Medůza v Podolí a pravidla plaveckého provozu

Dnešním blogovým příspěvkem vás motivuju ke sportu. Sport je totiž nejen tělesně prospěšný, ale taky je to dost sranda. Já nejradši chodím do bazénu. Když se mi nechce, přemluvím tělo, že půjde jenom o saunu. Takový nekalý trik vždycky vyjde a většinou se pak donutím udělat i pár temp.

Chce to ale přijít v ten pravý čas. Ten čas určitě není mezi čtvrtou a šestou hodinou. V tomto intervalu se totiž v podolském bazéně nachází půlka Prahy. Tím se konečně vysvětluje, proč je tam tak velké procento asiatů. Doteď jsem si myslela, že chodí do sauny, aby si trochu připomněli své mateřské klima. Asi se jim ale stýská i po tom malém osobním prostoru. Podolský bazén mi fakt připomíná Čínu.

Plácám se ve vodě a myslím na Vsetín. Teď mne neberte špatně. Já vím, že srovnávat Vsetín a Prahu je trochu mimo. Vsetín, takové pokrokové město a Praha, ta změť a ten chaos. Ale přece jen: Na Vsetíně to mají plavci jednoduché. Každý plavec si při vstupu do bazénu přečte, že má plavat proti směru hodinových ručiček, zařídí se tak, a celý systém krásně funguje. Pokud se najde přece jen nějaký negramota, některý z místních plavců ho dřív nebo později usměrní. Tak je možné, že i v malém bazénu a relativně velkém počtu lidí si člověk zaplave.

Do Prahy však tento systém bohužel ještě nedošel. Znamená to, že když plavu, tak se lidi nachází všude, opravdu všude. Plavou vlevo, vpravo, vpředu, vzadu…spousta místa je i o metr níž, tudíž sem tam někdo podplave i pode mnou. Ještě že neumím plavat znak, možná bych zjistila, že to někteří berou i vrchem.

Naštěstí zde funguje jednoduché nepsané pravidlo. Kraul má přednost před prsama a prsa před stylem „paní radová“ – tj plavání bez potopeného čumáku. Jak je v Praze zvykem, toto pravidlo se ustálilo čistě z pozice síly –  kraulista nevidí před sebe, tudíž vás převálcuje, a prsař vidí před sebe míň než paní radová a většinou plave rychleji. Většinou se nacházím v první a druhé kategorii, tak si i trochu zaplavu.

Teď jsem se i dost pobavila, protože v tomto CHAOSu se nějaká stará babička rozhodla zahrát si na medúzu. Vyplácnutá uprostřed bazénu pomalu driftovala na místě a zkoušela, jestli udělá ve vodě provaz. Jak může mít taková babička tak dlouhé končetiny? Jelikož pruh pro veřejnost má osm metrů na šířku, sledujíce proudy lidí protékající kolem ní mi opravdu připomínala nějakou potvornou žahavku.

Tím můj popis optických vjemů končí. Nasadila jsem si totiž plavecké brýle. Plavání je můj oblíbený sport, ale  výrazy „zbytečnost“+“nemámčas“ vedou k tomu, že mám naprosto předpotopní vybavení. Nové plavky mi například kupuje vždy máma ve chvíli, kdy sezná, že ty staré už na mně strašně visí. Jednou to nestihla a při lekci plavání na výšce se mi roztrhly najednou samy od krku až po zadek. Spolužáci nechápali, proč lezu z vody, držím se za záda a k tomu se děsně směju. Mé brýle jsou z roku raz dva tři. Když mají dobrou náladu a pořádně je utáhnu, tak těsní. Uplavu s nimi ale maximálně kilometr, protože potom už je mám tak zaryté do očí, že hrozí, že je budu muset oddělávat nějakým dlátkem. Co se týká zamlžení, dostávají deset bodů z desíti. Mlží se úspěšně a plně v jakémkoliv prostředí. Myslím, že se  s nimi zkusím přihlásit na paralympiádu, až je rozhodčí uvidí, určitě mne kvalifikuje.

