Stěhujeme se

Stěhujeme se

Z malého padesátimetrového průchozího bytu, se stěhujeme do třikrát většího domu s obrovskou zahradou. Takže v tomto ohledu je to opravdu radost. 

Ale jinak je to docela velký stres. Asi už jsem stará osoba, nemám tolik ráda velké změny. Nikdy jsem nebyla cestovatelský typ bez kořenů. Moje první stěhování do Prahy probíhalo vlastně v rámci postupného odloučení od rodičů a vůbec, absolutně vůbec se to nedá porovnat s nynějším stěhováním. Možná to bylo tím, že všechno probíhalo postupně, i to odlučování, jen člověk jezdil jednou za týden, pak jednou za měsíc a pak ještě méně často. Věci z pokoje jsem si tu převezla vlakem, tam poslala poštou, nábytek jsme tu dostali, tam koupili, takže náš byt je opravdu směska. Taky když jednomu přibudou děti, přibude mu taky spousta zařizování. Školka, doktoři, vyzjistit co a jak a adaptovat se…umím si představit, že bez dětí by to stěhování bylo polovičně stresové.

Už jenom co se týká věcí. Jak jsem minimalista, moje věci se (včetně oblečení) vejdou do čtyř středních krabic. Dětské tak odhadem do osmi a manželovy..zatím tipuju dvacet, ale možná že to bude víc. Ve vztahu musí být prostě jin a jang, jinak by to byla nuda.

Že se budeme stěhovat jsme věděli už v září. Ve své netrpělivosti jsem už tehdy sbalila pár krabic a teď jsem ráda. Protože sbalit celý byt je tak velký úkol, že se mi do něj teď najednou nechce. Měla jsem dost času na to, procítit celý proces a uvědomit si následující:

Co mi fakt nebude chybět:

-Metro. Uzavřený tubus plný lidí namačkaných na sebe jak sardinky. 

-Ruština. Slyšíš ji všude. Jdu kolem tabule s plakáty a z pěti jsou čtyři v azbuce. Tak jsme v česku nebo kde?

-Cizinci. Jít do centra = dát si klapky na uši a oči. Tím nemyslím slušné číňance, ale skupiny mladých připitých němců/britů

- Auta. Všude, naprosto všude.

- Hluk. Taktéž všude.

-Lidi. Všude. Kdo by to čekal, v hlavním městě? :-)

-Tím že jsou ti lidi všude, tak jeden ignoruje druhého. Samozřejmě, najdou se výjimky, ale jinak vím z první ruky dva hrozivé příběhy, kdy mladé holce bylo tak blbě, že si lehla na zem do metra, a lidi ji obcházeli a nikdo ji nepomohl. Pražská realita.

Co mi naopak bude chybět:

-        Velký výběr v institucích. Školka deset minut od bytu na každou světovou stranu. 

-          Doktoři, stejný případ. Když se vám nezdá názor v jedné nemocnici, hned vedle máte další. 

-          Některá konkrétní „turistická místa“. Staré město ráda nemám, ale Malá strana a okolí Petřína jsou krásné.

-          Hodně funguju na bazarech a funguju i v komunitě „všezaodvoz“. To je taková komunita uklízečů mně podobných :-) Na vesnici mi to skončí

A na co se neskutečně těším?

-          Příroda – stěhujeme se více méně do přírody. Na konec slepé ulice. Za barákem sad, před barákem začátek přírodního parku..to je kategorie ochrany, né veřejný park, poznámka pro neznalce :)…ježiš, já se těším!

-          Klid (teda kromě vesnických psů)

-          Vesnická komunita – v naší nové vesnici se dělá snad každý měsíc nějaká akce, přesto že tam je jen 1000 obyvatel. Jelikož jsem vyrůstala v něčem podobném, je to něco, co mi v Praze fakt chybělo.

Brzo zde určitě hodím další report, abych (si) zdokumentovala, jak takové mentální a fyzické stěhování probíhá.