ale já tomu nevěřím. Jdu si to tam zkusit, poslední svůj pohovor jsem absolvovala před pěti lety, takže je to pro mne minimálně fajn zkušenost.