Když konečně zaplavu „kilák v mlze“, dovolím si jít do sauny. Na to se vždycky těším nejvíc. A po sauně dávám ledovou sprchu. V Podolí je pět ledových sprch, ale jenom jedna je tak studená, že když do ní dáte kostku ledu, za milisekundu se vypaří. Ještě k tomu dost prudce tryská. Nevím proč, ale umístili ji hned vedle teplých sprch. Sprchy jsou dost blízko u sebe, tak hned vím, co se stane. A taky že ano. Jakmile ji na sebe pouštím, paní vedle mne se šíleným výkřikem vyskočí a běží ze své sprchy pryč. Tvářím se nevinně.

Někde jsem četla, že hodinu po sportu může člověk sníst, co chce a nejde mu to na bůček. S touto výmluvou navštěvuju bufet. S kouskem švestkového koláče v ruce (a puse), absolutně uvolněná a plná života, kráčím volným krokem domů. Jestli tohle není dokonalé štěstí, tak pak už nevím.

Moje včerejší výzvy

„Tak můžu si to jít zkusit..“

S takovou myšlenkou jsem se připravovala na dnešní pohovor. Nepředpokládala jsem moc, že bude úspěšný. Přece se musí na to práci hlásit spousta vhodnější kandidátů, než jsem já.

Ale abych nevyšla ze cviku, měla bych na ten pohovor jít. Naposledy jsem byla na pohovoru před pěti lety.

Když nevím, tak gůglím. Co se můžou ptát na takovém pohovoru?

Aha, moje silné stránky. Čtyři a půl roku praxe na rodičáku, to jsem přece musela něco dopilovat k dokonalosti! Pomíjím Schopnost přebalit plenku rychlostí blesku za jakékoliv polohy (mé i dítěte). Je to tedy:

-Schopnost pracovat pod stresem (prořvané noci, a přesto musí člověk druhý den fungovat)

-Schopnost vyfiltrovat při práci velký hluk (Mohlo by se hodit, když budou rekonstruovat mé pracoviště - nemusí mne stěhovat. Taková sbíječka vedle hlavy mne nerozhodí)

-Základní kriminální dovednosti ( výslech, vyhrožování, taktika vyjednávání)

- Sebeorganizace a organizace času ostatních (Já vyzvednu dceru, ty nákup, pak mne vezmeš tam a tam a sjedeme do Bauhausu..atd) – defakto je ze mne výborný koordinátor

- Empatie (Kdyby mi bylo jeden rok, kam bych hodila klíče od bytu?)

- Kreativita a rychlost rozhodování (testována nesčetněkrát po větě „Mamí, mě se chce čůrat“ uprostřed zástavby či metra)

No, vlastně mi to rodičovství dalo docela dost.

Ráno v den pohovoru. Teď mne pochopí jen rodiče. Nejdůležitější a nejtěžší úkol není udržet v hlavě informace o dotačním systému, ale udržet své oblečení čisté. Ráno mám totiž time schedule dost napjatý a nestíhám se převlékat. Jdu ze školky, kde odvedu malou, rovnou na pohovor, před barákem, kde se pohovor koná, šoupnu chlapečka manželovi, který si vzal dvě hoďky volno. Což znamená – při krmení musím uhýbat mléku stříkajícímu ze lžičky mého entuziastického děťátka. Při obouvání mi nikdo nesmí pošlapat kalhoty. Ani boty.

Jsou to nervy, ale nakonec hážu do tašky diplom (na pohovor) i obrázek mravence (do školky) a frčíme. Naštěstí i přes kritické chvíle, kdy si malý sedl do hlíny a promačkal ji ručičkama a já ho pak musela soukat do kočáru se mi podařilo udržet oblečení čisté. Dokonce mi ho ani nikdo nezaslintal a nezasoplil. To je fakt úspěch. Boty si vyčistím v tramvaji.

V pořádku proběhla cesta i předávka dítěte. Lezu k budově a najednou proti mně jde bývalý spolužák z výšky. Dost jsem se pobavila, protože jsme zjistili, že jsme se přihlásili na stejné výběrovko. To bylo příjemné setkání.

Chci se dostat do budovy, ale nevidím dveře ani chodníček. Přelézám tedy závoru. Najednou se otočím a koukám, že za mnou jsou dveře s nápisem „Východ“.

Tak jsem do nich vlezla. Na vrátnici seděl starý pán.

