Nechtěný dárek - proč je odmítnout

V prosinci jsem byla sednout se známým na kafe a mluvila jsem o tom, že furt prodávám věci. A on mi položil docela podstatnou otázku:

„Kde ty věci pořád bereš?“

Je to otázka sice jednoduchá, ale pro minimalistický domov zcela zásadní. Protože nelze mít klid a ustrnout v bodě, ve kterém chcete být, když se vám do života přidávají nové a nové věci, kterých se musíte neustále zbavovat. Zanalyzovala jsem tedy zdroje všech těch věcí a jedním z důležitých zdrojů jsou určitě Dary.

Zdroj věcí č.1 - Dary

Dary. Spousta věcí, kterých jsem se doposud zbavila, tvořily nevyžádané dary. U zbavování se darů je důležité zbavit se také této myšlenky:

„ Když dám dárek pryč, jsem špatná.“ 

 Moje pocity při zbavování se darů bývaly totiž vždy následující: „On mi to dal, aby mi udělal radost. Když to dám pryč, je to neúcta k tomu člověku. Kazím tím náš vztah. Nevážím si darů, energie, a času, který mi někdo věnoval. Jsem nevděčná  a sobecká“

Tyto pocity většinou způsobily, že nepotřebný dárek byl zahozen někde ve skříni, či vystaven na poličce, aniž by mi dělal skutečnou radost.

Poté, co jsem se s bolavým srdcem  zbavila řady darů a pokaždé se hryzala vinou, přišlo najednou malé osvícení v této oblasti. Teď už to vnímám chytřeji.

Radost ze vztahu, ne z věci

Mám upřímnou radost z daru. Mám radost z toho procesu, z faktu, že si na mně někdo vzpomněl, že mne má někdo rád a chce mi dát svou lásku najevo. A tuto radost, tento proces darování si nespojuji s darem samotným. Pokud se mi dárek nehodí, nebo nelíbí, do týdne se ho zbavuji.

Myslím ale i na ostatní. Nechci jim zamořovat život. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled někomu koupila něco hmotného. Pokud  je tím člověkem někdo, kdo si zrovna čte tyto řádky, veřejně se omlouvám. V případě, že jsem mu způsobila výše popsané pocity.

Kupovat dárky může být sobecké

Všimli jste si totiž, jak je to s nákupem hmotných dárků? Já to mám takto. Přijdu do obchodu a vidím nějaký naprosto úžasný, roztomilý a vtipný předmět. Moc se mi líbí, ale kdybych si ho koupila, tak je mi naprosto k ničemu – bude týden ležet na očích a pak nadšení vyprchá a předmět bude hozen do skříně. Ještě že jsou  Vánoce (narozeniny, svatba..)! Můžu totiž předmět koupit, tři dny se s ním potěšit a pak to moření  „kam s ním“ nechat na svém příteli.

Co ti chci říci? Kupovat dárky tímto stylem je sobecké. Vylížeme smetanu a hnůj hodíme na blízkého.

Praktický dárek

Dobře, ale co dárky, které jsou praktické?

Prosím, než uděláte své blízké duši překvapení, opravdu podrobně se zamyslete nad jejími koníčky a časovými možnostmi. Ne všechno, co člověka baví a zajímá, může ve svém životě opravdu dělat, jednoduše proto, že na to nemá takovou časovou e energetickou kapacitu. Když kupujete dárek, je fajn koupit něco, o čem víte, že to ten druhý opravdu chce (překvapením může být varianta v dekoru, nebo nějaký přídavek patřící k tomu předmětu), nejlíp co chce už delší dobu, než  týden po posledním shlédnutí nového akčního filmu.

Nejlepší dárky jsou stejně ty, co se nekupujou. Například čas. A nebo klid. Já jsem svému manželovi k vánocům dala 30 hodin ticha. No, zatím využil jednu, ale to je jeho věc, asi nejsem zas tak strašná spolubydlící :).

"Dary" - nevyžádané předměty

Další kapitolou v mém životě jsou nevyžádané předměty, které se do kategorie darů nevejdou. Takhle mám spoustu věcí od tchýně, která si je prostě nakoupila a pak nestihla využít a „poprosila mně o pomoc s jejich zkonzumováním“, dá se říci. To jsou ale naštěstí spotřební věci, jejichž osud je jasný: Buď se sní, nebo vyhodí. Od své maminky mám taky spoustu předmětů, které mi v dobré víře koupila, tu to je mikina, onehdy zas hromada pytlů na odpadky (čímž se mi doma nahromadily asi čtyři velké sady) a mnohé další věci.

Zde přichází další osobnostní výzva, se kterou má spousta lidí včetně mne problém: Umění odmítnout. Myslím, že jsem v tom už teď lepší než 80 procent lidí, po tom svém tříletém minimalistickém výcviku. Přesto je to stále má slabina: Umět odmítnout něco, co nepotřebuji.

Nepotřebuji vs nechci

Od jisté doby se mi to dělá snadněji. Klíčové je změnit slovo „Nepotřebuji“ na „Nechci“. To se pak odmítá mnohem lehčeji. Nepotřebuji, to je pasivní odpor.  Nechci je odpor aktivní.

Není to úplně zvykem, přijímat co druhý dává je docela ustálený společenský zvyk. Když se bude protistrana tvářit nějak nemile, stačí celou situaci odlehčit, třeba větou: „Netrap se tím, hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere…“ nebo něčím podobným a hlavně: Dát druhému najevo, že odmítnutím jeho věci neodmítáte jeho samotného.

..a o darech pro blízké

Naopak, dávat svým blízkým věci, které vám je líto vyhodit, je čiré zlo!  Je to opět přehození hnoje na osobu blízkou, která neumí odmítat a vy ji tím zabordelařujete život. Můžou ale nastat případy, kdy by se jí věc hodila. Aby to tak bylo, když někomu něco daruju (mimo darů na narozeniny a pod, kdy by to nebylo moc romantické)snažím se zformulovat řeč tak, aby přítel pochopil, že věc NEMUSÍ přijímat, že ji má příjmout pouze a jen proto, že ji OPRAVDU chce.  To znamená, že by si tuto věc sám koupil v obchodě, kdyby ji tam uviděl. Například řeknu: „Říkala jsem si, že ti dám tuto čajovou konvičku. Přijde mi, že ráda piješ čaj. Ale jenom, jestli se ti hodí! Pokud se ti nehodí, tak to samozřejmě pochopím, rozmysli si, jestli bys ji chtěla..“

To „rozmysli si“ je klíčové, aby přítel nepřijal věc jen proto, že mu ji nabízíte.

Co se týká narozenin a vánoc, přiznám se, že o vánocích 2016 jsem se stejně nechala zlákat a nakoupila pár nesmyslů. Dávám si ale předsevzetí, že to bylo naposled.

Ten, kdo nechce žádné dary

Na závěr bych chtěla napsat: Pokud vám někdo neustále tvrdí, že nic nechce, myslí to vážně. Když mu nic nedáte, tak je s tím naprosto OK. Mluvím za sebe :)