„Prosím Vás, mohu se zeptat, kde je budova C? Jdu tam na pohovor.“

„Ano, to je…---…“ nastal dost složitý popis, ze kterého jsem si zapamatovala jen „červené zábradlí“.

„Tak děkuju, děkuju…“

„No počkejte!“ říká mi přísně starý pán. „Viděl jsem dobře?! Vy jste přelezla zábradlí?!“

Co na to říci…

Naštěstí pán přijal mou omluvu, že jsem si nevšimla dveří do jeho kukaně a já štrádovala do budovy C. Zde jsem zmobilizovala dva zaměstnance vodohospodářského ústavu a jednoho pracovníka stavebnické firmy, jelikož jsem si z popisu cesty nezapamatovala vůbec nic. Asi si do životopisu napíšu ještě „Komunikativní“ a „operativní“.

Bylo 9:39, tudíž jsem ke konferenční místnosti došla ještě s minutovým předstihem. Komise se skládala ze tří pánů. Divím se tomu, ale nebyla jsem vůbec nervózní. Pohovor byl příjemný, ptali se pouze na odborné otázky, ne na personalistické kraviny. Něco jsem věděla, něco pomotala, něco nevěděla, ale mám z toho celkově dobrý pocit.

Opravdová zkouška mne ale čekala až po pohovoru.

„Odjedeš s autem domů? Já bych ho jinak musel nechat v práci,“ hlásí manžel.

Abyste pochopili situaci. Řidičák už sice vlastním deset let, řízení jsem však obnovila teprve před půl rokem po obrovské pauze. Můj výchozí stav byl tedy takový: Po sto metrech jízdy po Praze jsem byla zralá na panáka (a spolujezdec na dva). V Praze jsem ještě sama bez manžela neřídila. Takže to pro mě (a pro ty, co byli na silnici se mnou) byla velká výzva.

Jednu křižovatku jsem sice trochu domotala, ale zvládla jsem to! A z toho mám mega radost. Možná by bylo příště lepší, kdyby mi GPSka mluvila a mobil mi během cesty nezapadl pod sedadlo spolujezdce. Já se ale řídím jednoduchým pravidlem – když nevíš, tak dělej to, co dělá auto před tebou. Světe div se, skoro vždycky to funguje.

Zaparkovala jsem asi kilometr od baráku, kde jsme našla nejbližší místo vhodné pro mé parkovací schopnosti. Dnes jsem na sebe fakt hrdá.

***

Edit po uzávěrce: Ve dvě noci jsem se probudila a přemýšlela, co bych dělala, kdyby mne opravdu vzali. Promýšlela jsem různé scénáře kombinací jesle/chůva/školka. Nejideálnější kombinace zahrnuje pouze dva neduhy: Mně na kole od ledna až do prosince a časoprostorovoudíru 50 km, kterou budu muset dvakrát týdně překonat pro mne zatím záhadným způsobem. Když si sestrojím elektrokolo s výsuvnými lyžemi, vyřeším tím asi oba problémy.

Sháním práci

Stojím na ulici a krásný barevný den končícího léta ostře kontrastuje s mou listopadovou náladou. Letos na mne listopad přišel už v září. Některé dny jsou bezdůvodně úplně na nic. Jednou za dva měsíce popadne splín i mně a naprosto bezdůvodně mám den černých myšlenek. Tak jako před týdnem.

Malý sice nemá ještě ani rok a půl, ale už si sháním zaměstnání na částečný úvazek. Jsem už čtvrtým rokem na rodičovské a opravdu cítím, že něco potřebuju. Kupujeme dům a finančně krvácíme, tak i nějaké ty peníze navíc by se hodily. Předminulý rok jsem prodávala dost obrazy, pak jsem na rok přerušila činnost. Nevím, jestli se změnilo klima a trendy, ale tento rok, ač kvalita šla nahoru, prodám jen sem tam něco a tedy je nejvyšší čas najít si „pořádnou práci“.

Nicméně – rodičovská dovolená = v pracovním životě díra. Jelikož jsem upřednostnila rodinu před prací, nejsem žádný superzkušený zaměstnanec. Navíc, už bych se úplně nechtěla vracet do pedagogiky. Taky se bojím, že se budou zaměstnavatelé ptát co a jak s hlídáním. Oni sice ze zákona nesmí, je ale logické, že právě toto je zajímá nejvíc. Jelikož jesličky si budu logicky shánět, až nějakou práci chytím, je to pat.

Napsala jsem na dvě práce, které mne zaujaly a nehledali tam raketového inžernýra s dvaceti lety zkušeností a osmi jazyky. Neodpověděli mi ani z jedné. Cítím, jak mne mé mateřství dohání. Červený diplom můžu ukazovat tak svým zákazníkům v Lidlu (a to bych ještě skončila dobře, Lidl mi přijde fajn. Ale takové Tesco či Kaufland mne vážně děsí).

Jdu s dětmi na hřiště, zahloubená sama do sebe. Je tam asi pět rodičů. Jedna z maminek vytahuje bublifuk. Polovina dětí na hřišti se přidává k chytání bublin. Když vidím, jak jásají a skáčou za bublinami, jak se nachází ve svém vlastním světě, smějí se a z celých bytostí jim tryská upřímná radost, cítím, že v životě mi něco těžce uniká. 

Přesto ten jejich smích rozpouští mé pochybnosti o sobě samé a začínám se také usmívat. Rodičovská dovolená je opravdu krásná v tom, že jsme my rodiče na chvíli opět přizváni do světa, který jsme už nenávratně ztratili.
*

Edit „po uzávěrce“ – Nakonec mi napsali z AOPK, že mne zvou na pohovor. Úřady prostě fungují pomaleji. Takže zítra je můj den. Tchýně říká, že ve státní správě jsou pohovory jen na oko, ale já tomu nevěřím. Jdu si to tam zkusit, poslední svůj pohovor jsem absolvovala před pěti lety, takže je to pro mne minimálně fajn zkušenost.

Lorna Byrne a její neandělé

Jsem věčný hledač pravdy.

V knihovně na mne vyskočila kniha od Lorny Byrne. Andělé v mých vlasech. Znala jsem ji z doslechu, tak jsem si ji půjčila. Aby bylo jasno, z čeho vycházím já, někdy před patnácti (cca) lety jsem měla několikaleté období, kdy jsem dost žila ve všelijakých těch „new age“ záležitostech typu andělé, aury, a podobně. Pak bylo dlouhé období ryzího ateismu a před dvěma lety jsem si našla (naprosto bez nějaké zjevné příčiny či impulsu, což je podivuhodné) cestu k Bohu. Teď, když mám říct svou víru, označuju se za nejvíc heretického křesťana v ČR. Nemám moc jasno, jak to bylo v minulosti s Ježíšem a Marií. Taky dost pochybuju o pravdivosti bible, ačkoliv zase si myslím, že většina biblických příběhů má pravdivější základ než povídačky na dobrou noc. Věřím v sílu modlitby. Má víra je dost interní. Moc mi nejsou sympatické všechny ty moderní new age pohádky o tom, jak je všechno krásné a pozitivní, přesto že já sama pozitivní jsem (a doufám že mám i trochu krásy :D)

A možná proto mě tato kniha naprosto irituje. Iritace je opravdu nejlepší vyjádření pocitu, který jsem měla zhruba od jedné poloviny knihy, až do jejího konce. Když mne něco irituje, pídím se dál, tudíž jsem přečetla spoustu názorů jiných lidí na tuto knihu a na její autorku.

Je pěkné, že spoustě lidem dala naději a změnila na chvíli život k lepšímu. Bohužel, takové rychlé nadšení indukované do našeho života někým cizím většinou vyprchá stejně rychle, jako přišlo. Právě proto, že má zdroj vně duše a je příliš povrchní. Instant new age poučky jsou takový spirituální mor dnešní doby.

Nepochybuji o autenticitě autorčiných prožitků. Pokud není dokonalá lhářka a cynička, je vidět, že to, o čem píše, opravdu prožívá. Sama jsem zažila něco dost neuvěřitelného, včetně setkání s nadpřirozenými bytostmi. Některé pocity opravdu sdílím. Nicméně já jsem ke svým zážitkům byla (téměř) vždy skeptická a skeptická jsem doteď. Ona je přijala za své a stoprocentně jim věří, včetně toho, že její andělé jsou andělé a její bůh je bůh.

Intuice mi napovídá, že s jejími anděly není něco v pořádku. Možná proto mne její kniha tak nadzvedává ze židle.

Teď se budu snažit utřídit a sepsat ve slova těžko převeditelné myšlenky.

Mám takovou…teorii. Existuje nějaká nehmotná sféra, kde „žijou“ nějaké energie. Těžko říci, jestli jsou inteligentní ve smyslu volního chování, jako lidé. Tyto energie se dovedou za pro ně příznivých okolností „navázat“ na život nějakého člověka a manifestovat se ve fyzickém světě a utvářet člověku realitu, kterou prožívá. Prožitek je pak zčásti uzpůsoben tomu, co on sám očekává (tj kultuře, ve které vyrůstal, tomu, co četl, co sám chce, atp.) a na co je naladěn. Taky se hodně projevuje přání, co vidět chce. Dokonce ten prožitek mohou sdílet i jeho nejbližší (což je dokázaný psychiatrický fenomén, tzv. šílenství ve dvou).

Aby se mi o tom líp psalo, přijmu tedy na chvíli myšlenku, že někde žijí samostatné bytosti.

Motivace, proč tyto bytosti zasahují do našeho světa? Pozornost.

Moje zkušenosti (a z knihy Andělé v mých vlasech mám tentýž pocit) jsou, že tyto bytosti se živí pozorností člověka. Čím víc budete na ně myslet a řešit je a hlavně pokud ve vás budou vzbuzovat emoce, tím jsou silnější.  Mohou zesílit natolik, že opravdu změní život člověka a získají moc měnit věci ve fyzickém světě (tak jak se dělo Lorně Byrne). 

Moje víra je, že tyto energie mohou mít jak dobrou, tak zlou podstatu. Tu podstatu člověk od sebe dost těžko rozezná (a tady souhlasím i s biblí, kde je řečeno, že Ďábel klame a člověk musí stále „rozsuzovat“ stojí-li před ním Bůh, nebo ďábel). Je ale taky možné, že mají podstatu neutrální, ale ve svém boji za pozornost pouze sehrávají různé role.

Konec mé teorie. Teď zpátky ke knize.  A její autorce.

Pocit vlastní výjimečnosti u Lorny Byrne může dost vycházet z toho, jak se na ni dívali jako na malou. Několikrát na mne v knížce dýchl pocit křivdy z toho, že jí její rodiče nebrali na vědomí a nezastali se jí, když o ní někdo řekl, že je hloupá či retardovaná. Což jí samozřejmě nelze zazlívat. Podle jejího popisu si ji představuju jako dost velkou mimoňku. Ani jedna blízká kamarádka! Vlastně jsem se divila, že si našla manžela.

Kdy mne kniha poprvé dost zarazila, byla pasáž s andělem smrti. Pro ty, co (už) neví o co jde, zkrátím: Lorna pracovala v obchodním domě společně s jiným chlápkem, kolem kterého začala vidět Anděla smrti. Andělé jí řekli, že ten chlápek má brzo zemřít. Jelikož po něm neustále pokukovala, tak se jí on začal více všímat a klábosit s ní v jejím oddělení. Jednoho dne s ním dělala přesčas a věděla, že ho vidí naposledy. Byli spolu sami. Pak šla chodbou pryč z práce a pak má výpadek paměti a budí se až ráno doma. Druhý den si přečte, že chlápek byl zastřelen. Vrah se nenašel.

Jsem jediná, komu to přijde jako popis dne fanatického vraha?

Říkala jsem to manželovi, ten nad tím máchl rukou, že by se na to asi přišlo. Nevím, no, bylo to v šedesátých letech v Irsku. Co ale vím je, že když má někdo výpadek v paměti, tak (mimo alkohol) pravděpodobně v tu chvíli zažil něco tak traumatického, že to jeho mozek nechce pobrat a zvědomit.

Kde by si sehnala mladá Irka pistoli a jak by si pro sebe obhájila ten čin? No, třeba vymyšlením celoživotní story o andělech, které sama uvěřila a věří.

OK, čo bolo, bolo, nechám to být.

Zkušenost, kterou sdílím (jen bytosti, se kterými mám zkušenost já, se nezvaly anděly) je nejednoznačnost a nelogičnost. „Nemohu říci“ od andělů může být jak pravda, tak výpadek v systému. Proč například se musí jeden anděl zjevit Lorně a říct jí, ať jde do místnosti za jiným andělem? Proč se jí nezjeví ten čekající rovnou?

Teď se omlouvám všem, kterým vezmu hračky z pískoviště. Ale zamyslete se na chvíli, co je vlastně Bůh, co je Anděl (pokud teda věříte na Anděly) – posel Boží. Obrovská síla nad lidmi. Připadá vám vážně pravděpodobné, že:

1)      Andělé mluví zmateně či nekonzistentně, někdy odpovídají a někdy naopak vůbec ne

2)      Andělé se „stydí“ před lidmi zjevit (a to včetně Archanděla Michaela), přitom v jiných částech knihy se bez obav zjevují jako mocné bytosti

3)      Andělé na sebe berou různé „šaty“ typu zelených holínek s duhovými pásky

4)      Andělé bezdůvodně „trápí“ člověka tím, že mu říkají, co se stane a kdo blízký mu umře, aniž by ten člověk s tím mohl cokoliv dělat, či mu ta jakkoliv pomohlo v jeho běžném fungování.

5 ) Andělé jsou smutní i veselí, tak jako lidé. Mohou být andělé i vzteklí? 

 

Ať jsou bytosti, které Lorna Byrne vnímá, jakékoliv povahy, nemám z nich dobrý pocit ( a tedy z celé knihy). Můžu její vidění šmahem odsoudit, jako šílenství, nicméně i v tomto případě mám tušení, že bych asi s vaničkou vylila i dítě. Opravdu věřím tomu, že je výjimečná. A že s někým komunikuje. Ale andělé to nejsou.

Lidi se baví různýma kravinama, a nedávno jsem se takto zabavila i já. Dala jsem si tu práci, že jsem celý týden fotila vše, co jsem snědla. Mé kritérium teda bylo, že toho bude více než dvě lžičky, abych nemusela fotit každou dojídávku po dětech (i tak se jich tam pár našlo).Nečekejte žádné foodporn, fotila jsem to ilustrativně na rychlovku.

Mám trochu nutkání ty fotky dovysvětlit – některé se opakujou, protože se mi nechtělo fotit každý den vajíčko, čaj, stejnou polévku.. Ranní vajíčko bylo někdy s okurkem či paprikou, no, to jsem nenafotila. Má strava je trochu stereotypní. Jak jste si asi z fotek všimli, nejím doma maso (UPOZORNĚNÍ – USPOŘÁDÁTE-LI GRILOVAČKU, SNÍM HO NAOPAK DVOJITOU PORCI!) a proto se snažím každý den dávat místo něj vajíčko. Taky mně poslední dobou vážně nebaví vaření, tudíž vařím jídlo, které se dá jíst i tři dny. Odpolední polívky si často dám i k večeři. Snažím se navařit všeho kotel. Manžel se často stravuje doma, ale šmakoun ani jáhelník ho fakt nenadchly, tak mi to tentokrát zbylo na dlouho dopředu :)

Snažím se jíst třikrát denně, nesvačit.

Moje běžná strava asi není tak zdravá jako na fotkách, to jsem se musela držet zkrátka, když jsem věděla, že to hodím v plén . Jinak si dám sem tam čokoládku, gumídky…tak jednou do týdne.

Skoro každý den piju zelený čaj. A jinak vodu. Alkohol nepiju.

Největší výzva v této mnou vymyšlené aktivitě byla scelit ty fotky dohromady a umístit je na internet. Asi jste si všimli, že jeden den chybí, no, za pondělek se mi nějak ztratily fotky, tak jsem se na něj vykašlala.

Sním hodně zeleniny a nějak závratně nesportuju, takže nepotřebuju ani tak velký kalorický příjem. Některé dny potřebuju uzpůsobit celodennímu pobytu venku, což se projeví na jídle. Taky jsem u obědů nafotila převážnou část surovin, ze kterých jsem vařila.

Kdo přijme výzvu a taky nafotí, co za týden snědl?